Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Únor 2012

Upozornění

28. února 2012 v 6:52 Články
Obávám se, že tu vznikl trochu zmatek. Je to tím, že povídka Paní admirálová je trochu delší, než jsem původně očekávala. Musela jsem ji proto rozdělit do 4!!! částí - začátek naleznete v rubrice Události pod názvem Narozeniny paní admirálové. Následuje Paní admirálová - 1.pokračování již v rubrice Povídky. Poté Paní admirálová - 2.pokračování a Paní admirálová - Dokončení.

(Zcela na okraj - temnějších povídek také přibylo, ale ty naleznete, víte kde...)

Paní admirálová - dokončení

26. února 2012 v 14:46 Povídky
Závěr povídky Paní admirálová.

Dýchánek u paní admirálové začal, ještě hůř než Dick očekával. "Hleďme, Pickering!" zvolal admirál Buchanan, ledva se Dick objevil ve dveřích. "Nevěděl jsem, že jste také pozván. Znáte pana Bla... a pana Blabla...?" Následoval dlouhý průvod bezpochyby velmi významných pánů, které Dick pochopitelně neznal. "Lorda Weinworthe zřejmě neznáte."
Lorda Weinworthe jako jediného Dick shodou okolností znal, protože dotyčný byl jeho bratr. Urozený lord vrhl na přiožralého sourozence jeden jediný výmluvný pohled, a pak demonstrativně odešel do opačného rohu místnosti.
Thickeningovi to nijak zvlášť nevadilo. Potřeboval najít paní Buchananovou a sdělit jí, že ačkoliv toho zjistil opravdu hodně, nezjistil zároveň vůbec nic.
Nakonec si paní admirálová našla jeho. Popadla kapitána za ruku a vtáhla ho do alkovny. Dicka napadlo, že takhle milostivá své dobré pověsti příliš neposlouží, než ale stačil cokoliv namítnout, už na něj paní Buchananová chrlila přemíru informací.
"Zdá se," vykládala překotně, "že ten Coolridge byl opravdu do nebes volající ničema. Jen si představte, že toho sympatického Petersena od třiapadesátého pluku dohnal svými nechutnými řečmi k sebevraždě. Mladičká Gladys Spikeová, která byla s Petersenem zasnoubená, se z toho roznemohla a do roka zemřela. A Rose Livoryová, dcera Abrahama Livoryho, spolykala otrušík, poté co Coolridge zastřelil v souboji jejího bratrance. Děsivé, což?"
"Příšerné," přikývl Thickening.
"A to jsem vám ještě neřekla to nejstrašnější - Lavender Moonyová se mi zapřísahala…" Paní Buchananová pokračovala líčením několika dalších skandálních historek, které neblaze zesnulý Webster Coolridge odhalil, a tak připravil jejich aktéry o klidné spaní.
"Prý těch svých otřesných nařčení neušetřil ani pány z admirality." Paní Buchananová ztišila hlas do konspirativního šepotu, takže Thickening musel chtě nechtě přiblížit ucho k jejím rtům. Jen ať teď nikoho nenapadne nahlížet do alkovny, modlil se v duchu. Nikdo ale naštěstí podobný nápad neměl, a tak se Dick celkem v klidu dozvěděl, že "Humphry chtěl toho ohavu už dávno zbavit té jeho zcela nezaslouženě vysoké penze, ale - považte! - zakázala to sama nejvyšší místa."
"Patrně proto, aby pan Webster Coolridge nevypustil něco, co by se týkalo právě jich," mínil Thickening.
"Domýšlím se téhož," dávala mu za pravdu paní Buchananová.
"To budeme ale z Coolridgovy smrti za chvíli obviňovat nejvyššího lorda admirality," poznamenal Thickening.
"Nejvyšší lord admirality to nebyl," oponovala mu paní Buchananová. "Včera večer se zúčastnil premiéry Ifigénie v Aulidě v londýnském Globu."
"To mi spadl kámen ze srdce," zamručel kapitán.
"A co máte vy, kapitáne?" chtěla vědět milostivá. "Jsem si jistá," rozváděla svoji myšlenku, "že když naše poznatky porovnáme, určitě pachatele odhalíme."
"Nu, já si tím tak úplně jist nejsem," povzdechl si Thickening.
"Tedy pochopitelně jsem také něco zjistil," zvolal vzápětí, aby na něj milostivá nevrhala zdrcující pohledy. "Třeba to, z čeho vlastně Coolridge pana Pembertona obvinil."
"Ach," mávla paní admirálová znechuceně rukou, "to jsem vám mohla říci sama. Ten hnusný člověk se domníval, že Anthony odcizil zlato, které bylo v lodní pokladně."
"Cože?" nevěřil svým uším Thickening. "Myslel jsem, že ho obvinil ze zbabělosti. Kvůli kurýrnímu avisu, které padlo do rukou Francouzů…"
"Ano, ano. Tak to opravdu bylo. Na tom avisu byly nějaké peníze, pokladnička. Anthony ji poručil shodit do moře. Ale Coolridge rozhlašoval, že ve skutečnosti použil zlato, které v ní bylo k tomu, aby sobě a ostatním zajatcům koupil od Francouzů milost."
"To… to jsem nevěděl."
"Stačilo se zeptat," odfrkla si paní Buchananová. "Coolridge potkal jakéhosi Polydora, nebo Pedovilla…"
"Pennymanna."
"Ano, to bude ono. A ten si mu stěžoval, že od té doby, co se vrátil z téhle nešťastné plavby, už ho nechtějí nikde zaměstnat. A nejen jeho. Všechny ostatní, kteří se jí zúčastnili. Pouze Anthony dál dělá kariéru, protože je admirálův synovec etc. etc. Dovedete si to jistě představit."
"Ale jak na základě něčeho takového mohl Coolridge usoudit, že pan Pemberton ukradl lodní zlato?" nechápal Thickening.
"Protože to byl ničema," měla pohotovou odpověď milostivá. "Anebo proto," vykládala dále zaujatě, "že se nějaké mince z té pokladničky, nějaké specifické mince, španělské dublony z časů krále Filipa, nebo infantky Isabely, nebo co já vím… zkrátka mince, jimiž už se dávno v Evropě neplatí, náhle objevily v Gibraltaru a přivezl je tam a platil jimi britský námořní poručík."
"Takže pan Pemberton si nějaké zlato z té pokladny dokonce nechal?"
"Jistě, že ne!" dupla nožkou paní admirálová. "Jak by mohl? Když se k nim tak korzárská loď blížila a zasypávala je olovem, stál hrdě na palubě…"
"Když už měli staženou vlajku, nikdo je olovem nezasypával," pokoušel se uvést její tvrzení na pravou míru Thickening.
"Poslal pro pokladnu jakéhosi poskoka," líčila mu dál zaujatě a také trochu pohněvaně paní admirálová. "A když byla na palubě, vzal ji a tak, jak byla, ji hodil do moře. Punctum. A nemám to," triumfovala konečně, "jen od Anthonyho. Potvrdili to všichni jeho muži před námořním soudem. A také monsieur Pelot…"
"Kdo je monsieur Pelot?" chtěl vědět Dick.
"Och, neříkejte, že jste neslyšel o ztraceném americkém generálovi?" rozesmála se paní Buchananová.
"Ztracený americký generál?" Dick začínal mít opět pocit, že mu jde hlava kolem. "Jak s tímhle vším souvisí americký generál?"
"Ach, to si musíte poslechnout. To je historie k popukání. Pan Pelot je korzár. Tedy v současné době zajatý korzár. Chudinka, živoří na pontonech. Tedy nemusel tam živořit. Víte, sloužil na té lodi, která zajala Anthonyho aviso. Vzápětí na to si pořídil vlastní korzárskou loď, jenže co nestalo, sotva ta jeho lodička vyplula, padla do rukou silnějšímu britskému plavidlu. A pak už to šlo ráz na ráz, monsieur Pelot skončil na pontonech, ale nechtěl tam pochopitelně setrvat. Takže si vzpomněl na Anthonyho, napsal mu dopis a Anthony ho z vděčnosti, protože ač nepřátelé, chovali se k němu prý Francouzi velmi pěkně, dostal na čestné slovo ven. Pelot se pohyboval po pevnosti a tam jsem se s ním setkala já. Víte, je to úžasně zábavný člověk, dělá různé grimasy a vypráví anekdoty. Paní Winterspoonová, manželka velitele pevnosti, ho často zvala na večírky, aby bavil její přítelkyně…"
Dickovi se začínaly dělat mžitky před očima. Paní amdirálová si ale jeho mrákotného stavu nevšimla a dál mu zaujatě líčila, jak se Pelot nabídl, že přítelkyním paní Winterspoonové zahraje vtipnou scénku "Americký generál ztracený v lese."
Korzár si pro tuto příležitost od manželky velitele citadely vypůjčil generálskou uniformu, samozřejmě britskou, protože americkou v pevnosti neměli. Pak se potácel po salónu, předstíraje, že je v lese, hlasitě naříkal, že je ztracený, a lekal se všeho červeného z obavy, aby to nebyli buďto rudoši, nebo angličtí vojáci. Dámy se pochopitelně znamenitě bavily.
Pak Pelot obzvláště hlasitě vyjekl: "Běda! Už jsou tady! Musím se schovat!" a vyběhl ze dveří. Dámy se smály a smály, zatímco pan Pelot prošel okolo stráží, jež muži v generálské uniformě vzdaly čest, a opustil pevnost. Kdyby nezatoužil po doušku cideru a poněkud se u něj nezaseděl, mohl ještě téhož dne uprchnout z Anglie.
"Teď už je, chudáček, zase na pontonu," končila své vyprávění paní admirálová. "Snažila jsem se pro něj něco udělat, ale je to beznadějné."
"Ale jak to, proboha, souvisí s Pembertonem?" nechápal Thickening.
"Ach, nijak," řekla paní admirálová. "Pouze tak, že dokud jsem se ještě s Pelotem stýkala, potvrdil mi, že Anthony hodil tu pokladničku do moře, aniž z ní cokoliv vzal. Byl by to jistě odpřisáhl i před soudem. Celé to Coolridgeovo obvinění nebylo než hanebná smyšlenka. Anthony opravdu nemohl za to, že se ti ostatní mladíci z jeho posádky nemohli uchytit…"
Thickeningovi konečně začínalo docházet, z čeho Coolridge Pembertona obvinil. "Coolridge tvrdil, že Pemberton a ti ostatní mládenci ukradli lodní zlato, a pak hodili prázdnou pokladničku do moře?"
"To je tak těžké na pochopení, kapitáne?" vrtěla hlavou paní Buchananová.
"A zřejmě k tomu také dodával, že admiralita na jejich hanebný skutek přišla. Protože ho ale nemohla nijak dokázat, rozhodla se někdejší důstojníky a kadety z avisa potrestat tím, že je nebude povyšovat a odepře jim slušnou službu. Jen pana Pembertona se podobné opatření netýkalo, protože je synovcem sira Jedediaha."
"Propána," ztrácela trpělivost paní admirálová, "to všechno je přece nad slunce jasnější. Jestli jste nepřišel na nic jiného...?"
Právě naopak, chtěl říci Thickening. Jenže neřekl nic. V tu chvíli se totiž ve dveřích alkovny objevil admirál Buchanan s tuctem dalších pánů. "Já si říkám, drahá, kde jste," zvolal, "vy se tu schováváte s Pickeringem."
"Milostivá mi právě vyprávěla historku o americkém generálovi ztraceném v lese," pleskl rychle Thickening, aby se vymluvil z trapné situace.
"Ach, to mi ani nepřipomínejte! Taková ostuda!" rozčílil se admirál. "Jen si na to vzpomenu a nejradši bych vraždil."
"Snad abych se šla věnovat hostům," pípla paní admirálová.
"Skvělý nápad, drahá," dal jí její choť poněkud nabručeně za pravdu a odváděl ji pryč. Admirálova suita je následovala, jen lord Weinowrth, který přišel s nimi, zůstal a obracel oči v sloup.
"Poslouchej," otočil se k němu Dick, "nevíš, je-li mezi společností přístavní důstojník jménem Seymour."
"Shodou okolností je," zamumlal lord Weinworth, "ale upozorňuju tě, že je to muž s vynikající budoucností, pročež bych se mu v tvém stavu rozhodně, ale rozhodně nepřipomínal. Leda bys chtěl do smrti velet na člunu se slanečky. Ostatně už teď k tomu nemáš daleko…"
"Díky za upozornění, bratře," poklepal ho po rameni Dick. "A teď buď prosím tak hodný a tomu Seymourovi mě představ…"

"Pro pána!" zvolal pan Seymour. A taky: "Zatraceně!" a "U všech všudy!" Až se po nich dámy otáčely a admirál Buchanan nasadil už opravdu, ale opravdu hodně znechucený výraz.
"Jen si to pojďte poslechnout, admirále," vyzýval ho Seymour. "To je ale opravdu zatracená historie."
"Snad ne americký generál," prskl Buchanan.
"Co vás nemá," vrtěl hlavou Seymour. "Tady kapitán Thickening…," jal se objasňovat.
"Pickering," opravil ho "Buch".
"…přišel na to, kdo zavraždil Coolridge."
"Jak přišel? Copak on to neudělal Pemberton?"
"Jistě, že ne," smál se Seymour. "Jistě, že ne. Slyšel jste někdy o mládenci jménem Fenton?"
"Nikdy," zavrtěl hlavou admirál.
"Je čtvrtým důstojníkem na Vivienne," pustil se do vysvětlování Dick. "Původně ale sloužil na tomtéž avisu jako pan Pemberton. To jeho poslal Pemberton do podpalubí pro pokladničku, kterou pak hodil do moře. Podle slov pana Pelota…"
Admirál svraštil obočí.
"Podle slov očitých svědků," opravil se rychle Dick, "tak, jak byla. Tedy bez toho, že by ji ještě otevíral."
"Chápete?" usmíval se Seymour. "Byl to Fenton, kdo ty peníze ukradl. Pan Pemberton byl přesvědčen, že zůstaly v pokladnici. Odpřisáhl to před soudem a všichni tomu věřili, dokud Coolridge nepřišel s tvrzením, že se objevily někde v Gibraltaru."
"V Gibraltaru, kde si pan Fenton koupil pušku s drážkovanou hlavní. Poměrně drahou záležitost, kterou si obyčejný námořní důstojník nemůže jen tak dovolit," pokračoval Dick. "Coolridge obviňoval pana Pembertona, že dělá na rozdíl od ostatních mládenců z avisa kariéru. Ale ve skutečnosti Pemberton žádnou závratnou kariéru nedělal. Byl důstojníkem už na avisu. To pan Fenton byl po té lapálii s avisem povýšen na důstojníka…"
"Naznačujete, že jediné, co je k získání hodnosti zapotřebí, jsou peníze?" čertil se Buchanan.
"To bych si nedovolil," pokoušel se vymluvit Dick. "Jen jsem chtěl upozornit…"
"Ano, ano," kýval hlavou Buchanan, "Fenton má pušku s drážkovanou hlavní, slouží na Vivianne, tudíž se zná se Pembertonem, sloužil s ním už na tom ztraceném avisu. Něco na tom je, ale obvinit ho jen tak z Coolridgeovy vraždy?"
"Kdyby Coolridge Pembertona zažaloval, jak měl v úmyslu, začala by se záležitost s pokladnou znovu probírat a všechny tyhle skutečnosti mohly vyjít najevo," připomínal Dick.
"Mhm," a "možná," řekl admirál Buchanan. Pak se podíval na Seymoura a dodal: "Prošetřete to. Je to koneckonců vaše práce."
"Stejně mi na tom jedna věc nesedí," mručel si pod vousy, zatímco se vracel k hostům. "Kdyby byl Pemberton bez viny, mohl přece vysvětlit, kde byl celou noc."
"Třeba nemohl," navrhla paní Buchananová, jež ho stále věrně provázela. "Možná měl galantní schůzku…"
"Galantní?" rozesmál se admirál. "Ale, drahoušku, nebudete nakonec s tím Pickeringem psát romance?"

Paní admirálová - 2. pokračování

26. února 2012 v 14:42 Povídky
2. pokračování povídky Paní admirálová - začátek naleznete v rubrice Události pod názvem Narozeniny paní admriálové.

Protože už měl také řádně upito, vzal to Dick Thickening pěšky po nábřeží. Zastavil se na Invisible, zkontroloval, jak to na ní vypadá, a už se chystal vydat do dalších hospod, když spatřil přicházet Skota McKinleyho, svého velitele námořních pěšáků, s několika dalšími červenokabátníky.
"Dobrý večer, kapitáne," začal okamžitě předpisově hulákat McKinley.
"Dobrý večer, poručíku. Dobrý večer, pánové."
"Právě jsme hovořili o té strašlivé věci," začal McKinley.
"Snad ne o smrti pana Coolridge?" zbystřil okamžitě smysly Thickening.
"Ba, právě o tom," přikyvoval Skot. "Tady Malone," ukázal na muže po svém boku, "se s Anthonym Pembertonem zná. Slouží na Vivienne..."
"Vskutku?" zaradoval se Thickening. "Zrovna jsem si říkal... Co kdybychom zašli na sklenku, pánové?"
"Dobrý nápad, pane, smím-li to tak říci," zasvítila McKinleymu očka.
O chvíli později už seděli U kotvy a řetězu, což byla nejbližší důstojnická nálevna. Zachariah Blackhorse tam dosud byl, bafal z dýmky a pospával nad zpola vypitým, toho dne už bůhvíkolikátým, grogem. Ale když vešli dovnitř, probral se a přisedl si k nim.
"Tak povídejte, pane Malone," vyzval Dick námořního pěšáka z Vivienne.
"Ono není moc co," začal se ošívat Malone. "Víte, já vlastně na Anthonyho vinu tak docela nevěřím.
Přišel pozdě. To ano. Ale to on dělal běžně. Byl samý večírek, dýchánek, neustále nějaké nóbl dámy. Taky hrál a docela hodně. O velké částky. Strýček, admirál Pemberton, už z něj byl celý nešťastný. Prý mu stopl rentu."
"Anthony Pemberton pobíral rentu?" zeptal se Thickening závistivě. "Nežil jen z žoldu a kořistného?"
"Nu, v poslední době asi ano," mínil Malone. "Byl na tom špatně. Chtěl prodat pušku a docela levně. Myslím, že potřeboval rychle zamáznout nějaké dluhy."
"Myslíte tu pušku, kterou zavraždil Coolridge?" vložil se do hovoru Blackhorse.
"Tou puškou, kterou mi chtěl prodat, jistě nikoho nezavraždil."
"On ji chtěl prodat vám?" zvolal Thickening.
"Tedy... ehm... já," odkašlával si Malone. Byl ještě hodně mladý a upřená pozornost tolika párů očí mu nedělala dobře. "Víte, to všechno Fenton, náš čtvrtý důstojník. Sehnal někde ve Středomoří opravdu slušnou pušku. Opravdovou pušku, ne mušketu s hladkým vývrtem. Od té doby střílí po všem, co se jen hne - po ptácích, po rybách..." Malone se rozpačitě usmál. "Stal se z toho na Vivienne takový sport. Předháníme se v tom, kdo bude úspěšnější ve střelbě. Jenže to víte, drážkovaná hlaveň je drážkovaná hlaveň. Proti něčemu takovému nemáte s Brown Bess šanci."
"Proto jste chtěl pušku s drážkovanou hlavní," vyzvídal Thickening, "a pan Pemberton vám ji nabídl?"
"Anthony není žádný střelec. Nosí brýle. Umí se bít na blízko, to ano. A taky je dobrý námořník. Ale střelec?" A mladičký námořní pěšák mávl rukou.
"Tu pušku," ozval se znovu Blackhorse, "přivezl Pemberton dnes ráno? Pod kabátem? A chtěl vám ji vnutit?"
"Jistěže ne," chytal se za hlavu Malone. "Přivezl ji už minulý týden, ukazoval mi ji a taky jsem si z ní vystřelil. Dával ji opravdu za levno, ale já tolik peněz stejně neměl. Nejprve jsem si musel půjčit od Rose... totiž..." A mládenec se opět do krvava zarděl.
"Jak to tak vypadá, tak tou puškou, která se našla na Vivienne, Coolridge zabitý nebyl," shrnul Thickening.
"Ne, to tedy rozhodně ne," prohlašoval kategoricky Malone. "Odsouhlasili to jak náš kapitán pan Spike, tak i pan Seymour, který to celé vyšetřuje."
"Třeba Pemberton zabil Coolridge jinou puškou, a pak se jí zbavil," navrhl McKinley. "Koneckonců času na to měl dost."
"Až moc," zahučel Thickening. "Jen se na to podívejte, Robe," obrátil se k McKinleymu, "zastřelí Coolridge o půl čtvrté, a pak bloudí až do šesti Portsmouthem."
"Třeba byl vyděšený? Nečekal, že se jeho čin tak rychle prozradí? Mohl být v šoku."
"Věřte mi," přidal se Blackhorse, "ten chlap to bude chtít uhrát na nepříčetnost."
"V nepříčetnosti se nezapomene zbavit pušky, ale zapomene se vrátit na loď. Navíc," rozumoval dál Thickening, "puška s drážkovanou hlavní není laciná záležitost. To nám potvrdil tady pan Malone..."
Mladičký poručík opět poněkud znachověl.
"...pan Pemberton nemá peníze. Je na tom dokonce tak špatně, že se chce pod cenou zbavit zbraně, kterou už má. Zároveň ale koupí jinou..."
"Fenton tvrdí, že to byl záměr," vyhrkl Malone. "Ďábelský záměr. Anthony to tak prý udělal schválně. Aby to vypadlo, jako že nemá peníze, ale má pušku, ale ve skutečnosti..." Malone se zakoktal a Dick zavrtěl hlavou. "Pan Fenton má zřejmě bohatou fantasii," prohlásil.
Pak si povšiml, že už je bezmála půl deváté, vyskočil od stolu a zapotácel se. Uvědomil si, že v tomhle stavu se bude na večírku paní Buchananové vyloženě vyjímat, ale nezbývalo mu než jít. "Dobrý večer, pánové," popřál shromážděným důstojníkům a téměř rovně vykročil ke dveřím.

Paní admirálová - 1. pokračování

26. února 2012 v 14:41 Povídky
První část povídky o paní admirálové naleznete v rubrice Události pod názvem Narozeniny paní admirálové.

Dick Thickening neměl jediný důvod zachraňovat jakéhosi pana Pembertona před šibenicí. Mohl klidně zůstat sedět U kotvy a řetězu a dál popíjet grog. Ale snad že mu bylo neznámého rošťáka s kladným vztahem k hudbě a rozmařilému životu líto, nebo prostě proto, že se u prázdného tlachání nad zředěným rumem nudil, zvedl se ze židle, zaplatil a vyšel na ulici.
Drožka ho odvezla k Buchananovu domu a kapitán Thickening se nechal ohlásit u paní admirálové. "Milostivá paní se necítí dobře a odešla si lehnout," sdělil Dickovi upjatý komorník. "Pan kapitán jí zde může zanechat navštívenku..."
"Dovolíte, abych na ni připsal pár slov?" zeptal se Dick, a když mu komorník podal tužku, naškrábal na zadní stranu navštívenky pár křivolakých řádků. "A teď, dobrý muži," požádal sloužícího, "buďte tak laskav a mou vizitku milostivé paní odneste."
"Už jsem vám vysvětloval, že se paní Buchananová necítí dobře a odešla si lehnout," začal komorník, ale Dick mu strčil do kapsy pár drobných. Chvíli se obával, že Buchananovic služebnictvo bude řádnější než v to v domě pana Pembertona. Ale naštěstí tomu tak nebylo.
Komorník krátce přikývl a odkvačil. Za pět minut byl zpátky a zval Dicka: "Tudy prosím. Milostpaní vás přijme v zimní zahradě."
Dick by dal přednost vyhřátému salónu, ale chápal, že některé záležitosti je lepší probírat v soukromí, a to bude spíš než vytopený salón nabízet studená zimní zahrada.
Paní admirálová ho přijala ve stínu velikého citroníku. Vypadala výrazně hůř, než ráno. Pod očima měla kruhy a přes vrstvy pudru bylo znát, že plakala. Tón jejího hlasu ale nebyl ani trochu truchlivý. "To, co naznačujte v těchto řádcích," zvolala bojovně a plácla Thickeninga jeho vlastní vizitkou přes ruku, "je vrcholně pohoršlivé! Nikdy by mne nenapadlo, že mě muž, který vypadá každým coulem jako gentleman, bude podobným způsobem urážet! A to dokonce v domě mého vlastního manžela!" pokračovala paní Buchananová čím dál tím rozezleněji.
"Nikdy bych si nic podobného nedovolil, milostivá," omlouval se Dick, "nebýt zde jistých trapných, ale velice významných okolností... Okolností - řekl bych - téměř životně důležitých."
"Téměř?" vykřikla rozezlená dáma. "Téměř? Ty - jak vy říkáte - okolnosti," vykládala ohnivě, "JSOU životně důležité! A já... já," upustila vizitku na zem a začala šátrat v pompadůrce, vyprostila odtud tentokrát opravdový kapesníček a začala si s ním poťukávat okolo očí. "Já nemohu udělat vůbec nic," vzlykala, "abych nespravedlivě uvězněnému navrátila jeho svobodu."
Dick sebral vizitku, roztrhal ji na tisíc malých kousků a zastrčil do kapsy.
"Jen si představte ten skandál," líčila mu mezitím zdušeným hlasem paní Buchananová, "kdybych vysvětlila, KDE byl Anthony v době, kdy došlo k vraždě toho odporného člověka."
"Nu, možná byste to nemusela líčit se všemi detaily," navrhoval Thickening. "Stačilo by třeba přiznat, že byl ve vaší společnosti."
"Chcete mne zničit, pane?" zakvílela paní Buchananová. "Mne? Mé děti? Mého ubohého chotě? Celou mou rodinu?"
"Ne, to jistě nechci," ujišťoval ji Thickening.
"Ach, kdyby šlo jen o mou čest," zapřísahala se paní Buchananová, "ráda ji obětuji za Anthonyho svobodu, ale..."
"Ano, jistě. Tady jde o blaho celé vaší rodiny. Na druhé straně ale," připomínal Thickening, "panu Pembertonovi nejde jen o svobodu. Za úkladnou vraždu ho pověsí jako toho nejsprostšího zločince..."
"Ach, mlčte!" zaúpěla milostivá. "Drásáte mi srdce! Já to nepřežiji! Já omdlím!"
"Ach, to snad ne. Třeba... třeba to právníci pana Pembertona opravdu uhrají na totální nepříčetnost. I když zastřelit někoho v nepříčetnosti z tří set yardů? Byť zbraní s drážkovanou hlavní."
"Ale jděte mi k šípku s drážkovanou hlavní!" zvolala paní Buchananová náhle podstatně věcnějším tónem. "Anthony není žádný Vilém Tell. Netrefí ani vrata od stodoly. To vím náhodou velmi přesně, seznámili jsme se loni na podzim na honu na lišku."
"Tu pušku s drážkovanou hlavní," vykládala zapáleně, "dostal od mého manžela. Pikantní, že?" zahihňala se do dlaně. "Nikdy z ní nestřílel. Chtěl ji dokonce směnit s nějakým kolegou důstojníkem za cosi jiného."
"Proto ji zřejmě měl na Vivienne," poznamenal Thickening. "Možná by si lodní stevard mohl vzpomenout, že tam celou dobu ležela."
"Ach ano," přikývla paní Buchananová horlivě, "to by jistě šlo, ačkoliv..."
"Ano?"
"I kdyby tomu tak bylo, jak Anthony dokáže, že nestřílel z jiné pušky?"
"A jste si jistá, že opravdu nestřílel?"
"Jistě, že jsem," prskla paní admirálová. "Anthony byl až do šesti hodin se mnou. Zaspali jsme... totiž zaspali..." A dáma se opět zahihňala. "Víte, Humphry, tedy můj manžel, pobývá v noci dosti často mimo domov. Zastává velmi náročné postavení a to s sebou nese nepředstavitelné množství práce..."
"Ach, ano jistě. To si jako jeho podřízený dovedu představit," pokyvoval hlavou Thickening, jemuž byl admirál Buchanan znám jako pravidelný návštěvník všech lepších portsmouthských nevěstinců. Hle, jakého významu nabývala v tomto světle páně Pembertonova poznámka o "tom starém kanci, kterého konečně někdo porazil jeho vlastní zbraní."
Paní admirálová si mezitím opět hluboce povzdechla. "Ubohý, ubohý Anthony!" opakovala. "Proč jen se zaplétal s tím odporným člověkem? Mohl přece ta jeho směšná obvinění ignorovat!"
"Pro námořního důstojníka je dost obtížné ignorovat obvinění ze zbabělosti," pokoušel se jí vysvětlit Thickening.
"Jen, co mi ta stará fuchtle Middletonová, když jsem ji dnes ráno potkala, řekla, že byl Coolridge zavražděn," vykládala paní admirálová, "věděla jsem, že bude mít Anthony starosti. Ale takovéto!!!" A paní Buchananová opět srdceryvně zavzdychala. "Ach, kdybych tak," bědovala, "pro něj mohla něco udělat? Tedy něco, co by nezničilo moji rodinu..."
"Něco byste možná mohla," navrhl Thickening.
"Co?"
"Pokud Webstera Coolridge nezastřelil pan Pemberton, musel to udělat někdo jiný."
"Ale kdo...," začala paní admirálová, pak ale vyskočila, jako když do ní střelí. "No, jistě!" zvolala vítězně. "Nějaký mizerný darebák zastřelil... toho druhého mizerného darebáka a můj drahý Anthony za to má viset! Tak to tedy ne! Kapitáne," pokračovala a chytila Thickeninga za ruku, "vy mi musíte pomoci."
"Pomoci? S čím?"
"Přece zjistit, kdo ten mrzký čin spáchal."
"No, ano. Pomýšlel jsem na to, ale..."
"Teď máme," paní Buchananová vytáhla zlaté dámské hodinky a mrkla na ciferník, "půl druhé. Přijďte okolo deváté. Pořádám menší dýchánek, budete jedním z jeho hostů."
"A vy se domníváte," začal Dick opatrně, "že do devíti zjistíme, kdo Coolridge zabil?"
"Přinejmenším se o to musíme pokusit."
"A jak přesně chcete postupovat?" zajímalo Thickeninga.
"Sbírat drby, přece," prohlásila paní admirálová s převahou a pokynula Thickeningovi, aby šel.

Ačkoliv se Dick Thickening považoval za společenského a družného člověka, poflakování se po hospodách a sbírání klepů o panu Pembertonovi se mu brzy začalo zajídat a on čím dál tím toužebněji myslel na rozečtený román paní Radcliffové, který měl doma.
Navíc většina lidí, s nimiž se potkal, sice mluvila o Pembertonovi s velkým zápalem, málokdo ho ale doopravdy znal. S Coolridgem to bylo lepší. Toho spousta mužů nejen znala, ale také ze srdce nenáviděla. Bohužel, téměř všichni měli na dobu jeho smrti neprůstřelné alibi, buď drželi strážní službu na lodích, nebo seděli po hospodách ve společnosti řady dalších lidí, popřípadě leželi v postelích většinou opět v nějaké společnosti.
Jediné, co tak Dick zjistil, bylo, že Coolridge nezemřel nad ránem, jak se původně domníval, nýbrž okolo půl čtvrté v noci. "Jeho hospodyně má lehké spaní. Proto zaslechla pád těla a běžela se podívat, co se stalo," vykládal Dickovi jakýsi námořní důstojník. "Spustila prý strašidelný povyk. Vím to od Cochrana, lodního chirurga na Maud. Byl u toho, když se ta ženská vyklonila do ulice a začala hulákat, jako by ji na nože brali."
"Kdepak, Wille," protestoval jiný muž, patrně zmíněný lékař, "já u toho nebyl. Zdržel jsem se U mořské panny, ale Jack O´Reilly - jistě ho znáš, slouží na čtyřiasedmdesátce Active - odešel dřív..."
"Ale co tě nemá, Frede, Jack seděl tou dobou se mnou U polárky a mastil karty, obehrál mě o celých..."
"Možná to byl Pat, Jackův bratr. Je teď kapitánem škuneru..."
Dickovi šla brzy ze všech těch Jacků a Patů, škunerů a brig, fregat a válečných lodí hlava kolem. Pokoušel se ji zastavit rumem a pivem, ale příliš to nepomáhalo. Zajímal se, proč byl Coolridge, který neholdoval žádné z obvyklých lidských neřestí, tak dlouho do noci vzhůru, a dozvěděl se, že krom zažívacích problémů trpěl známý potížista také chronickou nespavostí. "Nikdy prý nenaspal víc než takové tři čtyři hodiny. Chodíval si lehnout až k ránu. Před tím si vždycky dlouho do noci četl. Prý nejlépe u otevřeného okna. Miloval čerstvý vzduch," líčil kapitánu Thickeningovi jeden z nižších přístavních důstojníků. "Aspoň tak to vykládala ta harpyje, jeho bytná."
"Vy jste byl přímo u vyšetřování?" zajásal Dick.
Ale čekalo ho zklamání. "U toho srocení po Coolridgeově smrti ne," vrtěl hlavou přístavní důstojník, "probudili mě až okolo páté ráno. To už měl pan Seymour, náš velitel, podezření na toho Pembertona, a tak mě poslal k němu domů. Sloužící se mi zapřísáhli, že odešel před půlnocí a od té doby ho neviděli."
"Ach, ti úžasní loajální sloužící," poznamenal Dick. "Nejspíš vypověděli i to, že se Pemberton odkradl podél zdi, zahalený od hlavy až po paty do dlouhého pláště."
"Vy už jste o tom s někým mluvil?" zajímalo přístavního důstojníka.
Dick jenom zavrtěl hlavou a šel o lokál dál.
Jakési štěstí se na něj usmálo až ve špeluňce s hrdým názvem U královny Anny. Byla to sice důstojnická krčma, pít sem ale chodili samí zoufalci - věční kadeti a důstojníci mimo službu, zkrátka takoví, kterým přestalo přát štěstí a jejichž žold se počítal spíš na šilinky než na zlaté guineje.
I tady se pochopitelně probíral Pemberton. Ale zatímco jinde se občas ozval hlas, upozorňující na mezery v obžalobě, zdálo se, že U královny Anny jsou si mladíkovou vinou stoprocentně jistí. Nejvíce přitěžující okolností pak zřejmě bylo, že pan Pemberton pocházel z dobré rodiny, měl strýce admirála a tam, kde ostatní museli trpělivě čekat, až na ně přijde řada, on byl jaksi vždycky "na forhontě."
"Taky jste si přišel na chudáka Anthonyho plivnout?" zafuněl na Dicka znenadání jakýsi už značně podnapilý mladík. "Kydáte na něj hnůj," pokračoval, "a přitom ho ani neznáte."
"A vy ho znáte?" ožil okamžitě Thickening.
"Jistě, že ho znám. A něco vám řeknu, pane," pokračoval opilec důrazně, "Anthony Pemberton není vrah. Ani zbabělec. Je to dobrý chlap a já za ním budu stát, i kdyby ho vezli na popravčí káře."
"Nevíte něco víc o tom incidentu, kvůli němuž ho Coolridge obvinil ze zbabělosti?" zajímal se Dick.
"Incident? Ph," uplivl si mladík. "Kdyby se Anthony opravdu zachoval zbaběle, odsoudí ho námořní soud, ne? Ale já vám řeknu, jak to bylo, pane. Povím vám to přesně a podle pravdy, protože jsem byl celou dobu u toho.
Sloužil jsem s Anthonym na kurýrním avisu. Pluli jsme se zprávami z Karibiku, jenže u Azor nás přepadla bouře a připravila naši loď o většinu stěžňů. Navíc na dovršení vší smůly, zasáhlo padající ráhno kapitána tak, že byl na místě mrtev. Whitney, jeho zástupce, byl kořala a nedouk. Když nás pak o den později překvapil ten francouzský korzár, manévroval Whitney tak nešikovně, že jsme přišli o vítr i v tom zbytku plachet, co jsme ještě měli."
"Zatracená smůla," posteskl si Thickening.
"To bych řekl, pane. Mimochodem, nedal byste si skleničku?"
"Á... co? Jistě. Něco objednám."
"Foukal silný vítr," líčil podnapilý mladík, sotva před něj na Dickův popud (a účet) postavili další sklenku, "Francouz nás obeplul ze závětrné strany a začal nás zasypávat kulemi. My nemohli naopak skoro vůbec střílet, protože naše děla mířila díky větru do moře. Byla to zatraceně špatná situace a do toho ten ožrala Whitney pořád vykřikoval cosi o povinnostech britských námořníků. Pak naštěstí přiletěla kule a utrhla mu hlavu. Velení se ujal Anthony a hned mu bylo jasné, že ubránit se nemáme šanci. Poručil vztyčit náhradní stěžeň a dát se na útěk. Bylo by se nám to povedlo, pane, přestože nás Francouzi krutě stíhali. Jenže pak… pak přišel jeden obzvlášť silný poryv větru a provizorní stěžeň sletěl dolů."
"Nu, a to je vlastně všechno," líčil smutně mladý muž. "Ještě chvíli jsme se pokoušeli bránit, ale pak Anthony usoudil, že jenom zbytečně mrháme životy, a poručil stáhnout vlajku. Myslím, že to bylo rozumné. A nemyslím si to jenom já. Námořní soud dospěl k stejnému závěru. To jenom ten mizera Coolridge kalil vodu.
Narazil někde na Pennymanna, co byl se mnou a s Fentonem na lodi jako kadet. Pennymann Coolridgeovi vyprávěl, jak je už tři čtvrtě roku bez zařazení, pobírá poloviční žold, o povýšení si může nechat jenom zdát, zatímco Anthony už je třetím důstojníkem na Vivienne. Jenže Anthony, pane," a opilec bouchl na dotvrzení svých slov do stolu, "byl poručíkem už před tím."
"A nemyslete si, rozhodně si nemyslete," vykládal dál s opileckou vážností, "že se Anthony vzdal jen tak. Než nás zahákovali, poslal Fentona do podpalubí zničit všechny depeše, které jsme vezli. A taky pokladnu... Jen si to představte," rozesmál se najednou hýkavým smíchem, "shodili jsme ji i se vším, co v ní bylo, žabožroutům rovnou před nosem do moře. Ti zuřili. Vážně jsem si v jedné chvíli myslel, že pro ni někdo z nich skočí. K popukání," vykládal podnapilý mládenec zaujatě, "vážně k popukání."
"To věřím," přikyvoval Dick.
"Jak jste se ze zajetí dostali?" položil vzápětí dotaz.
"Měli jsme štěstí," usmál se opilý. "Opravdu velké štěstí. Ještě týž den jsme potkali válečnou šalupu Jeho Veličenstva. Byla taky zle pošramocená bouří. O boj neměla zájem, ale nabídla výměnu zajatců. Vezla nějaké zajaté frantíky od mysu sv. Vincenta. Jak ti byli rádi, že nemusí na pontony, to vám snad nemusím líčit."
"Ne, to nemusíte," dal opilému za pravdu Dick, který už o poměrech na "pontonech", starých vyřazených lodích, sloužících jako zajatecká vězení, leccos slyšel.
"Pennymann nemá pravdu," mluvil dál, teď už spíš sám pro sebe, než pro Dicka opilec, "je pořád kadetem jen proto, že je neschopný. Stejně jako já... stejně jako..." Mladík přestal blábolit. Položil si hlavu do kaluže vylitého piva a usnul.
"Z toho se vyspíte, mládenče," sdělil mu na rozloučenou Dick Thickening a šel.

NAROZENINY PANÍ ADMIRÁLOVÉ

26. února 2012 v 14:39 Události
Zítra, tedy 27.2., slaví má drahá přítelkyně, paní admirálová Buchananová narozeniny. Nebudu vám prozrazovat, jaké. Řeknu jen tolik, že na svůj věk rozhodně nevypadá.
Ve snaze potěšit ji něčím opravdu netypickým, napsala jsem pro ni (a také pro vás, chcete-li) následující povídku. Abyste se lépe dostali do děje, doporučuji vám shlédnout nejprve tento filmový trailer mého díla literárního: http://www.youtube.com/watch?v=LbXYNe_LkPo minimálně do chvíle, než paní admirálová upustí kapesníček.

Paní admirálová Buchananová

"Milostivá, ráčila upustit kapesníček?"
"Ale to nechte ležet, kapitáne. Máte důležitější starosti."
Nu, jak myslíte, řekl si v duchu Dick Thickening a nechal "kapesníček" paní admirálové ležet na podlaze.
"Á, Pickering," uvítal ho "starý Buch" a prohraboval se papíry před sebou. Wilkinson, admirálův první sekretář, natahoval krk, aby mu náhodou něco z šéfova počínání neuteklo, a tak se černá pánská rukavice s vyšitými stříbrnými písmeny A.S.P. ocitla zpátky v pompadůrce paní Buchananové, aniž jí někdo věnoval nevhodnou pozornost.
Thickening si vyslechl všechny rozkazy, pokýval hlavou nad přehršlí mouder, uctivě přijal šňupeček z admirálovy památeční tabatěrky, a pak se vytratil do blízké hospody U kotvy a řetězu. Nad koflíky s grogem a se zapálenými dýmkami v ústech tam seděli další námořní důstojníci a cosi zaujatě probírali.
"Už jste o tom slyšel, Richarde?" přivítal Dicka kapitán Blackhorse, Thickeningův letitý druh a spolubojovník.
"O čem?" nechápal Thickening.
"U všech všudy, Dicku!" hromoval Blackhorse. "Jste asi jediný námořník v Portsmouthu, který o tom zatím neví."
"Byl jsem celé dopoledne u Bucha," vysvětloval Thickening.
"Starouš bude nejspíš druhý," pokýval hlavou Blackhorse.
"Ale co se vlastně stalo?" chtěl vědět Dick.
"Mladý Anthony Pemberton," začal vysvětlovat Blackhorse.
"Synovec sira Jedediaha Pembertona," přidal se kdosi další.
"Admirála Pembertona?" ujišťoval se Dick.
"Přesně toho," kýval hlavou Blackhorse.
"Znáte ho?" chtěl vědět jakýsi vytáhlý poručík.
"Admirála Pembertona? Jistě, že ano. Měl jsem tu čest pod ním sloužit..."
"Ne, nemluvím o siru Jedediahovi, ale o Anthonym. Znáte Anthonyho?"
"V životě jsem o něm neslyšel," přiznal Dick.
"Protekční kluk," zafuněl starý kapitán Rowlins a potáhl z tlustého doutníku. "Mladý, namyšlený mizera. Jeden z těch, co si myslí, že za peníze můžou mít všechno. V příbuzenstvu samý lord, u krku krajky, v kapse zlaté hodinky, na každém prstu milenka... Tedy," zarazil se vprostřed svého rozletu, "tím nechci říct, že mám něco proti lepším lidem. Vy jste samozřejmě skvělý chlap Thickeningu." Přistoupil k Dickovi a poplácal ho po rameni.
"Taky nemám na každém prstě milenku," poznamenal kapitán Thickening truchlivě. "A co ten Pemberton," zajímal se posléze, "vlastně provedl? Svedl vévodkyni z Devonshiru? Nebo paní Buchananovou?"
"Zastřelil Webstera Coolridge."
"Nu, Webster Coolridge si o něco takového už léta říkal," mínil Thickening. "Pan Pemberton musí mít hodně rychlou a jistou ruku. Sám bych Coolridge už dávno vyzval na souboj, kdybych si nebyl jist, že mě odpráskne dřív, než vůbec stačím natáhnout kohout."
"Ale on ho nezastřelil v souboji!" zvolal vytáhlý poručík. "Zavraždil ho!"
"Cože ho...?" nechápal Dick.
"Slyšíte dobře, Richarde," pokýval hlavou Blackhorse. "Coolridge obvinil Pembertona ze zbabělosti. Pemberton se samozřejmě bránil, ale Coolridge se jen smál. Vzkázal mu, že jestli se mu na jeho slovech něco nelíbí, je mu k dispozici etc. etc..."
"Coolridge byl potížista."
"O tom s vámi, Thickeningu," mručel Rowlins, "nebude nikdo z nás polemizovat. Ale takhle ho odprásknout? Jako dobytče na porážku..."
"A jak to vlastně udělal?"
"Na tři sta yardů," vykládal zapáleně poručík. "Drážkovanou zbraní, pochopitelně."
"Počíhal si na něj, Richarde. Jako na vysokou." Kapitán Blackhorse zavrtěl plešatějící hlavou. "Chudák sir Jedediah! I když sežene synovci ty nejlepší právníky, lépe než na totální nepříčetnost to neuhrajou. A to znamená..."
"Doživotní Bedlam," zafuněl přes doutník Rowlins.
"Lepší než kopat nohama na Tyburnu," mínil Blackhorse.
"Nu, nevím," poznamenal Dick, kterému doživotní pobyt v bedlamském blázinci nepřipadal o mnoho lepší než tyburnská šibenice.
"Ale jak se vlastně," zajímal se posléze, "na toho Pembertona přišlo? Na Coolridge muselo mít spadeno množství lidí."
"Žádný mu ale nevyhrožoval tak okatě," spustil Blackhorse.
"Jen si představte," přidal se okamžitě poručík, "že Anthony napsal Coolridgeovi dopis, v němž mu zcela otevřeně vyhrožoval smrtí!"
"Už jenom za to ho Coolridge mohl volat k soudu," zafuněl Rowlins. "A jak jsem starého Ridge znal, tak..."
"...by to určitě udělal," doplnil Dick.
Webster Coolridge byl široko daleko známý sudič a provokatér. Někdejší úspěšný námořní kapitán se v koloniích nakazil záhadnou chorobou, která mu zničila zažívání, játra a prý měla neblahý vliv i na jeho mužnou sílu. Admiralita měla pro Coolridge pochopení a přiznala mu nemalou penzi. Peníze ale nebyly někdejšímu dobrodruhovi, zvyklému hrát na ostří nože, k ničemu. Obvyklá potěšení, která si za ně muži kupují, mu zůstávala odepřena. Pokoušel se hrát na burze, sázet na koně, nějaké peníze dal dokonce do zahraničního obchodu. Pohyb akcií Východoindické společnosti se mu ale nezdál dostatečně vzrušující. Začal proto pást po skandálech a prohřešcích jiných námořních důstojníků a nejednomu nadějnému mladému muži tak zničil kariéru.
Protože nejedl, nepil a nemiloval, zůstala Websteru Coolridgeovi jediná fyzická aktivita, jíž se mohl věnovat - tělesné cvičení. Dosáhl v něm takových úspěchů, že v Porsmouthu nebyl muž, šermíř, ani střelec, který by se s ním mohl měřit. Jeho smrt, přemítal Thickening, jistě potěší řadu lidí. Jen jeden za ni ale bude platit...
Blackhorse s Rowlinsem a ostatními mezitím vykládali, jak byl Pemberton usvědčen. Měl prý přesně úderem šesté hodiny ranní převzít hlídku na Vivienne, jedné z lodí, křižujících ve spitheadské zátoce, dorazil ale až o půl sedmé. Byl podivně rozjařený a mumlal si cosi o "tom starém kanci, kterého prý kdosi konečně porazil jeho vlastní zbraní." Na otázku, kde byl, nedokázal odpovědět, plísnění nadřízeného důstojníka snášel s přezíravým úsměvem. Ani pohrůžka snížením žoldu ho nevyvedla z míry.
"Vypadal úplně klidně a zároveň podivně rozrušeně," líčil zapáleně vytáhlý poručík, zjevně očitý svědek nedávných událostí. "Když dorazil přístavní důstojník, pověřený vyšetřováním Coolridgeovy smrti, ztuhl Anthony, jako by do něj uhodil blesk. Ptali se ho, kde byl v době vraždy. Mlčel. Naléhali na něj. Řekl, že byl doma. Vyšetřující důstojník ho seznámil s výpovědí služebnictva z domu, v němž Anthony bydlel..."
Není nad loajální služebnictvo, řekl si Dick v duchu.
"Tvrdili, že byl celou noc mimo domov," líčil s očima navrch hlavy poručík. "Puška s drážkovanou hlavní se našla v Pembertonově kajutě na Vivienne."
"Přivezl ji pod kabátem?" zajímalo Thickeninga.
"Oooch, nemyslete si, že to přístavního důstojníka nenapadlo," zvolal poručík. "Jenomže," pokračoval, "všichni jsme viděli, že Anthony připlul v plášti. Měl ho na sobě po celou dobu, co ho pan Spike plísnil. Jednu ruku neustále zastrčenou uvnitř, jako by... jako by tam něco svíral," končil důležitě poručík.
"Přitom Anthony," pokračoval, "se svýma rukama vždycky chlubil. Myslel si," odfrkl si poručík, "že je klavírista."
Co je na hře na klavír špatného? pomyslel si Thickening.
"Nosíval dokonce takové černé rukavičky, jen aby..."
Černé rukavičky? napadlo Thickeninga. Docela nedávno někde nějakou černou rukavičku viděl... "Poslyšte," obrátil se na poručíka, nafukujícího se vlastní důležitostí, "jaké má pan Pemberton druhé jméno?"
"Cože... jak? Nechápu..."
"Ale, no, tak," vrtěl hlavou Thickening, "já jsem Richard James, tady Blackie," ukázal na kapitána Blackhorse, "Zachariah Sirius. Jak se jmenuje pan Pemberton?"
"Anthony Silvester," vybafl poručík. "Proč se na to ptáte? Znal jste ho snad?"
"Nikoliv, mladý muži," zavrtěl hlavou Thickening. "Tuto pochybnou čest jste zřejmě ze všech přítomných měl pouze vy."
Pokračování povídky v rubrice Povídky Usmívající se

Škatulky

14. února 2012 v 23:38 Články
Nejen dieselové motory, ale i dění na blogu v posledních dnech poněkud zamrzlo. Leč - chvála Bohu - oteplení je zde a s ním další úvaha, tentokrát na téma...

ŠKATULKY

K sepsání následujících řádek mě inspiroval článek spisovatelky Renaty Štulcové, uveřejněný na Renatině blogu "Rafaelova škola" viz.: http://rafaelovaskola.blog.cz/1202/zadna-fantasy-ale Renata v článku polemizuje se zařazením Pána prstenů do žánru fantasy. Možná si - stejně jako já v první chvíli - řeknete: Když už ne Pán prstenů, tak co jiného? Pokud si ale článek přečtete (a já vám to plně doporučuji), zjistíte, že na Renatiných slovech něco je. Je příběh inspirovaný skutečnou mytologií fantasy? Co je to vlastně mytologie? A co fantasy? A co jsou - u Valar!!! - žánry? A proč vlastně?
Dovolím si teď opustit, jak Renatu, tak profesora Tolkiena, a přejít do společnosti autora poněkud méně známého, tedy mé vlastní maličkosti. Kamarádka, která si přečetla Invisible, mi před časem svěřila, že má problém zařadit ji do žánru. "Je to pěkný, Zůzo, ale co to vlastně je? Začíná to jako dobrodružný román, pokračuje jako konverzačka, a pak je tam dokonce něco z Justýny..." Odpověď zní prostě, byť asi ne uspokojivě, je to román, který bych si sama ráda přečetla. Nemám ráda romance, jež jsou pouze a jen romancemi. Neříkejte mi přece, že se všichni ti zamilovaní lidé nezabývají ničím jiným než láskou. Musí přece také jíst, pít, defekovat, chodit do práce, pokud jsou rentiéry, tak kontrolovat, zda jim renta chodí ve správném čase a výši... A naopak, i ten nejzapálenější bojovník za tu či onu, lhostejno zda dobrou, nebo špatnou věc, má nějaký osobní život. Řeší i jiné věci, než zda obětovat pravé, nebo levé křídlo... Důležité je, aby to řešil uvěřitelným způsobem.
Albrecht z Valdštejna může klidně přemýšlet o tom, jak získat náklonost krásné Dorotky. Nesmí ale při tom přemýšlení zapomenout na vliv hvězd. Řekne-li hned v druhé větě, že na sílu hvězd nevěří, je něco špatně. Možná si teď říkáte: Co sem Zůza plete Valdštejna? Že byl posedlý horoskopy vědí všichni. Jenže... ve Valdštejnově době byla víra v horoskopy rozšířená a zakořeněná. Výjimkou nebyl člověk, který jim věřil, nýbrž naopak. A tak bychom se mohli obratem vrátit k fantasy.
Neznám přesnou definici tohoto žánru, ale myslím, že v něm rozhodující roli hrají meč a magie. Jenomže v magii, o mečích nemluvě, věřili lidé ještě před třemi sty lety. Člověk, žijící na počátku druhého tisíletí, nepochyboval, že je les za humny jeho polozemnice plný nadpřirozených bytostí (běžte se tam v tomhle počasí projít a nebudete o tom pochybovat taky). Běžně se setkával s jejich projevy, nepodivoval se nad nimi, právě naopak. Lidé pozdějších staletí byli zase věřícími křesťany. Věřili v Boha, anděly, svaté, ďábly. Stávali se svědky zázraků, stejně jako ďábelského řádění. Nikdo z nich neřekl: To je nesmysl. Jak by něco, co nikdy nikdo neviděl, mohlo uzdravit nemocného?
Existuje řada dobrých historických románů, v nichž meč a magie, třebas omezeně, ale fungují. Nebo jejich hrdinové přinejmenším v moc meče a magie věří. Za všechny mě teď napadají romány Mary Renaultové, inspirované antickou historií a bájemi. Do fantasy je nikdo neřadí, přestože v nich vystupují bohové a héroové a lidé jednají podle jejich (z)vůle.
Nu, můžeme teď začít diskutovat o tom, proč je fantasy považována za horší než historický román, kde se překrývají atd. atd. Vlastně budu velice ráda, když o tom začneme diskutovat. Na druhou stranu musím přiznat, že na hejkaly v nočním lese věřím víc než na žánry.