Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Srpen 2012

24. srpna

24. srpna 2012 v 8:53 Události
Co bych to byla za obdivovatelku Záviše z Falkenštejna, kdybych nevzpomněla 24. srpna?
Toho smutného dne před sedmisty a dvaadvaceti lety uťali totiž našemu skvělému velmoži jeho krásnou hlavu. Stalo se tak pod hradem Hluboká (nad Vltavou) na louce, nazývané od těch časů Pokutní. Serióznější informace zde: http://www.zamek-hluboka.eu/historie/13-stoleti/ Popis toho, jak si Závišovy poslední okamžiky představuji, na stránkách mého románu Rytíř zelené růže.
Nu, a jedna anekdotická historka na závěr. Přibík Pulkava z Radenína, kronikář žijícíc za časů Karla IV., zaznamenal, že Záviš byl jakožto zrádce a cizoložník sťat přiostřeným prknem. Fratnišek Palacký jeho tvrzení poopravil - Záviš prý nebyl sťat pRknem, nýbrž pLknem, což je staročeský název pro popravčí meč. Existuje i názor hlásající, že plkno byla jakási obdoba gilotiny. Ani Zbraslavský kronikář, ani Dalimil, píšící nedlouho po Závišově smrti, přitom o žádném prkně, či plkně, či plku Usmívající se nevědí.
Osobně se domnívám, že Záviš byl popraven docela obyčejným mečem, ale protože dobrý autor historické literatury má být přístupen všemu, nabízím alternativu...
"Neslyšeli jste," rozeřval se Mikuláš Opavský, "odmítají se vzdát! Utněte Falkenštejnovi hlavu!"
"Ale," namítal nesměle jeden ze zbrojnošů, "oni se vzdávají, pane vévodo. Už dokonce vytáhli bílou vlajku."
"Nic nevidím," zahučel Mikuláš. "Setněte ho."
"Ale, pane vévodo...," pokusil se opět zaprotestovat zbrojnoš.
"Setnout!" zařval Mikuláš.
"To jako... doopravdy?" dotazoval se nešťastný zbrojnoš. "Mečem?"
"Ne, asi prknem, vy tupci!" zaryčel už dočista rozkacený vévoda.
"Jak si přeješ, Milosti..."

Máma

23. srpna 2012 v 19:39 Články
Už delší dobu se zabývám myšlenkou napsat článek k tématu týdne a teď se mi konečně naskytla příležitost. Kdo jiný by se měl vyjádřit k tématu máma, než šílená matka - Zuzana Koubková?


MATKA
Matka, toť dokonalá bytost, ztělesněná obětavost a láska. Panna Maria na měsíci. Žena ve slunci oděná, která nejí, nespí, bdí u kolébky svého miláčka, jehož trápí prdíky, nebo rostoucí zoubky. Sladká Lily Potterová, jež se vrhne vstříc smrtící kletbě, aby dala za synáčka život.
Jsou ale i matky zlé, ba ďábělské. Medey, které neváhají obětovat děti vlastním temným cílům. Zavraždit je, nebo jim aspoň nacpat připínáčky do bot.
Devadesát devět procent matek jsou ale docela obyčejné osoby. Jednou své dětičky vynášejí do nebe, podruhé by jim nejradši zakroutily krkem. Vaří jim kašičky a nutí je k jejich konzumaci. Snaží se jim přehnanou péči nahradit, o co je v budoucnosti obere krutý svět. Nebo je naopak přidržují spartánsky, aby je tentýž svět nezaskočil. Bdí na jejich výchovou a mravní bezúhoností. Nebo naopak usoudí, že je lépe, budou-li jejich ratolesti připraveny na vše, a nechají je do půlnoci sledovat krimi seriály. Omývají svým dětem ovoce a zeleninu a diví se, proč je tyto nejedí. O týden později upadnou do mdlob, když zjistí, že potomek sežral tři kila nemytých višní. Objímají je a laskají, a taky tlučou násadou od smetáku. Drží je v čistotě, nebo se naopak řídí heslem "bordel v bytě, šťastné dítě." A většina z nich vychová docela obyčejné lidi. Ani démony, ani světce. Ani superhrdiny, ani masové vrahy...
Matky nejsou žádný extra druh. Nepořizují si děti, protože by chtěly rozdávat lásku a světlo. Nýbrž proto, že to tak nějak mají v přirozenosti.

GLORIA

9. srpna 2012 v 11:19 Povídky
13. ledna jsem vám v článku Pokračování slíbila povídku o upírech, jen co ji trochu upravím. Trvalo mi to osm měsíců Nevinný, ale povídka je konečně zde...


Gloria

Ptáte se mě, zda jsem někdy viděl nějaké monstres? Popravdě, ano a přece ne. Podle toho, jak se to vezme. Viděl jsem Glorii.
Ona... ale ne, na tu se sotva budete pamatovat. Lovila v zahradách u Palais-Royal, ale nebyla moc úspěšná, malá, vyhublá holka. Jedna z těch, co jsou rády, že se nají. Dnes jsou hubené ženské v módě, ale tehdy - bylo to těsně po pádu Bastily - ještě frčely bujné tvary. Chudinka Gloria měla bujné leda představy. A vlasy, samozřejmě. Vlasy měla ta ubožačka skvělé.
Víte, tehdy jsem se učil parukářem u starého Charbona. Měl salón na boulevardu St. Martin, ale tehdy se mu říkalo Republiky. Chodíval jsem kolem kaváren, kam se tyhle ženské nad ránem stahují, aby se po práci trochu zahřály a osvěžily. Byl jsem asi jediný, kdo si Glorie všiml. Kvůli jejím vlasům, pochopitelně. Učil jsem se už třetím rokem a začínal jsem mít oko. A tohle byly vlasy, za které by leckterá Angličanka zaplatila majlant. Rudé jako oheň. A tak husté a živé! Starý Charbon mi nejednou vyprávěl, jak dělal paruky pro vévodkyni z Devonshiru a posílal je přes Kanál, samozřejmě ještě za starého režimu. Vždycky když o tom mluvil, vpomněl jsem si na Glorii. Gloria a její královské vlasy!
Nu, a pak se ta nešťastnice ztratila. Někdo mi povídal, že se nachladla a umřela na zápal plic. Ale říkalo se taky, že ji zabil nějaký zhýralý zákazník. Peněz prý měl jako šlupek, nemusel jít s takovou flundrou, ale šel. Snad proto, že byl perverzní. Její tělo prý vytáhli z Seiny, kam ji nechal shodit, když byl hotov. Nu, nevím. Řekl bych, že v Seině Gloria neplavala.
Proč si to myslím? Kvůli vlasům přece. Kvůli těm úžasným rudým vlasům. Vy to možná nevíte, ale když umře v Paříži žebračka, nebo kurva, ostříhají její mrtvole vlasy a prodají je parukářům. Dámy a pánové z lepší společnosti by se moc divili, co všechno nosí na hlavách.
Nu, dnes už se paruky tolik nenosí, ale když já byl mladý... Vlastně už tehdy začínalo tohle řemeslo scházet na úbytě. I proto jsem se posléze nechal naverbovat do armády a táhl s Kaprálkem napříč Evropou, ale o tom vy nechcete slyšet. Vás zajímají monstres.
Ach, nevím, byli-li to monstres. Na začátku jistě ne. Na začátku to byly vlasy, docela obyčejné vlasy. I když ohnivě rudé... "Jen se na to podívej, Louisi!" volal starý Charbon. "Nu, jen se na to podívej, kluku! Za tohle nám utrhají ruce..."
Jenže, jak už jsem říkal, bylo to v prvních letech Republiky a tehdy se paruky zrovna přestávaly nosit. Všichni chtěli být najednou občané - rovní, volní, bratrští. Ty úžasné temně rudé vlasy visely za výlohou rovných čtrnáct dnů. Ale nevybledly. Nevypadaly ani o den starší, než ve chvíli, kdy mi je Charbon ukazoval.
Nakonec si je vzal ten důstojník. Na jméno už si nevzpomenu - Dupont, nebo Dubois. Nebo tak nějak se jmenoval. Ne, počkejte. Bylo to Crépe... Jistě Crépe. Vidím ho jako dnes, jak tam tak stál a kroutil palci. Pěkný mládenec to byl. Rovný a ztepilý jako jasan. Knírek měl a tak vůbec. Jen copy, copy mu chyběly.
Charbonovi to bylo jasné, jen ho viděl. A hned pane kapitáne sem, pane majore tam. Ten chlap byl stěží poručík, ale Charbon ho, než odešel z krámu, stačil povýšit na polního maršála. Vnutil mu ty vlasy pochopitelně. Ten mládenec měl sotva třia, čtyřiadvacet, ale už začínal plešatět. O tom, že by mu narostly copy, si mohl nechat leda zdát.
"A nebude to vypadat divně?" ptal se, když mu Charbon naplétal ty úžasné Gloriiny vlasy na jeho vlastní myší ocásky.
"Proč by to, proboha!, pane plukovníku...?" chytal se za hlavu Charbon.
"Kamarádi vědí, že žádné copy nemám..."
"Inu, tak jim řeknete, že jste je ustříhl nějaké pěkné Rakušance," měl hned pohotovou odpověď Charbon. "Co vy na to, generále? Nejdřív fik takhle, a pak onak."
Nu, nevím, co ten nešťastný mládenec - Crépe se jmenoval - napovídal svým kamarádům, ale vím, že s těmi Gloriinými vlasy vypadal... vypadal nějak jinak. Jako starší, nebo nebezpečnější. Nebo co já vím.
Víte, byl jsem parukář a parukář to je něco jako holič... Za starého režimu se k nám doneslo úplně všechno. Potom už to tak slavné nebylo, ale v těchhle letech... v těchhle letech ještě existovali zákazníci, kteří chodili a mluvili. A o Crépeovi - nebo že by přece jen nebyl Crépe? -. nu, zkrátka o tomhle mládenci se začalo mluvit hodně. Měl pletky s jistou v té době velmi známou a uctívanou dámou. Já ji nebudu jmenovat. To je zásada dobrého kadeřníka, že nešíří klepy. Měl kvůli ní dokonce souboj. A věřte, nebo ne, ale ten holobrádek, který do té doby sloužil jen jako štábní důstojník a šavli nevzal do ruky ani omylem, svého soka zabil. Ti, co to viděli, říkali, že byl rychlý a nebezpečný jako kobra.
Já viděl kobru v Egyptě, byl jsem tam v devětadevadesátém, a řeknu vám, že je to setsakra nebezpečná potvora. A zrovna takový začal být Crépe. Ta dáma, o které jsem vám povídal, že s ní tedy jako něco měl, spáchala nedlouho na to sebevraždu. A důvod? Crépe ji opustil! Ale říkalo se taky, že měla nějakou hnusnou nemoc. Něco jako souchotě. Vadla a křehla. Už to vůbec nebyla ona. Zhubla a vypadala jen jako kostra potažená kůží.
Zato Crépe jen kypěl zdravím. Změnil se. Z toho rozpačitého poručíčka, postávajícícho v Charbonově obchodě, se stal mladý bouřlivák. Prý velký bonviván a hazardní hráč. Říkali mi někteří věrní zákazníci, že hrál o neuvěřitelné částky. Prohrával s ledovým klidem, ale když začal vítězit, hořel mu v očích takový divný oheň. Hladový oheň. "On vypadá, jako by byl stále hladový," říkali. "Čím je úspěšnější, tím hladověji vypadá." Jeden jeho kolega důstojník si prohnal hlavu kulí, když s ním prohrál v kartách. A sladká Nicole...
Na Glorii si jistě nepamatujete, ale na Nicole jste bezpochyby nezapomněli. Královna Palais-Royal. Také jí někdy říkali Božská kurva. Ale ona byla něčím víc. S oblibou se prý svým obdivovatelům zjevovala v podobě Venuše, rodící se z mořské pěny. Tedy, ta pěna byla asi mýdlová. Zahlédl jsem ji jen párkrát. Taková kráska parukáře nepotřebovala. Měla vlastní vlasy. Nádherné vlasy, takové ty, jimž se říká tiziánové.
Nicole prý Crépeovi řekla, že by chtěla mít hřívu jako on. A pak umřela. Na syfilis říkali někteří, ale jiní tvrdili, že to byla tatáž nemoc, která skolila Crépeovu předchozí milenku. Uvadla, zhubla, ztratila své vnady...
Ptáte se, kam zmizeli moji monstres? Věc se má tak, že já Crépea ještě jednou potkal. Docela náhodou. Šel jsem zrovna po nábřeží. Nu, připouštím, nebyl jsem úplně střízliv. Oslavovali jsme s kamarádem Pierottem... ale to nakonec vezmi nešť! Zkrátka najednou na mě někdo volá: "Pane kadeřníku! Louisi!"
Otočím se a tam Crépe. Ale jak se změnil! Vypadal aspoň o půl stopy vyšší. A taky širší v ramenou. A knír měl mnohem hustší. Ale hlavně... ryšavý! Předtím byl spíš tak nějak světle hnědý, nebo spíš tmavě plavý... Zkrátka taková ta barva, co se jí lidově říká počůraná sláma. Ale teď měl knír rudý jako oheň. A vlasy taky!
Zíral jsem na něj a ptal se sám sebe, zda jsem opravdu tolik přebral. Jenže Crépe taky nebyl střízlivý. Přišel až ke mně. Nepotácel se. Spíš šel tak nějak strnule. Položil mi jednu svoji těžkou ruku na rameno a povídá: "Louisi, co to bylo za vlasy, co jste mi tehdy prodali?"
"Ehm," já na to, "já vlastně tak docela nevím..."
"Jak nevíš?" rozčílil se Crépe a já už se viděl bradou vzhůru, tak rychle vyhrknu: "To byly vlasy Glorie!"
"Koho?"
"To byla taková štětka..."
"Jaká štětka?" chtěl vědět Crépe a třásl se mnou, až jsem myslel, že vypustím duši.
Vážně jsem se bál, že je po mně, a tak jsem mu to řekl... "Ona byla... byla hladová, pane poručíku."
Jako by do něj uhodil hrom. Pustil mě a chytil se za vlasy - měl je vážně úžasné. "Hladová," úpěl. "Byla hladová... Zůstala hladová!" To poslední křičel, ale já už byl dávno pryč. Utíkal jsem po nábřeží jako o život a přál si... můj ty Bože, sám nevím, co jsem si vlastně přál. Za to vím velmi dobře, co jsem viděl. A smějte se mi, chcete-li. Ale jak se Crépe chytil za vlasy, jak se za ně tahal a rval si je z hlavy... Bůh mi buď svědkem... viděl jsem ty Gloriiny copy. A byly přirostlé!

Tak, jak říkám, žádní monstres, jen vlasy. Crépe prý skočil do Seiny. Ale říkalo se i, že ho tam nechal shodit žárlivý manžel dámy, s níž měl pletky. Umřela prý na nějakou divnou nemoc. Něco jako souchotě.
Bude to pár let, co jsem potkal jednoho granátníka a ten tvrdil, že Crépea znal. Neutopil se prý v Seině, ale byl povýšen na kapitána a padl u Arcole. Skočil údajně za Bonapartem z mostu a chránil ho vlastním tělem. Na to, jaké měl vlasy, si ten granátník, hlava dubová, pochopitelně nepamatoval.