Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

RYTÍŘ ZELENÉ RÚŽE

19. ledna 2012 v 21:14 |  Knihy

Protože to na blogu pomalu, ale jistě ožívá, rozhodla jsem se ho poněkud vylepšit. A to nejen po grafické stránce, za což budiž čest a sláva Wolfovi a Ještěrovi (mimochodem, škoda, že mi nepomáhal ještě někdo třetí, třeba Taurus), ale i obsahově. Začnu svými staršími romány. V záhlaví si můžete přečíst jejich názvy a stručné charakteristiky. Pokusím se vám o nich sdělit něco víc a připojit sem tam i nějakou ukázku.
Mým nejstarším dílem - poprvé vyšlo v roce 2003 (v tomtéž roce jsem slavila 30. narozeniny), podruhé 2009 - je historický román Rytíř zelené růže. Kniha vypráví o životních osudech českého středověkého velmože, pana Záviše z Falkenštejna, jednoho z nejpozoruhodnějších, ale i nejrozporuplnějších zjevů nejen 13. století, ale celých českých středověkých dějin vůbec. Záviš bývá líčen jako rytíř bez bázně a hany, ale i jako opovrženíhodný zrádce, jednou je bídák, podruhé zachránce českého národa, milovník, poeta, necudný obšourník či všehoschopný kariérista. Nebudu vám vykládat, jak jsem ho vylíčila já. To si můžete - chcete-li - přečíst na stránkách mé knihy. Spíš vám chci vysvětlit, proč jsem vůbec po tak frekventované látce sáhla.
Bývala jsem členkou historicko-šermířského spolku Záviš a příběh tohoto rytíře jsem tak měla takřka jako jakousi povinnou četbu. Přečetla jsem toho o něm opravdu mnoho - Mařánka, Vaňkovou, Daňka, Neužila, Bonhardovou. Něčím jsem byla nadšena, něčím méně (něčím vůbec), ve všech přečtených knihách mi ale cosi chybělo!!! Intriky, romance, zákulisní rozhovory, milostná vyznání, to všechno bylo zastoupeno v míře vrchovaté, ale bitvy a souboje zkrátka výjevy, související s mým koníčkem, tedy šermem, autoři zcela opomíjeli - v tom lepším případě! V tom horším je zprznili k neuvěření. Nechali chudáka krále železného a zlatého pobíhat po bojišti v kompletní plátové zbroji jak z husitských válek. Jeden nejmenovaný romanopisec dokonce podezíral Záviše, že si pod suknici oblékl lehký plát!!! Že ne rovnou kevlarovou vestu?
Krátce a jednoduše řečeno byly to BITVY!!!, co mne přivedlo k Závišovi. Bitvy a souboje, šarvátky a ozbrojená střetnutí, na které byla doba, v níž Záviš udělal svou oslnivou kariéru, jakož i dospěl k chmurnému konci, tak bohatá. Kniha má dvacet kapitol a v osmnácti z nich zní třeskot zbraní. Do těch zbývajících dvou se mi žádnou šarvátku procpat nepodařilo, a tak jsem si posloužila aspoň popisem kompletního brnění Ješka z Michalovic. Dlouho jsem uvažovala, jakou ukázky z knihy vám nabídnu, a nakonec se rozhodla právě pro to brnění. Na Záviše v ní sice přímo nenarazíte, ale třeba tak budete mít tím spíš chuť sáhnout po knize Usmívající se

Ješek z Michalovic seděl v křesle a zálibně pozoroval brnění stojící vprostřed místnosti. Na dřevěném stojanu ve tvaru dvojramenného kříže byla přes prošívaný kožený kabátec navlečena kroužková košile. Její rukávy visely na prvním rameni kříže, suplujícím ruce domnělého válečníka, na druhém byly zavěšeny kroužkové nohavice. Brněná kápě i s prošívanou čepičkou nošenou pod ní byla zavěšena na vrcholu kříže. K ramenům byly pomocí řemínků připevněny ailety* s markvartickými lvicemi. Ješkův nejlepší varkoč z černozlatého hedvábí splýval dřevěnému válečníkovi až na zem, Ješkovi by sahal ke kotníkům. Druhý, méně honosný, ale o to praktičtější, ležel vedle, přehozen přes masivní truhlici, na něm byly položeny brněné rukavice s pukličkami na hřbetech rukou, ostruhy, dýka a Ješkův rytířský pás. Přílba s klenotem stála na zemi, druhá otevřená ležela vedle ní, spolu se dvěma meči, sekerou a válečným kladivem.
"Takže jsi rozhodnutý?" zamručel Beneš z Vartemberka.
"Jsem," řekl Ješek. "Co bych tu dál dělal?"
"Co budeš dělat tam?"
"Cokoliv. Svět je veliký. Můžu vstoupit do služeb kteréhokoliv z evropských vládců. Ostatně, pojď se mnou, Beneši."
"Díky," zavrtěl hlavou Beneš. "Už jsem si služby evropským vládcům užil až až." Přejel si prsty po rozchlipujících se okrajích jizvy.
"Jen si to představ, moře, palmy, exotické krásky, nikde prý nejsou krásnější ženy než ve Vlaších," lákal ho Ješek. "Nebo Hispánie, válčit s Maury, hrob svatého Jakuba. Nechtěl by ses poklonit ostatkům svatého Jakuba?"
Beneš opět zavrtěl hlavou. "Docela mi postačí ostatky svatého Víta."
"Ech, čert vem Víta a všechny jeho jmenovce," rozkatil se Ješek.
"Přece to takhle nemůže být napořád," řekl Beneš.
"Až se to změní, vrátím se," odvětil Ješek. "Ale pro smích tu nikomu nebudu. Sedět na Michalovicích a dívat se, jak si páni erbu růže navzájem udělují úřady a prebendy? Ph."
"Řekni mi, čím si Falkenštejn krále tak získal?" uvažoval Beneš. "Kouzly?"
"Těžko říci," zamručel Ješek. "Třeba s ním spí jako s jeho matkou. Udělali jsme chybu," pokračoval. "Měli jsme se vykašlat na biskupa a přidat se na Falkenštejnovu stranu jako Hynek z Dubé. Chytrák. Náramně si to spočítal. Na oko táhl s biskupem, ale ve správnou chvíli přeběhl na opačnou stranu."
"Protože mu bylo jasné, že si ho Falkenštejn bude předcházet. Jenom se svými Vítkovci by se u moci neudržel. Potřebuje podporu další šlechty."
"Víš, co mi není jasné?" Ješek vstal, aby si mohl zblízka prohlédnout jeden ze svých mečů. "Jakou roli v tom všem sehrál Zbyslav z Třebouně? Nejdřív to vypadalo, že je na biskupově straně. Pak se na Tobiáše znenadání vrhnul. Posléze vyšlo najevo, že to bylo proto, že biskup překazil jeho jmenování nejvyšším purkrabím."
"Aby mohl do úřadu dosadit svého báječného přítelíčka Purkarta z Janovic."
"A dnes jsou Purkart i Zbyslav ti tam a nejvyšší purkrabství drží ten Falkenštejnův poskok - Hroznata z Húžic." Ješek se zkusmo rozpřáhl mečem. Ostří zasvištělo vzduchem.
"Pěkný kousek," pochválil mu zbraň Beneš. "Který mečíř?"
"Kolínský Wiltram. Slyšel jsem, že nejlepší mečíři jsou Hispánci. Vážně si to nechceš rozmyslet, Beneši? Meče mají možná ve světě lepší, ale válečníci jsou to mizerní. Budeme králi turnajů - pan von Michalovic a pan..."
Beneš se jenom usmál. "Už jsem na to starý, Ješku," řekl. "Přemýšlím o tom Zbyslavovi," dodal, "a začínám mít pocit, že už vím, jakou roli sehrál. Stejnou jako já. Byl za blázna. Biskup mu přestal věřit. Potom, co Hynek z Dubé zprostředkoval králi setkání s jeho matkou a Kunhuta vjela slavně do Prahy, přestal biskup většině pánů důvěřovat. Věřil Purkartovi, protože jsou přátelé, Čeňkovi a pár dalším mužům ze své krve a ty se snažil prosadit do zemských úřadů. Král ale viděl okolo něho i jiné šlechtice a ptal se: - Proč ne pana Zbyslava? - A pro biskupa, který měl všechny za Falkenštejnovy kumpány, to byl jasný důkaz pro jeho podezření."
"Myslíš?" Ješek nechal paži s mečem klesnout.
"Bylo to chytré."
"Mně to připadá pitomé. Takhle si biskup vlastně rozeštval svůj tábor sám."
"Ovšem," přikývl Beneš. "Od Falkenštejna to bylo chytré. On se celou dobu držel stranou. Vlastně se drží stranou pořád. Všiml sis? On žádný úřad nedrží."
"Jak to, že ne?" řekl Ješek. "Je králem. Všichni jsme to viděli před čtrnácti dny v Jihlavě. Vsadím se, že ta suknice, kterou měl na sobě, zůstala na hradě ještě po Přemyslu Otakarovi."
"Tak to musela být opravdu dobře ukrytá, jestli unikla Braniborcům."
"Jako ten vzácný ostatkový kříž, který ukryl vyšehradský probošt a Falkenštejn ho před dvěma měsíci věnoval vítkovskému klášteru ve Vyšším Brodě," zamručel Ješek.
Odložil meč a uchopil do rukou válečné kladivo. Byla to vskutku monumentální zbraň, krátká, ale pádná, zakončená ostrým hrotem. Zakousla-li se do přílby, prorazila díru nejenom do ní, ale i do hlavy, na níž byl helm nasazen.
"Čím víc o tom přemýšlím," rozumoval dál Beneš, "tím silněji dospívám k názoru, že za těmi Falkenštejnovými slavnými kouzly není nic jiného než zchytralost a pořádná dávka drzosti. Spolu s obratným jazykem a zatraceně dobrým vzezřením..." Pán z Vartemberka nedokončil. Vstal z křesla, v němž až doposavad seděl, a přešel k Ješkovi.
"Kde máš štít?" zeptal se.
"Ve zbrojnici, spolu s kopím. Poslouchej, Beneši, a co Polsko?"
"Polsko?" řekl Vartemberk nechápavě. "Jaké Polsko?"
"Nejel bys do Polska? Polky jsou prý taky krasavice, plavovlásky, jako kamenická Fida."
"Děkuji pěkně," zaškaredil se Beneš. Byl to úkon, který měl v jeho podání obrovský efekt.
"Vzpomeň si, co vyprávěl Jaroslav ze Šternberka o starých zlatých časech v Sambii."
Beneš se usmál. Ani to nebylo zcela prosto děsu.
"Zůstanu tady. Ďábel je špatný služebník. Nakonec Falkenštejna zradí."
"Jak chceš," pokrčil rameny Ješek. "Já jedu dobývat válečnickou slávu. Bůh a láska."
"Krev a zlato."
Rozesmáli se.
"Budějovice. Praha," řekl Beneš.
"Taky jsem tam byl," zašeptal Ješek.
"Všichni jsem tam byli."
"Někteří na opačné straně."
* ailety = plátové chrániče ramen



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiriwel kiriwel | E-mail | 23. června 2013 v 18:39 | Reagovat

Ahoj...jseš fakt dobrá..ale nesouhlasím v knize Rytíř zelené růže se jménem Ješek z Michalovic...nebyl to spíš Jan z Michalovic?...Jan Ješek z Michalovcic žil o dvě generace dýl než záviš...hmmm...to je jen můj názor...tobě moc fandím a musím si sehnat tvé knihy....hodně úspěchů v tvém životě

2 zuzana koubkova zuzana koubkova | 1. července 2013 v 18:18 | Reagovat

Jé, díky moc. Ješek je staročeská zdrobnělina jména Jan, ale jinak je možné, že jsem ty Michalovice popletla... přece jenom jsem vzděláním agronom, ne historik...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama