Před čtrnácti dny jsem napsala článek "Počátek roku", v němž si libuju, jak se mi všechno daří. Nu, daří. "Zabitý před klášterem" vyšel a už má své první čtenáře, také trailer už je na světě a vypadá fantasticky. I kočky se mají dobře. Jirka Charvát vzal vážně naše blbé kecy o tom, že nám se neděkuje, ale nosí se nám kapsičky, a přinesl nám hned pět balení... Díky, Jirko!
Potkalo nás ovšem už i pár horších věcí... samozřejmě, ty neblahé prezidentské volby, uhh... Na Bezejově hodila nějaká svině z jeskyně (omlouvám se jedincům rodu sus) živé kotě přes plot a odjela, pranic ji nezajímalo, že na Bezáči chovají čtyři ostré psy... Koťátko naštěstí žije a poněkud roztřeseně doplňuje naši kočičí rodinku na sedm kousků.
Taky se nám ucpal odpad a zničili jsme bratranci strop...
...tou nejhorší, opravdu smutnou, událostí je ale odchod tety Jany. Moji přátelé ji možná budou znát pod přezdívkou "paní s kachnou." Teta Jana totiž krom spousty jiných věcí dokázala svkěle upéci kachnu na medu. Kromě toho to ale také byla lékařka a záchranářka, která zachránila řadu lidí, úžasná ženská, schopná poprat se s nepřízní osudu, sáhnout si na dno, ale zase se od něj odrazit... cestovala, žila... naneštěstí dosti krátce... Taky to byla máma mých sestřenek a - troufám si říct - dobrých kámošek Janičky a Kiitinky. V pondělí měla pohřeb a já si při té příležitosti vzpomněla, že poprvé jsem ji viděla v Rožnově pod Radhoštěm. Byla jsem tam jako malé smrádě s rodiči a bratrem, který byl ještě menší smrádě. Na parkovišti jsme viděli wartburg (typla bych, že žlutý) a otec, který byl fanatik do aut, poznal, že je jeho bráchy. Tehdy samozřejmě žádné mobily nebyly, takže vytrhl papír z diáře a napsal na něj nějakou třeskutě vtipnou zprávu. Chtěl být sprostý, ale protože s sebou měl malé děti, použil místo vulgarit slova jako pomeranč a koniklec... závěr zněl, že se za dvě hodiny sejdeme tam a tam... a sešli jsme se. Tehdy jsem poprvé viděla tetu Janu, a vlastně i Janičku, protože teta byla v požehnaném stavu...