Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Únor 2014

Jedna masopustní

21. února 2014 v 15:52 Povídky

MASKA

Maškary vpadly do dvora s výkřiky a výskáním. Už se trochu potácely, jak byly opilé. Medvěd vrazil do kurníku, div že jej neporazil, a kobyle ujížděl zadek, jak se motal. Jedna z maškar popadla do náruče panímámu Brázdovou a už s ní kroužila po zadělaném dvorku.

"Ale jdi, potvoro," smála se panímáma a pokoušela se falešnému husarovi, či co to bylo?, vyvinout z náruče. "Já už jsem stará bába. Támhle máš mladou holku," ukázala na svou neteř Dorku. Dorka nebyla žádná krasavice, ale když se usmála, bylo to, jako by vyšlo sluníčko. "Svatá pravda," přikývl husar. Pustil Brázdovku a už se protáčel s Dorkou.

"Dejte nám kořaličku, hospodáři!" volaly další maškary.

"No, tak, Pepíku," přimlouval se za ně Brázdův mladší bratr Francek.

Brázda by je nejradši vypráskal ze dvora. Všechny i s tou mizernou Dorkou a kulhavým darmožráčem Franckem. Ale věděl, že nemůže. Byl masopust a maškary patřily k jeho nedílné tradici. "Co koukáš?" houkl proto na manželku. "Přines kořalku!"

"Pustíte s námi Dorku k muzice?" dotazovaly se maškary, když se patřičně posilnily.

Ještě to tak, chtěl už už zvolat Brázda. Dora má co dělat od rána do večera. A v noci musí spát, aby mohla brzy po ránu zase do práce. Myslíte snad, že si ji tu držím na chov?

Dora byla dcerou Brázdovy švagrové. Nemanželskou. Bůhví s kým si ji ta běhna uhnala. Umřela při porodu a jméno Dorčina otce nikomu neprozradila. Brázda by nechal nemluvně napospas osudu, ale žena ho přemluvila… "Vlastní děti nemáme, Pepíku," hučela do něj, až ho udolala. "Tak tedy dobrá," souhlasil nakonec bručivě. "Ale nemysli si, že si ji vezmu za vlastní. Tak staří, abychom nemohli mít vlastní děti, ještě nejsme."

Mezitím uplynulo sedmnáct let a Brázdovka se už dávno naděje na vlastní děti vzdala, sedlák ale nechtěl o osvojení Dorky stále ani slyšet. "To ať má po mé smrti grunt radši ten kripl Francek."

Franc byl válečný invalida. Jednu nohu měl na čtyřikrát zlomenou a ztěžka ji za sebou vlekl. Jak šlo ale o to udělat něco rukama, neměl sobě rovného. Přesto o něm Brázda mluvil výhradně jako o mrzákovi a darmožroutovi.

Teď stál starý Brázda na zápraží a mračil se jak čert. Poslat Doru k muzice? Nakonec proč ne? Třeba si tam taky uplete pancharta jako její máma a on ji bude moci i s outěžkem vyhnat ze statku. Že tak přijde o neplacenou pracovní sílu, na to sedlák ve své zaslepenosti nepomyslel.

"Tak si tedy jdi," zahučel nakonec neochotně. "Ale ne že budeš ráno vyspávat."

Dora nikdy nevyspávala. Vždycky byla na nohou jako první. Neměla lehký život, ale protože měla kromě sluníčkového úsměvu také sluníčkovou povahu, nikdy jí to tak nepřišlo.

Večer stála nastrojená - tedy, nastrojená? navlečená do přešitých obnošených šatů staré Brázdovky - před vraty statku a čekala až ji její kamarádky ze sousedství naloží do saní.

Řídil je čeledín Vincek, který sloužil u Barochů, a v nich jako nějaká smutná ošklivá princezna trůnila Manča Barochova, jediná dcera nejbohatšího sedláka ve vsi. U kapličky naložili krásnou Bětku Kučerovu a o kus dál ještě krásnější Cilku Kramářovu. Cesta běžela úvozem kolem zasněženého návrší, kterému se říkalo Na hradech. Prý proto, že tam kdysi za pradávna stálo staré pohanské hradiště. Dodnes tam děti nacházely staré střepy a kousky železa. Prý i šperky a staré mince se dřív našly.

Před hospodou Vincek zastavil a pomáhal Manče na zem. Skulila se ze sání jako zralá švestka, kdyby ji nezachytil, snad by upadla. Chudák Manča, pomyslela si Dorka. Peníze má a co je jí to platné? Je tak ošklivá, tlustá a uhrovitá, že se jí mládenci obloukem vyhnou.

To Bětka vyskočila ze sání jako srnka a Cilka vystoupila - co vystoupila! Cilka se vynesla jako nějaká královna jdoucí na ples v opeře.

Zavřískaly dudy, přidaly se skřipky a mládež opilá pivem a radostí ze života zavířila v kole. Ba, i starší sousedé se přidali a podupávali. Báby okusovaly koláče, mužští pili pivo a kořaličku. Hezká děvčata šla z náruče do náruče. I pro Dorku si přišlo pár tanečníků. Nakonec sedlák Toman. Dorka věděla, že ho za to nejedna sousedka pomluví. Toman měl doma nemocnou ženu. Když už přišel k muzice, měl sedět v koutě. Díky tomu, že vyzval k tanci jenom ji, se bude moci vymlouvat: "Chudák holka. Chudá, ošklivá… Vždyť já pro ni šel jen ze soucitu." Pro Bětu Kučerovu by šel radši. To bylo Dorce jasné. Viděla, jak se na sebe ti dva dívají. Nic by za to nedala, že jen co Tomanka zavře oči, bude se Běta stěhovat do její postele.

Bylo po zábavě a sousedé se rozcházeli do svých domovů. Pro Manču zas přijel čeledín Vincek. Naložil i její přítelkyně, a tak se rozveselené a posilněné, tedy až na věčně zachmuřenou Manču, vezly jiskřivou masopustní nocí. Kousek za návrším Na hradech zastavili, protože děvčata musela "na stranu." S pištěním utíkala do březového houští.

Nejspíš se tu předtím motaly maškary, protože Dorka našla ztracenou masku. Byla celá mokrá, špinavá a oprýskaná a podivně studila, když si ji Dorka z legrace přiložila k obličeji. A pak… jako by se celý svět zatočil a noc už nebyla černá a sníh blýskavě bílý. Taky maska nebyla s papíru nebo látky, ale… z kosti!

Ano, byla to umrlčí hlava, lebka rozlámaná a nabarvená tak, aby mohla posloužit jako maska. Jistě ji tu neztratily maškary. Musela tu ležet staletí, už od časů, kdy tu vládli dávní pohanští králové a jejich obětníci konali podivné a strašlivé rituály.

Dorka se zajíkla hrůzou a už už chtěla masku strhnout, ale pak pohlédla na svět jejíma očima a to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Viděla Manču Barochovu, tlustou jako bečka. Aby nebyla tlustá, když je ve třetím měsíci! A otec? Ten mizera Vincek. Snadno se ošklivé a vysmívané Manče vlichotil do přízně. Baroch bude zuřit, ale co s holkou, která je samodruhá? Nakonec ji Vinckovi rád dá za ženu a s ní taky největší a nejbohatší grunt ve vesnici.

Jenže… Vincek neumí hospodařit. Dokud bude pantáta ještě co k čemu, jakž takž to půjde, ale pak povede samozvaný hospodář grunt od deseti k pěti. Ze zoufalství se dá na pití a bude trápit svou smutnou utýranou ženu. Proboha, Mančičko, chtělo se Dorce vykřiknout, neber si toho mizeru! Však se nějak protlučeš i s dítětem.

Ale poslechla by ji Manča? Sotva. Vždyť ta hlupačka si pořád myslí, že ji Vincek miluje. Myslí? Věří tomu? Možná chce věřit.

Dora obrátila oči v průzorech masky k Bětce. Cože? Ta taky? Dora viděla Bětku, jak si na seně v patře stodoly špitá se sedlákem Tomanem. "Já už to, Bohouši, nevydržím. Copak ta tvoje sůva nikdy neumře?"

"Umře, Bětuško. Už brzo umře…" Ale Tomanka bude žít ještě půl roku. Pak to Toman nevydrží a jedno dne se ji pokusí udusit polštářem. Jenže Tomance se nebude chtít umřít, ani pak se jí ještě nebude chtít umřít. Začne se prát, ze zoufalství prokousne polštář a pokouše i Tomana. Nakonec ji sedlák utluče pohrabáčem a spolu s Bětkou se mrtvolu, zabalenou v zakrváceném prostěradle, pokusí zakopat v lese.

Dorka otočila zděšené oči k Cilce. Aspoň ta snad… Ano, ta ano. Cilku nečekal žádný pád. Už teď jí totiž kolovala v žilách nebezpečná nemoc. Do měsíce ji skolí. A pak Cilku, bílou a vznešenou jako právě utrženou lilii, ponesou na márách na hřbitov.

Dora si servala masku z obličeje. Ještě před tím, než ji zahodila do sněhu a zašlápla tak hluboko, jak jen dokázala, zahlédla jejíma očima lesk zlata pod kameny na návrší.




Vysloužilec Franc už spal, když s ním zatřásly drobné, ale silné dívčí paže. "Strejko, vstávejte!"

"Copak, Dorko?" divil se Francek.

"Tiše," prosila ho Dora a přisedla na okraj jeho postele.

"Snad jsi nepřišla za starým mrzákem?" kroutil hlavou Franc. "Nějaký mládenec by se hodil líp."

"Možná jste starý a možná mrzák, ale vyznáte se ve světě. Leckde jste byl a lecčemus rozumíte. Já vím o pokladu, strejko. Mohli bychom ho vybrat a zmizet odtud. Neříkejte, že se vám tady bůhvíjak líbí."

"A kam bychom šli?" ptal se udivený strejc.

"Kamkoliv," pokrčila rameny Dorka. "Do města. Sama ženská to má těžké. Ale budeme-li spolu a budeme-li mít peníze…"

"Jen aby," mručel Franc, ale už se hrabal z postele. "A kdepak je ten tvůj poklad?"

"Na hradech," vysvětlovala Dora. "Pod velkou hromadou kamení."

"Tak to abychom si vzali lopatu a sochor…"

"Doběhnu pro ně do stodoly."




Zpráva, že starý veterán Franc a Dorka od Brázdů zmizeli, byla vážně k neuvěření. Sousedé dokonce podezírali Brázdu, zda je někam nezašantročil. Všichni slyšeli, jak nadával, že mu nadarmo ujídají chleba. Vedla se řeč, zda by se nemělo poslat pro četníka. Pak ale někdo přišel s tvrzením, že Franc s Dorou žijí ve městě. Otevřeli si tam prý hospodu U vysloužilce a náramně se jim daří.

Lidé nad tím vrtěli hlavou a říkali, že to nejspíš bude nějaká shoda jmen. Jenže pak téměř ze dne na den zemřela Cilka Kramářova a prasklo to o Manče a Vinckovi a lidé měli jiné starosti. Na Doru a France už skoro nikdo nemyslel a, jestli přece jen někdo, tak po vraždě staré Tomanky nadobro zapomněl.