Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Paní admirálová - 1. pokračování

26. února 2012 v 14:41 |  Povídky
První část povídky o paní admirálové naleznete v rubrice Události pod názvem Narozeniny paní admirálové.

Dick Thickening neměl jediný důvod zachraňovat jakéhosi pana Pembertona před šibenicí. Mohl klidně zůstat sedět U kotvy a řetězu a dál popíjet grog. Ale snad že mu bylo neznámého rošťáka s kladným vztahem k hudbě a rozmařilému životu líto, nebo prostě proto, že se u prázdného tlachání nad zředěným rumem nudil, zvedl se ze židle, zaplatil a vyšel na ulici.
Drožka ho odvezla k Buchananovu domu a kapitán Thickening se nechal ohlásit u paní admirálové. "Milostivá paní se necítí dobře a odešla si lehnout," sdělil Dickovi upjatý komorník. "Pan kapitán jí zde může zanechat navštívenku..."
"Dovolíte, abych na ni připsal pár slov?" zeptal se Dick, a když mu komorník podal tužku, naškrábal na zadní stranu navštívenky pár křivolakých řádků. "A teď, dobrý muži," požádal sloužícího, "buďte tak laskav a mou vizitku milostivé paní odneste."
"Už jsem vám vysvětloval, že se paní Buchananová necítí dobře a odešla si lehnout," začal komorník, ale Dick mu strčil do kapsy pár drobných. Chvíli se obával, že Buchananovic služebnictvo bude řádnější než v to v domě pana Pembertona. Ale naštěstí tomu tak nebylo.
Komorník krátce přikývl a odkvačil. Za pět minut byl zpátky a zval Dicka: "Tudy prosím. Milostpaní vás přijme v zimní zahradě."
Dick by dal přednost vyhřátému salónu, ale chápal, že některé záležitosti je lepší probírat v soukromí, a to bude spíš než vytopený salón nabízet studená zimní zahrada.
Paní admirálová ho přijala ve stínu velikého citroníku. Vypadala výrazně hůř, než ráno. Pod očima měla kruhy a přes vrstvy pudru bylo znát, že plakala. Tón jejího hlasu ale nebyl ani trochu truchlivý. "To, co naznačujte v těchto řádcích," zvolala bojovně a plácla Thickeninga jeho vlastní vizitkou přes ruku, "je vrcholně pohoršlivé! Nikdy by mne nenapadlo, že mě muž, který vypadá každým coulem jako gentleman, bude podobným způsobem urážet! A to dokonce v domě mého vlastního manžela!" pokračovala paní Buchananová čím dál tím rozezleněji.
"Nikdy bych si nic podobného nedovolil, milostivá," omlouval se Dick, "nebýt zde jistých trapných, ale velice významných okolností... Okolností - řekl bych - téměř životně důležitých."
"Téměř?" vykřikla rozezlená dáma. "Téměř? Ty - jak vy říkáte - okolnosti," vykládala ohnivě, "JSOU životně důležité! A já... já," upustila vizitku na zem a začala šátrat v pompadůrce, vyprostila odtud tentokrát opravdový kapesníček a začala si s ním poťukávat okolo očí. "Já nemohu udělat vůbec nic," vzlykala, "abych nespravedlivě uvězněnému navrátila jeho svobodu."
Dick sebral vizitku, roztrhal ji na tisíc malých kousků a zastrčil do kapsy.
"Jen si představte ten skandál," líčila mu mezitím zdušeným hlasem paní Buchananová, "kdybych vysvětlila, KDE byl Anthony v době, kdy došlo k vraždě toho odporného člověka."
"Nu, možná byste to nemusela líčit se všemi detaily," navrhoval Thickening. "Stačilo by třeba přiznat, že byl ve vaší společnosti."
"Chcete mne zničit, pane?" zakvílela paní Buchananová. "Mne? Mé děti? Mého ubohého chotě? Celou mou rodinu?"
"Ne, to jistě nechci," ujišťoval ji Thickening.
"Ach, kdyby šlo jen o mou čest," zapřísahala se paní Buchananová, "ráda ji obětuji za Anthonyho svobodu, ale..."
"Ano, jistě. Tady jde o blaho celé vaší rodiny. Na druhé straně ale," připomínal Thickening, "panu Pembertonovi nejde jen o svobodu. Za úkladnou vraždu ho pověsí jako toho nejsprostšího zločince..."
"Ach, mlčte!" zaúpěla milostivá. "Drásáte mi srdce! Já to nepřežiji! Já omdlím!"
"Ach, to snad ne. Třeba... třeba to právníci pana Pembertona opravdu uhrají na totální nepříčetnost. I když zastřelit někoho v nepříčetnosti z tří set yardů? Byť zbraní s drážkovanou hlavní."
"Ale jděte mi k šípku s drážkovanou hlavní!" zvolala paní Buchananová náhle podstatně věcnějším tónem. "Anthony není žádný Vilém Tell. Netrefí ani vrata od stodoly. To vím náhodou velmi přesně, seznámili jsme se loni na podzim na honu na lišku."
"Tu pušku s drážkovanou hlavní," vykládala zapáleně, "dostal od mého manžela. Pikantní, že?" zahihňala se do dlaně. "Nikdy z ní nestřílel. Chtěl ji dokonce směnit s nějakým kolegou důstojníkem za cosi jiného."
"Proto ji zřejmě měl na Vivienne," poznamenal Thickening. "Možná by si lodní stevard mohl vzpomenout, že tam celou dobu ležela."
"Ach ano," přikývla paní Buchananová horlivě, "to by jistě šlo, ačkoliv..."
"Ano?"
"I kdyby tomu tak bylo, jak Anthony dokáže, že nestřílel z jiné pušky?"
"A jste si jistá, že opravdu nestřílel?"
"Jistě, že jsem," prskla paní admirálová. "Anthony byl až do šesti hodin se mnou. Zaspali jsme... totiž zaspali..." A dáma se opět zahihňala. "Víte, Humphry, tedy můj manžel, pobývá v noci dosti často mimo domov. Zastává velmi náročné postavení a to s sebou nese nepředstavitelné množství práce..."
"Ach, ano jistě. To si jako jeho podřízený dovedu představit," pokyvoval hlavou Thickening, jemuž byl admirál Buchanan znám jako pravidelný návštěvník všech lepších portsmouthských nevěstinců. Hle, jakého významu nabývala v tomto světle páně Pembertonova poznámka o "tom starém kanci, kterého konečně někdo porazil jeho vlastní zbraní."
Paní admirálová si mezitím opět hluboce povzdechla. "Ubohý, ubohý Anthony!" opakovala. "Proč jen se zaplétal s tím odporným člověkem? Mohl přece ta jeho směšná obvinění ignorovat!"
"Pro námořního důstojníka je dost obtížné ignorovat obvinění ze zbabělosti," pokoušel se jí vysvětlit Thickening.
"Jen, co mi ta stará fuchtle Middletonová, když jsem ji dnes ráno potkala, řekla, že byl Coolridge zavražděn," vykládala paní admirálová, "věděla jsem, že bude mít Anthony starosti. Ale takovéto!!!" A paní Buchananová opět srdceryvně zavzdychala. "Ach, kdybych tak," bědovala, "pro něj mohla něco udělat? Tedy něco, co by nezničilo moji rodinu..."
"Něco byste možná mohla," navrhl Thickening.
"Co?"
"Pokud Webstera Coolridge nezastřelil pan Pemberton, musel to udělat někdo jiný."
"Ale kdo...," začala paní admirálová, pak ale vyskočila, jako když do ní střelí. "No, jistě!" zvolala vítězně. "Nějaký mizerný darebák zastřelil... toho druhého mizerného darebáka a můj drahý Anthony za to má viset! Tak to tedy ne! Kapitáne," pokračovala a chytila Thickeninga za ruku, "vy mi musíte pomoci."
"Pomoci? S čím?"
"Přece zjistit, kdo ten mrzký čin spáchal."
"No, ano. Pomýšlel jsem na to, ale..."
"Teď máme," paní Buchananová vytáhla zlaté dámské hodinky a mrkla na ciferník, "půl druhé. Přijďte okolo deváté. Pořádám menší dýchánek, budete jedním z jeho hostů."
"A vy se domníváte," začal Dick opatrně, "že do devíti zjistíme, kdo Coolridge zabil?"
"Přinejmenším se o to musíme pokusit."
"A jak přesně chcete postupovat?" zajímalo Thickeninga.
"Sbírat drby, přece," prohlásila paní admirálová s převahou a pokynula Thickeningovi, aby šel.

Ačkoliv se Dick Thickening považoval za společenského a družného člověka, poflakování se po hospodách a sbírání klepů o panu Pembertonovi se mu brzy začalo zajídat a on čím dál tím toužebněji myslel na rozečtený román paní Radcliffové, který měl doma.
Navíc většina lidí, s nimiž se potkal, sice mluvila o Pembertonovi s velkým zápalem, málokdo ho ale doopravdy znal. S Coolridgem to bylo lepší. Toho spousta mužů nejen znala, ale také ze srdce nenáviděla. Bohužel, téměř všichni měli na dobu jeho smrti neprůstřelné alibi, buď drželi strážní službu na lodích, nebo seděli po hospodách ve společnosti řady dalších lidí, popřípadě leželi v postelích většinou opět v nějaké společnosti.
Jediné, co tak Dick zjistil, bylo, že Coolridge nezemřel nad ránem, jak se původně domníval, nýbrž okolo půl čtvrté v noci. "Jeho hospodyně má lehké spaní. Proto zaslechla pád těla a běžela se podívat, co se stalo," vykládal Dickovi jakýsi námořní důstojník. "Spustila prý strašidelný povyk. Vím to od Cochrana, lodního chirurga na Maud. Byl u toho, když se ta ženská vyklonila do ulice a začala hulákat, jako by ji na nože brali."
"Kdepak, Wille," protestoval jiný muž, patrně zmíněný lékař, "já u toho nebyl. Zdržel jsem se U mořské panny, ale Jack O´Reilly - jistě ho znáš, slouží na čtyřiasedmdesátce Active - odešel dřív..."
"Ale co tě nemá, Frede, Jack seděl tou dobou se mnou U polárky a mastil karty, obehrál mě o celých..."
"Možná to byl Pat, Jackův bratr. Je teď kapitánem škuneru..."
Dickovi šla brzy ze všech těch Jacků a Patů, škunerů a brig, fregat a válečných lodí hlava kolem. Pokoušel se ji zastavit rumem a pivem, ale příliš to nepomáhalo. Zajímal se, proč byl Coolridge, který neholdoval žádné z obvyklých lidských neřestí, tak dlouho do noci vzhůru, a dozvěděl se, že krom zažívacích problémů trpěl známý potížista také chronickou nespavostí. "Nikdy prý nenaspal víc než takové tři čtyři hodiny. Chodíval si lehnout až k ránu. Před tím si vždycky dlouho do noci četl. Prý nejlépe u otevřeného okna. Miloval čerstvý vzduch," líčil kapitánu Thickeningovi jeden z nižších přístavních důstojníků. "Aspoň tak to vykládala ta harpyje, jeho bytná."
"Vy jste byl přímo u vyšetřování?" zajásal Dick.
Ale čekalo ho zklamání. "U toho srocení po Coolridgeově smrti ne," vrtěl hlavou přístavní důstojník, "probudili mě až okolo páté ráno. To už měl pan Seymour, náš velitel, podezření na toho Pembertona, a tak mě poslal k němu domů. Sloužící se mi zapřísáhli, že odešel před půlnocí a od té doby ho neviděli."
"Ach, ti úžasní loajální sloužící," poznamenal Dick. "Nejspíš vypověděli i to, že se Pemberton odkradl podél zdi, zahalený od hlavy až po paty do dlouhého pláště."
"Vy už jste o tom s někým mluvil?" zajímalo přístavního důstojníka.
Dick jenom zavrtěl hlavou a šel o lokál dál.
Jakési štěstí se na něj usmálo až ve špeluňce s hrdým názvem U královny Anny. Byla to sice důstojnická krčma, pít sem ale chodili samí zoufalci - věční kadeti a důstojníci mimo službu, zkrátka takoví, kterým přestalo přát štěstí a jejichž žold se počítal spíš na šilinky než na zlaté guineje.
I tady se pochopitelně probíral Pemberton. Ale zatímco jinde se občas ozval hlas, upozorňující na mezery v obžalobě, zdálo se, že U královny Anny jsou si mladíkovou vinou stoprocentně jistí. Nejvíce přitěžující okolností pak zřejmě bylo, že pan Pemberton pocházel z dobré rodiny, měl strýce admirála a tam, kde ostatní museli trpělivě čekat, až na ně přijde řada, on byl jaksi vždycky "na forhontě."
"Taky jste si přišel na chudáka Anthonyho plivnout?" zafuněl na Dicka znenadání jakýsi už značně podnapilý mladík. "Kydáte na něj hnůj," pokračoval, "a přitom ho ani neznáte."
"A vy ho znáte?" ožil okamžitě Thickening.
"Jistě, že ho znám. A něco vám řeknu, pane," pokračoval opilec důrazně, "Anthony Pemberton není vrah. Ani zbabělec. Je to dobrý chlap a já za ním budu stát, i kdyby ho vezli na popravčí káře."
"Nevíte něco víc o tom incidentu, kvůli němuž ho Coolridge obvinil ze zbabělosti?" zajímal se Dick.
"Incident? Ph," uplivl si mladík. "Kdyby se Anthony opravdu zachoval zbaběle, odsoudí ho námořní soud, ne? Ale já vám řeknu, jak to bylo, pane. Povím vám to přesně a podle pravdy, protože jsem byl celou dobu u toho.
Sloužil jsem s Anthonym na kurýrním avisu. Pluli jsme se zprávami z Karibiku, jenže u Azor nás přepadla bouře a připravila naši loď o většinu stěžňů. Navíc na dovršení vší smůly, zasáhlo padající ráhno kapitána tak, že byl na místě mrtev. Whitney, jeho zástupce, byl kořala a nedouk. Když nás pak o den později překvapil ten francouzský korzár, manévroval Whitney tak nešikovně, že jsme přišli o vítr i v tom zbytku plachet, co jsme ještě měli."
"Zatracená smůla," posteskl si Thickening.
"To bych řekl, pane. Mimochodem, nedal byste si skleničku?"
"Á... co? Jistě. Něco objednám."
"Foukal silný vítr," líčil podnapilý mladík, sotva před něj na Dickův popud (a účet) postavili další sklenku, "Francouz nás obeplul ze závětrné strany a začal nás zasypávat kulemi. My nemohli naopak skoro vůbec střílet, protože naše děla mířila díky větru do moře. Byla to zatraceně špatná situace a do toho ten ožrala Whitney pořád vykřikoval cosi o povinnostech britských námořníků. Pak naštěstí přiletěla kule a utrhla mu hlavu. Velení se ujal Anthony a hned mu bylo jasné, že ubránit se nemáme šanci. Poručil vztyčit náhradní stěžeň a dát se na útěk. Bylo by se nám to povedlo, pane, přestože nás Francouzi krutě stíhali. Jenže pak… pak přišel jeden obzvlášť silný poryv větru a provizorní stěžeň sletěl dolů."
"Nu, a to je vlastně všechno," líčil smutně mladý muž. "Ještě chvíli jsme se pokoušeli bránit, ale pak Anthony usoudil, že jenom zbytečně mrháme životy, a poručil stáhnout vlajku. Myslím, že to bylo rozumné. A nemyslím si to jenom já. Námořní soud dospěl k stejnému závěru. To jenom ten mizera Coolridge kalil vodu.
Narazil někde na Pennymanna, co byl se mnou a s Fentonem na lodi jako kadet. Pennymann Coolridgeovi vyprávěl, jak je už tři čtvrtě roku bez zařazení, pobírá poloviční žold, o povýšení si může nechat jenom zdát, zatímco Anthony už je třetím důstojníkem na Vivienne. Jenže Anthony, pane," a opilec bouchl na dotvrzení svých slov do stolu, "byl poručíkem už před tím."
"A nemyslete si, rozhodně si nemyslete," vykládal dál s opileckou vážností, "že se Anthony vzdal jen tak. Než nás zahákovali, poslal Fentona do podpalubí zničit všechny depeše, které jsme vezli. A taky pokladnu... Jen si to představte," rozesmál se najednou hýkavým smíchem, "shodili jsme ji i se vším, co v ní bylo, žabožroutům rovnou před nosem do moře. Ti zuřili. Vážně jsem si v jedné chvíli myslel, že pro ni někdo z nich skočí. K popukání," vykládal podnapilý mládenec zaujatě, "vážně k popukání."
"To věřím," přikyvoval Dick.
"Jak jste se ze zajetí dostali?" položil vzápětí dotaz.
"Měli jsme štěstí," usmál se opilý. "Opravdu velké štěstí. Ještě týž den jsme potkali válečnou šalupu Jeho Veličenstva. Byla taky zle pošramocená bouří. O boj neměla zájem, ale nabídla výměnu zajatců. Vezla nějaké zajaté frantíky od mysu sv. Vincenta. Jak ti byli rádi, že nemusí na pontony, to vám snad nemusím líčit."
"Ne, to nemusíte," dal opilému za pravdu Dick, který už o poměrech na "pontonech", starých vyřazených lodích, sloužících jako zajatecká vězení, leccos slyšel.
"Pennymann nemá pravdu," mluvil dál, teď už spíš sám pro sebe, než pro Dicka opilec, "je pořád kadetem jen proto, že je neschopný. Stejně jako já... stejně jako..." Mladík přestal blábolit. Položil si hlavu do kaluže vylitého piva a usnul.
"Z toho se vyspíte, mládenče," sdělil mu na rozloučenou Dick Thickening a šel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama