Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Duben 2013

GENIUS LOCI

8. dubna 2013 v 23:48 Místa

Duch místa. Cosi nehmatatelného, a přesto zřejmě skutečného. Cosi, co nás osloví a vyvolá v nás pocity, možná kladné, možná záporné. Cosi, co přímo nesouvisí s půvabem krajiny, nebo architektury, její historií, účelem, ani důvodem, pro který jsme my sami ono místo navštívili. Existuje to vůbec? A co to vlastně je?

Na facebooku vznikla před nedávnem skupina, která si slova GENIUS LOCI dala přímo do názvu. Jejím cílem je... a teď cituji... shromažďovat pocity, dojmy a zážitky lidí z návštěvy různých míst v krajině - ať už se jedná o přírodní zákoutí, skály, prameny, zříceniny, památky, stará hradiště atd. Členové GENIA LOCI se chtějí dobrat poznání, jestli to, čemu se říká "duch místa", působí na lidi podobně, nebo jestli víc záleží na jejich momentálním duševním rozpoložení. Jestli opravdu existují místa příjemná, veselá, nostalgická, pochmurná, zlověstná, uvolňující, tísnivá, prokletá, léčivá...

Byla jsem pozvána, abych se stala členkou této skupiny, a od té doby přemýšlím a přemýšlím. Hledám nějaké místo, které na mě opravdu silně zapůsobilo. Ne, že by žádné takové neexistovalo. Rubriku MÍSTA mám i na tomto blogu a píšu tam především o láskách - Blaníku, Vlašimi, hostivařském lesoparku... Píšu tam taky o Svojanově, který mě hluboce zklamal. Jenomže...

…a tady je onen zakopaný pes. Blaník miluji, protože pod ním mám chalupu. Jezdím tam s rodinou, s přáteli, když mám volno a je hezky. Sedávám tam na zahrádce a popíjím dobré vínečko. Totéž platí o Vlašimi a jejím - dle mého názoru - čarokrásném parku. A nakonec i o té Hostivaři. Leží na půl cesty mezi mým bydlištěm ve Strašnicích a Jižním městem, na němž přebývá můj bratr s rodinou. Právě v Hostivaři se, je-li jen trochu hezky, scházíme, zajdeme na kávu, na pivko, vyjedeme si na kole, krmíme kachny. Nevím, je-li Hostivař magická. Asi ne. Nejspíš to bude jen lehce zaneřáděný městský park, jehož jediným kouzlem je, že tu Botič ještě není tak strašně špinavý, aby se po něm, řečeno s Terry Pratchettem ...dalo přejít suchou nohou (tedy ne, že by byl někdo tak nerozumný a někdy něco takového udělal).

Naproti tomu Svojanov mě zcela znechutil, protože když jsme tam přijeli, bylo hnusně, pršelo, teklo mi do bot a průvodkyně měla inteligenční kvocient, nad nímž by i ty hostivařské kachny zakáchaly soustrastí.

Nu, a jsme u toho. Tohle přece není duch místa. Tyhle pocity jsou vázány na zážitky. Ptala jsem se svého syna, zda má nějaká místa, na nichž mu bylo těžko a jiná, kde se cítil skvěle. A k mému velkému překvapení mi řekl, že občas mu bývá úzko na Malém Blaníku. Na mém zamilovaném Malém Blaníku!!! A jsme u toho. Znám víc lidí, kteří se Malému Blaníku vyhýbají. Prý proto, že je to tam příliš do kopce. Když se nebudete škrábat od Louňovic, ale vezmete to z druhé strany, je to sotva víc než příjemná vycházečka.

Je ovšem pravdou, že Malý Blaník je zvláštní. Už tu, rozuměj na blogu, o něm píšu. I o jeho svatomagdalénském zasvěcením. Svatá Máří Magdaléna je bezpochyby jednou z nejzvláštnějších křesťanských světic. Nejen proto, že jejímu "prohlédnutí" předcházela značně barvitá minulost. Magdaléna je mimojiné také jednou z mála křesťanských poustevnic.

Kostel svaté Máří Magdalény, který byl na Malém Blaníku v 18. století vybudován, nesloužil svému účelu ani jeden lidský věk. Pohltily ho josefínské reformy. Nedávno do výklenku na jedné z jeho zdí pověsil kdosi obrázek svaté Máří Magdalény s nápisem "duchovní nevěsta syna člověka." Nějaký pomatený vyznavač Dana Browna, říkala jsem si, když jsem to viděla. Ovšem na Malém Blaníku vznikla díky tomu nová pozoruhodná tradice - lidé nechávají svaté Magdaléně obětiny. Ale jaké? Sem tam někdo zanechá u portrétu mince nevysoké hodnoty. Mnohem častějším darem jsou ale jakési přebytky z báglů a kabel, občas i z vlastního outfitu donátora - korálky, sponky do vlasů, jelení lůj, lesk na rty... Vskutku bizarní a pestrá směs nejrůznějších tretek. Zároveň ale jakýmsi způsobem dojemná.

Myslím, že Malý Blaník má velmi, ale opravdu velmi silného genia loci. I když nevím proč, ani nevím, jakého druhu onen genius je. Nevím, zda je to místo dobré či zlé... Vlastně, když o tom tak přemýšlím, ani nevím, zda na toho genia loci zcela bezvýhradně věřím Nerozhodný