Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Ještě něco málo k Závišovi

19. ledna 2012 v 21:36 |  Povídky
Kniha Rytíř zelené růže není jediným dílem, které jsem slavnému velmoži, rytíři a dobrodruhovi panu Záviši z Falkenštejna věnovala.
Kolem Závišovy osoby se točí řada pověstí, jednou více, jednou méně romantických. Jedna z nich například říká, že v předvečer zlopamátné bitvy na Moravském poli nabídl králi Přemyslu Otakarovi II., že přejde na jeho stranu i s tisícem jezdců. Pyšný král ale jeho nabídku odmítl a tím nad sebou více méně vyřkl ortel. Tak... možná byl slavný železný a zlatý král pyšný, ale určitě nebyl - minimálně před bitvou - na hlavu padlý. Tisíc jezdců představovalo ve středověké armádě takovou sílu, že i kdyby ji Přemyslu Otakarovi přiváděl na pomoc sám kníže pekel, nemohl by si ji český král dovolit odmítnout. Jenom pro zajímavost, přední říšský hodnostář basilejský biskup přivedl Rudolfovi Habsburkovi do téže bitvy STO!!! jezdců a byla to nemalá posila. Což nás přivádí k otázce, kde by nějaký český šlechtic, byť z předního rodu, sebral tisíc jezdců? Takže báchorka, ale půvabná.
O králi železném a zlatém je následující písnička české metalové kapely Krleš. Jste-li vyznavačem uvedeného žánru, můžete si ji poslechnout zde: http://www.youtube.com/user/Retarior#p/u/6/rLZqToEyRA4
Leč zpátky k Závišovi a pověstem, jež se o něm tradují. Jiná říká, že byl milencem královny Kunhuty už za života jejího chotě, tedy onoho obdivuhodného Přemysla Otakara II. Osobně považuju tuto pověst za ještě nepravděpodobnější než tu o tisícovce jezdců. Na druhou stranu sem tam nějaká ta pikanterie nezaškodí, takže jsem před časem stvořila následující povídku. Doufám, že ji vezmete se stejným nadhledem, s jakým byla napsána.


Od chvíle, kdy žili lidé, vystupující na stránkách mé povídky, uplynula staletí. Těžko soudit, co z toho, jež se o nich povídá, je pravda a co smyšlenka. Přesto jsem si téměř jista, že královna Kunhuta zachovávala svému choti Přemyslu Otakarovi II. manželskou věrnost až do jeho smrti a ještě několik let poté. Kronikář, který později zaznamenal, že ...Záviš u králové na freji býše..., byl zdatným předchůdcem dnešních bulvárních novinářů. Přesto (anebo právě proto) inspiroval řadu autorů... a ani já jsem nakonec neodolala a stvořila tuto hříčku. Není mou variantou na to, "jak to mohlo být?" Tu jsem předložila v románu Rytíř zelené růže. Je spíš úsměvným povídáním, které si můžete přečíst před tím, než - podobně jako Hynek z Dubé v mé povídce - usnete před krbem.


Obzor a slunce. Čerň a nach. Krásnější západ slunce si nedovedl Jindřich z Lipé představit. Přitáhl si plášť k tělu a vykročil k východu z paláce. Nic jej tu už nečekalo. Ani dnes, ani zítra. Nikdy. Žena jeho srdce patřila neodvolatelně jinému. A i kdyby ten druhý skonal, byla natolik vznešená, aby o nějakého pána z Lipé ani nezavadila.
Jindřich seběhl po schodech. Na nádvoří hořely ohně a popíjely desítky lidí. Jindřich se prodíral zástupem veselých, napitých lidiček. "Dej si s námi, pane!" chytilo jej za rukáv nějaké děvče. "Já tě znám!" vypísklo najednou. "Ty jsi dnes zabil Hermanna z Barby..."
Jindřich vytrhl dívce rukáv z prstů a pospíšil si pryč. Křik a smích utichal za jeho zády. Před ním se temněl palác pánů ostrve. Jindřichův strýc Hynek z Dubé dřímal u krbu. Probral se, když jeho synovec vešel do dveří.
"Dobrý večer, pane strýče."
"Kde jsi byl, Jindřichu?"
"Šel jsem se projít."
"Měl by ses chystat na cestu," zamručel Hynek z Dubé. "Snažil jsem se promluvit s králem," pokračoval, "ale trvá na tvém vypovězení..."
"Zabil jsem během turnaje na počest nové královny Hermanna z Barby," pokrčil širokými rameny Jindřich. "Jak jsem mohl tušit, že ten člověk drží dřevce jako prase kost?"
"Byl bys to tušil," zahučel Hynek, "kdybys nevěnoval takovou pozornost královské nevěstě."
"Jak to myslíš?" ohradil se Jindřich.
"Jak říkám," ušklíbl se Hynek, "panna... no, teď už asi paní..."
Jindřichem to trhlo.
"...Rejčka... je krásná žena. Ale patří králi. Ty, Jindřichu, ji můžeš pouze zpovzdálí obdivovat."
"Nic jiného nemám v úmyslu, strýče," pravil Jindřich ctnostně.
"To bych ti také radil," pokračoval mravokárně jeho strýc. "S pány, kteří obdivují české královny příliš zblízka, to nedopadá dobře."
"Já vím," přikývl Jindřich. "Paní Griffina mi o tom vyprávěla."
"Paní Griffina?" zajímal se pán z Dubé.
"Potkal jsem ji...," začal Jindřich. "No, náhodou jsem ji potkal..."
"Aha," poznamenal Hynek, "brousil jsi za dveřmi královské ložnice, ale namísto na Rejčku jsi narazil na její chůvu Griffinu..."
"Ale vůbec ne," začal Jindřich. "Prostě jsem..." Zarazil se. Dlouhé, tmavé vlasy mu spadly do pohledného obličeje. Jindřich z Lipé byl hezký mladík. Vysoký, urostlý, s ostře řezanými rysy tváře. V turnaji, který král Václav II. pořádal na počest své nevěsty, polské princezny Elišky Rejčky, na sebe strhl pozornost tím, že zabil jednoho z říšských rytířů, Hermanna von Barba. Bohužel, král Václav povolil turnaj pouze do první krve. Jindřich porušil královské nařízení a byl za trest vypovězen ze země.
"Jaký je to trest?" stěžovali si Barbovi příbuzní. "Prostě odejde do Polska, kde je jeho strýc místodržícím..."
Ve skutečnosti Hynek z Dubé už rok polským místodržícím nebyl. Přesto měl v Polsku stále dost známých. "A Tasovi z Vizmburka řekni...," rozkládal. "Hej, Jindřichu, posloucháš mě vůbec?"
"Ale ano, pane strýče," koktal Jindřich.
"Ach, čerta starého posloucháš," rozkatil se pán z Dubé. "Hlavu máš plnou mladé královny..."
"Nemám," bránil se Jindřich. "Náhodou... náhodou jsem myslel na jeden příběh, který mi vyprávěla paní Griffina."
"Griffina ti vyprávěla příběh?"
"O své sestře, zemřelé královně Kunhutě," líčil Jindřich.
"A copak ti o ní vyprávěla?" přerušil synovce pán z Dubé. "Jistě nějaké nesmysly."
"Neřekl bych," vrtěl hlavou Jindřich. "Mluvila o tom samém, o čem před chvílí ty. O Falkenštejnovi."
"Co ta o něm ví?" mávl rukou Hynek.
"Možná víc, než by se zdálo. Víš," nedalo to nakonec mladému rytíři, "že on a Kunhuta byli milenci už za života krále Otakara?"
"To se říkalo, ale nebyla to pravda," vrtěl plešatou hlavou starý pán z Dubé.
"Griffina tvrdí, že byla," nedal se Jindřich. "Král prý královnu hrubě zanedbával. Stačilo mu, že porodila dědice království, a víc se o ni nezajímal. Jezdil za Anežkou Palcéříkem a jinými..."
"Řeči," huhlal Hynek.
"Přitom Kunhuta prý byla mimořádně krásná žena."
"Byla," připustil pán z Dubé.
"Všichni panoši z její družiny ji údajně milovali. Pane strýče," napadlo najednou Jindřicha, "nepatřil jsi mezi ně taky?"
"Mezi královniny panoše?" hučel Hynek. "Patřil, ale to..."
"Byl jsi do Kunhuty zamilován?" přerušil jeho huhlání Jindřich.
"Tak," připouštěl Hynek, "všichni jsme svým způsobem byli. Ale nikdo to nedával tak najevo jako Falkenštejn. Ten byl královnou přímo posedlý. Nešel spát, dokud jí nezahrál pod oknem na loutnu. Nejednou jsme si ho dobírali," vzpomínal pán z Dubé, "že mu Přemysl Otakar vylije na hlavu nočník."
"A vylil?" zajímalo Jindřicha.
"Nevylil, protože..." Hynek se zarazil.
"S královnou nespával," doplnil za něj synovec. "Griffina měla pravdu."
"Ech," povzdechl si Hynek, "možná měla... Co ti ještě napovídala?" zeptal se pak.
"Že královnu uráželo královo přehlížení. Nechtěla ho zrazovat, ale byla příliš hrdá na to, aby se smířila s nezájmem svého manžela. Jednou večer proto otevřela Falkenštejnovi dveře."
"Jistě," zvolal Hynek náhle neočekávaně prudce, "a naši drahou Griffinu nenapadlo nic lepšího, než utíkat za Přemyslem Otakarem a všechno mu to vyžvanit!"
"To... to neříkala," koktal Jindřich. "Jen, že se to král dozvěděl a zuřil..."
"A divíš se mu?" ušklíbl se Hynek. "Ale Kunhuta," pokračoval a po vrásčitém obličeji se mu rozlil zasněný úsměv, "se jeho hněvu nezalekla. Řekla mu, že se raději nechá zaživa pohřbít, než aby žila ve stínu jeho milenek. To byla královna!" Hynek uhodil dlaní do opěradla křesla.
"Měl jsi ji hodně rád?" zkonstatoval udivený Jindřich.
"Měl. Ale co mi to bylo platné?" pokrčil rameny pán z Dubé. "Nikdy víc mi nedovolila, abych se jí dotknul."
"Co-cože?" vykoktal Jindřich.
"Eee... chtěl jsem říci," zamlouval svou předchozí větu pán z Dubé. "Nu, král se nakonec zachoval šlechetně. Odpustil jí a Falkenštejna vypověděl ze země..."
"Ale...," hlesl Jindřich.
"Pravda, dal mu čtyřiadvacet hodin na to, aby opustil království, a po dvanácti za ním poslal svoje vojáky..."
"Strýčku!"
"Ale Falkenštejn měl díkybohu víc štěstí než rozumu..."
"Strýčku!!!" zařval Jindřich z Lipé.
"Ano, Jindřichu?" Pán z Dubé se sehnul a předstíral, že přikládá do krbu. Rudá záře mu na okamžik olízla obličej. Dnes byl Hynek z Dubé starý muž, měl holou hlavu a plesnivé vousy, ale kdysi to býval pohledný mladý rytíř, ne nepodobný svému synovci.
"Ten panoš, kterému královna dovolila, aby s ní strávil noc," odsekával Jindřich, "nebyl Falkenštejn..."
"Nebyl," připustil pán z Dubé. "A co jsem měl dělat?" zvolal naléhavě. "Jít za králem a říci mu to? Vždyť by mě zabil. A ji možná taky."
"Lhala mu?" nechápal Jindřich.
"Určitě ne," zavrtěl hlavou Hynek. "Na to byla příliš pyšná. Griffina neznala podrobnosti a Falkenštejn byl první na ráně."
"Musel krále šíleně nenávidět," pronesl Jindřich dutě. "Vždyť ho úplně bez příčiny vypověděl ze země."
"Nenáviděl," přikývl Hynek. "Vždyť taky udělal všechno proto, aby ho zničil. A," pán z Dubé se zatahal za šedivé vousy, "zničil ho."
Jindřich seděl mlčky.
"No, Jindřichu," prohlásil posléze Hynek z Dubé, "Polsko není kraj světa. Uvidíš, že tam ještě potkáš štěstí."
"Ano, pane strýče," hlesl Jindřich a už se na to štěstí těšil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lanny Lanny | 20. ledna 2012 v 14:00 | Reagovat

Zuzano, slibovala jste hříčku o Závišových pletkách s KK a nísto toho nám předkládáte (i když VELMI povedenou) o Jindříškovi. Ano oba jsou si trochu podobní, oba si svého času šáhli na královnu a oběma se to vymstilo. Poučení pro nás, že osahávat královny se nevyplácí... Leč... láká to :-)

2 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 20. ledna 2012 v 22:28 | Reagovat

:-))) Čtěte dál, Lanny, a seznáte, že si na tu královnu někdo sáhnul. O tom, že se to nevyplácí, není pochyb.

3 Milča Milča | 21. ledna 2012 v 19:27 | Reagovat

Ahojky,
Daněk uvádí,že Záviš měl 200 jezdců a chtěl v padnout do Rudolfova tábora...A Vítkovci měli vojska dost - Petr Vok měl dokonce 2.000 vojáků,když hájil Třeboň poti Pasovským...A tři čeští šlechtici měli české královny vdovy za manželky....jistě víš kdo... Pa . Mili

4 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 21. ledna 2012 v 20:43 | Reagovat

Že by jich nebylo 1000, ale pouze 200? Stejně tomu tvrzení příliš nevěřím, ale kdoví... Šlechtici mě napadají jen dva. Jindřich z Lipé a Rejčka manželé nebyli, protože Jindřich už jednu ženu měl (Školastiku). Ale třeba mi ještě někdo vypadl.

5 Milča Milča | 22. ledna 2012 v 19:21 | Reagovat

No Záviš a Petr I.z Rožmberka jsou jistí a třetí....? Vaňková nechala Jindřichovu choť na Valdeku zesnout.. A on + Richenza,myslím,že máš pravdu,byla to milenka a dožili v Brně bez vdavků...
Stejně je hodně podobného na osudech Záviše a Jindřicha,nejen Bílá věž,Týřov a vzpoura pánů...viď? Hezký den. Mili.

6 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 23. ledna 2012 v 9:19 | Reagovat

Ludmila Vaňková zřejmě nechtěla kazit mládež. Pravda, je ovšem taková, že Školastika z Lipé Jindřicha přežila a po jeho smrti se dokonce zpřátelila s Rejčkou a společně navštěvovaly jeho hrob.

7 Milča Milča | 23. ledna 2012 v 19:00 | Reagovat

"Uffff",pravil by Sioux!
Vańková mi vědomě klamala. Je pravda,že Scholastika Jindru přežila o 6 let,takže máš zase jako vždy pravdu a to mi těší!!
Zdravím. Mili.

8 Lanny Lanny | 29. ledna 2012 v 15:51 | Reagovat

Tak se Zuzano omlouvám, nejdřív se má číst(celé) a mektat až pak.
K Vaší při s Mili:   Vaňková NETVRDÍ !! že se s panem z Lipé vzali, páč by to nebyla pravda, teď jsme se jí ptali. A těch jezdců, co Z. PO čku nabízel bylo 2000, ale číslo prý také neuváděla.

U nás na hradě hrajeme taky Záviše s Kunhutou a ten si na ní šáhhnul ještě před Morpolem!!  takže další vetze? :-)
pa Lanny

9 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 29. ledna 2012 v 18:05 | Reagovat

Zdá se, že Záviš vzbuzuje pozornost!!! To jsem ráda, už jsem se bála, že největší obdiv publika sklidím s postavou úchylného esesáka :-)) Netvrdím, že se Jindřich z Lipé s Eliškou Rejčkou v románech Ludmily Vaňkové vzali. Vím, že nevzali. Jen jsem upozorňovala na to, že pán z Lipé byl po celou dobu svého románku (či spíše ROMÁNU!!!) s královnou vdovou ženat s jinou ženou, prasák jeden!
Na ten váš hrad, Lanny, a na Záviše s Kunhutou bych se moc ráda podívala. Pozvete mě?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama