Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Srpen 2015

Bitva na Moravském poli

26. srpna 2015 v 5:34 Události


Trochu vávhám, zda tento článeček zařadit do rubriky "události", nebo spíše mezi "knihy", jelikož se jedná o úryvek z mé knihy Rytíř zelené růže... takže si můžete vybrat, je tu připomenutí jedné události slovy jedné knihy :-)

"Útočí!" Beneš z Choustníka zarazil koně před stanem, nad nímž visela královská korouhev.

"Útočí!" znělo českým ležením. Výkřik se nesl od úst k ústům.

Rytíři se rychle dozbrojovali. Panoši natahovali svým pánům kroužkové košile a nohavice. Rytíři si navlékali přes zbroj barevné varkoče*, ozbrojovali se meči a štíty. Pacholci přiváděli statné válečné koně. Bylo časné dopoledne. Nemilosrdné slunce teprve začínalo pálit. Rudolfova armáda zdvihala mračna prachu. Král a jeho družiníci už vyskakovali na koně. Přemysl Otakar rychle řadil své muže. Strategie byla jednoduchá. Rudolf vyrazil ve středu vojska, po pravici měl švábské žoldnéře a basilejského biskupa s jeho stovkou elitních jezdců, uherští Kumáni tvořili levé křídlo. Přemysl Otakar seřadil své muže do řídkých řad. Do středu a na pravé křídlo postavil proslulé železné pány. "Ty, pane Miloto," řekl pánovi z Dědic, "počkáš na signál. Nezasahujte dřív, než vám dám povel."

Starý rytíř, bývalý velitel Otakarových jednotek v Rakousku, jenom přikývl. Král jej vybral, aby velel jeho zálohám.

Přemysl Otakar pobídl koně a naposledy přejel před svými řadami. Taktika byla dohodnuta předem, zbývalo jenom upřesnit některé pokyny velitelům jednotlivých oddílů. Pak se král zařadil do středu svého vojska. Slunce se lesklo na hrotech kopí, když si nasadil jezdeckou přilbu a rukou v obrněné rukavici pokynul svým rytířům. Zavřeštěly trubky a celé vojsko vyrazilo vpřed. Jako když se bouřkové mračno dává do pohybu, nabírala Otakarova jízda rychlost. Pod kopyty těžkých koní duněla zem. Praporec svatého Václava zářil ve slunci. Slova chorálu byla jak modlitbou za vítězství, tak bojovým pokřikem.

Mikulášova vysněná, ale i obávaná bitva začínala.

Mikuláš sám jel po boku svého otce, pevně zapřený v sedle, se založeným kopím, štít připravený na drtivou srážku. Řada Rudolfových jezdců se blížila. Ještě několik minut a srazí se kopí proti štítu, dvě ohromné masy mužů a koní a železa.

Zprava už se ozvaly výkřiky a řinkot zbraní, jak se Kumáni střetli s pravým křídlem Otakarovy armády. Jejich vytí se mísilo s výkřiky: "Praha! Budějovice!"

Rudolfovi rakouští rytíři volali: "Kristus! Řím!"

"Praha!" křičel jim v odpověď Mikuláš. Naklonil se v sedle a střetl se s rytířem v černozlatých barvách. Kopí udeřila do štítů. Náraz mrštil Mikulášem v sedle zpět, ale štít ránu zadržel. Protivníkovo kopí se zlomilo na několik kusů a on sám se zhroutil z koně. Všude okolo padali muži i zvířata na zem, dřevce se lámaly na kusy. Rytíři si po první srážce snímali těžké jezdecké přílby a zahazovali nyní už nepotřebná kopí. Byly taseny meče. V tlačenici, která po první srážce nastala, byli rytíři a jejich koně takřka nepohybliví, o to zuřivěji do sebe ale sekali. Tam i onde se tři nebo čtyři rytíři navzájem podporovali, kryli rány, které šli na jiného, a tak mu umožňovali zasadit neočekávaný úder. Zadní řady čekaly na svou příležitost, a jakmile se v mase bojujících vytvořila trhlina, vrhaly se do bitvy. Krev tekla proudem. Muži, kteří spadli na zem, byli podupáni koňmi svých protivníků, stejně jako koňmi svých přátel. Mikuláš se střetl s dalším nepřítelem. Muž byl hotový obr s tváří zohavenou strašlivou jizvou, jistě starý, protřelý válečník. Mikuláš se na něj vrhl se slepou odvahou mládí, sekal do něj a kryl jeho drtivé údery. V jednu chvíli, když se okolo nich na okamžik utvořilo trochu místa, ťal Mikuláš muže ze strany rubovým sekem. Obr ránu lehce zachytil a sám na Mikuláše zaútočil. Mikuláš však nevedl ránu vší silou, obrátil odražený meč a sekl muže ostřím pod okraj štítu. Obrův úder se jenom neškodně svezl po Mikulášově štítu, zatímco obr sám zavyl bolestí. Mladý vévoda se postavil ve třmenech, odhodil protivníkův meč stranou a obloukem sekl muže do levého ramene. Muž sice ránu ještě zachytil, stejně jako dvě další. Při čtvrté se už ale oslabený bolestí a ztrátou krve zhroutil z koně.

Nebyl jediným, kdo padal k zemi. Čeští rytíři získávali převahu. Drtivým útokem zatlačili své nepřátele a ti teď byli nuceni ustupovat. Nad vzdouvajícím se mořem ozbrojených paží, štítů a přílbic, nad řinkotem zbraní a mračny prachu se praporec svatého Václava sunul vpřed. Sám Rudolf Habsburský musel couvnout a málem přitom přišel o život, když se pod ním prolomil drolivý břeh Weidenbachu a on i s koněm spadl do vyschlého řečiště potoka. Slova chorálu teď zněla ještě naléhavěji, i když už příliš nepřipomínala zbožnou píseň. Stovky hrdel řvaly do ochraptění bojový pokřik. Stovky paží zdvihaly meče v úderu a štíty kryly rány nepřátel. Stovky koní se tlačily vpřed. Ten, kdo spadl a měl to štěstí, že se mu podařilo postavit, se sápal po volném koni, nebo se bil se stejně postiženým protivníkem. Do boje se teď zapojila i pěchota, muži se sudlicemi a halapartnami, jejichž háky se pokoušeli stáhnout rytíře z koní a na zemi je pak dobíjeli hroty a sekyrami.

Slunce nemilosrdně pálilo. Jeho paprsky rozpalovaly přilby a zbroje až k nesnesení. Rytířům stékal do očí pot, zvířený prach je dráždil v chřípí. Několik pánů z Otakarova doprovodu se na okamžik shluklo dohromady a podávalo si kolem lahvici s vínem. Nápoj byl sice zteplalý, ale aspoň trochu hasil palčivou žízeň. Mikuláš pil s ostatními, prohlížel si jejich tváře zešedlé prachem a únavou, čepele mečů zbrocené krví. Aniž si toho všiml, dostal někde ve zmatku předchozích chvil - ani nevěděl, byly-li to minuty nebo hodiny - ránu do ramene. Paži měl trochu ztuhlou, ale statečně se to snažil ignorovat a když byla lahvice dopita, rozjel se za ostatními do další řeže. Ješek z Michalovic, Beneš a Markvart z Vartemberka, Smil z Bílkova, Otakarův starý druh a spolubojovník, ti všichni se vrhali do dalšího boje, a s nimi Mikuláš z Opavy, stále ještě nadšený ze své první bitvy. Jeho nadšení ale mělo v následujících hodinách opadat. Čím byl sluneční žár palčivější, paže umdlenější, štít těžší, tím byl Mikulášův bojový zápal slabší. Bil se však dál, mechanicky se bránil a zasazoval seky. Srazil snad šest, snad sedm protivníků, dávno to nepočítal, nutil unaveného koně k dalšímu pohybu a stále sledoval otcův prapor postupující kupředu.

Na rozdíl od svého krále neměl pan Bavor ze Strakonic, Otakarův nejvyšší maršálek, velící pravému křídlu české armády, zdaleka takový úspěch. Vedl své železné pány proti Kumánům a srazil se s nimi ještě dříve, než Češi zlomili první kopí o rakouské štíty. Lehcí Kumáni se však přímé srážce s těžkooděnými rytíři vyhýbali. Pokoušeli se Bavorovy muže objet, pronikali do mezer v jejich řadách, stříleli proti rytířům mračna šípů. Všude, kde se obrněný rytíř utkal s Kumánem, padal uherský lehkooděnec po krátké chvíli k zemi. Za ním se však tlačili další. Uzlovité paže natahovaly krátké luky, oblaka šípů dopadala na rytíře. Mnohé se zas neškodně odrazily od jejich zbroje, sem tam si však střela našla svou cestu a zasažený muž se hroutil z koně. Také zvířata padala pod krupobitím střel.

Aby mu Kumáni nevpadli do zad, musel dát pan Bavor srazit řady a ustoupit směrem k opevněnému táboru, který měl za sebou. Tím se však sám chytil do pasti. Kumáni obklíčili jeho muže ze tří stran a zasypávali je šípy. Do toho se dal do pohybu zbytek uherské jízdy, vyzbrojený po západním způsobu, a udeřil na Bavorovy muže. Milota z Dědic, vida zmatek českého vojska, nečekal na královy rozkazy a poslal část svých oddílů Bavorovi na pomoc. České houfce však přesto couvaly.

Ustupovaly, zatímco větší část českého vojska postupovala. Celá bitevní linie se tak otáčela. Zatímco Otakarovy oddíly se ocitly zády k Moravě, Rudolfovi muži měli za sebou strmé srázy okolních kopců. Tlačeni do kouta bili se Rakušané se zběsilou odhodlaností, jejich síly však rychle ochabovaly. V té chvíli vyrazila do útoku rakouská záloha. Pouhých šedesát jezdců pod velením pana Ulricha von Kapellen vpadlo českým rytířům do zad, jako nůž máslem projelo jejich řadami a rozdělilo český voj na dvě části. Nad hlavami českých bojovníků zazněly překvapené výkřiky. Rakušané, povzbuzení náhlým zmatkem nepřítele, udeřili na zaskočené protivníky. Míšeňský lantkrabě Baltazar se svými vojáky a mnozí další páni, kteří zůstali odtrženi od zbytku armády, byli zatlačeni k Moravě.

"Pane z Choustníka," poručil král, "zálohy."

Beneš z Choustníka přikývl a otočil koně. Spolu s dalšími rytíři se rozjel nazpět, aby si prosekal cestu a předal Milotovi králův rozkaz.

Král s ostatními se zatím vrhl do další seče. Jeho odvaha a síla dodávala unaveným a dezorientovaným českým rytířům ztracenou důvěru. I Mikuláš se vzchopil k dalšímu vypětí. Nenadálý útok Ulricha von Kapellen jej nemálo zaskočil. Kopí neznámého rytíře ho srazilo z koně. Mikuláš však neztratil duchapřítomnost, i přes bodavou bolest v celém těle se dokázal zmocnit koně, jehož pán neměl takové štěstí jako on, a po boku krále vyrazil do dalšího boje. Jel teď v bezprostřední blízkosti svého majestátního otce a mohl sledovat jeho železné rámě, srážející hlavy nepřátel. Jestliže v jednu chvíli zapochyboval o vítězství, teď v ně opět věřil. Ostatně Milotovy oddíly musí každou chvíli dorazit. Také pán ze Strakonic by se měl co nevidět zbavit svých Kumánů. A míšeňský lantkrabě se jistě proseká z obležení svých nepřátel.

Bohužel, lantkrabě právě v té chvíli svůj boj vzdával. Jeho muži se v návalu paniky vrhali do vln Moravy a pokoušeli se ji přeplavat. Řada se jich utopila, jiní padli do zajetí. Skupina českých rytířů, kteří byli od hlavního voje odtrženi spolu s Míšňany, se stále ještě zoufale bránila, a posléze se v čele s Hynkem z Dubé z obležení opravdu prosekala. V té době už byl ovšem pan Bavor stržen z koně a víc mrtvý než živý ležel v prachu bitevního pole. Jeho muži obraceli koně a pokoušeli se uprchnout po svazích vrchu Goldberga nebo po zrádném břehu Moravy.

Milotovy oddíly nepřišly.

Mikuláš nikdy nezjistil proč. Někdo mluvil o zradě. Jiní říkali, že byl Milota stržen prchajícím pravým křídlem. V každém případě, v okamžiku, kdy zaslechl výkřik: "Prchají!", nemyslel Mikuláš ani na zradu, ani na útěk části vojska. Jestli vůbec na něco myslel, byl to švábský rytíř, v kdysi snad smaragdově zeleném varkoči. Ten byl teď špinavý a potrhaný. Rytíř sám však byl nepříjemně čerstvý. Útočil na Mikuláše drtivými seky a opavský vévoda neměl sílu se mu bránit. Pouze koutkem oka viděl svého otce, jak s neuvěřitelnou chladnokrevností šikuje chatrné zbytky svých oddílů.

Jedna strašlivá rána za druhou dopadala na Mikulášův štít, zatímco Mikulášova unavená a ztuhlá pravá ruka neměla sílu zasadit odvetný úder. Pak štít zapraskal a rozpadl se na kusy a spolu s ním prasklo i něco v Mikulášově paži. Vévoda z Opavy zakolísal v sedle, ještě zvedl ruku s mečem, aby se bránil. Další úder jej shodil ze sedla. Drápal se na nohy, ale rána do hlavy jej skolila. S kalícím se vědomím upadl do prachu bojiště. Kolem něj dupali koně a zněly výkřiky, ale Mikuláš už je neslyšel.



* varkoč byl volný oděv bez rukávů, vpředu a vzadu, někdy i po stranách rozstřižený, jasných, většinou kontrastních barev, který se nosil přes zbroj


ZÁVIŠ

24. srpna 2015 v 13:48 Události
Protože je to právě 725 let, co zvolal: "Mstu a vzdor! Nevydávej hrad!", načež se nechal chudák popravit, chci připomenout nejen svůj román Rytíř zelené růže, který je Závišovi z Falkenštejna celý věnován, ale také články, které jsem umístila na tento blog. Nuže:
A k poslednímu článku malé ilustrační foto:

VHLTAVA

14. srpna 2015 v 8:42 Události
Vedra útočí, lidé kolabují doma i v práci, jsou unášeni do UFO, mají mesiášské sklony, zkrátka blbnou jako diví. Mohlo by se zdát, že i mně hráblo a nedovedu už ani napsat jméno naší nejznámější řeky. Ale není to tak. Ono slůvko "vhltava" je dobře. Jmenuje se tak totiž výstava Jiřího Housky a Blanky Novákové v (A)void galerii, to je taková díra na náplavce pod tančícím domem Usmívající se Téma výstavy je jasné - voda. A co a kdo patří k vodě? Samozřejmě umyvadlo a labuť. Ano, i ty můžete na výstavě spatřit. Především je ale (A)void galerie plná vodníků. Uvidíte vodníka, který prchá před řáděním husitů, vodníka jedoucího na mokele, nebo vodníka, co si se zájmem prohlíží webové stránky klubu skeptiků (Leoš Kyša právě vztekem překousl pero). Nu, a protože vodník je bytost záhadná, démonická a také mytologická, promluvil v rámci vernisáže největší znalec démonů, mýtů a záhad v ČR... no, jistě, kdo jiný než Otomar Dvořák! K tomu se podávalo růžové víno a moje maličkost - jak už jistě tušíte - byla přítomna Usmívající se

KRITIKA

7. srpna 2015 v 10:42 Články
Existuje řada příběhů o tom, kterak rozezlený autor zavraždí šťouravého kritika, ať už doopravdy, anebo aspoň virtuálně v dalším románu. Zpravidla jsou velmi vtipné. A také zcela nepravdivé. Autoři kritiky nevraždí. Nadávají na ně, to ano. Ale vraždit? Vždyť by byli sami proti sobě. Kritika, byť negativní, je totiž pořád lepší, než když po vás pes neštěkne. Jistě už tušíte, že po mně obvykle neštěká Nerozhodný
I když... jednou jedna kritika na můj román vyšla. Jednalo se o knihu Kníže Václav a kritika vyšla v deníku Právo. Její autor, patrně zneuznaný literát (jak říkám, nadáváme Nevinný), ji napsal tak složitě, že jeho povzdech nad tím, že jsem se neubránila vžitým klišé, zněl, jako by mu tam vžitá klišé naopak chyběla. Šla jsem s tím za maminkou a říkám: "Prosím tě, máti, jak tuhle větu chápeš?" Máti prostudovala kritiku, a pak povídá: "Kde to vyšlo?" "V Právu." "Tak jsi tam asi měla napsat Proletáři, všech zemí spojte se!"
Kníže Václav jako jediná z mých knihy vůbec vyvolává odezvy. Jeden čtenář napsal v recenzi na netu, že byl zvědav, jak si s tématem poradí "vyučená bylinářka" (to jsem jako já Usmívající se), a zklamala jsem ho. Prý by to s použitím fantasie a wikipedie napsal lépe. Tak si říkám, co mu chybí. Že by neměl přístup k wikipedii???
Ale teď seriózně. Tady je kritika, na můj poslední román Ztracený templářský poklad: http://www.divokevino.cz/7815/archiv_aktualit.php#784
Vyšla v literárním webovém magazínu Divoké víno a jejího autora jistě vraždit nebudu Úžasný