Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Květen 2012

O neposlušných postavách a tahání za lana

30. května 2012 v 22:55 Články

Někteří spisovatelé rádi vypravují historky o tom, jak se jim neposlušné postavy vymkly z rukou a začaly si žít svůj vlastní život. Vždy jsem je považovala za jakousi autorskou latinu. I tak nezodpovědný romanopisec, jako já, ví přece aspoň v hrubých obrysech, o čem hodlá psát, zná svoje hlavní postavy a jejich charaktery, rozumí jejich činům, byť je třeba osobně neschvaluje. Tak například já... já bych se na místě Záviše z Falkenštejna nikdy neoženila s Alžbětou Kumánkou. Na druhou stranu on to udělal. Tudíž pro to měl důvod a onen důvod kořenil v jeho charakteru.
Možná teď namítnete a vcelku oprávněně, že když člověk píše o historických postavách, tyto se mu těžko mohou vymknout. Kdyby to udělaly, přestanou jednat tak jako kdysi, a to přece!!! nejde!!!
Nejde. A tak se mi postavy nevymykaly. Žily, jak měly žít. Jen sem tam, když bylo větší množství rozporuplných pramenů, vybrala jsem jim tu schůdnější variantu. Tak byl svatý Václav ušetřen pečení hostií a nošení žíněné košile, ale práci na vinici a chození na boso ve sněhu se nevyhnul. Jediný, kdo se tak trošku vzepřel a udělal pokus o vlastní uchopení minulosti, byl jeho věrný druh blahoslavený Podiven. Inteligentní a vzdělaný světoběžník prostě odmítl zapíchnout nějakého pitomého Čestu v parní lázni, byť mu to diktovaly legendy. A tak jsem musela vyptákovat složitý příběh o tom, jak to vlastně s Podivenem a jeho návratem do Čech bylo.
Právě o Podivenovi a jeho rodném hradišti v Hostivaři měl být tenhle článek, jenže... Jenže je tu jedna postava, která se mi vymkla zcela a úplně. Pravda, není historická. Jejím rodištěm je široširá říše fantasie, v ní se dotyčný zrodil a v ní měl také v mladém věku hrdinsky, leč vcelku blbě dokonat. Jenže... a opět je tu to slůvko... jenže ho to ani nenapadlo. Nechal svou nešťastnou smrt poručíku Flanaghanovi a dál si vesele žije, zamiloval se a žena jeho srdce náklonost opětovala, ač to vůbec nebylo v plánu. Přestal si počínat jako pitomec, naopak jednal logicky, věcně a čestně... až už to vypadalo, že z něj něco bude... načež najel lodí na podmořský útes... a tak pořád dokola.
Ano, poručík Thomas Augustus Chairman, týpek, který vznikl jako - jak říká moje kamarádka Lída - čistě jateční postava, mi dokázal, že románoví hrdinové si opravdu mohou žít svým vlastním životem a připravit svým duchovním rodičům nejednu horkou chvilku. I teď mi vlastně vytřel zrak. Z Hostivaře už, jak koukám, nic nebude. Namísto plánovaných odkazů na Trojmezí a rozboru zbytků tamnějšího hradiště vám tak nabídnu aspoň tuhle písničku: http://www.youtube.com/watch?v=PZfYtCLA23s&feature=autoplay&list=PLE0EA4BA055DA3816&playnext=1&shuffle=344366 Slavné "Španělské dámy", s nimiž se angličtí námořníci loučili, když se vraceli domů. A pokud by vám anglická námořnická písnička nestačila, tak ještě jedna od jejich dědičných nepřátel (ze stránek pana Jiřího Kovaříka, snad mi to nebude mít za zlé): http://napoleon-knihy.blogspot.com/2010/10/at-zijou-holky-za-tri-zlaty.html Všimněte si, jak se v jejich rytmu skvěle tahá za lanaMrkající Nebo za nitky?

Vtípek

23. května 2012 v 21:23 Vtipy
Do rubriky "Vtipy" mi zatím nikdo nepřispívá, nevadí, přispěji si sama. Následující vtip se mi připomněl díky blížícímu se výročí operace Anthropoid. Bohužel ne všichni naši předci byli Gabčík s Kubišem...

Po válce se baví Rus, Slovák a Čech, jak bojovali s nacisty.
Bojovali! volá Rus. Na našich širých, rodných pláních jsme ty vrahy hnali... A co vy, bratři Slováci?
My byli partyzáni. Strojili jsme jim léčky v horách.
No, a co vy, Češi?
My jsme taky chtěli. Ale ono se to u nás nesmělo...

JULIE

15. května 2012 v 8:53 Události
Jméno latinského původu znamená mladá, zářící, vlasatá, nebo též Jupiterova tedy božská. Řeknete si: jak to spolu všechno souvisí? Proč by měl být miláček bohů vlasatý? Možná vám napoví latinský název července, nejslunečnějšího z měsíců. Ony Juliiny vlasy jsou ve skutečnosti zřejmě sluneční paprsky a Julie sama je sluníčkem, které z vůle bohů prosvětluje naši všednotu.
Proč vám to všechno vysvětluji? A proč mne v tomto neslunečném dni hlava pod mým vlastními vlasy tak ďábelky bolí? Protože jedna JULIE je od včerejška mojí NETEŘÍ!!! A to se přece sluší zapít!

Tom Wizard

12. května 2012 v 23:44 Články
Téměř tři hodiny jsme dnes s Bolkem sledovali tento seriál: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123499335-zahady-toma-wizarda/

Vtipy

12. května 2012 v 23:34 Vtipy
Blbá nálada, hospodářská krize, špatné počasí... aby byl život v Česku aspoň trochu zábavný, rozhodla jsem se zařadit rubriku Vtipy. S ohledem na zaměření blogu chci ale uvádět pouze vtipy historické, popř. nějak s historií a historickou literaturou související (kdybyste si chtěli přečíst vtip o blondýně, doporučuji článek: http://zuzana-koubkova.blog.cz/1205/o-blondynce ) Budete-li nějaké dobré znát, určitě je nezapomeňte napsat Mrkající
A nyní slibované vtipy. Zatím pouze dva.

Ve škole. Paní učitelka: Kdo z vás ví, co udělal kníže Boleslav?
Příhlásí se Pepíček: Zavraždil svého bratra Václava.
Výborně!
No, jestli ho zavraždil výborně, to nevím...

Jak poznáš, že už jsi fakt starej?
???
Když odcházíš z muzea, rozezvoní se alarm.

SVOJANOV

4. května 2012 v 9:36 Místa
Tak, přátelé, o tohle se s vámi nemohu nepodělit: http://svitavsky.denik.cz/kultura_region/serial-svitavskeho-deniku-literarni-toulky20110603.html V tomto úžasném článku o hradě Svojanově jsem zmiňována spolu s takovými autory jako Václav Kliment Klicpera, Teréza Nováková, nebo dokonce!!! Jaroslav Vrchlický!!! Dobrý, co?
Jinak na Svojanově jsem byla všeho všudy jednou a udělal na mě ten nejhorší možný dojem. Však se to také v mém veledíle Rytíř zelené růže odrazilo. Stačí, nalistujete-li si devatenáctou kapitolu, a uvidíte, jak si Záviš pobyt na tomto hradě "užíval." Ale abych nebyla nespravedlivá. Hrad sám vypadá velmi pěkně, a to že se tam mně - a posléze tím pádem i Závišovi - nelíbilo, bylo způsobeno okolonostmi. V mém případě to bylo hnusné počasí a neschopná průvodkyně. V jeho vynucená nečinnost, na níž nebyl zvyklý. Chcete-li kontroverzní hrad omrknout, tak tady: http://www.svojanov.cz/

O blondýnce

2. května 2012 v 18:46 Články
Ačkoliv mé vlasy jsou jiného názoru, duší jsem BLONCKA. Pravá a nefalšovaná, jak z anekdoty. Naposledy jsem to dokázala dnes dopoledne.
Pravda, začátek je trochu dále v minulosti, konkrétně o víkendu. To jsme s mým synem Boleslavem vyjeli na hrad Krašov. Nejprve jsme se krásně prošli, pokochali malebnou zříceninou, zdárně unikli podrážděné bachyni. Na zpáteční cestě jsme ještě potkali vyznavače vojenské historie a potěšili své zraky - Bolek vojenskou technikou, já statnými muži v slušivých uniformách (jistě uhodnete, ke které patřili armádě Usmívající se). Na Jižní spojce jsme rozjeli hromadu toaletního papíru, který zde zřejmě vyklopil nějaký nesvědomitý kamioňák.
Už jsme byli na dohled domova, když auto začalo vydávat příšerné zvuky. Že by nám ho nabourala ta svině? Nebo prostřelil wehrmacht? Na zásah toaletním papírem to bylo příliš hlasité.
Bolek sázel na upadlý vejfuk, ale výfuk zdá se držel na místě. "To bude hlava," soudil jeden z odborníků z přispěchavšího komanda sousedů a příbuzných, jež nás po příjezdu před dům obklopilo.
"Válec," hádal jiný. A třetí pro změnu tipoval "buben." Ani jsem nevěděla, že se takové věci v útrobách vozu vyskytují.
Na chaloupku jsme proto raději odjeli vlakem a autobusem. Jelikož hledání v jízdních řádech také nepatří k mým silným stránkám, vydalo to za vlastní dobrodružství.
A finále? K tomu došlo dnes dopoledne v autoservisu. Dojela jsem tam za strašného hřmotu, zastavila a srdceryvně zvolala: "Pánové, pomozte mi! Moje auto vydává děsivé zvuky!"
"Aby ne, když pod ním táhnete petku."