Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Září 2017

Setkání se čtenáři v knihovně v Hustopečích

20. září 2017 v 19:28 Události
Do hustopečské knihovny mě pozvaly samy její knihovnice, typ dostaly od paní Fabišikové z nakladatelství MOBA a já přijala s lehkými rozpaky. Jak už jsem tu jednou někde psala, na mé první setkání s čtenáři v pražském Domě čtení přišli tři lidé, z toho dva proto, že jim ujel vlak Nerozhodný. Nakonec jsem si ale řekla, že když už pojedu do Hustopečí (pro ty, kdo to neví, leží za Brnem pod dálnicí na Bratislavu), nepojedu tam na půl dne, ale spojím to s nějakou příjemnou akcí. A jaká jiná akce vás v souvislosti s jižní Moravou takhle na podzim napadne, než vinobraní?
Proto v pátek nakopáváme Phoenixe (to je náš automobil značky Škoda Octavia) a vyrážíme nejprve do Louňovic, zde vypouštíme dravé kočky a pokračujeme na Brno. Dálnice kupodivu nestojí, pouze místy lehce posouvá, a tak jsme už vpodvečer v Dolních Dunajovicích. Ubytujeme se, Bolek propadne free wifi a my, tj Luboš a já, hupky dupky na víno!
Nu, nebudu zabíhat do podrobností, ale vypili jsme ho za ty čtyři dny víc než dost. Taky spoustu burčáku, který nás slušně prohnal Rozpačitý. Navštívili řadu muzeí a nejrůznějších pamětihodností, prošli jsme se po masivu Pálavy, zkoukli slavkovské bojiště, promokli ve Znojmě, zakalili s dunajovickými krojovanými rodáky atd. atp.
Až konečně nadešel okamžik O a před námi se otevřely dveře knihovny. Přijíždíme přímo z výletu a spíš než turisty připomínáme po těch čtyřech dnech vandráky. Omluvím se proto a běžím se převléci a namalovat. Dostanu mátový čaj a slíbený honorář! Považte! Jaký to sukces od alternitvy k nádražní čekárně až po honorář! A pak už přicházejí čtenáři, tedy hlavně čtenářky, redaktorky z hustopečské televize HTV a zástupci nakladatelství MOBA. Mám konečně možnost poznat paní Fabišikovou naživo a jsem jí nadšena (doufám, že ona mnou taky Usmívající se). Beseda je milá a živá, čtenářky se ptají, místní básník nás pobaví svou poezií, nekorektními vstupy rozesměje přítomné můj drahý choť... Zkrátka náramně povedená akcička.
Kdo byste si o ní chtěl počíst na hustopečských webovkách, nebo dokonce zkouknout spot, který se mnou byl natočen, zde: http://www.hustopece.cz/spisovatelka-zuzana-koubkova-se-soucasnosti-vyhyba

Umění mlčet

2. září 2017 v 14:19 Články
Málokdy mám něco k tématu týdne, ale zrovna zážitky několika minulých dní se k němu docela hodí.
Sedím si takhle v hospůdce a popíjím. Kdo popíjí, ten zrovna nemlčí (není-li to tedy zachmuřený, anonymní alkoholik Mrkající). Pán sedící naproti mně rozhodně nemlčel, nýbrž žvanil, a to zřejmě dosti otravně, takže jsem pocítila potřebu hodit po něm botu. Dobrá, dobrá... připouštím, že to není zrovna vrchol diplomacie a že od dámy 40+, která je ještě ke všemu spisovatelkou, se takové chování asi neočekává. Leč stalo se. Bota dopadla, pán žvanil dál, k žádné újmě nedošlo. Ještě bych možná měla dodat, že pána od vidění znám a že si tykáme, ale žádní přátelé nejsme. Přesto mi od něj druhý den přišla sms, přepisuji v doslovném znění...
Vcera sem nepochopil proc si po mne hodila boty? Tvuj manzel to sice omlouval ze je to u tebe normalni alemy spolu oddany nejsme.Ja si prave nechtel puvodne ani tykat vim co lidi jsou za hovada a co jsou schopny si dovolit.Priznavam ze takovy chovani ocekavam u svejch zamestnancu ktery se sotva umej podepsat ale ani z nich si to nikdo zatim nedovolil. Mas vysokou skolu a jsi spisovatelka nechapu proc se chovas agresivne jak cikanka na uradu prace? Jsem fakt nastvanej u primitivu bych si s toho nic nedelal u lidi na urovni je mi to lito ze muzou byt takovi..
Ech, ach, uch... pokud jsem nechtěla odepsat: "Vole, buď rád, že to byl sandál, a ne pohorka.", nezbývalo mi než mlčet.
Historka mě měla varovat a neměla už jsem do té hospody lézt, ale vlezla. Pán tam tentokrát nebyl, zato tam seděla dáma s pejskem a dcerou. Pejsek obejdoval, dcera taky, tak jsme se daly do řeči. "Jé, to je hezký pejsek..." "Vy máte ale šikovnou dceru..." Ani nevím, kdy se to zlomilo, ale najednou zaznělo: "Světu vládnou ilumináti a jejich přostřednictvím satan..." A pak už to jelo. "Papež je antikrist. Putin je antikrist. Trump je antikrist a neomarxista!!!" Nestačila jsem se divit. Zpočátku jsem se snažila něco namítat, ale pak jsem pochopila, že je to zbytečné. A dáma jela dál. Semlela všechno - uprchlickou krizi, světový kapitál, židy, svobodné zednáře, došla až k Adamovi a odhalila mi, že Kain nebyl ve skutečnosti jeho synem... Mlčet a jenom na ni poulit oči nebylo vůbec uměním, uměním by bylo nějak ji zarazit. Možná jsem po ní měla hodit botu. Byla jsem ale tak vyvedená z míry, že mě ani to nenapadlo.
Ráda bych na závěr uvedla nějaké poučení, ale žádné mě nenapadá, a tak budu... mlčet.