Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

MAJÍ KAMENY DUŠI?

20. února 2015 v 16:58 |  Články
Moje babička z matčiny strany byla intelektuálka. Pocházela z jiného světa a v něm také chtěla zůstat. Milovala kavárenské posezení, cigarety v dlouhatánských špičkách a hlubokomyslné tlachy. Čtyřicátá a posléze především padesátá léta jí sice uštědřila setkání s realitou a ona se s ní - co jí taky zbývalo jiného? - nějak srovnala. To ale neznamená, že do ní chtěla patřit. Vždycky na nás hleděla tak nějak shora. Jako by chtěla říci, jste sice moje krev, ale co je to platné, když máte tak přízemní zájmy…
Vzpomínám si, jak moje maminka jednou dorazila domů. Bylo to v časech reálného socialismu, kdy se každá vdaná žena musela o polední pauze vyřítit z práce a vzít útokem nejbližší samoobsluhu. Kdyby to odložila na odpoledne, donesla by domů krabičku sardinek, a to ještě jen v lepším případě. Tak tedy, má uštvaná maminka, ověšená nákupními taškami jako vánoční stromeček, vchází do dveří a hned je konfrontována s otázkou: Mají kameny duši?
Maminka byla vzácně hodný a klidný člověk, ale v tuto chvíli vypěnila a křičela cosi o tom, že ona má jiné starosti. Načež se jí dostalo pohledu ještě o něco pohrdavějšího než obvykle.
Babička zemřela v roce 1992. Nedlouho po tom jsem se začala zajímat o kameny. Jednou jsem se vrátila z přednášky známého "kamenologa" Roberta Nového a poněkud zmateně matce líčila, o čem že to vlastně bylo. Načež matka spráskla ruce a zoufalým tónem zvolala: "Už je to tu zas! Mají kameny duši?"
Babička zemřela v osmdesáti, maminka to bohužel zalomila v nedožitých devětašedesáti. A víte, co po ní zbylo? Ano, je to sbírka kamenů. Nakonec to byla maminka, kdo jim propadl. Vozila si je ze všech cest, nechávala si je posílat ze světa. A pak nad nimi bádala, zkoumala je z hlediska geologického, hledala v nich polodrahokamy, ale hlavně, a především!, duši. Našla ji samozřejmě. Protože kameny duši mají.
Dnes tedy odpočívá matčina sbírka těchto slabě sice, ale přece jen oduševnělých předmětů ve velké papírové krabici. Jednotlivé kameny jsou pečlivě zabaleny a popsány matčiným úhledným písmem. Časem je budu muset rozbalit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama