Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

ŠŤASTNÁ

13. listopadu 2013 v 23:05 |  Povídky

"To je zvláštní, Tůma," pravila Marie a zavrtěla hlavou v bílém čepečku. "Tohle má být šest loket vídeňských plátna? Jenže," pokračovala, "tohle je jeden vídeňský loket." Rozložila krejčovský metr a začala ho přikládat k rozvinutému plátnu. "Šest loket, jeden loket," rozumovala. "Ergo," vedla dál řeč, "by tohle," zatřásla metrem, "měla být jedna šestina. Jenže ať dělám, co dělám, je to stěží pětina..."

"Ehm... já myslel," koktal pláteník Tůma.

"Já vím, co jste si myslel," přerušila ho Marie, "že kněžna Auerspergová nebude přeměřovat nějaké plátno."

"Ne, to ne," bránil se Tůma. "Já jen..."

"Vy jste se spletl, Tůma," napovídala mu Marie.

"Tak," přikyvoval pláteník.

"Nu," mínila panská paní kněžny, "to se může stát. Nikdo z nás není neomylný. Dáte mi dvě zlatky."

"Dvě zlatky?" opakoval zkoprnělý Tůma. "Ale co s tím plátnem?"

"Nic," mávla rukou panská. "Nebo vy si snad myslíte, že kněžna Auerspergová přeměřuje plátno?"

"Kdepak," rozzářil se Tůma.

Marie srolovala plátno, vyplatila pláteníkovi odměnu - dvě zlatky při tom zmizely v jejím kapsáři...

"Uctivost, paní Máří," loučil se s ní Tůma.

"Nápodobně, Tůma, nápodobně," zamručela Marie. Výčitky svědomí neměla. Nač také? Kradou všichni. Pan kníže odírá sedláky. Sedláci odírají chalupníky. Chalupníci nemají koho odírat, tak se aspoň škorpí mezi sebou. Kradou si trávu pro králíky a donášejí na sebe vrchnosti. Kdepak je apoštolská jednota křesťanů, o níž kázal páter Koníček, co se Marii kdysi tak líbil?

A Marie se má co ohánět, když teď kromě sebe a Frantíka živí ještě Nácka.

Ignác Schwarz čekal Marii před zámkem. Vypůjčil si knížecí koně, a teď je hladil po nozdrách a šeptal jim koňská slovíčka. Báby, co přes den prodávaly na plácku vejce a česnek a sladké housky a koláče, balily stánky a při tom na něj pokřikovaly. Nebylo divu, Nácek byl krásný chlap, vysoký, urostlý... Trhovkyně dobře věděly, že čeká na Máří, a přesto se na něj smály a vtipkovaly s ním. A on jim jejich vtipy oplácel. Tu dostal kousek koláče, tu buchtu...

Jako by díky skutečnosti, že žije s panskou paní kněžny, v očích těch ženských ještě povyrostl. Marie věděla, že jsou na světě věci, které nepochopí.

Knížecí koně letěli jako vítr, kopyta klapala po dlažbě, hřívy vlály v podvečerním vánku.

Frantík čekal před školou. Pan učitel Bláha vyběhl za ním a hladil si pleš. "Von ten váš syn, paní Máří," začal truchlivě, "je chytrej, ale von je tak línej... Zrovna dneska," pokračoval, "ptám se - kdo z vás ví, jak se jmenujou čtyry evangelisti. Nic. Ptám se podruhý... Že to neví támhle Rózinka Felčarova, to mě neudivuje. Vždyť to děvče - pámbu mě netrestej - je pitomý jak troky. Ale zrovna tady Frantík. Nejenže neví, von si ještě kreslí na lavici. Uhodím na něj - co je to za kočku, Franc? A von hned: to není kočka, pane učiteli, to je lev svatýho Marka, evangelisty..."

"Já mu domluvím,"slibovala Marie a koutky jí přitom cukaly směrem nahoru. Ještě štěstí, říkala si v duchu, že Nácek zůstal u koní. On by měl na rozdíl od ní opravdu potřebu Frantovi domlouvat.

"Tak cos to kreslil?" udeřila na syna, když už byl učitel z doslechu a Nácek zatím moc daleko.

"Kočku," doznal Frantík bez rozpaků. "Ale když na mě pan učitel tak uhodil, co jsem měl dělat?"

Máří jeho slova raději nekomentovala. Místo toho se zeptala: "Opravdu je ta Rózinka Felčarova tak hloupá?"

"Mámo," pravil Frantík s přehledem devítiletého světoobčana, "to je největší blbka ve třídě."

Nácek práskl do koní a všichni tři se vezli k domovu.

Slunce už mizelo za obzorem, když dosáhli Mariina domu. Panská seskočila z vozu... načež se málem přizabila, jak šlápla na mrtvou myš, kterou tu nechal kocour Mourek.

"Zatracená práce...," začala nadávat Máří, ale pak se zarazila. Měla kocoura, muže a syna. Všechno, co si kdy přála. Byla neskonale šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama