Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Březen 2012

Tváře

26. března 2012 v 10:52 Články

Znáte svého souseda? Nebo kolegu z vedlejší kanceláře? Určitě je poznáte, potkáte-li je na chodbě. Stane-li se tak v neděli odpoledne na Karlštejně, už si nebudete tak jisti. "Hele, támhle toho týpka odněkud znám..." A teď si představte, že dotyčný záhadně zmizí a vy ho máte popsat pro policejní účely. "Takovej... ani velkej, ani malej." "Vlasy?" "Jo, určitě nějaký má. Nebo, že by byl plešatej? Teda, bůhvíjaký háro určitě nemá, to bych si všimla..."
Možná nepatříte k lidem, kteří vnímají svět takto rozostřeně. Já ano. Když jsem začala psát svůj první román (Rytíř zelené růže), říkali mi přátelé, kteří byli mými první čtenáři (příležitostně mi to říkají dosud): "Dej tam víc popisu." "A co mám přesně popisovat?" "Cokoliv. Jak vypadají, co mají na sobě..." Potíž je v tom, že já to ne vždycky vím. Samozřejmě, vím, jak vypadal a co měl na sobě Přemysl Otakar II., když jel do bitvy na Moravském poli. Vím, jak vypadal svatý Václav - jeho tvář, zrekonstruovaná Emanuelem Vlčkem podle lebky ze svatovítského pokladu, na mne shlíží ze zdi. Vím, jak vypadal a co oblékal kapitán Thickening. Uniformu, přátelé, uniformu... Kdyby se někde objevil v civilu, určitě si toho všimnu a upozorním vás na to. Spousta postav mi ovšem setrvává v kategorii "ten plešatej chlápek od vedle." "Ten, no ten... vždyť víš. Potkali jsme ho tuhle na Karlštejně." "A co měl na sobě?" "Nahej nebyl, to bych si všimla..."
Někteří spisovatelé si prý vedle osnovy, nástinu a jak se všem těm věcem, které předcházejí sepsání literárního díla říká, vedou i cosi jako jakousi evidenci postav. Pro příklad: Muž od vedle, 179 cm, šedé oči, počínající lysina atd. atd... Toho, že já to tak nedělám, už jste si jistě všimli. Možná je to proto, že své příběhy aktivně nevymýšlím, spíš je tak nějak potkávám. Jdu zkrátka lesem a najednou proti mně vyrazí imaginární medvěd. Prosupí kolem mne, zmizí ve křoví a já si říkám, copak jej tak vyděsilo? A už jsou tady. Lovci. Na koních a se psy. Vousy a vlasy za nimi vlají. Jen ten třetí z leva je nějaký olysalý. Zaujmou mě, pustím se za nimi, potkávám jejich stopy, a pak jejich příběhy a sem tam i tváře, ovšem nikoliv policejní portréty.
Podobné jako s tvářemi je to i s charaktery. Někoho znáte opravdu dobře, víte, co ho pobaví a co ho naopak přivede k slzám, kdy bude potřebovat vaši pomoc a kdy ji naopak bude schopen poskytnout vám. Jiné lidi naopak neznáte, a ani znát nepotřebujete a nechcete, zařadíte si je stylem "ten starej ožrala", "ta ufňukaná babizna." Víc se o nich nikdy nedozvíte a, budete-li je někde popisovat, postačí vám k tomu ona tři (striktně vzato dvě, protože slůvka "ten" a "ta" můžete klidně vynechat) slova. Jenže...
Jenže se může stát, že řeknete "ten starej ožrala" a váš kámoš opáčí: "Myslíš profesora Laťku?" "Neříkej mi, že ten notor je profesor?" "A to by ses divila..." Najednou je tu příběh, notorik je zneuznaný profesor archeologie. Anebo možná není. To jen váš kamarád má pocit, že by mohl být, protože... Ufňukaná babizna, kterou vy byste nejradši vystřelili na Mars, připadá vašemu strýci sympatická a svým způsobem pohledná... "Za mlada to určitě bejvala pěkná baba..." Svět má zkrátka tisíce tváří, nejenom tu, kterou vy, potažmo já (protože, o kom je celý tenhle článek?) tušíte za rozplizlým zjevem chlápka od vedle.
Autor příběhů by měl o svých postavách jistě vědět mnohem víc, než kolik předhodí čtenářům. Někdy je ovšem zajímavé a zábavné (přinejmenším pro tak nezodpovědného autora jako jsem já) nevědět všechno a naopak se pozeptat: "Co si myslíte, moji drazí čtenáři, o...?" Zkusila jsem to na www.bdsm.cz u Herr Königa a, hleďme!, dočkala jsem se úžasné a vcelku vyčerpávající charakteristiky. Charakteristiky, kterou bych já sama nikdy nenapsala už proto, že ač jsem jeho duchovní matkou, hodnou dobu jsem z Herr Königa nevnímala nic jiného než holínky a kabát.
Takže, moji milí čtenáři, pakliže se tu objevíte a budete mít náladu diskutovat, co si myslíte o...?

Čtenáři a čtenářky

2. března 2012 v 11:17 Články
Nejsem vyznavačem ženské podoby u mnohých slov. Klidně o sobě prohlásím, že jsem inženýr, státní zaměstnanec, vzdělanec, nebo spíš nevzdělanec, špatný řidič, opilec, popř. zastánce toho či onoho. Rozhodně mě nenapane tvrdit, že jsem zastánkyně, opilka (či opilkyně?), řidička (to jediné zní normálně), nebo vzdělankyně! Neuráží mě to, ani nemám pocit, že by mi to ubíralo na ženskosti. Naopak. Mnohem radši jsem státním zaměstnancem, než úřednicí. To první vám evokuje bezmála Jamese Bonda, zatímco pod tím druhým si představíte zlou bábu za přepážkou. (Ano... ano, já vím, že ti, co mě znají, už se plácají do stehen a volají: "Přepážka, Zůzo! Přepážka, to jediné ti chybí!")
V duchu této filosofie se klidně nazvu příležitostným čtenářem ženské literatury a neucítím v tom protimluv. Přesto jsem tento článek nazvala "Čtenáři a čtenářky." Proč vlastně? A jak to s těmi čtenáři a čtenářkami je?
Ti ze strašnického Domu čtení, a je jich tam prý přesně půl napůl, zatoužili po tom popovídat si se spisovatelkou Zuzanou Koubkovou a pozvali mne na autorské čtení. Bude 18.4. a určitě vám ho ještě mnohokrát připomenu, abyste mohli přijít také. Zajímavé je, že i já začala řešit čtenáře a čtenářky a uvažovat, co přečtu, aby to bylo přijatelné pro muže i ženy... Bitvu? Nebo spíš nějakou zamilovanou pasáž? Nebo obojí? Ale aby se zas mužští u srdceryvných scén neotravovali? A dámy mi vprostřed námořní bitvy neusnuly nudou?
A nudí se čtenářky opravdu u popisů bitev? Spisovatelka Renata Štulcová mi v jednom komentáři k článku Pokračovaní pokračování tvrdí, že i holkám se líbí bitvy. Ostatně, když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, že vím jen o jedné ženě, čtenářce mých veleděl, která bitvy přeskakuje. Ostatní je čtou a dokonce i chválí. Taktéž pouze od jednoho muže čtenáře jsem se dočkala odsudku zamilovaných scén (vzhledem k tomu, že je to můj bratr, neberu ten odsudek tak úplně vážně Mrkající).
Takže jak to vlastně s těmi čtenáři a čtenářkami je? Pátrám, pátrám, přemýšlím... Začala jsem si v duchu dělat statistiku. Kolik reakcí a komentářů na svá díla jsem obdržela od žen? A kolik od mužů? Kdo se vyjadřoval k čemu?
Zjištění jsou všelijaká a ve většině neprůkazná. Jedinou věc jsem zjistila s jistotou. Devadestát procent oslavných komentářů jsem obdržela od žen čtenářek na své erotické povídky o sadistickém esesákovi Königovi. Tedy, dámy...