Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Březen 2018

Zabitý žije!

17. března 2018 v 13:17 Knihy
Ne, to není nesmysl, byť to tak na první poslech zní. Míněn je totiž můj román Zabitý před klášterem. Vyšel koncem ledna a už se dočkal prvních recenzí. A... ano, budu se nezřízeně chlubit... jsou velice dobré. Pravda, Vlastimil Vondruška je prý lepší, ale uznejte, že by vlastně bylo hodně smutné, kdyby profesionální spisovatel a vystudovaný historik psal horší historické knihy než agronom Mrkající. Na recenze můžete mrknout sem: https://www.databazeknih.cz/recenze/bratr-zdislav-zabity-pred-klasterem-362014 (další jsou pod komentáři) a sem: https://www.megaknihy.cz/historicke/304831-zabity-pred-klasterem.html A chcete-li, můžete i nějakou připsat.
Zabitý se také dočkal prvního veřejného čtení. Proběhlo 1.3. ve vinotéce 2 deci a byla to, jak také jinak?, bomba!!! Profesionální herci Martin Elliot Holec (znáte ho z Ordinace v růžové zahradě... ach, tak promiňte, neznáte. Mohlo mě napadnout, že moji čtenáři se na něco takového nedívají) a Petra Zídková se postarali o vpravdě profesionální přednes. Obzvláště Petra byla fantastická, tím spíš že si k přečtení vybrala tu jedinou erotickou scénu, která v knize je Úžasný. Dostavilo se množství lidí, vypila spousta vína a slavná paní spisovatelka si po příchodu domů ustalala na kamnech, pročež má teď popálenou sedinku...
Další čtení plánujeme na konec dubna/počátek května v Kamberku (ten znáte pro změnu ze Záhady zlatodolu; ano, je to ta ves, kde ani poloslepého žlutého psa neměli).
A pokud stále ještě váháte, zda po Zabitém sáhnout, zde malá ukázka (omlouvám se, není to ta erotika):

Nakonec tedy přece jen vyskočil na svého obrovského koně Matouše a jel. Mráz mu byl dobrým společníkem. Krotil vzbouřenou krev v jeho žilách a nutil jej přemýšlet aspoň trochu střízlivě.

Především… především, říkal si stále dokola, bych se měl omluvit Ojířovi. Nazval jsem ho ohavným smilníkem, a přitom jsem… jenže to bylo tak pěkné…

Ona je nejspíš opravdu čarodějka. A její sestra zřejmě také. Nezavraždily nakonec Joklína ony? A nejen Joklína. Nezabily taky své manžely? Ten Annin si to bezpochyby zasloužil. Prý se udusil zvratky. Mohla tomu Anna zabránit? Po tom, co ji "půjčil" svým opilým kamarádům, k tomu jistě neměla důvod.

Proboha, volal na sebe Zdík z hloubi své mysli, podezíráš tady tu nejúžasnější ženu na světě z úkladného mordu?

A vzápětí na to si tišším, ale stejně důrazným hlasem odpovídal: Podezírám.

A pokud ho spáchala, dodával posléze, nechám se za ni za to sám popravit.

Cesta okolo statku byla rozšlapaná, plná zpola zmrzlých kaluží, bláta, hnojůvky. O kus dál už ležel jenom panensky bílý sníh. Samozřejmě, i tady byly vyšlapané stezičky. Stezky, cesty. Zdík jel po jedné z nich. Příliš frekventovaná nebyla, ale přece jen po ní občas někdo chodil. Jedny stopy křížily druhé. Sem tam se nějaké odpojily.

Řádka obzvláště podivných vedla k osamělému seníku. Jako by se někdo hodně hluboko bořil. Asi nesl něco těžkého. Zdík zarazil koně. Celé to bylo nějaké divné. Spousta stop, jedna přes druhou na cestě, dokonce kapičky čehosi tmavého - že by krev? A pak ony hluboké potácivé stopy.

Bylo to téměř ve stínu lesa. Strhl tu snad někdo srnce a nesl si ho schovat do seníku? Zdík věděl, že se takové věci stávají. Zvěř sice patří panstvu a pytláctví je zle trestáno, přesto se - obzvláště v zimních měsících - najde někdo, kdo neodolá lákadlu čerstvého masa.

Jenže kdyby někdo upytlačil srnce, a pak si ho nesl schovat, zanechával by za sebou přímou stopu. Ne, nutně, myslel si Zdík. Mohl se zastavit na cestě, s někým mluvit. Byly tu i další stopy a i ony vedly k seníku. Taky se tu v rozšlapaném sněhu černalo něco malého. Zdislav seskočil z koně a zvedl to. Plátěný pytlíček s přetrženým koženým řemínkem. Uvnitř bylo něco měkkého. Bylinky. Slabě sice, ale přece jen voněly.

Podobné věci nosívají lidé na krku, nebo přivázané k opasku pro štěstí. Něco takového dal Ojíř podle svých slov Kateřině. Zdík se zarazil. Možná je to hloupost…

A možná taky ne, pomyslel si.

"Počkej tu na mě, Matouši," oslovil trochu absurdně koně, a pak se vydal směrem k seníku.

Zvuky slyšel už z dálky. Mužský hlas byl hluboký a hrubý, ženský přeskakoval a dusil se pláčem. Tady bylo něco hodně špatně. Zdík stiskl pochvu s mečem, aby ho jeho řinčení neprozradilo, a opatrně se kradl k seníku.

Přistoupil až ke dveřím a pokusil se štěrbinou mezi prkny nahlédnout dovnitř. V příšeří, které tam panovalo, neviděl samozřejmě vůbec nic. Za to rozuměl slovům. "…nebo to taky můžu udělat támhle holce…" Ženský vzlyk, a pak nějaké šoupání, mužské mručení…

Kdyby tak věděl, kolik jich uvnitř je. Podle stop víc než jeden. Musí vpadnout dovnitř a musí je překvapit. Nedat jim čas na to, aby si uvědomili, že jsou v přesile. Jinak dopadne jako včera při potyčce se "spolubratry."

Tasil meč a rozrazil dveře. Ve vteřině, kterou měl na rozhodování, viděl po své pravé ruce Kateřinu a před ní chlapíka s nožem. Po levici měl další dva, ti nože neměli. Jestli tu jsou někde nějací další, nevěděl. Skokem byl u toho ozbrojeného. Chlap se otočil, a to bylo také to poslední, co v životě udělal. Čepel meče se mu zasekla pod žebra a křížem projela celou dutinou břišní. Chlap vykvikl jako porážené prase a ve spršce krve a dalších tělních tekutin šel k zemi. Zdík se otočil a z výšky ťal druhého do hlavy.

"Zabiju tu malou," vykřikl třetí. Jednou rukou sáhl po noži, zatímco druhou se pokusil chytit Markétku. Kdyby nejdřív jednal, a pak křičel, mohlo se mu to podařit. Takhle jej během vteřiny dostihla smrt. Rytíř jej chytil levicí za ryšavou kštici a pravičkou mu vrazil do zad meč.

Kateřina ječela a Markétka jenom poulila ty největší oči na světě. Zdík skočil zpět doprostřed seníku a rozhlížel se kolem dokola po dalších protivnících. Ale žádní už tu nebyli. Jenom dva mrtví a třetí dodělávající s otevřeným břichem.

Kateřina konečně přestala křičet a rozběhla se k Markétě. Zvedla ji do náručí a opakovala: "Holčičko moje, holčičko…"

"Teto, máš na tváři krev."

"Já vím, já vím…"

"Měli bychom jít," řekl Zdík. "Maminka má o vás strach."

Rozplakaly se obě dvě.

Úkol z ruštiny

14. března 2018 v 0:08 Články
Když můj syn na počátku září loňského roku nastupoval do sedmé třídy, začínala mu mimojiné také výuka druhého cizího jazyka. Angličtinu má od školky, nyní si měl vybrat mezi němčinou, španělštinou a ruštinou. Po zralé úvaze, poté, co jsme zvážili, kam nás (užžžghhh...grrrmmm) směřují naše elity, a také s ohledem na skutečnost, že německy, ani španělsky neumím ani slovo, zatímco z ruštiny jsem maturovala a mohla bych mu tím pádem radit, jsme se rozhodli pro ruštinu...
Běda, běda, třikrát běda!!! Zapomněli jsme na azbuku! Lidé vůbec rádi zapomínají a ruština není jenom pismo Taťány Oněginu, nebo Slovo o pluku Igorově (v němž se kníže Všeslav měnil ve vlkodlaka!), jsou to především ty nešťasté bukvy. V Bolkově podání připomínají cokoliv od kurentu až po záznam seizmografu. Dnes jsme pracovali na úkolu s názvem Náša semja - semja je rodina, zatímco ródina je vlast. Ok, no stress... Oba Bolkovi dědové se jmenovali Jan, oba strejdové jsou Jan... s tetičkami je to mnohem zábavnější, jedna je Bepa a druhá Ubema... Věra a Iveta Mrkající. V souvislosti s prarodiči se chvíli snažíme zpracovat skutečnost, že někteří už nejsou mezi námi. Bolek ji nakonec vyřeší latinkou psaným R.I.P., to je přece mezinárodní kód...
Pak dojde na zaměstnání. Cargo dispečer je cargo dispečer i v ruštině. Jeden děduška je (byl - R.I.P.) geodezisť a druhý voditel, Ubema je med-sistra a Bepa prodavčíca, ďáda Jan číslo jedna je geodezísť jako jeho pápa, zatímco ten druhý rabotájet v zavódě. I s bábuškami si víme rady, jedna byla už okoukaný geodezísť, zatímco ta druhá pracovala jako účetní, tudíž bude zřejmě ekonomísť. Pak ovšem nastává problém a jako obvykle ho mám na svědomí já. Co si počít s rostlinolékařkou? Nechci to Bolkovi komplikovat, a tak říkám: úředník, jsem státní úředník... Jak jen se to řekne?
Vzpomínám si na jakousi obskurní povídku, kterou jsme četli na gymnasiu. Nějaký úředník jménem Bašmačkin v ní šetřil na kabát, neboli šiněl (tak se ta povídka jmenovala). Když si ho konečně pořídil, tak se někde ožral, kabát mu ukradli, on z toho umřel a začal strašit... Nakonec dohnal nějakého nešťastného strážce pořádku, jemuž ztrátu svého "šiněle" zazlíval, k šílenství... Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, úředníka nevymyslím. Ke slovu přichází google překladač... Prý služaščij... Možná, že Bašmačkin byl služaščij, ale státní úředník je gosudarstvenyj činovnik!!! Ano, přátelé, jsem činovník!!! Přijďte se podívat do mého šatníku, kolik tam mám kabátů!
Bolek uzavřel naše snažení zavrtěním hlavou: "To jsem se na to moh rovnou vysrat, za tohle ani čtyřka za snahu nebude..."