Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Červen 2012

INSPIRACE

19. června 2012 v 19:28 Místa
Má - snad mi to promine Usmívající se - kolegyně Renata Štulcová na svém blogu pravidelně uveřejňuje článečky nadepsané "Inspirace spisovatelky." Napadlo mne, že se po ní budu pro jednou opičit a také vám o své inspiraci něco napíšu. Ostatně, vy sami se mě na ni ptáte v komentářích pod povídkou ZAMILOVANÁ.
Ono se zdá, že jsem touto povídkou vyvolala dojem, že jsem zhrzená a životem zklamaná žena. Nebudu popírat, že jsem sem tam nějaké zklamání zažila. Koneckonců, vzhledem k mému věku (jak správně poznamenal Henclín, mor na něj!) je to jen přirozené. Také nepopírám, že občas sbírám inspiraci v reálném životě. Jak už jsem tu psala, nijak zvlášť své příběhy nevymýšlím, spíš je tak nějak potkávám. Ne vždy jsou to ale moje osobní prožitky, co popisuji. Věřte tomu nebo ne, ale například bitvy na Lechu jsem se opravdu, ale opravdu!!!, nezúčastnila.
Co mě pravidelně inspiruje, jsou místa. Už jsem tu na ně zřídila kolonku a už jsem do ní také nějaká zařadila - Svojanov, Hostivař… Velký Blaník jsem zase uvedla v souvislosti s Velkým pátkem a bytostmi z hory.
Nedaleko od Blaníka leží město Vlašim. A právě tady - ve vlašimském zámeckém parku - by se mohla odehrávat Zamilovaná. Na obrázky z parku, stejně jako na jeho historii, zajímavosti etc., se můžete podívat sem: http://www.vlasimskypark.cz/ic I když pochopitelně mnohem lépe si je užijete při osobní návštěvě.
A když už tam budete, ať ve skutečnosti, nebo aspoň virtuálně, možná přijdete na to, v kterém dalším díle jsem se vlašimským parkem a jeho pozoruhodnými stavbičkami nechala inspirovat.

ZAMILOVANÁ

12. června 2012 v 22:21 Povídky

Když bylo Marii třináct zakoukala se do archanděla Michaela z oltářního obrazu. O dva roky později si povšimla pátera, který kázal před ním. V sedmnácti ztratila srdce pro mysliveckého mládence a, když byl nedlouho na to přeložen, chtěla skočit do mlýnského náhonu. Naštěstí šel okolo jeden z mládků a její záměr jí rozmluvil. Nějakou dobu se pak zanášela myšlenkou, že je zamilována do mládka. Otáčel se ale za každou sukní, dokonce i za tou, kterou nosila stará žebračka Bláhová, a tak se té myšlenky zase vzdala.
Nakonec si ji k oltáři odvedl pan Antonín a Marie si blahopřála k tomu, jaké udělala štěstí. Věřila v to štěstí ještě dlouho poté, co se její manželství proměnilo v trosky. Upínala se k němu a hýčkala si ho v těch bezesných nocích, kdy polykala slzy a o stošest se modlila k svému archandělovi. V těch dobách se za ní chlapi ještě ohlíželi a byli by ji zvali na skleničku, posílali jí vzdušné polibky a říkali, jak jí to sluší. Později, když už v ní všechna naděje vyhořela, když by se tak ráda, navzdory všem svatým slibům manželské věrnosti, zapomněla, už o ni nikdo nestál.
A pak jednoho dne Antonín zemřel. Pohřbili ho do černé hlíny, sousedé chodili a potřásali Marii rukou a ona zjišťovala, že už o nikoho jiného nestojí. Našla si práci na zámku, poklízela a zašívala, pomáhala v kuchyni. Časem si získala pozornost samotné paní kněžny a byla povýšena. Vydělávala si na živobytí a nikoho nepotřebovala.
Ten zahradník tam prostě byl. Občas přišel s růžemi do zámeckých váz, nebo se zeleninou, či s kořením do kuchyně. Byl jedním z početné armády zahradníků pana knížete, protože knížepán miloval stromy a květiny a proměnil několik jiter půdy okolo zámku v rozsáhlý park. V tom parku byly umělé zříceniny a čínské pavilony, falešné jeskyně a antické chrámky. Rostla tam spousta kytek, ale taky spousta plevele, který bylo třeba likvidovat. A pak tam byla tráva, jíž bylo zapotřebí téměř denně sekat. Tráva, jejíž vůně vnikala Marii do chřípí, když se do parku vykradla, posadila se někde v koutku pod převislé keře, šila nebo štrykovala. A přitom po očku pozorovala JEHO.
Ale když si jí někdy všiml, když zvedl hlavu od práce a usmál se na ni, zamával jí, nebo ji pozdravil, sebrala se a utekla. Schovala se někde za stromem a opatrně odtud vykukovala, zda ho nezahlédne. Nevěděla, jak se jmenuje a zda není ženat a nemá děti - věk by na to měl. Vlastně ani nevěděla, zda by si s ním měla o čem povídat.
S některými zahradníky si povídala. Třeba se starýmVénou, který přicházel s růžemi a zeleninou nejčastěji, smál se kdákavým smíchem a neměl zuby. Nebo s Filípkem, který byl trochu mdlého ducha, ale o to družnější povahy. S šilhavým Kájou. Jen s NÍM si nikdy povídat nedokázala. Něco jí vlkouzlo do hrdla a dusilo v něm všechna slova. Kolikrát si představovala, co všechno MU řekne. Prostě jen tak. Aby řeč nestála... Ale když se přiblížil, neřekla nic. Maximálně odpověděla na pozdrav, usmála se a utekla.
Když se udělalo hnusné počasí a v parku se posedávat nedalo, nacházela si různé důvody, proč jít tam nebo onam. Proč projít okolo přístřešku s konvemi, nebo se aspoň vyjít podívat na balkón. Občas ho zahlédla, občas ne. Ale vždycky, když se to stalo, cítila se krásně i nešťastně zároveň. Bylo jí čtyřicet a byla... zamilovaná.

Neposlušné postavy - Podiven Hostivařský

5. června 2012 v 22:36 Místa

Minulý týden jsem se pustila do článku o hostivařském hradišti a vůbec o celé lokalitě nynějšího lesoparku Hostivař, nebo jak se dnes poněkud libozvučněji říká Trojmezí. Jenomže se mi to všechno nějak pomotalo a já skončila u poručíka Thomase Chairmana (z mého románu Invisible) a jeho osobní vzpoury. Byl to pro mě šok, když si Thomas Chairman náhle začal dělat, co chtěl, a vůbec, ale vůbec!, se neřídil tím, co mu diktoval autorský záměr jeho duchovní matky. Do té doby se mi to nestalo. I když v náznaku vlastně ano...
Blahoslavený vladyka Podiven z románů Kníže Václav a Boleslav - příběh bratrovraha se na mé autorské záměry také příliš neohlížel.
Kdo to vlastně vladyka Podiven byl? A co o něm víme? Nu, popravdě mnoho toho není. V legendách je zmiňován jako věrný druh svatého Václava, jemuž se podaří po smrti jeho pána uprchnout do zahraničí. Když nebezpečí, že by mohl být v Čechách zabit, pomine, vrátí se Podiven do Prahy. Když jde okolo domu, v němž bydlí jeden z Václavových vrahů (já si ho spojila s legendárním Čestou), je zachvácen spravedlivým hněvem, vběhne donitř a zabije milého vrahouna, zrovna když sedí v parní lázni. Potom si uvědomí, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad, a uprchne do lesa. Tam je ale dostižen Boleslavovými vojáky a oběšen na nejbližším stromě. A nyní přichází na řadu zázrak... Podiven visí na stromě, ale nerozkládá se a jeho vlasy a vousy rostou a rostou... Až už se na to Boleslav nemůže dívat a poručí ho zahrabat vedle rotundy. Hrob věrného služebníka je tak pouze zdí oddělen od hrobu jeho svatého pána.
Středověkého člověka možná podobný příběh dojímal, ateistický cynik 21. století nad ním ale pouze zavrtí hlavou. A připojí poznámku, jak Boleslav do toho hustého lesa dohlédl? Nu, tehdejší lesy byly tvořeny především listnáči. Možná prostě přišel podzim...
O Podivenovi tedy, jak vidno, nevíme téměř nic. Jaksi spíš z tradice je spojován s budečskou školou a považován za jakéhosi Václavova "spolužáka." Od toho jsem se odpíchla i já a stvořila čtvrtého syna vznešeného Vznaty, kastelána hostivařského. Vznata si s přespočetným synem jaksi neví rady a tak se jej rozhodne zasvětit církvi. Podiven se má vzdělat a odejít studovat do Bavor na kněze. Jenže je vlastním otcem vzápětí na to zapleten do intriky, jež ho přivede do blízkosti mladičkého knížete. Z chlapců se stanou přátelé a už jimi zůstanou až do Václavovy předčasné smrti.
Z mladíka outsidera samozřejmě záhy vyroste schopný muž, skvělý diplomat a vzdělanec. Ožení se s bavorskou šlechtičnou a k její rodině odejde po Václavově smrti. A tady nastal problém. Inteligentní a světaznalý Podiven byl navzdory všem křivdám, jež na něm Boleslav spáchal, dalek toho zapichovat někoho v páře. Měsíce a měsíce jsem se s tím prala. Nasadila všechny páky, včetně varjažské družiny přinášející oběť Odinovi. Až jsem to vzdala. Podiven nikoho nezavraždí a není oběšen. V lese, ani jinde. Zemře přirozenou smrtí na pražském hradišti.
Leč zpět na začátek Podivenova života. Tedy do Hostivaře. Hradiště, dnes nazývané také Šance, leželo na ostrožně nad potokem Botič. Obydlené bylo především v době halštatské. V raném středověku se tu sice také bydlelo, ale zda bylo hradiště obnoveno, není jednoznačně prokázáno. Zjevně tedy asi nesehrálo takovou roli, jakou jsem mu v knize Kníže Václav připsala já. Škoda!
Mám k Hostivaři a tamnímu lesoparku velmi kladný vztah. Je to krásná lokalita, lehce dosažitelná z místa mého bydliště, ať už tramvají, nebo na kole, nebo - když člověk trochu natáhne nohy - i pěšky. Okolo přehrady (nyní už opět napuštěné!!! Chvála blahoslavenému Podivenovi!) je pěkná procházka, nebo vyjížďka na kole. Na tom se dá ostatně pokračovat dál. Do Petrovic, nebo až do Průhonic. V lesoparku je řada dětských hřišť a také několik kiosků a dokonce dvě hospody!!! Navštívila jsem je všechny a mohu vám je jedině doporučit!
Serióznější informace o lesoparku zde: http://www.lesopark.cz