Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Paní admirálová - dokončení

26. února 2012 v 14:46 |  Povídky
Závěr povídky Paní admirálová.

Dýchánek u paní admirálové začal, ještě hůř než Dick očekával. "Hleďme, Pickering!" zvolal admirál Buchanan, ledva se Dick objevil ve dveřích. "Nevěděl jsem, že jste také pozván. Znáte pana Bla... a pana Blabla...?" Následoval dlouhý průvod bezpochyby velmi významných pánů, které Dick pochopitelně neznal. "Lorda Weinworthe zřejmě neznáte."
Lorda Weinworthe jako jediného Dick shodou okolností znal, protože dotyčný byl jeho bratr. Urozený lord vrhl na přiožralého sourozence jeden jediný výmluvný pohled, a pak demonstrativně odešel do opačného rohu místnosti.
Thickeningovi to nijak zvlášť nevadilo. Potřeboval najít paní Buchananovou a sdělit jí, že ačkoliv toho zjistil opravdu hodně, nezjistil zároveň vůbec nic.
Nakonec si paní admirálová našla jeho. Popadla kapitána za ruku a vtáhla ho do alkovny. Dicka napadlo, že takhle milostivá své dobré pověsti příliš neposlouží, než ale stačil cokoliv namítnout, už na něj paní Buchananová chrlila přemíru informací.
"Zdá se," vykládala překotně, "že ten Coolridge byl opravdu do nebes volající ničema. Jen si představte, že toho sympatického Petersena od třiapadesátého pluku dohnal svými nechutnými řečmi k sebevraždě. Mladičká Gladys Spikeová, která byla s Petersenem zasnoubená, se z toho roznemohla a do roka zemřela. A Rose Livoryová, dcera Abrahama Livoryho, spolykala otrušík, poté co Coolridge zastřelil v souboji jejího bratrance. Děsivé, což?"
"Příšerné," přikývl Thickening.
"A to jsem vám ještě neřekla to nejstrašnější - Lavender Moonyová se mi zapřísahala…" Paní Buchananová pokračovala líčením několika dalších skandálních historek, které neblaze zesnulý Webster Coolridge odhalil, a tak připravil jejich aktéry o klidné spaní.
"Prý těch svých otřesných nařčení neušetřil ani pány z admirality." Paní Buchananová ztišila hlas do konspirativního šepotu, takže Thickening musel chtě nechtě přiblížit ucho k jejím rtům. Jen ať teď nikoho nenapadne nahlížet do alkovny, modlil se v duchu. Nikdo ale naštěstí podobný nápad neměl, a tak se Dick celkem v klidu dozvěděl, že "Humphry chtěl toho ohavu už dávno zbavit té jeho zcela nezaslouženě vysoké penze, ale - považte! - zakázala to sama nejvyšší místa."
"Patrně proto, aby pan Webster Coolridge nevypustil něco, co by se týkalo právě jich," mínil Thickening.
"Domýšlím se téhož," dávala mu za pravdu paní Buchananová.
"To budeme ale z Coolridgovy smrti za chvíli obviňovat nejvyššího lorda admirality," poznamenal Thickening.
"Nejvyšší lord admirality to nebyl," oponovala mu paní Buchananová. "Včera večer se zúčastnil premiéry Ifigénie v Aulidě v londýnském Globu."
"To mi spadl kámen ze srdce," zamručel kapitán.
"A co máte vy, kapitáne?" chtěla vědět milostivá. "Jsem si jistá," rozváděla svoji myšlenku, "že když naše poznatky porovnáme, určitě pachatele odhalíme."
"Nu, já si tím tak úplně jist nejsem," povzdechl si Thickening.
"Tedy pochopitelně jsem také něco zjistil," zvolal vzápětí, aby na něj milostivá nevrhala zdrcující pohledy. "Třeba to, z čeho vlastně Coolridge pana Pembertona obvinil."
"Ach," mávla paní admirálová znechuceně rukou, "to jsem vám mohla říci sama. Ten hnusný člověk se domníval, že Anthony odcizil zlato, které bylo v lodní pokladně."
"Cože?" nevěřil svým uším Thickening. "Myslel jsem, že ho obvinil ze zbabělosti. Kvůli kurýrnímu avisu, které padlo do rukou Francouzů…"
"Ano, ano. Tak to opravdu bylo. Na tom avisu byly nějaké peníze, pokladnička. Anthony ji poručil shodit do moře. Ale Coolridge rozhlašoval, že ve skutečnosti použil zlato, které v ní bylo k tomu, aby sobě a ostatním zajatcům koupil od Francouzů milost."
"To… to jsem nevěděl."
"Stačilo se zeptat," odfrkla si paní Buchananová. "Coolridge potkal jakéhosi Polydora, nebo Pedovilla…"
"Pennymanna."
"Ano, to bude ono. A ten si mu stěžoval, že od té doby, co se vrátil z téhle nešťastné plavby, už ho nechtějí nikde zaměstnat. A nejen jeho. Všechny ostatní, kteří se jí zúčastnili. Pouze Anthony dál dělá kariéru, protože je admirálův synovec etc. etc. Dovedete si to jistě představit."
"Ale jak na základě něčeho takového mohl Coolridge usoudit, že pan Pemberton ukradl lodní zlato?" nechápal Thickening.
"Protože to byl ničema," měla pohotovou odpověď milostivá. "Anebo proto," vykládala dále zaujatě, "že se nějaké mince z té pokladničky, nějaké specifické mince, španělské dublony z časů krále Filipa, nebo infantky Isabely, nebo co já vím… zkrátka mince, jimiž už se dávno v Evropě neplatí, náhle objevily v Gibraltaru a přivezl je tam a platil jimi britský námořní poručík."
"Takže pan Pemberton si nějaké zlato z té pokladny dokonce nechal?"
"Jistě, že ne!" dupla nožkou paní admirálová. "Jak by mohl? Když se k nim tak korzárská loď blížila a zasypávala je olovem, stál hrdě na palubě…"
"Když už měli staženou vlajku, nikdo je olovem nezasypával," pokoušel se uvést její tvrzení na pravou míru Thickening.
"Poslal pro pokladnu jakéhosi poskoka," líčila mu dál zaujatě a také trochu pohněvaně paní admirálová. "A když byla na palubě, vzal ji a tak, jak byla, ji hodil do moře. Punctum. A nemám to," triumfovala konečně, "jen od Anthonyho. Potvrdili to všichni jeho muži před námořním soudem. A také monsieur Pelot…"
"Kdo je monsieur Pelot?" chtěl vědět Dick.
"Och, neříkejte, že jste neslyšel o ztraceném americkém generálovi?" rozesmála se paní Buchananová.
"Ztracený americký generál?" Dick začínal mít opět pocit, že mu jde hlava kolem. "Jak s tímhle vším souvisí americký generál?"
"Ach, to si musíte poslechnout. To je historie k popukání. Pan Pelot je korzár. Tedy v současné době zajatý korzár. Chudinka, živoří na pontonech. Tedy nemusel tam živořit. Víte, sloužil na té lodi, která zajala Anthonyho aviso. Vzápětí na to si pořídil vlastní korzárskou loď, jenže co nestalo, sotva ta jeho lodička vyplula, padla do rukou silnějšímu britskému plavidlu. A pak už to šlo ráz na ráz, monsieur Pelot skončil na pontonech, ale nechtěl tam pochopitelně setrvat. Takže si vzpomněl na Anthonyho, napsal mu dopis a Anthony ho z vděčnosti, protože ač nepřátelé, chovali se k němu prý Francouzi velmi pěkně, dostal na čestné slovo ven. Pelot se pohyboval po pevnosti a tam jsem se s ním setkala já. Víte, je to úžasně zábavný člověk, dělá různé grimasy a vypráví anekdoty. Paní Winterspoonová, manželka velitele pevnosti, ho často zvala na večírky, aby bavil její přítelkyně…"
Dickovi se začínaly dělat mžitky před očima. Paní amdirálová si ale jeho mrákotného stavu nevšimla a dál mu zaujatě líčila, jak se Pelot nabídl, že přítelkyním paní Winterspoonové zahraje vtipnou scénku "Americký generál ztracený v lese."
Korzár si pro tuto příležitost od manželky velitele citadely vypůjčil generálskou uniformu, samozřejmě britskou, protože americkou v pevnosti neměli. Pak se potácel po salónu, předstíraje, že je v lese, hlasitě naříkal, že je ztracený, a lekal se všeho červeného z obavy, aby to nebyli buďto rudoši, nebo angličtí vojáci. Dámy se pochopitelně znamenitě bavily.
Pak Pelot obzvláště hlasitě vyjekl: "Běda! Už jsou tady! Musím se schovat!" a vyběhl ze dveří. Dámy se smály a smály, zatímco pan Pelot prošel okolo stráží, jež muži v generálské uniformě vzdaly čest, a opustil pevnost. Kdyby nezatoužil po doušku cideru a poněkud se u něj nezaseděl, mohl ještě téhož dne uprchnout z Anglie.
"Teď už je, chudáček, zase na pontonu," končila své vyprávění paní admirálová. "Snažila jsem se pro něj něco udělat, ale je to beznadějné."
"Ale jak to, proboha, souvisí s Pembertonem?" nechápal Thickening.
"Ach, nijak," řekla paní admirálová. "Pouze tak, že dokud jsem se ještě s Pelotem stýkala, potvrdil mi, že Anthony hodil tu pokladničku do moře, aniž z ní cokoliv vzal. Byl by to jistě odpřisáhl i před soudem. Celé to Coolridgeovo obvinění nebylo než hanebná smyšlenka. Anthony opravdu nemohl za to, že se ti ostatní mladíci z jeho posádky nemohli uchytit…"
Thickeningovi konečně začínalo docházet, z čeho Coolridge Pembertona obvinil. "Coolridge tvrdil, že Pemberton a ti ostatní mládenci ukradli lodní zlato, a pak hodili prázdnou pokladničku do moře?"
"To je tak těžké na pochopení, kapitáne?" vrtěla hlavou paní Buchananová.
"A zřejmě k tomu také dodával, že admiralita na jejich hanebný skutek přišla. Protože ho ale nemohla nijak dokázat, rozhodla se někdejší důstojníky a kadety z avisa potrestat tím, že je nebude povyšovat a odepře jim slušnou službu. Jen pana Pembertona se podobné opatření netýkalo, protože je synovcem sira Jedediaha."
"Propána," ztrácela trpělivost paní admirálová, "to všechno je přece nad slunce jasnější. Jestli jste nepřišel na nic jiného...?"
Právě naopak, chtěl říci Thickening. Jenže neřekl nic. V tu chvíli se totiž ve dveřích alkovny objevil admirál Buchanan s tuctem dalších pánů. "Já si říkám, drahá, kde jste," zvolal, "vy se tu schováváte s Pickeringem."
"Milostivá mi právě vyprávěla historku o americkém generálovi ztraceném v lese," pleskl rychle Thickening, aby se vymluvil z trapné situace.
"Ach, to mi ani nepřipomínejte! Taková ostuda!" rozčílil se admirál. "Jen si na to vzpomenu a nejradši bych vraždil."
"Snad abych se šla věnovat hostům," pípla paní admirálová.
"Skvělý nápad, drahá," dal jí její choť poněkud nabručeně za pravdu a odváděl ji pryč. Admirálova suita je následovala, jen lord Weinowrth, který přišel s nimi, zůstal a obracel oči v sloup.
"Poslouchej," otočil se k němu Dick, "nevíš, je-li mezi společností přístavní důstojník jménem Seymour."
"Shodou okolností je," zamumlal lord Weinworth, "ale upozorňuju tě, že je to muž s vynikající budoucností, pročež bych se mu v tvém stavu rozhodně, ale rozhodně nepřipomínal. Leda bys chtěl do smrti velet na člunu se slanečky. Ostatně už teď k tomu nemáš daleko…"
"Díky za upozornění, bratře," poklepal ho po rameni Dick. "A teď buď prosím tak hodný a tomu Seymourovi mě představ…"

"Pro pána!" zvolal pan Seymour. A taky: "Zatraceně!" a "U všech všudy!" Až se po nich dámy otáčely a admirál Buchanan nasadil už opravdu, ale opravdu hodně znechucený výraz.
"Jen si to pojďte poslechnout, admirále," vyzýval ho Seymour. "To je ale opravdu zatracená historie."
"Snad ne americký generál," prskl Buchanan.
"Co vás nemá," vrtěl hlavou Seymour. "Tady kapitán Thickening…," jal se objasňovat.
"Pickering," opravil ho "Buch".
"…přišel na to, kdo zavraždil Coolridge."
"Jak přišel? Copak on to neudělal Pemberton?"
"Jistě, že ne," smál se Seymour. "Jistě, že ne. Slyšel jste někdy o mládenci jménem Fenton?"
"Nikdy," zavrtěl hlavou admirál.
"Je čtvrtým důstojníkem na Vivienne," pustil se do vysvětlování Dick. "Původně ale sloužil na tomtéž avisu jako pan Pemberton. To jeho poslal Pemberton do podpalubí pro pokladničku, kterou pak hodil do moře. Podle slov pana Pelota…"
Admirál svraštil obočí.
"Podle slov očitých svědků," opravil se rychle Dick, "tak, jak byla. Tedy bez toho, že by ji ještě otevíral."
"Chápete?" usmíval se Seymour. "Byl to Fenton, kdo ty peníze ukradl. Pan Pemberton byl přesvědčen, že zůstaly v pokladnici. Odpřisáhl to před soudem a všichni tomu věřili, dokud Coolridge nepřišel s tvrzením, že se objevily někde v Gibraltaru."
"V Gibraltaru, kde si pan Fenton koupil pušku s drážkovanou hlavní. Poměrně drahou záležitost, kterou si obyčejný námořní důstojník nemůže jen tak dovolit," pokračoval Dick. "Coolridge obviňoval pana Pembertona, že dělá na rozdíl od ostatních mládenců z avisa kariéru. Ale ve skutečnosti Pemberton žádnou závratnou kariéru nedělal. Byl důstojníkem už na avisu. To pan Fenton byl po té lapálii s avisem povýšen na důstojníka…"
"Naznačujete, že jediné, co je k získání hodnosti zapotřebí, jsou peníze?" čertil se Buchanan.
"To bych si nedovolil," pokoušel se vymluvit Dick. "Jen jsem chtěl upozornit…"
"Ano, ano," kýval hlavou Buchanan, "Fenton má pušku s drážkovanou hlavní, slouží na Vivianne, tudíž se zná se Pembertonem, sloužil s ním už na tom ztraceném avisu. Něco na tom je, ale obvinit ho jen tak z Coolridgeovy vraždy?"
"Kdyby Coolridge Pembertona zažaloval, jak měl v úmyslu, začala by se záležitost s pokladnou znovu probírat a všechny tyhle skutečnosti mohly vyjít najevo," připomínal Dick.
"Mhm," a "možná," řekl admirál Buchanan. Pak se podíval na Seymoura a dodal: "Prošetřete to. Je to koneckonců vaše práce."
"Stejně mi na tom jedna věc nesedí," mručel si pod vousy, zatímco se vracel k hostům. "Kdyby byl Pemberton bez viny, mohl přece vysvětlit, kde byl celou noc."
"Třeba nemohl," navrhla paní Buchananová, jež ho stále věrně provázela. "Možná měl galantní schůzku…"
"Galantní?" rozesmál se admirál. "Ale, drahoušku, nebudete nakonec s tím Pickeringem psát romance?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zuzana koubkova zuzana koubkova | 26. února 2012 v 14:49 | Reagovat

Jenom pro pořádek dodávám, že historku o korzáru Pelotovi a americkém generálovi ztraceném v lese mám z knihy pana Jiřího Kovaříka "Korzáři francouzské revoluce" a že je - narozdíl od všeho ostaního v tomto příběhu - skutečná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama