Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Prosinec 2014

BOLESLAV aneb Bůh je s námi!

15. prosince 2014 v 23:34 Knihy
Tentokrát se nechystám psát o svém úžasném synovi, ale o jiném Boleslavovi z mojí "dílny" :-) V druhém vydání totiž vychází moje kniha Boleslav, příběh bratrovraha. Vydavatelem je Knižní Klub a čtenáři jste VY!!! Pokud váháte, zda po Boleslavovi sáhnout, nabízím úryvek z knihy. Píše sse rok devítistý padesátý pátý a právě zuří bitva na Lechu...


"Střílejte! Střílejte!" křičel znovu a znovu Vok. Když jeden z lučištníků padl, zasažen přímo do obličeje, přehodil si štít přes záda, sebral jeho zbraň a sám začal střílet. Unavené ruce ho neposlouchaly, tuhé lučiště se bránilo jeho námaze. Naštěstí byli Maďaři už tak blízko, že nebylo nutné mířit. Vok prostě jenom vypouštěl šípy přes hlavy svých přátel, kteří se potýkali s prvními protivníky.

Straš přemohl bolest v poraněné svalovině a bil se v čele svých mužů. Nejprve kopím, potom mečem. Rozdával rány a při tom se snažil nevnímat, jak jím pokaždé proběhne nová vlna bolesti. Cítil, že zranění krvácí, ale zatím měl dost síly. Mával mečem, kryl se za štítem obitým nepřátelskými čepelmi a ježatým střelami. Další šíp jej zasáhl do přilbice, ale ta ránu zadržela. Straš se jenom zapotácel.

Pak se kdesi za jeho zády ozval nový křik a hluk. Vok ho uslyšel také. Věděl, co to znamená. Maďaři vpadli do tábora. Do výkřiků bojujících se ozvalo poplašené bědování těch, kteří bojovat buď neuměli, nebo nemohli.

Vok nechal luk lukem. Sebral tu hrstku mužů, kterým stále ještě velel a rozběhl se proti útočníkům. Nedělal si velké naděje, ale bylo to pořád lepší než si je nechat vpadnout do zad. Přece se, u Peruna Hromovládce, nenechají podřezat jako ovce!

Kdesi daleko - Vok by v té chvíli řekl, že zatraceně daleko - se Strašovi posli konečně dostali ke králi Otovi a vychrlili na něj svou zprávu. Ota příliš neváhal. Zatím se mu dařilo držet nepřátele na říčním břehu. Většina Maďarů se sice přes Lech dostala, dál ale zatím nepokročili. Saští a bavorští válečníci se na ně obořili, ještě než se stačili dostatečně rozptýlit a využít své rychlosti a pohyblivosti. Váha a velikost slavily svůj triumf. Byl ale velmi nestálý. Stačila trocha zmatku na opačné straně bojiště, a soustředěné úsilí říšských vojáků by polevilo. Potom by Maďaři jistě realizovali svůj záměr a nebylo by nic, co by je dokázalo zastavit.

"Pane Willigisi," obrátil se Ota na jednoho ze šlechticů, kteří ho provázeli, "vezmi si tři stovky mužů..."

"Vzdávám se!" vykřikl jeden z mužů, kteří se stále ještě bili po Vokově boku, a odhodil meč na zdupanou zem u svých nohou. "Vzdávám se," opakoval pro jistotu ještě i německy.

Maďaři německy neuměli, ale porozuměli gestu. Sešikmené oči pod koženými přilbami zpozorněly.

- Vzdát se? - pomyslel si Vok. - Proč? - Co jiného může být na konci téhle cesty než otrocký řetěz? Na druhou stranu, i s ním se dá žít.

Vokovi spolubojovníci následovali příkladu svého druha. Unavené ruce pouštěly meče. "Vzdáváme se..."

"Vzdávám se," hlesl i Vok. Promluvila z něj spíš únava než rozhodnutí.

Za jeho zády bylo slyšet chvějivý dívčí výkřik, smrtelné chroptění a zvuk párané stanové tkaniny. Kdesi se ještě někdo bil, ocel zvonila o ocel.

- Straš, - pomyslel si Vok. Hrozně si přál, aby to byl on. Znamenalo by to, že je kněžic ještě živ.

Na většině míst už ale boj dohořel. Pár maďarských velitelů řvalo na svoje podřízené. Zřejmě se je pokoušeli donutit k útoku na zadní voje Otovy armády. Vojáci ale jevili mnohem větší zájem o vybavení tábora než o další boj. Stany, vozy, táborové holky, liturgické předměty i nahromaděné zásoby je přitahovaly tisíckrát víc než obrněná záda Otových vojáků.

A taky zajatci. Jeden z Maďarů přistoupil k Vokovi s provazem v rukou.

- Směšné, - napadlo Voka, když si uvědomil, že ten chlapík, který mu svým vzrůstem sahá sotva po prsa, se ho právě chystá spoutat. Pak si uvědomil, že jestli nechce skončit přikovaný někde v hispánských dolech, má nejvyšší čas něco udělat. Není náhodou sebevražda podle křesťanských zákonů zločin? Ale co takhle hrdinský odpor? Jak asi vyhodnotí vševidoucí Bůh Vokovo počínání, srazí-li tohohle mužíčka?

A chce ho opravdu srazit? Třeba by se z okovů dalo utéci? Vok si vzpomněl na svou ženu a děti, na všechno, co nechal doma a k čemu se nejspíš už nikdy nevrátí...

Řev, který se znenadání ozval, ho zbavil dalšího rozhodování. Místo aby nastavil ruce Maďarovým provazům, vrazil mu je do obličeje. Maďar upadl, Vok se k němu sehnul, nad hlavou mu zasvištěl šíp... Namísto křiku vražděných a znásilňovaných obyvatel tábora znělo teď ovzduším úplně jiné volání. Chraptivé mnohohlasé Gott mit uns! způsobilo, že se i další ze zajatců vzchopili k činu. Za několik málo okamžiků vedl Vok na pomoc svým neočekávaným osvoboditelům oddíl o několika desítkách mužů. Po celé ploše zpustošeného ležení se k nim přidávali další válečníci.

Přesto by zřejmě nezvítězili, kdyby na Maďary znenadání nezaútočil další nepřítel. Král Ota nespoléhal pouze na Willigise. Když zjistil, že Konrád Červený zatím do boje takřka nezasáhl, poslal ho ohroženému táboru na pomoc. Tak se na bojišti náhle zjevil válečník z nejobávanějších. Po celé Evropě proslulý Konrád Červený Lotrinský se obořil na Maďary, kteří už si byli takřka jisti svým vítězstvím, a roznesl je na kopytech. Čepele mečů, ostří seker a hroty kopí slavily krvavou žeň. Vok objevil v unaveném těle nové zdroje síly, rozháněl se mečem, kryl štítem, spolu s ostatními volal: "Bůh je s námi!" - a Bůh s nimi u Lechu opravdu byl...

MAGIE

12. prosince 2014 v 15:17 Články
Včera jsem se zúčastnila diskuze Otomara Dvořáka, známého záhadologa, s Leošem Kyšou, členem klubu skeptiků. Téma bylo jasné - Je něco mezi nebem a zemi? Slibována byla prudká výměna názorů, ale nakonec z toho bylo spíš přátelské posezení u piva. Jediný zastánce magie musel záhy odejít, Ota záhady sice zkoumá, ale moc v ně nevěří :-) a skeptici byli milé lidé, vyprávějící vtipné historky. Příběhy o tom, jak jsme se ztratili na důvěrně známém místě, podlehli optickému klamu, nebo pokládali skřek zvířete, nebo hučení větru za kvil hejkala, jsme ostatně dali k lepšímu všichni.
A závěr? Jedna nula pro racionálno. V magii věří jen přírodní národy a jen jim funguje, resp. funguje? Fungují jim tytéž věci jako nám, jenže oni si je neumějí vysvětlit jinak, než jako magii, vůli bohů atd atp...
Tedy přesně to, co jsem čekala. Vylezla jsem z hospůdky a vánočně vyzdobeným městem jela domů. Zima, lezavo, tma jako v ranci už od čtyř hodin a všude proudí davy lidí, desítky jich postávají kolem stánku se svařákem a další stovky se ženou do přeplněných obchodů. Proč? Proč v tomhle hnusném ročním období radši nesedí doma? Proč utrácejí horentní sumy za svetry, které nebude nikdo nosit, knížky, jež zůstanou nepřečteny, a nejrůznější upomínkové předměty, co zešednou prachem na poličce?
Vánoce jsou prastarý svátek, související s návratem slunce. Naši prapra předci sledovali, jak jsou dny kratší a kratší, a propadali panice. Co když je chce Slunce navždycky opustit? Proto se pustili do rituálů a obětí, aby si ho usmířili, vrátili ho zpátky... a ono je, ejhle!, vyslyšelo. Původně se zřejmě obětoval člověk v kamenné kruhu, pak zvíře před dřevěnou modlou, pak už stačila jen trocha obřadního pečiva v chrámu...
My jsme lidé rozumu, víme, že slunce se vrátí tak jako tak. A stejně se každoročně pouštíme do spousty rituálů.
...já jsem tak ztahaná z toho mytí oken.
Tak proč je myješ? To se bojíš, že tě pomluví sousedi?
Na sousedy kašlu, ale tak... na Vánoce musí být umytá okna.
Musí? Co by se stalo, kdyby zůstala neumytá? Co by se stalo, kdybychom neobětovali spousty peněz v našich moderních chrámech, nasvícených supermarketech? Kdybychom nepřívitali návrat slunce hodobóžovou žranicí? Urazilo by se a odešlo? Není tohle pradávná magie v té nejčistší podobě?
No, nebudu zkoumat, co by, radši nakoupím nesmysly a vyšůruju :-)