Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Říjen 2013

SAMHAINOVÉ STRAŠIDLO

31. října 2013 v 9:34 Události

Dnes je Samhain - starý keltský svátek, jehož odraz najdete v Haloweenu i v Dušičkách. Hranice mezi naším a "oním" světem je v tento den, a v několik dnů následujících, tak tenká, že se nějaký zbloudilec "odtamtud" může ocitnout tady. Aby se vám nenaboural do domu, doporučuje se vylekat ho patřičně odpudivým šklebem, vyřezaným např. do dýně, a aby trefil zpátky, je záhodno zapálit mu tam, odkud přišel, tedy na hrobě, svíčičku.

Ne každé samhainové strašidlo lze ale zažehnat tak snadno. Já potkala jedno včera v metru. Vraceli jsme se s Bolkem z velmi pěkné přednášky, kterou měl můj - snad to tak mohu napsat - starší, zkušený kolega, spisovatel Otomar Dvořák, v klubu Unijazz v Jindřišské ulici. Téma bylo vpravdě samhainové - bytosti z dutých hor. Přednáška zajímavé, prostředí příjemné. Už léta jsem v žádném klubu nebyla a přišlo mi, jako když se vracím do mládí. V znamenité náledě sejdeme do metra. Usadím Bolka na jediné volné místo ve vagónu. Přece jen bylo už okolo osmé a Bolkovi je teprve devět, takže byl poněkud znaven. Sama se postavím nad něj. A co se nestane??? Ze sedadla vedle Bolka vyskočí ochotný mladík (podobný mladík seděl vedle mě v Unijazzu) a pouští mě sednout!!!

Sice se vymlouval, že na další zastávce vystupuje, ale co to bylo platné? Strašidlo, a to strašidlo nejhorší - strašidlo věku, bylo zde.
Leč nic si z toho nedělám. Dál se nosím jako pětník do spořitelny a doufám, že všichni nejsou tak všímaví jako ten bídák z metra. A jemu... jemu! přeju, ať na něj dnes jukne zatraceně hnusná samhainová stvůra!

Ohlédnutí za Svatým Václavem

10. října 2013 v 18:24 Knihy
Nedávno jsme oslavili svátek svatého Václava, knížete a patrona země České. Ti, kteří tak učinili v Louňovicích pod Blaníkem, si určitě přišli na své. Pivo, víno, medovina, burčák, nejlepší krkovice - TJ Sokol Louňovice, úžasný kostýmovaný průvod (většina kostýmů zapůjčena mou maličkostí) a neméně úžasný svatý kníže na bílém koni. Jako obvykle slíbil, že nám nedá zahynouti, a také nás ujistil, že z hory se zatím nechystá - bude hůř!
Pro ty, kteří byli přesyceni jídlem a nápoji, byl připraven i kulturní program. A co víc! Skvělý stánek s neméně skvělými knihami (made in - jak jinak? - moje maličkost... ale já opravdu nejsem sebestředná, fakt!). Kupodivu, se pár takových, co si je koupili, i našlo. Pokud o něčem takovém přemýšlíte i vy, přečtěte si krátkou ukázku, abyste věděli, do čeho jdete:


Vojen vstoupil po hodné chvíli. Ozbrojený a v doprovodu velkého množství mužů.

"Co to má znamenat, Budivoji?"

Budivoj přešlápl. "Neslyšeli jste, že jim máte odebrat zbraně?" rozeřval se na své muže.

"Proč?" zeptal se chlapec, kterého si předtím pro množství dospělých mužů nikdo nevšiml. "Vladyka Vojen je tu jako můj host. Nebude odevzdávat zbraň, pokud si je vy ostatní ponecháte."
Křes byl první, kdo se vzpamatoval. Ostatně tohle byla úloha, kterou měl hrát. "Kníže…," začal.

- Zrada! - napadlo Drahomíru. Celé to byla zrada. Křes Lštěnecký a jeho zamilované řeči. Vlastislav a Vojen a jejich jednání v Řezně. Vznata Hostivařský. Horašť… Rozhlédla se kolem dokola po tvářích mužů, kteří tu hodiny a hodiny žvanili... Aby ji zdržovali? Protože byli příliš hloupí a nevšimli si, že ostatní jenom zdržují?

"Václave," řekla přiškrceně. Nutila se do vlídného tónu, ale příliš jí to nešlo.

"Díky, matko. Za všechno. Teď můžeš jít."

"Cože?" Drahomíře se zatmělo před očima. Ať už čekala cokoliv, tohle ne. Přece byla jeho matka, nemyslela to s ním špatně. Měla jenom svoje plány a musela je uskutečnit rychle, dokud jí přál čas. Kdyby se tady ti hlupáci nehádali, kdyby se Vlastislav Lucký nepokoušel ohřívat si za každou cenu svou polívčičku, kdyby řezenští kněží a ta bába Ludmila neštvali proti ní…

"Takhle se mnou mluvit nebudeš! Poslal tě sem Vlastislav Lucký! Jako svého poskoka! Jako poskoka saského krále!"

"Jako svého knížete!"

"Abys tu hájil jeho zájmy?"

"Možná. Aspoň se v nich všechno netočí kolem Havolan a tvého drahého bratrance Tugumíra!"

Drahomířina tvář zrudla a vzápětí na to zesinala. Copak je to tak obtížné pochopit? Tvůj otec se spoléhal na Bavory, ale ty jsou obsazené Saskem. Jak dlouho bude trvat, než Sasové obsadí i nás? Minule jsme zvítězili, ale to nám přálo počasí a snad i přízeň bohů - Boha, opravila se rychle. Ale co až přitáhnou nepřátelské oddíly příště, a pak znova? Kde budeš hledat pomoc? Potřebuješ bratrance Tugumíra. Potřebuješ, aby byl jediným vládcem v Havolanech. S tvou pomocí jím bude a ty zas s jeho pomocí…

Bylo to, pravda, poněkud spletité. Ale uskutečnitelné. Jen kdyby jí k tomu dopřáli čas.

Chtěla mu to pochopitelně všechno říci. Nechtěla vyskočit, jako když ji bodne, a rozkřičet se na něj, že je zrádce. A už vůbec nechtěla slyšet, že on je možná zrádce, ale ona je docela určitě vražedkyně!

Křes Lštěnecký, který se chystal vpadnout do hádky nějakou vtipnou poznámkou, oněměl.

Radslav a Střezimír a Vojen Lucký, ti všichni na okamžik ztratili řeč.

Sám Václav se ulekl toho, co řekl. Cítil pohledy mužů kolem sebe, věděl, že musí něco udělat.

"Horašti," obrátil se na budečského kastelána, "slíbil jsi, že mi budeš sloužit."

"Ano, kníže?" ozval se rozpačitě Horašť.

"Mně jsi to také sliboval," vpadla do jejich slov Drahomíra. Slyšela, že se směje. Neovladatelně, hloupě, zoufale…

"Doprovodíš kněžnu na Budeč."

Těžkopádný Budivoj se konečně odhodlal. Nechtěl vystupovat proti svému knížeti, ale nechtěl ani, aby s jeho paní někdo špatně nakládal. "Paní Drahomíra nepojede nikam, kam ona sama nebude chtít," pravil vážně a postavil se před kněžnu.

"Sloužíš paní Drahomíře nebo svému knížeti?" uhodil na něj Křes.

"Ustup stranou, Budivoji," požádal Horašť.

Budivoj vytáhl na místo odpovědi meč.

Radslav Zlický vstal z křesla a chystal se něco pronést, ale Václav jej předešel. Vytasil meč a dříve, než se Budivoj zmohl na obranu, ho sekl do krku. Pomalu, jako když se věkovitý strom vyvrátí z kořenů a začne padat dolů po svahu, se Budivoj zhroutil na podlahu. Krůpěje jeho krve ulpěly na Václavovi, Horašťovi i Drahomíře.

V davu přítomných mužů, kteří vyskákali ze svých sedadel, někdo řekl: "Konečně kníže, který vypadá, že si bude umět zjednat pořádek."

Drahomíra se bez dalších slov zvedla.

"Kněžna si s sebou může odvézt všechno, oč požádá, a všechny své dívky." Václav překročil Budivoje a posadil se do křesla. Zakrvácený meč si opřel o jeho opěradlo. Měl pocit podivné lehkosti. Vždycky si myslel, že zabít člověka je mnohem obtížnější.

A abyste viděli, že to s obdivem ke svatému Václavovi myslím opravdu vážně, pár fotografií ilustrujících moje přesvědčení. Pořízeny byly na statku pana Z.O. v Libouni nedaleko Louňovic.