Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Plynutí času

31. ledna 2018 v 0:47 |  Články
Před čtrnácti dny jsem napsala článek "Počátek roku", v němž si libuju, jak se mi všechno daří. Nu, daří. "Zabitý před klášterem" vyšel a už má své první čtenáře, také trailer už je na světě a vypadá fantasticky. I kočky se mají dobře. Jirka Charvát vzal vážně naše blbé kecy o tom, že nám se neděkuje, ale nosí se nám kapsičky, a přinesl nám hned pět balení... Díky, Jirko!
Potkalo nás ovšem už i pár horších věcí... samozřejmě, ty neblahé prezidentské volby, uhh... Na Bezejově hodila nějaká svině z jeskyně (omlouvám se jedincům rodu sus) živé kotě přes plot a odjela, pranic ji nezajímalo, že na Bezáči chovají čtyři ostré psy... Koťátko naštěstí žije a poněkud roztřeseně doplňuje naši kočičí rodinku na sedm kousků.
Taky se nám ucpal odpad a zničili jsme bratranci strop...
...tou nejhorší, opravdu smutnou, událostí je ale odchod tety Jany. Moji přátelé ji možná budou znát pod přezdívkou "paní s kachnou." Teta Jana totiž krom spousty jiných věcí dokázala svkěle upéci kachnu na medu. Kromě toho to ale také byla lékařka a záchranářka, která zachránila řadu lidí, úžasná ženská, schopná poprat se s nepřízní osudu, sáhnout si na dno, ale zase se od něj odrazit... cestovala, žila... naneštěstí dosti krátce... Taky to byla máma mých sestřenek a - troufám si říct - dobrých kámošek Janičky a Kiitinky. V pondělí měla pohřeb a já si při té příležitosti vzpomněla, že poprvé jsem ji viděla v Rožnově pod Radhoštěm. Byla jsem tam jako malé smrádě s rodiči a bratrem, který byl ještě menší smrádě. Na parkovišti jsme viděli wartburg (typla bych, že žlutý) a otec, který byl fanatik do aut, poznal, že je jeho bráchy. Tehdy samozřejmě žádné mobily nebyly, takže vytrhl papír z diáře a napsal na něj nějakou třeskutě vtipnou zprávu. Chtěl být sprostý, ale protože s sebou měl malé děti, použil místo vulgarit slova jako pomeranč a koniklec... závěr zněl, že se za dvě hodiny sejdeme tam a tam... a sešli jsme se. Tehdy jsem poprvé viděla tetu Janu, a vlastně i Janičku, protože teta byla v požehnaném stavu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama