Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Květen 2017

Čtení - Louňovice pod Blaníkem

28. května 2017 v 21:00 Události
Včera, tedy 27.5. 2017, proběhlo v knihovně městyse Louňovice pod Blaníkem autorské čtení z mé knížky Záhada zlatodolu. Účast byla hojná a posezení příjemné. Bohužel, pak to slavná autorka zazdila v zámecké hospodě přesně v duchu téhle písničky :-) https://www.youtube.com/watch?v=aFRvkGNPkiY
Ke knížce promluvil také louňovický rodák a vlastenec pan Zdeněk Otradovec. A to, co řekl, si můžete přečíst tady... No, řekněte sami, nechlubili byste se, kdybyste byli na mém místě?

Dostalo se mi té cti a zároveň nevděčného úkolu promluvit o nové knize Záhada zlatodolu od paní spisovatelky Zuzany Koubkové. Cti proto, že předešlá díla paní spisovatelky známe a jsou dobrá. V tomto čerstvém díle vytvořila příběh, situovaný do míst, která důvěrně známe a že se jí to povedlo je téměř jisté. Nevděčnost úkolu vidím v tom, že mám mluvit o díle, které je nové a zároveň vím, že přítomní na proslovech tohoto druhu milují zejména konec. Řečí je v televizi a vlastně všude okolo víc než dost. A vyprávět Vám pointu také nejde, protože by si už tu knihu, která je vlastně detektivním příběhem, málokdo koupil. Mohu však alespoň naznačit, že vrahem není zahradník.

Chci se zmínit o něčem jiném. Paní spisovatelka má v doslovu trochu obavu z toho, zda čtenář přijme její autorskou licenci s osobami, které jsou sice namnoze autentické, ale někdy také ne. Tento román však není historickou prací, ale beletrií, která je do dávné historie zasazena, což je přeci jen trochu jiné. Domnívám se, že tyto obavy nejsou na místě. Je-li román dobrý, jsme strženi dějem, zápletkou, myšlením postav a občas okouzleni prostředím, kam nás autorka zavedla. Používá zhusta i výrazy, které již namnoze v řeči dneška neznáme, které však pro lidi té doby byly běžné. Neuškodí, když si to připomeneme a navíc to příběhu dodává neopakovatelné kouzlo.

Další věcí, která se stává, je to, že si o jisté době vytvoříme určitou představu a s tou často vydržíme až do smrti. Mluvím zde o tom, co vynikajících děl bylo v minulosti inspirováno vymyšlenými podvrhy Rukopisů. Všimněte si, jak jsme determinováni tím, že naše generace musela v rámci povinné školní četby louskat díla Aloise Jiráska, kde list padal ze stromu na tři stránky, nejlepšími lidmi byli Slované, najmě my Čechové a prototypem ušlechtilosti byl bratr hejtman Žižka a jeho hordy loupežníků, pardon, v porovnání se zlotřilými Němci ušlechtilými bojovníky za ideál rovnosti. Dokonce se našli myslitelé tvrdící, že byli vlastně prvními komunisty, což mělo být nejvyšší možné ocenění, jen s tou vírou to soudruzi husité ne zcela zvládli. Ještě dnes se bezpochyby najde vlastenec, který si zlostí odplivne, slyší-li rouhavé řeči o tom, že to bylo trochu jinak. A taky že bylo, ale jednou řečené příběhy si již žijí vlastními životy a v podstatě je jedno, jak to bylo doopravdy. Kdo může dokázat, že příběh této knihy se nikdy nestal, nebo se stal úplně někde jinde a někomu jinému. Důležité je, že podobná díla vytváří určité povědomí o dějinách našeho domova, zabydlují ho lidmi, kteří jsou v podstatě ve svých tužbách a hříšnosti stále stejní, seznamuje nás se životem předchozích generací a s tím, že na něco ve svém životě i díle navazujeme, zlidšťují ho věčnými příběhy o lásce a smrti, co víc lze chtít? Co je vlastně pro život důležitější? Nakonec i dílo Aloise Jiráska splnilo poptávku doby a pomohlo utvořit podmínky pro další rozvoj samostatného státu. Ani dnes není mnohdy pravdou to, co se za ní vydává.

Přeji tedy, a mluvím jistě za většinu přítomných, této knize mnoho zaujatých a spokojených čtenářů a myslím, že pokud ten příběh vezme někdo doslova, nic tak hrozného se nestane, pokud ho inspiroval a zaujal. Pokud se někdo rozčílí nad nepravděpodobností příběhu či nad historickou nepřesností, ať si pustí televizní zprávy.

Nad (dopisy) recenzemi čtenářů

1. května 2017 v 14:27 Články
Jak píšu už v článku "Kritika", ne vždy jsou reakce na má díla pochvalné. Asi nejhoršího odsouzení se mi dostalo za román Kníže Václav, když mě recenzent nejen označil za vyučenou bylinářku (zřejmě absolventku středního odborného učiliště bylinářského a kořenářského), ale také napsal, že s trochou fantazie a wikipedií by takovou knihu napsal taky. Nu, zřejmě nemá přístup k wiki...
I bratr Zdík už se dočkal nějakých ne právě pěkných recenzí.
Takže... co čtenářům na Zdíkovi vadí...
Především, že chvílemi píšu Zdík a chvílemi Zdislav a oni mají pocit, že se jedná o dva různé chlapy... pardon, nejedná.
Za druhé to, co už zmiňoval můj drachý choť, totiž, že Zdík nijak zvlášť nepátrá, že prostě jen tak chodí a čumí a posléze se nějak dozví, kdo je pachatelem. Já bych ráda, aby pátral nějak konvečněji, ale když odstřelím moderní vyšetřovací metody, tak mi nic jiného než chození, pozorování a rozprávění s lidmi nezbývá.
Že nepíšu jako Vlastimil Vondruška a Jan Bauer...
Že líčím Alžbětu Rejčku a Jindřicha z Lipé jinak, než jak si je představovali... Nu, sáhněte si do svědomí, milé čtenářky (předpokládám, že tohle vadí především dámam) a přiznejte si, že ta představa není vaše, nýbrž Ludmily Vaňkové. A ano, tuhle dámu velmi obdivuji a hluboce se jí kořím (ostatně výše zmíněnému Janu Bauerovi také), ale na některé středověké události mám zkrátka jiný názor.*
Že mám v příbězích historické chyby. Tak za to se opravdu velice omlouvám (to víte vyučená bylinářka) a pokusím se tomu v budoucnu věnovat větší pozornost. Jinak přiznávám, že moje první romány četl historik a na chyby mě upozornil. U Zdíka, který je míněn opravdu jen jako lehké čtení do vlaku, jsem se na to rozhodla rezignovat a - ejhle! - podcenila jsem historické znalosti čtenářů. Mea culpa, mea culpa... sypu si popel na hlavu!
Na žádné další výhrady už jsem v recenzích nenarazila. Jen jedna dáma (které se ale kniha jinak velice líbila Nevinný) kladla dotaz, zda je Zdíkův kůň bílý. Prosím vás není. Zdislav má koně dva - Matouše a Marka a oba jsou hnědí Mrkající

*K té Rejčce a Jindřichovi... bylo mi řečeno, a posléze mnohokrát zopakováno, že do románu patří milostná zápletka. Poctivě se ji snažím nacpat do každé knihy. Někdy mi tam ale opravdu dost nepřesvědčivě trčí. A to bude zřejmě i případ Znesvěceného hrobu a povídání o Alžbětě Rejčce a Jindřichovi z Lipé. ALE... v nejnovějším Zdíkově dobrodružství (které právě píši) mi milostná zápletka vykrystalizovala sama od sebe a je pevnou součástí příběhu, která ho dokonce posouvá dál. Takže se máte na co těšit.. Těší se i Pitsula. A to na natáčení dalšího traileru. V tom předchozím si užil hlavně klečení na tvrdém klekátku, teď jej čeká lovestory Líbající