Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

V zlopovětném lese Boru

2. listopadu 2015 v 9:09 |  Místa
Českobudějovický les Bor se těší pověsti přímo hutné. Ve středověku tu údajně ležela zrádná blata, která pohltila řadu lidí. Jejich duše tu prý mají strašit. A nejsou samy! V srdci lesa stával trašlivý strom oběšenců. Mnoho lidí na něm ukončilo život. A ne každý tak učinil zcela dobrovolně. Jakási strašlivá síla prý lidem našeptávala, že jejich život nemá smysl, aby s ním urychleně sekli. Když se chalupník z blízké vsi pokusil odřezat ze stromu jednu větev, zranil si velmi vážně ruku. A to pořád není všechno!!! V osmdesátých letech do lesa dopadlo UFO. V místní vojenské posádce došlo k přestřelce, která si vyžádala životy čtyř lidí...
Že byste do takového lesa radši nelezli? My to zkusili a - věřte nevěřte - nebyli jsme ani zdaleka sami. Les leží na okraji Čekých Budějovic, které do něj na mnoha místech zasahují. Některé domy stojí přímo ve stínu lesních stromů a nezdá se, že by se jejich obyvatelům žilo špatně. Taktéž pejskaři, cyklisté, ale i bezdomovci a rozjařená nepřizpůsobivá mládež z blízkého sídliště Máj (to je taky neblaze proslulé, ale z úplně jiného důvodu Mrkající) vyhledávají jeho přítmí.
Do lesa vyrážíme 29.10. za soumraku. Pán z penzionu, v němž jsme ubytovaní (nese působivé jméno U lesa Usmívající se), se cíli naší výpravy pochechtává, ale ochotně radí, kam se vydat. Především se nemáme nechat zmást názvem V Boru. Takto pojmenované místečko leží hned za penzionem a strašidel byste se tu dohledali jen stěží. Je zde veřejné osvětlení, lavičky a proudí tu davy lidí.
Přecházíme točnu trolejbusu a zanořujeme se do další části lesa. Tady už přichází na řadu baterky. To, co nám vykrajují z temnoty, je sice strašné, nikoliv ale strašidelné. Haldy odpadků, igelit, prázdné láhve (některé dokonce vratné!!!). Jediný, kdo má strach je Bolek (koneckonců mu ještě není ani 11). V jednu chvíli říká: "A zrovna teď si musím vzpomenout na film Lesapán. To jediné, na co nechci myslet." Jako pocta Pavlu Soukupovi a jeho štábu je to dobré, ale k přízrakům z lesa Boru nás to zatím nepříbližilo.
Vycházíme na silnici vedoucí do blízké obce Branišov. Podle ní se tajuplnému lesu také někdy říká Branišovský. Pomrkává na nás útulně vypadající hospůdka, leč odoláme jejímu vábení a jdeme dál. Pod větvemi stromů je tma jak v ranci a půda se tu nějak podezřele houpá. Že bychom narazili na zbytky zlopověstého močálu? Radši se vracíme na silnici. Ani tady ale není bezpečno. I když už je dávno po setmění, dosud není pozdě a řada "Budějčáků" vyráží za zábavou, pochopitelně autem. Frčí kolem nás jeden vůz za druhým a my se spíš než přízraků bojíme přejetí. Proto hupky dupky zpátky do lesa.
Čeká nás první z jeho příšerných obyvatel. Není to ale černý přízrak hrající na panovu flétnu. Nýbrž na řetězu přivázaný ratlík, střežící starý odstavený náklaďáček, obývaný párkem bezďáků. Později se dozvídáme, že už tu bydlí asi 10 let a že už jim policajti museli pár psů zastřelit, protože ohrožovali chodce. Tenhle se spokojil hlasitým ňafání, zatímco jeho majitelka hrubě klela.
Bolek už má opravdu strašný strach a i nás dospělé (Luboš a já) přestává motání se po lese bavit. Když nás stezka, po níž jdeme, zavede na mýtinu zválenou divočáky, je rozhodnuto. Jdeme do hospody...
O našich dalších dobrodružstvích v následujícím článku Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama