Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Červenec 2012

Máme léto, jsme zamilovaní

31. července 2012 v 0:33 Povídky

ZAMILOVANÝ

Kartáčová střela mu u Aspern roztrhala nejen koně, ale také všechny kamarády. Bylo vlastně zázrakem, že Ignácovi samotnému se nic nestalo a už o necelé dva měsíce později se bil u Wagramu.
Bojoval tam i onde, sloužil knížeti Swarzenbergovi do roztrhání těla. A když bylo konečně po válce, založil si ve Vídni malé povoznictví. Nic moc, pouze dvě spřežení. Zpočátku tahal toliko náklady na vlečce k Dunaji. Ale doba přála odvážným, a tak po čase přikoupil další dvě přípřeže a začal vozit i pasažéry. V té době se poznal se Stázkou a, že čas letěl tak splašeně, jak letěl, do roka s ní slavil svatbu a o tři měsíce později vítal příchod prvního dítě.
Nemrzelo ho, že nespí, ani to, že když vsedá na kozlík, jsou to toliko koně, nikoliv on, kdo ví, kam jít. Koneckonců brzy nekočíroval sám. Najímal vozky a když někdy náhodou sám sedl za opratě, tak jedině proto, aby svezl samotného knížete Metternicha, nebo jeho milenku kněžnu Zaháňskou. Doba mu přála, v hospodách nalévali jen to nejlepší pití a Ignác Schwarz byl daleko široko vyhlášená firma. Mohl cokoliv...
...dokud nepřišla hospodářská krize. O luxusní fiákry přestal být zájem. Stázka práskla dveřmi, prohlásila, že na ni stejně vždycky kašlal, popadla děti, pendlovky a peřinu a utekla mu se sousedem. Kočí se rozutekli, ale hajtry potřebovaly seno stejně jako před rokem. Brzy na ně přestal mít. Zákazníků ubývalo, ale koně žrali pořád stejně. Některé stihl prodat, o zbytek ho připravili v dražbě.
Vzal to s nadhledem. Zbyly mu dluhy a stará vojenská deka. Sbalil si ji do tlumoku a dělal, co se namanulo. Sklízel obilí, porážel stromy. S voraři cestoval do Hamburku. Makal na stavbách. Občas miloval krásné ženy a občas přespával v senících. Občas také žádný seník nepotkal, a tak se vlekl v dešti a plískanici po silnicích.
Ve Vlašimi u knížete Ausperga získal místo zahradníka. Panské si pochopitelně všiml už první den. Nebyla k přehlédnutí, když se tak nosila po parkových cestičkách. Krásná a vznosná v černých šatech a bílém čepečku. Důležitější a pyšnější než sama paní kněžna. Na rozdíl od paní kněžny mu také nenabídla zlaté hodinky za to, že se s ní vyspí. Nenabídla mu nikdy nic. Vlastně na něj nikdy pořádně nepromluvila. Přesto věděl, že se jí líbí. Přečetl si to z pohledů, které za ním posílala.
Domluvil se s ostatními, že to bude on, kdo bude do zámku nosit květiny, zeleninu a koření.
"Přinesl jsem vám růže..."
"To je od vás hezké."
"Zítra je přinesu zas."
"Budu se těšit."
Víc neřekla a on také ne. Uvědomoval si, že je jen zahradník, zatímco ona panská paní kněžny. Neměl právo jí cokoliv navrhovat. Ale ohlédl se. A viděl, že ona se dívá...