Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Škatulky

14. února 2012 v 23:38 |  Články
Nejen dieselové motory, ale i dění na blogu v posledních dnech poněkud zamrzlo. Leč - chvála Bohu - oteplení je zde a s ním další úvaha, tentokrát na téma...

ŠKATULKY

K sepsání následujících řádek mě inspiroval článek spisovatelky Renaty Štulcové, uveřejněný na Renatině blogu "Rafaelova škola" viz.: http://rafaelovaskola.blog.cz/1202/zadna-fantasy-ale Renata v článku polemizuje se zařazením Pána prstenů do žánru fantasy. Možná si - stejně jako já v první chvíli - řeknete: Když už ne Pán prstenů, tak co jiného? Pokud si ale článek přečtete (a já vám to plně doporučuji), zjistíte, že na Renatiných slovech něco je. Je příběh inspirovaný skutečnou mytologií fantasy? Co je to vlastně mytologie? A co fantasy? A co jsou - u Valar!!! - žánry? A proč vlastně?
Dovolím si teď opustit, jak Renatu, tak profesora Tolkiena, a přejít do společnosti autora poněkud méně známého, tedy mé vlastní maličkosti. Kamarádka, která si přečetla Invisible, mi před časem svěřila, že má problém zařadit ji do žánru. "Je to pěkný, Zůzo, ale co to vlastně je? Začíná to jako dobrodružný román, pokračuje jako konverzačka, a pak je tam dokonce něco z Justýny..." Odpověď zní prostě, byť asi ne uspokojivě, je to román, který bych si sama ráda přečetla. Nemám ráda romance, jež jsou pouze a jen romancemi. Neříkejte mi přece, že se všichni ti zamilovaní lidé nezabývají ničím jiným než láskou. Musí přece také jíst, pít, defekovat, chodit do práce, pokud jsou rentiéry, tak kontrolovat, zda jim renta chodí ve správném čase a výši... A naopak, i ten nejzapálenější bojovník za tu či onu, lhostejno zda dobrou, nebo špatnou věc, má nějaký osobní život. Řeší i jiné věci, než zda obětovat pravé, nebo levé křídlo... Důležité je, aby to řešil uvěřitelným způsobem.
Albrecht z Valdštejna může klidně přemýšlet o tom, jak získat náklonost krásné Dorotky. Nesmí ale při tom přemýšlení zapomenout na vliv hvězd. Řekne-li hned v druhé větě, že na sílu hvězd nevěří, je něco špatně. Možná si teď říkáte: Co sem Zůza plete Valdštejna? Že byl posedlý horoskopy vědí všichni. Jenže... ve Valdštejnově době byla víra v horoskopy rozšířená a zakořeněná. Výjimkou nebyl člověk, který jim věřil, nýbrž naopak. A tak bychom se mohli obratem vrátit k fantasy.
Neznám přesnou definici tohoto žánru, ale myslím, že v něm rozhodující roli hrají meč a magie. Jenomže v magii, o mečích nemluvě, věřili lidé ještě před třemi sty lety. Člověk, žijící na počátku druhého tisíletí, nepochyboval, že je les za humny jeho polozemnice plný nadpřirozených bytostí (běžte se tam v tomhle počasí projít a nebudete o tom pochybovat taky). Běžně se setkával s jejich projevy, nepodivoval se nad nimi, právě naopak. Lidé pozdějších staletí byli zase věřícími křesťany. Věřili v Boha, anděly, svaté, ďábly. Stávali se svědky zázraků, stejně jako ďábelského řádění. Nikdo z nich neřekl: To je nesmysl. Jak by něco, co nikdy nikdo neviděl, mohlo uzdravit nemocného?
Existuje řada dobrých historických románů, v nichž meč a magie, třebas omezeně, ale fungují. Nebo jejich hrdinové přinejmenším v moc meče a magie věří. Za všechny mě teď napadají romány Mary Renaultové, inspirované antickou historií a bájemi. Do fantasy je nikdo neřadí, přestože v nich vystupují bohové a héroové a lidé jednají podle jejich (z)vůle.
Nu, můžeme teď začít diskutovat o tom, proč je fantasy považována za horší než historický román, kde se překrývají atd. atd. Vlastně budu velice ráda, když o tom začneme diskutovat. Na druhou stranu musím přiznat, že na hejkaly v nočním lese věřím víc než na žánry.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arya Arya | Web | 15. února 2012 v 11:30 | Reagovat

Řekla bych, že máte  absolutní pravdu, dnes se leckdyk nějaké knize přiřadí nějaký žánr, ale když si ji přečtete zjistíte, že to zařezení je dost zjednodušené, protože je to v podstatě několik "žánrů" dohromady. Navíc hodně lidí dnes některé žánry odsuzuje, i když je nepřečetli a přichází tím i o třeba velmi zajímavá díla, která stojí za přečtení.

2 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 15. února 2012 v 12:44 | Reagovat

Zuzko, máš pravdu. A s tímhle bojuju taky. Píšu to, co bych si sama ráda přečetla a zároveň narážím na problém škatulek. Velká část dnešních světových historických románů obsahuje velké množství prvků, podle kterých by se v ČR zařadily do škatulky fantasy. Jelikož jsou to ale světové romány a bestsellery, nikdo si to u nás netroufne. Pokud ale podobnou knihu napíše někdo u nás, šup a je ve škatulce fantasy. A tu bohužel čte menšina.
Nebo takový opěvovaný magický realismus. Vždyť v takovém Márquezovi je tolik fantasy prvků, až to do nebe volá. Ale jen jednou jsem si zkusila namítnout, že je to skoro fantasy. Byla jsem za... :-)
Kdyby se lidi lépe dívali kolem sebe, viděli by, že mnoho věcí mezi nebem a zemí je realita. Mně se právě dneska taková realita mezi nebem a zemí povedla. Až to celé v sobě zpracuju, napíšu to veřejně. :-)

3 Elinor Elinor | E-mail | Web | 15. února 2012 v 13:53 | Reagovat

Škatulkování je hnus, nicméně hnus nutný, jinak by byla anarchie. :)

Pokud jde o Mary Renault, mám pocit, že nadpřirozené prvky v čiré podobě se vyskytují pouze v těch dvou příbězích o Théseovi, ostatní mi přišly jako perfektně zvládnutý historický román bez nadpřirozena (jinak než v hlavě hrdinů, kteří jsou dítky své doby).

Dobrý historický román dělá dobrým historickým románem to, že postavy prostě nejsou současní lidé přesazení do jiných kulis. :)

4 Elinor Elinor | E-mail | Web | 15. února 2012 v 14:02 | Reagovat

[2]: hm, pokud byste v knihovně sehnala od Ondřeje Pivody Ve stínu kozácké šavle (a pokud vám nevadí kolonizace Sibiře), co si vybavuji, některé z postav jsou šamani a využívají své schopnosti - ne tak, aby to odtáhlo pozornost od zápletky, ale dost, aby to mohlo mít problém s "racionalitou".

Vyšlo to jako historický román v malém nakladatelství na Vysočině.

Osobně mám vůči té knížce pár výhrad (dobře, jednu vztahující se k autorově práci s prameny a změně pár skutečností pro lepší příběh, a druhou vztahující se k (ne)realističnosti vývoje jednoho protagonisty), ale tohle považuji naopak za její nejsilnější stránku. :)

5 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 15. února 2012 v 15:06 | Reagovat

[4]: Já tu knížku znám!!! Právě na skoro Vysočině v knihovně jsem si ji z čirého zoufalství (další varianta byla Vlasta Javořická) půjčila a zírala jsem, jak je to pěkné. Nějaké připomínky bych měla také, ale minimum, jinak palec nahoru. Povedená knížka.

6 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 15. února 2012 v 15:07 | Reagovat

[3]: Jéje, Renato, na "neběžný" zážitek nebo jak to nazvat? jsem velice zvědavá. Mně se dneska povedly samé nemagické věci, např. navštivit Tesco apod.

7 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 15. února 2012 v 18:15 | Reagovat

Ahoj, ještě Ti to píšu sem. Snad se lidi neleknou, jaké téma otvírám :-)

Na to, že Marobud nedošel do Čech přišli Němci minulý rok, 2011. (Díky bohu už generace těch Němců, co si brousili zuby na Čechy, šla asi do důchodu). Dokonce se  ten objev publikoval celosvětově. Konečně vzali Ptolemaiovy mapy, které jsou ve složitých měřítkách a převedli je do současné mapy Evropy.
Zjistili, že Marobudova říše se rozkládala na západ od Čech, ne v Čechách.
Celkem to odpovídá i české archeologii. Nezaujatí archeologové totiž vždy v odborných publikacích podotýkají, že jaksi nedokážou rozeznat, zda nacházejí z období 0 - 500 n.l. (přibližně) vykopávky germánské či keltské.
Celkem logické. Naším územím šly významné obchodní stezky, takže zboží jak od Římanů, tak od Germánů se zde musí vyskytovat.
Ty mapy opravdu nelžou. Tam, kde se ukázalo, že byla Marobudova města, a začali tam kopat, okamžitě nacházeli neuvěřitelně krásné věci.
Minulý rok jsem na tohle hned upozorňovala lidi, co se chystají psát o Marobudovi. Mno, nesli to s nelibostí. Jejich zamýšlené historické dílo se náhle stalo vážně fikcí.

8 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 16. února 2012 v 7:52 | Reagovat

Díky moc za info, Renato. S tím Marobudem je to tak trochu škoda. Pečky-Pičhora aka slavné Marobudum se mi náramně zamlouvaly, ale co se dá dělat?
Jinak děkuju za každý komentář, byť zdánlivě vypadá, že je tak trochu out.

9 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 16. února 2012 v 14:55 | Reagovat

Taky jsem si myslela, že je slovanský, a radostně jsem ho zapojila do Nemetonburku. A dopadla jsem asi jako Ty se Zbraslavem...

Sice se mi jméno Radegast slovanské nezdálo a navíc mě zlobilo, že Tolkien použil do LOTRa čaroděje Radagasta Hnědého, ale prostě jsem tehdy považovala Radegasta za boha z Retry.
A potom jsem zjistila, že svatyně v Retře je o hodně století starší než slovanské osídlení. Slované v ní vlastně uctívali Dažboga, ale převzali pro něj ten prastarý název Radegast, který ta svatyně nesla.
A později jsem zjistila, že Radegast je keltské složené slovo...
No, já mám co říkat: sice jsem psala Nemetonburk o SLovanech, ale dala jsem tomu název keltský... Prostě se mi to slovo zvukově líbilo a zdálo vhodné významem. Netušila jsem, co za ta léta všechno objevím.

Ale všechna čest pivu Radegast, i když preferuju Krušovice. :-)

10 bumblebee bumblebee | Web | 17. února 2012 v 21:54 | Reagovat

souhlasím s větou již vyřčenou: "Škatulkování je hnus, nicméně hnus nutný, jinak by byla anarchie. :)"
tak to vždycky bylo, je a s největší pravděpodobností vždycky bude:) lidé už mají to škatulkování všeho a všech jako něco běžného a automatického, bez čeho by se nedalo žít :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama