Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Prosinec 2016

Svatý Jan, miláček Páně

27. prosince 2016 v 18:16 Události
Dnes je svatého Jana, miláčka Páně. V občanském kalendáři má svátek Žaneta, neboli Janička, ale v tom církevním svatý Jan Evangelista. V českých zemích si potrpíme na jiné dva svaté Jány. Svatý Jan Křtitel byl hlas na poušti, oblékal se do koží velbloudích, konzumoval kobylky a med divokých včel a říkal: "Já vás křtím vodou, ale ten, který přijde po mně, vás bude křtít duchem svatým." Svatý Jan Křtitel byl Kristův předchůdce a po Božím synovi nejdůležitější muž Nového zákona. Druhým svatým Janem, který je u nás oblíben, je svatý Jan Nepomucký, pražský kanovník, zpovědník královny Žofie a spolupracovník arcibiskupa Jana z Jenštejna. Král Václav IV., který Jenštejna nesnášel a na Žofii žárlil, ho nechal umučit. Podle rozboru jeho ostatků byl Nepomuk nejprve surově zmučen, poté mu někdo doslova rozkopal obličej, a pak ho podle legendy dosud žijícího a jistě příšerně trpícího zašili do pytle a shodili z Karlova mostu. Tam, kam dopadlo jeho tělo, se vynořilo sedm hvězd.
Svatý Jan Evangelista zůstává za těmito svými jmenovci tak trochu v pozadí. A přece i jeho jistě znáte. Na obrazech poslední večeře Páně je to ten nejmladší a nejhezčí z apoštolů, který sedává vedle Krista a někdy mu dokonce pokládá hlavu na rameno. Bláznivý Dan Brown z něj udělal ženskou, totiž Máří Magdalénu, údajnou Kristovu družku. Půjdu teď tak trochu v jeho stopách a dovolím si nastínit vlastní hypotézu. Svatý Jan Evangelista doprovází Kristovu matku Marii na Golgotu a je spolu s ní svěkdem Kristova ukřižování. Ježíš jej dokonce ještě z kříže vyzývá, aby se o Marii postaral. Církevní koncil, který se sešel několik stovek! let po Mariině smrti, rozhodl o jejím věčném panenství. V evnageliích ovšem nic takového není, naopak v jednom z nich stojí, že za Ježíšem přišla jeho matka a bratři. A tak mě napadá... nebyl náhodou svatý Jan Evangelista Ježíšův mladší bratr, syn Marie a Josefa, který následoval svého velkého sourozence a po jeho smrti se staral o jejich matku?
Svatý Jan Evangelista je také autorem Zjevení svatého Jana, neboli Apokolypsy. Mnozí záhadologové soudí, že byl svědkem přistání UFO, měl vizi atomové války, nebo holdoval halucinogenům. Je také možné, že prostě zahlédl konec světa.
Za starých časů byl svátek svatého Jana, miláčka Páně, třetím svátkem vánočním. I dnes máme tři vánoční svátky, ale ještě před pár lety tomu tak nebývalo. I já si ještě pamatuji, že se na Štědrý den chodilo do práce a Vánoce to byl pouze Hod Boží a svatý Štěpán. Ve středověku k nim ovšem patřil ještě svatý Jan Evangelista. Dnes už 27.12. slaví jen Žanety. Pro ostatní je to obyčejný den a leckdo si možná oddychne, že už je po Vánocích. Já mám ale Vánoce ráda, a tak mne těší, že dosud trvají, ačkoliv to skoro nikdo neví Usmívající se

Trocha hloubání (aneb můj život v datech)

24. prosince 2016 v 13:45 Články
Je Štědrý den, jeden z nejmagičtějších dnů v roce, salát je hotov, na řízky je ještě příliš brzy. Mohla bych si jít vyložit karty na to, co mne potká v příštím roce, ale mám strach, aby mi nevyšla nějaká hrůza. A tak raději jen tak sedím, na stromeček hledím, vdechuji vůni jehličí (ne ze stromku, ten je umělý, ale z adventního věnce) a hloubám. Hloubám o životě, tom svém pochopitelně Usmívající se O tom, co mne potkalo v minulém roce. A vlastně i v těch předchozích. A které to vlastně byly...
1973... to jsem spatřila světlo světa, to si pochopitelně nepamatuju S vyplazeným jazykem
1975... čáp přináší mého úžasného sourozence, to si taky nepamatuju. Říká se, že první vzpomínky má člověk ze tří let. Myslím, že to sedí. Mám vzpomínku na vánoční stromek na pozadí ludvíkovské ložnice mých rodičů (posléze ji prodali, protože měli - a později ještě vícekrát Mrkající - hluboko do kapsy). Pod tím stromkem stojí růžový kočárek pro panenky, sporťák. Jelikož jsem v tom kočárku posléze bratra vozila, myslím, že to časově zapadá.
1989... byla sametová revoluce, ale také jsem se poprvé osudově zamilovala. O dva roky později jsem se s dotyčným pánem dala dohromady a skoro nám to vyšlo...
1993... poznávám historickošermířský spolek Záviš a začínám se díky tomu zajímat o historii
1997... tak trochu lstí dokončím agronomickou fakultu ČZU a nastupuji do svého prvního zaměstnání, vydržím v něm doposavad Usmívající se
2003... mi vychází první kniha, román Rytíř zelené růže. Léta šermu nevyšla vniveč, v knize jsem je znamenitě zužitkovala, pouze v jedné kapitole chybí šarvátka a v té je zase kompletní popis brnění Ješka z Michalovic Mrkající
2004... největší zázrak v mém životě!!! A přichází těsně před Vánoci!!! 21. prosince se narodil můj syn Boleslav.
2005... kníže Václav byl vždycky osobností, která mne fascinovala. Léta jsem se zaobírala myšlenkou, že o něm něco napíšu. Román byl hotov už počátkem roku 2004. Dobře si vzpomínám na to, jak sedím v hospodě a brečím do černého piva, protože jsem Václava právě musela zabít. Vyšel ale až v roce 2005.
A jsme v roce 2012... kolegyně, která se mi už léta pokouší najít partnera, přijde s tím, že na Skyportu je pohledný skladník. Pošlu ji tam, kam slunce nesvítí, ale pak se jdu na ten Skyport přece jen podívat. Tak poznávám Luboše Bartúška.
2015... patrně nejsmutnější rok v mém životě. 4. ledna neočekáváně umírá moje maminka. Sotva se z jejího odchodu nějak vzpamtujeme, dozvídáme se, že otec má tutéž těžkou chorobu. Pere se s ní přes půl roku, ale nakonec už je jasné, že nevyhraje.
Tatínek umřel letos, v roce 2016. Zároveň jsem se v tomhle roce ale také vdala a stala se paní Bartúškovou. Od 1. června jsem byla povýšena a jsem teď představenou (téměř matkou). Dopsala jsem další knížku (už sedmou). Pronikla mezi autorky české fantastiky (což byl vždycky můj sen), dá-li Pán Bůh, vyjde moje povídka v jednom z dalších dílů československé ženské fantastické antologie Žena se lvem.
Taky mám čtyři kočky a spoustu skvělých přátel. Tak myslím, že teď je ta chvíle, abych šla a vyložila si karty...

Kočky? Ne, kobylky

21. prosince 2016 v 22:07 Články
Na mé články o kočkách jste už všichni zvyklí, teď jsem se vás ale rozhodla překvapit článkem o (pa)kobylkách.
V mé rodině se už léta traduje historka o muži, který se chlubil tím, že "opravdu slušně" hovoří jakýmsi jazykem. Pročež se ho můj děda, který ho chtěl usadit, s kameným výrazem ve tváři zeptal, zda by mu mohl přeložit větu "Pakobylka nežere puškvorec."
Vzpomněla jsem si na to, když jsme ve vinotéce 2 deci pařily s Japonkou Junko Shimada, která hovoří česky, a zeptala se jí, jak se onen dědečkův slavný překladatelský oříšek řekne. Musely jsme použít řadu google aplikací a nejprve spáchat anglickou verzi "The locust dosn´t eat sweetflag.", až Junko posléze pronesla pozoruhodné: "Bata wa aši wo tabenai."
Ha, a teď se tužte, přátelé. Pokud někdo z vás opravdu "slušně" hovoří nějakým cizím jazykem, zkuste naši pakobylku nechat vůči puškvorci chladnou i na místech, kde se nemluví ani česky, ani japonky, ani anglicky.