Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Záhada zlatodolu - úryvek

12. dubna 2017 v 9:22 |  Knihy
Úryvek z mé nové knížky Záhada zlatodolu. Mimojiné dokládá, že Zdík je opravdu můj syn, byť pouze duchovní. Podobně jako já nejprve jedná, a teprve pak myslí.
V té chvíli se ze stínu přerostlých šípkových keřů, lemujících cestu ke štole, ozvalo zacinkání kovu, koňské zafrkání a vzápětí na to lehký krok. Zdík zvedl prudce hlavu a automaticky sáhl po meči. Z šípkoví se vynořil vysoký, štíhlý muž v dlouhém tmavě zeleném plášti a čapce s pérem. Za sebou vedl osedlaného koně. Za ním se vlekl ještě jeden kůň, stará pajdavá herka, na níž se hrbila povědomá postavička.
"Güntere?" zahřměl johanita.
"Odpusť mi to," usmál se rytíř v zeleném plášti. "Na chvíli jsem si tvého pacholka vypůjčil."
"Cože jsi udělal?" nechtěl svým uším věřit Zdík.
"Jen jsem si ho vypůjčil. Potřeboval jsem z něj dostat nějaké informace."
Zdík se podíval na zhrouceného pacholka a napadlo ho, jakým způsobem z něj asi ten ptáček v zeleném plášti informace dostával. "Poškodil si majetek řádu svatého Jana Jeruzalémského," vyplivl.
"Ujišťuju tě, že nepoškodil. A i kdyby, zaplatím odškodné."
"Nejde o odškodné. Günter je…" Zdík málem řekl: Günter je můj přítel. Samozřejmě, že to byla hloupost. Günter byl pacholek, poddaný, nevolník, nebyl a nemohl být přítelem urozeného rytíře, jakým byl Zdislav. Právě tak nemohl vítr v podzemí vydávat zvuky, z nichž odvážným bojovníkům za slávu Boží tuhla krev v žilách. Nenápadné sestry premonstrátky nemohly ve svém klášteru v Louňovicích skrývat špičkovou opisovačskou dílnu a ve staré štole, opředené strašidelnými pověstmi, se nemohly skrývat důkazy o nepoctivosti jejích majitelů.
Jenže to všechno pravda byla a Zdislav toho měl právě dost. Jediným pohybem vytáhl z pochvy meč, a jen co vychrlil: "Za tohle mi zaplatíš!", zaútočil na muže v zeleném plášti.
Ať už očekával cokoliv, tohle jistě ne. Zelený byl jako větrná smršť. Dokázal pustit koňské otěže, uskočit stranou, vytrhnout meč a úspěšně krýt Zdislavův výpad. A ještě přitom vedl posměšné řeči: "Tak, tohle se učí zbožní rytíři svatého Jana? Jaký div, že je mohamedáni roznesli na kopytech?"
"Trochu více rozvahy, pane rytíři," radil vzápětí, když na něj Zdík znovu a znovu dotíral. "Zápal ti nechybí, ale jen tím se bitvy nevyhrávají."
Zdík byl ale rozpálený doruda, a tak nehodlal zeleného ani trochu šetřit. Ani si nevšiml, že na něj Günter cosi volá a že Herman se již opět vyděšeně křižuje. Ostatně zelenému už také zamrzl posměšný úsměv na rtech a jen se bránil. Zkusil pár fines, ale Zdík je všechny odvrátil a opět přešel do protiútoku. Pak koutkem oka zachytil, jak jeho protivník levačkou sahá po sponě pláště. Nenapadlo Zdislava nedávno při soubojem s rytířem Vokem totéž? Nechtěl hodit svému soupeři plášť na hlavu?
Na poslední chvíli uskočil johanita stranou a zelený plášť jen zbytečně zavířil vzduchem. Jeho majitel ale i tak získal výhodu a teď to byl pro změnu on, kdo byl v ofenzivě. Bít se uměl vskutku královsky.
Zdislav zachytil jeho první dvě rány, a pak zkusil klasickou fintu s úkrokem stranou a podklouznutím pod čepelí. Jeho soupeř ale něco podobného zřejmě čekal, a tak namísto toho, aby dokončil krok, celou vahou se na Zdíka navalil a prudce do něj vrazil. Méně zkušeného bijce by jistě povalil na zem, ale Zdík stihl uskočit. Protivníkova čepel mu prosvištěla kolem hrudi. To už byl ale Zdislav opět v pohybu a z výšky po neznámém ťal. Čekal, že jeho sok bude dezorientovaný, ale šeredně se mýlil. Neznámý moc dobře věděl, co se děje. Zablokoval johanitovu čepel, srazil ji příčkou meče stranou, a než stačil Zdík ustoupit, uhodil ho hruškou do brady.
Jednou Zdíka rozbolel zub a musel navštívit kováře, aby mu ho vytrhl. Nyní, když letěl vzduchem, se mu vzpomínka na tuhle dávnou chvíli vrátila. Bolest byla nesnesitelná. Jako by se Zdislavovi chtěla spodní část hlavy rozletět na kusy. Zdík dopadl na záda do, nyní už zase zdupané, trávy. Přes slzy, které mu po ráně vyhrkly do očí, viděl Hermana, jak udělal tu nejodvážnější a zároveň nejnesmyslnější věc na světě, totiž rozběhl se a skočil vysokému rytíři na záda.
"Dost! Dost!" křičel mečivým hlasem Günter. "Prosím už dost!" Sklouzl z koně a o překot kulhal k Zdislavovi. "Prosím, pane Zdíku," žadonil, "zaraz to. Je to všechno zbytečné."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama