Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Listopad 2015

Znesvěcený hrob - recenze

25. listopadu 2015 v 14:21 Knihy
Tak tohle je BOMBA všech BOMB! Známý český spisovatel a můj - snad to tak mohu říci - kolega Usmívající se
Jan Bauer mi napsal recenzi na můj nový román Znesvěcený hrob a je vidět, že ho opravdu četl, protože má i faktickou připomínku. Super, senza, skvělý. Honzo, moc díky!!!


Milá Zuzanko,
musím Tě opět pochválit. Tvá nová kniha Znesvěcený hrob je skvělá a velmi si medím nad vychytanými detaily tehdejší doby. Jsi lepší než Vlasta Vondruška! Jenom malá piha na kráse, Habsburkové neměli v erbu orla, ale červeného lva na zlatém poli. Orel (dvojhlavý), respektive orlice (jednohlavá) byli ve znaku Svaté říše římské. Také v té době Habsburkové ještě neměli nárok na titul arcivévody, Dolní a Horní Rakousy byly tehdy jen vévodstvím. Ale to je omluvitelná drobnost.
Moc Tě zdraví a líbá
Honza

Bratr Zdislav znovu na scéně

19. listopadu 2015 v 9:54 Knihy
I když je má kniha Znesvecený hrob na světě už několik týdnů, autorské výtisky mi přišly teprve minulý pátek. Takže je to teprve pár dnů, co jsem měla možnost si je takříkajíc pohladit. A teď tu možnost, pochopitelně v přeneseném smyslu slova, poskytuji vám Usmívající se Takže si uvařte kávičku, pěkně se posaďte, a pak se ponořte do dalších dobrodružství bratra Zdislava. Pokud vám následující malá ukázka nebude stačit, popř. pokud budete chtít vědět, kdo je Litoš Tuchorazský, neváhejte... u všech knihkupců!!!


"To je ten neřád!" vykvikl Lacek vyděšeně.

"Jaký neřád?" nechápal Zdík. Na okamžik ho napadla absurdní myšlenka, že se zmasakrovaný kozel přichází pomstít, ale pak se podíval z okna kostelecké radnice a uviděl jakéhosi obstarožního muže v rytířské zbroji v doprovodu dvou nebo tří zbrojnošů, jak se pere s kosteleckými dráby. Služebníci obce byli vyzbrojeni obušky a rychle se před meči a tesáky svých protivníků rozprchli. Zbrojnoši vylomili dveře a hnali se do radnice.

"Zachraň mě, pane Zdislave," zaprosil rychtář plačtivě a zoufale se rozhlížel kolem sebe. Nakonec zalezl za truhlici v rohu komnaty.

Zdík vůbec netušil, která bije. Postával uprostřed radniční síně, dokud dovnitř nevtrhl rozlícený nepřítel. Byl prostřední postavy, s šedivou bradou, která mu čněla z kroužkové kukly. "Sketo!" zavyl rozlíceně a rozhlédl se kolem dokola. V napřažených rukou držel meč.

Zdislav se sice nechtěl bezdůvodně bít, ale situace byla příliš vyhrocená. Skokem se vrhl vzad a vytrhl meč.

Šedobradý zachytil odlesk slunce na jeho čepeli a zaútočil. Meč narazil na meč. Zdík přešel rovnou do útoku. Bylo mu jasné, že tentokrát proti sobě nemá Nevlase Říčanského. Spolehl se na to, že je mladší a silnější než jeho protivník, odrazil nepřátelskou čepel, využil stísněného prostoru radniční síně, navalil se na šedobradého a povalil jej na truhlu, za níž se klepal rychtář.

Starý rytíř se sice pokusil o odpor, ale neměl dost síly. Do komnaty vtrhli zbrojnoši a zaútočili na Zdislava. Naštěstí si v místnosti plné těžkého dubového nábytku překáželi. Zdík uhodil jejich pána hruškou meče do hlavy a vrhl se ještě včas stranou. Zakopl o štokrle, ale podařilo se mu kolizi vyrovnat. Zvrhl trojnožku pod nohy svých protivníků, skočil za stůl, převrhl i ten...

Zbrojnoši s krátkými tesáky v rukou se po něm marně oháněli.

"Mor na vaše hlavy!" klel šedobradý rytíř. "Kéž by vás spral ďas!" Ztěžka se hrabal z truhlice. Postavil se na nohy a kolébal se ze strany na stranu. Kroužková kápě a pod ní vatovaná čepička sice většinu síly, s níž ho Zdislav praštil, zadržela, i tak se mu ale tmělo před očima. "Rozsekejte ty mizery!" křičel na svoje ozbrojence.

"On je jen jeden," pípl zbrojnoš.

Šedobradý zaostřil a konečně zachytil bílý šat s červeným křížem. "Kdo jsi?" zeptal se překvapeně.

"Bratr Zdislav, johanita."

"Člen rytířského řádu?" nevěřil svým uším šedobradý.

"Kdo jsi ty?" chtěl vědět Zdík.

"Litoš," odpověděl šedivák. "Zeman Litoš z Tuchorazi."

VÝZVY neboli ČELENŽE

12. listopadu 2015 v 17:05 Články
Výzvy jsou v poslední době velmi módní. Můj syn jim říká čelenže. Ovšem můj syn nemá hlavu. Má hedku. Nekadí hovna, ale šity, a když chce někoho patřičně znectít, nevynadá mu do kokotů, ale do dyků. Je mu jedenáct a jeho čelenže tomu odpovídají. Vypít magi, nacpat si do pusy celé balení gumových medvídků. Zvláštní, že po tom nevomituje, ale docela obyčejně blije.
To na mě si internetová obec vymyslela mnohem záludnější výzvy. Třeba takovou výzvu optimistickou. Po sedm dnů umísťovat den za dnem na facebook tři pozitiva, která vás ten den potkala. Vypadá to docela jednoduše, že? Jenomže to na vás nesmí v jediném týdnu spadnout skříň, vykydnout se kilová hořčice, rozbít se vám auto, a když jdete svému drahému životnímu druhovi sdělit, že jste sehnali náhradní odvoz, přistihnout ho, an se drží za ručičku s kolegyní.
Přesto jsem ta pozitiva nějak dala. A to jsem nemusela sahat po takových kalibrech, jako kámoš Koudy, který v čirém zoufalství napsal: největším pozitivem dnešního dne je, že jsem si uvědomil, oč lepší byly dny předchozí.
Teď čelím pro změnu výzvě fotografické - zveřejňovat po pět dnů fotky starší deseti let. Což o to? Ve starých fotkách se čas od času rád pohrabe každý. Ale je-li to zrovna po dušičkách, kdy jsem byla častěji na hřbitově než v hospodě, a z poloviny těch fotek na mě kouká máma, tak taky nic moc.
Na konec nejlepší výzvou, s níž se peru, je ta, která se jmenuje SEXY ZADEK. Obnáší pouze dřepy. První den padesát, druhý padesát pět... a tak dále až po 240. Právě jsem u stovky a zatím to pořád jde Mrkající.
Nu, a jsem u konce svého článku a tím jsem se také vypořádala s výzvou vysvětlit vám, proč jsem v poslední době tak protivná. Ale prosím vás, nemyslete si, že mi ty výzvy vadí. Kdybych nechtěla, nejdu do nich.

Strašidelný les podruhé

2. listopadu 2015 v 19:45 Místa
Do strašidelného lesa Boru u Českých Budějovic jsme se vydali 29. a 30.10. ve složení - já, Luboš (můj životní druh) a Bolek (jedenáctiletý syn). Naše kočky jsme s sebou nebrali. Vnímají prý sice nadpřirozené jevy mnohem lépe než lidé, ale motejte se temným lesem s kočkami v přepravkách!!! A chodit na obojku jsme je zatím nenaučili.
Naše první výprava za tajemstvím zlopověstného hvozdu mnoho výsledků nepřinesla. Zakončujeme ji v hospodě U hada. Jsme zde jediní zákazníci a povídavá paní hostinská se s námi ráda pouští do hovoru. Vypráví nám o zdejších strašidlech i o jejich hledačích, přičemž neskrývá, že ty druhé zde vídá častěji. Především nám ale sdělí, že jsme hledali zcela špatně. Za strašidly musíme do Branišova. Doporučuje nám dát si pár panáků, a pak vyrazit.Její nápad, jakkoliv podnětný, raději odmítáme a jdeme si odpočinout do penzionu. Jsme tak uondaní, že záhy usneme, a proto druhý den vtáváme velmi časně.
Už něco málo po sedmé vylézáme z auta v Branišově. Zahrádky zdejších malebných domků jsou vyzdobeny halloweenskými dýněmi a přes plaňkový plot nás pozoruje apatický chundelatý pes. Les máme pár kroků. A v něm někdejší armádní objekt, kde došlo v osmdesátých letech k podivné události. Čtyři zdejší vojáci se prý navzájem postříleli. Tři byli na místě mrtví, čtvrtý přežil převoz do nemocnice, ale záhy na to zemřel také. Vyprávěl prý, že se mezi ním a jeho druhy znenadání objevilo něco úděsného. Podle jiného poddání se v onu úděsnou bytost dokonce proměnil jeden z vojáků. Socialistická armáda pochopitelně všechno ututlala, takže dnes nelze dokázat, byla-li to pravda, či nic. Jakékoliv doklady zkrátka neexistují.
Dnes je objekt (patrně bývalý muniční sklad, dílny a autoprovoz) z větší části zanedbaný a opuštěný. Na největší budově se ale skví nová vrata a její střechu "zdobí" solární panely. Nápisy varují, že se jedná o soukromý pozemek, a z rohu dokonce pomrkává průmyslová kamera. Kdoví co občas zachytí...
Loudáme se podél lesa. Je krásné ráno, ptáčci švitoří, na poli se pasou srnky. Po ponuré atmosféře ani vidu. Nenastane ani poté, co opět zalézáme do hvozdu. Z nudy proto začínáme hledat houby. Asi po hodině les opět opouštíme a jdeme k autu. Jsme ovšem jenom DVA!!! Já a Bolek...
Tak teď jsem příběh vypointovala, jak se dalo Mrkající Nic strašidelného se ale nestalo. Luboš zkrátka podlehl houbařské vášni a zapomněl se v lese. Mobilní spojení fungovalo, takže nebyl problém se s ním spojit. Za chvíli volal znovu, že už je venku z lesa, ve vesnici... jen v jiné, než v které jsme my Usmívající se Našli jsme ho po pár minutách u cedule Mokré, po silnici to bylo pár kiláků, přes les určitě ani to ne. Takže bludný kořen? Nebo jen špatná orientace? Budějovicko-branišovský les Bor nám zkrátka svá tajemství neodhalil.

A teď ještě něco málo na závěr: možná si říkáte, že skeptikům, jako jsme my, se strašidla zkrátka nezjevují, ale... Když jsme před rokem navštívili spolu s členy záhadologického spolku J.O.P. hřbitov v Noutonicích, všichni tři jsme tam nezávisle na sobě zahlédli tajemnou šedou postavu. A ne, nebyla to zdejší žlučovitá paní starostka Mrkající A ještě něco. Les jsme opouštěli ve skvělé náladě, která nám vydržela po většinu dne. Bohužel, pak se jako mávnutím kouzelného proutku změnila, takže jsme se celou noc příšerně hádali. Kdoví co jsme si nakonec z Boru odnesli.

V zlopovětném lese Boru

2. listopadu 2015 v 9:09 Místa
Českobudějovický les Bor se těší pověsti přímo hutné. Ve středověku tu údajně ležela zrádná blata, která pohltila řadu lidí. Jejich duše tu prý mají strašit. A nejsou samy! V srdci lesa stával trašlivý strom oběšenců. Mnoho lidí na něm ukončilo život. A ne každý tak učinil zcela dobrovolně. Jakási strašlivá síla prý lidem našeptávala, že jejich život nemá smysl, aby s ním urychleně sekli. Když se chalupník z blízké vsi pokusil odřezat ze stromu jednu větev, zranil si velmi vážně ruku. A to pořád není všechno!!! V osmdesátých letech do lesa dopadlo UFO. V místní vojenské posádce došlo k přestřelce, která si vyžádala životy čtyř lidí...
Že byste do takového lesa radši nelezli? My to zkusili a - věřte nevěřte - nebyli jsme ani zdaleka sami. Les leží na okraji Čekých Budějovic, které do něj na mnoha místech zasahují. Některé domy stojí přímo ve stínu lesních stromů a nezdá se, že by se jejich obyvatelům žilo špatně. Taktéž pejskaři, cyklisté, ale i bezdomovci a rozjařená nepřizpůsobivá mládež z blízkého sídliště Máj (to je taky neblaze proslulé, ale z úplně jiného důvodu Mrkající) vyhledávají jeho přítmí.
Do lesa vyrážíme 29.10. za soumraku. Pán z penzionu, v němž jsme ubytovaní (nese působivé jméno U lesa Usmívající se), se cíli naší výpravy pochechtává, ale ochotně radí, kam se vydat. Především se nemáme nechat zmást názvem V Boru. Takto pojmenované místečko leží hned za penzionem a strašidel byste se tu dohledali jen stěží. Je zde veřejné osvětlení, lavičky a proudí tu davy lidí.
Přecházíme točnu trolejbusu a zanořujeme se do další části lesa. Tady už přichází na řadu baterky. To, co nám vykrajují z temnoty, je sice strašné, nikoliv ale strašidelné. Haldy odpadků, igelit, prázdné láhve (některé dokonce vratné!!!). Jediný, kdo má strach je Bolek (koneckonců mu ještě není ani 11). V jednu chvíli říká: "A zrovna teď si musím vzpomenout na film Lesapán. To jediné, na co nechci myslet." Jako pocta Pavlu Soukupovi a jeho štábu je to dobré, ale k přízrakům z lesa Boru nás to zatím nepříbližilo.
Vycházíme na silnici vedoucí do blízké obce Branišov. Podle ní se tajuplnému lesu také někdy říká Branišovský. Pomrkává na nás útulně vypadající hospůdka, leč odoláme jejímu vábení a jdeme dál. Pod větvemi stromů je tma jak v ranci a půda se tu nějak podezřele houpá. Že bychom narazili na zbytky zlopověstého močálu? Radši se vracíme na silnici. Ani tady ale není bezpečno. I když už je dávno po setmění, dosud není pozdě a řada "Budějčáků" vyráží za zábavou, pochopitelně autem. Frčí kolem nás jeden vůz za druhým a my se spíš než přízraků bojíme přejetí. Proto hupky dupky zpátky do lesa.
Čeká nás první z jeho příšerných obyvatel. Není to ale černý přízrak hrající na panovu flétnu. Nýbrž na řetězu přivázaný ratlík, střežící starý odstavený náklaďáček, obývaný párkem bezďáků. Později se dozvídáme, že už tu bydlí asi 10 let a že už jim policajti museli pár psů zastřelit, protože ohrožovali chodce. Tenhle se spokojil hlasitým ňafání, zatímco jeho majitelka hrubě klela.
Bolek už má opravdu strašný strach a i nás dospělé (Luboš a já) přestává motání se po lese bavit. Když nás stezka, po níž jdeme, zavede na mýtinu zválenou divočáky, je rozhodnuto. Jdeme do hospody...
O našich dalších dobrodružstvích v následujícím článku Usmívající se