POKRAČOVÁNÍ
Dnešní doba přeje pokračováním, a to nejen na televizních obrazovkách, nebo filmových plátnech. Regály knihkupectví jsou zaplněny nejrůznějšími cykly a ságami, jejichž autoři konfrontují své hrdiny s novými a novými dobrodružstvími. Bezmezně jim závidím.
Tedy, ne oněm ubohým hrdinům, kteří si myslí, že si už už odfrknou, a zase musí někam prchat, bojovat, váhat mezi dvěma láskami… Nýbrž těm, kteří tato nikdy nekončící dobrodružství vymýšlejí. Sama dopíšu příběh, zaklapnu notebook a šmitec. Smrt mávla kosou, hrobník lopatou a je vymalováno.
Dobrá, namítnete teď možná, když si zabiješ hlavního hrdinu (a ty to obvykle děláš), je těžké pokračovat. Jenže sedět na mém místě taková Ludmila Vaňková (nebo spíš já na jejím - buďme realisté), nechá hrdinu se ctí a slávou pohřbít a dál vypráví o jeho synovi. Král je mrtev, ať žije král! Řetězec intrik, lásky a zrady přece smrtí jednoho člověka nekončí.
Je pravdou, že smrt nemusí vždycky znamenat konec. U Knížete Václava, jediného příběhu, k němuž jsem zvládla napsat pokračování, to bylo právě naopak. Václav, kníže, sice zemřel, ale Václav, světec, se začal rodit. Zatímco ten první si vysloužil dvě kratičké zmínky v dobových kronikách, toho druhého znají za mořem a zpívají tam o něm koledy.
U Václava bylo pokračování jaksi logicky na místě. Přesto se nepsalo ani trochu lehce. Bratrovrah Boleslav byl sice vynikající státník a voják, ztotožnit se s ním jako s člověkem ale opravdu nešlo. Nezbývalo než si vypomoci nějakou jinou hlavní postavou. Ale jakou? Z předchozí knihy mi jich, právě díky Boleslavovým aktivitám, mnoho nezbylo. Vlastně jen Podiven, a ten se prozíravě zašíval v Bavořích.
A tak mi nezbylo než sáhnout po zbrusu nové postavě (vím, vím, že to z hlediska literárního není úplně košer). Comes Vok měl tu výhodu, že je jeho smrt doložena Kosmovou kronikou. Krom toho, že umřel, se o něm ale jinak vůbec nic neví. Tedy, donedávna nevědělo. Dnes už se o něm díky mně ví naopak úplně všechno.
Comes Vok mě vytáhnul z bryndy. Pomohl mi dovést mé vypravování až k založení pražského biskupství. Tam Václavův příběh dle mého názoru končí. Země získala církevní nezávislost a nebeského ochránce. Psát o svatém Vojtěchovi a vyvraždění Slavníkovců už mi připadalo zbytečné. Je to sice zajímavá story, s Václavem už ale nesouvisí.
Nebo že by se mi jenom nechtělo pokračovat?
Invisible je úplně jiný příběh, ze zcela odlišných časů i končin. Lehké, dobrodružné vyprávění, jež nemá s budováním států a církevních diecézí pranic společného. Přesto - aspoň soudím z reakcí vás čtenářů - by byl o pokračování zájem. Však už jsem ho také začala psát. Jenže… ano, tušíte správně… záhy jsem se zasekla a ať dělám, co dělám, příběh se mi nehýbe z místa. Tedy ne, že bych nevěděla, CO chci psát. Já jaksi nevím JAK. U každé věty bojuji s pochybnostmi, zda to není hloupost a zda neudělám lépe, nechám-li Thickeninga tam, kde je, tedy na nábřeží před novotou vonící HMS Unique.
Ze zoufalství jsem se proto vrhla na povídky. Stvořila jsem jednu "upírnu", až v ní vychytám chyby, dám vám ji k dispozici. A jednu hodně, ale opravdu hodně velkou úchylárnu. Ta už na webu je. A pokud jste si jisti, že už si o mně nemůžete zkazit mínění, přečtěte si ji tady: http://www.bdsm.cz/articles/762-nizsi-rasa (tedy, pokud už vám bylo 18!!!).
Tahle poslední povídka, ač vskutku dosti úchylná, si překvapivě získala své příznivce, a co se nestalo? Chtějí po mně pokračování!!! Fata obstant! Ne, že bych nevěděla, co ještě by se mohlo ubohé Zdeničce stát. Podobně jako v případě Invisible ale bojuji s obavou, že více by mohlo znamenat méně. Z křehké květinky, paralyzované obludným zlem, jemuž je vydána napospas, by se mohla stát oběť trochu drsnějšího domácího násilí a z jejího démonického mučitele upatlaný úchyl s páskou na rukávu.
A teď mi, moji vážení čtenáři, poraďte. Čím vás více zklamu? Nechám-li ony příběhy, v jejichž pokračování doufáte, být a vyrazím-li někam úplně jinam? Nebo když ta pokračování sice napíšu, ale ona nebudou mít tu úroveň jako příběhy před nimi?
Prozatím jsem zvolila třetí variantu. Nechávám si ona pokračování v hlavě a v silně rozpracovaných podobách také v kompu a bloumám. Čekám na osvícení.
Ag | 14. ledna 2012 v 16:30 | 
Zde hledá
Invisible jsem ještě neviděl, natož čet, tak zatim nemohu dát vědět.
Ale kdyby ses pokusila navázat na Boleslava Slavníkovcema, taky bych se nezlobil :-P