Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

ZAMILOVANÁ

12. června 2012 v 22:21 |  Povídky

Když bylo Marii třináct zakoukala se do archanděla Michaela z oltářního obrazu. O dva roky později si povšimla pátera, který kázal před ním. V sedmnácti ztratila srdce pro mysliveckého mládence a, když byl nedlouho na to přeložen, chtěla skočit do mlýnského náhonu. Naštěstí šel okolo jeden z mládků a její záměr jí rozmluvil. Nějakou dobu se pak zanášela myšlenkou, že je zamilována do mládka. Otáčel se ale za každou sukní, dokonce i za tou, kterou nosila stará žebračka Bláhová, a tak se té myšlenky zase vzdala.
Nakonec si ji k oltáři odvedl pan Antonín a Marie si blahopřála k tomu, jaké udělala štěstí. Věřila v to štěstí ještě dlouho poté, co se její manželství proměnilo v trosky. Upínala se k němu a hýčkala si ho v těch bezesných nocích, kdy polykala slzy a o stošest se modlila k svému archandělovi. V těch dobách se za ní chlapi ještě ohlíželi a byli by ji zvali na skleničku, posílali jí vzdušné polibky a říkali, jak jí to sluší. Později, když už v ní všechna naděje vyhořela, když by se tak ráda, navzdory všem svatým slibům manželské věrnosti, zapomněla, už o ni nikdo nestál.
A pak jednoho dne Antonín zemřel. Pohřbili ho do černé hlíny, sousedé chodili a potřásali Marii rukou a ona zjišťovala, že už o nikoho jiného nestojí. Našla si práci na zámku, poklízela a zašívala, pomáhala v kuchyni. Časem si získala pozornost samotné paní kněžny a byla povýšena. Vydělávala si na živobytí a nikoho nepotřebovala.
Ten zahradník tam prostě byl. Občas přišel s růžemi do zámeckých váz, nebo se zeleninou, či s kořením do kuchyně. Byl jedním z početné armády zahradníků pana knížete, protože knížepán miloval stromy a květiny a proměnil několik jiter půdy okolo zámku v rozsáhlý park. V tom parku byly umělé zříceniny a čínské pavilony, falešné jeskyně a antické chrámky. Rostla tam spousta kytek, ale taky spousta plevele, který bylo třeba likvidovat. A pak tam byla tráva, jíž bylo zapotřebí téměř denně sekat. Tráva, jejíž vůně vnikala Marii do chřípí, když se do parku vykradla, posadila se někde v koutku pod převislé keře, šila nebo štrykovala. A přitom po očku pozorovala JEHO.
Ale když si jí někdy všiml, když zvedl hlavu od práce a usmál se na ni, zamával jí, nebo ji pozdravil, sebrala se a utekla. Schovala se někde za stromem a opatrně odtud vykukovala, zda ho nezahlédne. Nevěděla, jak se jmenuje a zda není ženat a nemá děti - věk by na to měl. Vlastně ani nevěděla, zda by si s ním měla o čem povídat.
S některými zahradníky si povídala. Třeba se starýmVénou, který přicházel s růžemi a zeleninou nejčastěji, smál se kdákavým smíchem a neměl zuby. Nebo s Filípkem, který byl trochu mdlého ducha, ale o to družnější povahy. S šilhavým Kájou. Jen s NÍM si nikdy povídat nedokázala. Něco jí vlkouzlo do hrdla a dusilo v něm všechna slova. Kolikrát si představovala, co všechno MU řekne. Prostě jen tak. Aby řeč nestála... Ale když se přiblížil, neřekla nic. Maximálně odpověděla na pozdrav, usmála se a utekla.
Když se udělalo hnusné počasí a v parku se posedávat nedalo, nacházela si různé důvody, proč jít tam nebo onam. Proč projít okolo přístřešku s konvemi, nebo se aspoň vyjít podívat na balkón. Občas ho zahlédla, občas ne. Ale vždycky, když se to stalo, cítila se krásně i nešťastně zároveň. Bylo jí čtyřicet a byla... zamilovaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gianna Gianna | 13. června 2012 v 12:21 | Reagovat

Moc pěkné! Kde se asi vzala inspirace? ;-)

2 Adéla Adéla | 13. června 2012 v 12:34 | Reagovat

Moc hezké, něžné...romantické:-)

3 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 13. června 2012 v 14:16 | Reagovat

Dva pochvalné komentáře! A oba od čtenářek! Že by se mi konečně podařilo stvořit ženskou povídku?
Jinak inspiraci jsem stejně jako v případě všech předchozích děl čerpala ve své fantasii.

4 Hanka Hanka | 13. června 2012 v 21:06 | Reagovat

Ahoj Zůzo, vtipné, zkušené, ale trochu smutné. Ne?

5 Henclín Henclín | 14. června 2012 v 20:13 | Reagovat

Hezounké a milé....I pro muže!
A inspirace? Není-litož vzhledem k věku pokus o autoportrét...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama