Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Leden 2012

Ještě něco málo k Závišovi

19. ledna 2012 v 21:36 Povídky
Kniha Rytíř zelené růže není jediným dílem, které jsem slavnému velmoži, rytíři a dobrodruhovi panu Záviši z Falkenštejna věnovala.
Kolem Závišovy osoby se točí řada pověstí, jednou více, jednou méně romantických. Jedna z nich například říká, že v předvečer zlopamátné bitvy na Moravském poli nabídl králi Přemyslu Otakarovi II., že přejde na jeho stranu i s tisícem jezdců. Pyšný král ale jeho nabídku odmítl a tím nad sebou více méně vyřkl ortel. Tak... možná byl slavný železný a zlatý král pyšný, ale určitě nebyl - minimálně před bitvou - na hlavu padlý. Tisíc jezdců představovalo ve středověké armádě takovou sílu, že i kdyby ji Přemyslu Otakarovi přiváděl na pomoc sám kníže pekel, nemohl by si ji český král dovolit odmítnout. Jenom pro zajímavost, přední říšský hodnostář basilejský biskup přivedl Rudolfovi Habsburkovi do téže bitvy STO!!! jezdců a byla to nemalá posila. Což nás přivádí k otázce, kde by nějaký český šlechtic, byť z předního rodu, sebral tisíc jezdců? Takže báchorka, ale půvabná.
O králi železném a zlatém je následující písnička české metalové kapely Krleš. Jste-li vyznavačem uvedeného žánru, můžete si ji poslechnout zde: http://www.youtube.com/user/Retarior#p/u/6/rLZqToEyRA4
Leč zpátky k Závišovi a pověstem, jež se o něm tradují. Jiná říká, že byl milencem královny Kunhuty už za života jejího chotě, tedy onoho obdivuhodného Přemysla Otakara II. Osobně považuju tuto pověst za ještě nepravděpodobnější než tu o tisícovce jezdců. Na druhou stranu sem tam nějaká ta pikanterie nezaškodí, takže jsem před časem stvořila následující povídku. Doufám, že ji vezmete se stejným nadhledem, s jakým byla napsána.


Od chvíle, kdy žili lidé, vystupující na stránkách mé povídky, uplynula staletí. Těžko soudit, co z toho, jež se o nich povídá, je pravda a co smyšlenka. Přesto jsem si téměř jista, že královna Kunhuta zachovávala svému choti Přemyslu Otakarovi II. manželskou věrnost až do jeho smrti a ještě několik let poté. Kronikář, který později zaznamenal, že ...Záviš u králové na freji býše..., byl zdatným předchůdcem dnešních bulvárních novinářů. Přesto (anebo právě proto) inspiroval řadu autorů... a ani já jsem nakonec neodolala a stvořila tuto hříčku. Není mou variantou na to, "jak to mohlo být?" Tu jsem předložila v románu Rytíř zelené růže. Je spíš úsměvným povídáním, které si můžete přečíst před tím, než - podobně jako Hynek z Dubé v mé povídce - usnete před krbem.


Obzor a slunce. Čerň a nach. Krásnější západ slunce si nedovedl Jindřich z Lipé představit. Přitáhl si plášť k tělu a vykročil k východu z paláce. Nic jej tu už nečekalo. Ani dnes, ani zítra. Nikdy. Žena jeho srdce patřila neodvolatelně jinému. A i kdyby ten druhý skonal, byla natolik vznešená, aby o nějakého pána z Lipé ani nezavadila.
Jindřich seběhl po schodech. Na nádvoří hořely ohně a popíjely desítky lidí. Jindřich se prodíral zástupem veselých, napitých lidiček. "Dej si s námi, pane!" chytilo jej za rukáv nějaké děvče. "Já tě znám!" vypísklo najednou. "Ty jsi dnes zabil Hermanna z Barby..."
Jindřich vytrhl dívce rukáv z prstů a pospíšil si pryč. Křik a smích utichal za jeho zády. Před ním se temněl palác pánů ostrve. Jindřichův strýc Hynek z Dubé dřímal u krbu. Probral se, když jeho synovec vešel do dveří.
"Dobrý večer, pane strýče."
"Kde jsi byl, Jindřichu?"
"Šel jsem se projít."
"Měl by ses chystat na cestu," zamručel Hynek z Dubé. "Snažil jsem se promluvit s králem," pokračoval, "ale trvá na tvém vypovězení..."
"Zabil jsem během turnaje na počest nové královny Hermanna z Barby," pokrčil širokými rameny Jindřich. "Jak jsem mohl tušit, že ten člověk drží dřevce jako prase kost?"
"Byl bys to tušil," zahučel Hynek, "kdybys nevěnoval takovou pozornost královské nevěstě."
"Jak to myslíš?" ohradil se Jindřich.
"Jak říkám," ušklíbl se Hynek, "panna... no, teď už asi paní..."
Jindřichem to trhlo.
"...Rejčka... je krásná žena. Ale patří králi. Ty, Jindřichu, ji můžeš pouze zpovzdálí obdivovat."
"Nic jiného nemám v úmyslu, strýče," pravil Jindřich ctnostně.
"To bych ti také radil," pokračoval mravokárně jeho strýc. "S pány, kteří obdivují české královny příliš zblízka, to nedopadá dobře."
"Já vím," přikývl Jindřich. "Paní Griffina mi o tom vyprávěla."
"Paní Griffina?" zajímal se pán z Dubé.
"Potkal jsem ji...," začal Jindřich. "No, náhodou jsem ji potkal..."
"Aha," poznamenal Hynek, "brousil jsi za dveřmi královské ložnice, ale namísto na Rejčku jsi narazil na její chůvu Griffinu..."
"Ale vůbec ne," začal Jindřich. "Prostě jsem..." Zarazil se. Dlouhé, tmavé vlasy mu spadly do pohledného obličeje. Jindřich z Lipé byl hezký mladík. Vysoký, urostlý, s ostře řezanými rysy tváře. V turnaji, který král Václav II. pořádal na počest své nevěsty, polské princezny Elišky Rejčky, na sebe strhl pozornost tím, že zabil jednoho z říšských rytířů, Hermanna von Barba. Bohužel, král Václav povolil turnaj pouze do první krve. Jindřich porušil královské nařízení a byl za trest vypovězen ze země.
"Jaký je to trest?" stěžovali si Barbovi příbuzní. "Prostě odejde do Polska, kde je jeho strýc místodržícím..."
Ve skutečnosti Hynek z Dubé už rok polským místodržícím nebyl. Přesto měl v Polsku stále dost známých. "A Tasovi z Vizmburka řekni...," rozkládal. "Hej, Jindřichu, posloucháš mě vůbec?"
"Ale ano, pane strýče," koktal Jindřich.
"Ach, čerta starého posloucháš," rozkatil se pán z Dubé. "Hlavu máš plnou mladé královny..."
"Nemám," bránil se Jindřich. "Náhodou... náhodou jsem myslel na jeden příběh, který mi vyprávěla paní Griffina."
"Griffina ti vyprávěla příběh?"
"O své sestře, zemřelé královně Kunhutě," líčil Jindřich.
"A copak ti o ní vyprávěla?" přerušil synovce pán z Dubé. "Jistě nějaké nesmysly."
"Neřekl bych," vrtěl hlavou Jindřich. "Mluvila o tom samém, o čem před chvílí ty. O Falkenštejnovi."
"Co ta o něm ví?" mávl rukou Hynek.
"Možná víc, než by se zdálo. Víš," nedalo to nakonec mladému rytíři, "že on a Kunhuta byli milenci už za života krále Otakara?"
"To se říkalo, ale nebyla to pravda," vrtěl plešatou hlavou starý pán z Dubé.
"Griffina tvrdí, že byla," nedal se Jindřich. "Král prý královnu hrubě zanedbával. Stačilo mu, že porodila dědice království, a víc se o ni nezajímal. Jezdil za Anežkou Palcéříkem a jinými..."
"Řeči," huhlal Hynek.
"Přitom Kunhuta prý byla mimořádně krásná žena."
"Byla," připustil pán z Dubé.
"Všichni panoši z její družiny ji údajně milovali. Pane strýče," napadlo najednou Jindřicha, "nepatřil jsi mezi ně taky?"
"Mezi královniny panoše?" hučel Hynek. "Patřil, ale to..."
"Byl jsi do Kunhuty zamilován?" přerušil jeho huhlání Jindřich.
"Tak," připouštěl Hynek, "všichni jsme svým způsobem byli. Ale nikdo to nedával tak najevo jako Falkenštejn. Ten byl královnou přímo posedlý. Nešel spát, dokud jí nezahrál pod oknem na loutnu. Nejednou jsme si ho dobírali," vzpomínal pán z Dubé, "že mu Přemysl Otakar vylije na hlavu nočník."
"A vylil?" zajímalo Jindřicha.
"Nevylil, protože..." Hynek se zarazil.
"S královnou nespával," doplnil za něj synovec. "Griffina měla pravdu."
"Ech," povzdechl si Hynek, "možná měla... Co ti ještě napovídala?" zeptal se pak.
"Že královnu uráželo královo přehlížení. Nechtěla ho zrazovat, ale byla příliš hrdá na to, aby se smířila s nezájmem svého manžela. Jednou večer proto otevřela Falkenštejnovi dveře."
"Jistě," zvolal Hynek náhle neočekávaně prudce, "a naši drahou Griffinu nenapadlo nic lepšího, než utíkat za Přemyslem Otakarem a všechno mu to vyžvanit!"
"To... to neříkala," koktal Jindřich. "Jen, že se to král dozvěděl a zuřil..."
"A divíš se mu?" ušklíbl se Hynek. "Ale Kunhuta," pokračoval a po vrásčitém obličeji se mu rozlil zasněný úsměv, "se jeho hněvu nezalekla. Řekla mu, že se raději nechá zaživa pohřbít, než aby žila ve stínu jeho milenek. To byla královna!" Hynek uhodil dlaní do opěradla křesla.
"Měl jsi ji hodně rád?" zkonstatoval udivený Jindřich.
"Měl. Ale co mi to bylo platné?" pokrčil rameny pán z Dubé. "Nikdy víc mi nedovolila, abych se jí dotknul."
"Co-cože?" vykoktal Jindřich.
"Eee... chtěl jsem říci," zamlouval svou předchozí větu pán z Dubé. "Nu, král se nakonec zachoval šlechetně. Odpustil jí a Falkenštejna vypověděl ze země..."
"Ale...," hlesl Jindřich.
"Pravda, dal mu čtyřiadvacet hodin na to, aby opustil království, a po dvanácti za ním poslal svoje vojáky..."
"Strýčku!"
"Ale Falkenštejn měl díkybohu víc štěstí než rozumu..."
"Strýčku!!!" zařval Jindřich z Lipé.
"Ano, Jindřichu?" Pán z Dubé se sehnul a předstíral, že přikládá do krbu. Rudá záře mu na okamžik olízla obličej. Dnes byl Hynek z Dubé starý muž, měl holou hlavu a plesnivé vousy, ale kdysi to býval pohledný mladý rytíř, ne nepodobný svému synovci.
"Ten panoš, kterému královna dovolila, aby s ní strávil noc," odsekával Jindřich, "nebyl Falkenštejn..."
"Nebyl," připustil pán z Dubé. "A co jsem měl dělat?" zvolal naléhavě. "Jít za králem a říci mu to? Vždyť by mě zabil. A ji možná taky."
"Lhala mu?" nechápal Jindřich.
"Určitě ne," zavrtěl hlavou Hynek. "Na to byla příliš pyšná. Griffina neznala podrobnosti a Falkenštejn byl první na ráně."
"Musel krále šíleně nenávidět," pronesl Jindřich dutě. "Vždyť ho úplně bez příčiny vypověděl ze země."
"Nenáviděl," přikývl Hynek. "Vždyť taky udělal všechno proto, aby ho zničil. A," pán z Dubé se zatahal za šedivé vousy, "zničil ho."
Jindřich seděl mlčky.
"No, Jindřichu," prohlásil posléze Hynek z Dubé, "Polsko není kraj světa. Uvidíš, že tam ještě potkáš štěstí."
"Ano, pane strýče," hlesl Jindřich a už se na to štěstí těšil.

RYTÍŘ ZELENÉ RÚŽE

19. ledna 2012 v 21:14 Knihy

Protože to na blogu pomalu, ale jistě ožívá, rozhodla jsem se ho poněkud vylepšit. A to nejen po grafické stránce, za což budiž čest a sláva Wolfovi a Ještěrovi (mimochodem, škoda, že mi nepomáhal ještě někdo třetí, třeba Taurus), ale i obsahově. Začnu svými staršími romány. V záhlaví si můžete přečíst jejich názvy a stručné charakteristiky. Pokusím se vám o nich sdělit něco víc a připojit sem tam i nějakou ukázku.
Mým nejstarším dílem - poprvé vyšlo v roce 2003 (v tomtéž roce jsem slavila 30. narozeniny), podruhé 2009 - je historický román Rytíř zelené růže. Kniha vypráví o životních osudech českého středověkého velmože, pana Záviše z Falkenštejna, jednoho z nejpozoruhodnějších, ale i nejrozporuplnějších zjevů nejen 13. století, ale celých českých středověkých dějin vůbec. Záviš bývá líčen jako rytíř bez bázně a hany, ale i jako opovrženíhodný zrádce, jednou je bídák, podruhé zachránce českého národa, milovník, poeta, necudný obšourník či všehoschopný kariérista. Nebudu vám vykládat, jak jsem ho vylíčila já. To si můžete - chcete-li - přečíst na stránkách mé knihy. Spíš vám chci vysvětlit, proč jsem vůbec po tak frekventované látce sáhla.
Bývala jsem členkou historicko-šermířského spolku Záviš a příběh tohoto rytíře jsem tak měla takřka jako jakousi povinnou četbu. Přečetla jsem toho o něm opravdu mnoho - Mařánka, Vaňkovou, Daňka, Neužila, Bonhardovou. Něčím jsem byla nadšena, něčím méně (něčím vůbec), ve všech přečtených knihách mi ale cosi chybělo!!! Intriky, romance, zákulisní rozhovory, milostná vyznání, to všechno bylo zastoupeno v míře vrchovaté, ale bitvy a souboje zkrátka výjevy, související s mým koníčkem, tedy šermem, autoři zcela opomíjeli - v tom lepším případě! V tom horším je zprznili k neuvěření. Nechali chudáka krále železného a zlatého pobíhat po bojišti v kompletní plátové zbroji jak z husitských válek. Jeden nejmenovaný romanopisec dokonce podezíral Záviše, že si pod suknici oblékl lehký plát!!! Že ne rovnou kevlarovou vestu?
Krátce a jednoduše řečeno byly to BITVY!!!, co mne přivedlo k Závišovi. Bitvy a souboje, šarvátky a ozbrojená střetnutí, na které byla doba, v níž Záviš udělal svou oslnivou kariéru, jakož i dospěl k chmurnému konci, tak bohatá. Kniha má dvacet kapitol a v osmnácti z nich zní třeskot zbraní. Do těch zbývajících dvou se mi žádnou šarvátku procpat nepodařilo, a tak jsem si posloužila aspoň popisem kompletního brnění Ješka z Michalovic. Dlouho jsem uvažovala, jakou ukázky z knihy vám nabídnu, a nakonec se rozhodla právě pro to brnění. Na Záviše v ní sice přímo nenarazíte, ale třeba tak budete mít tím spíš chuť sáhnout po knize Usmívající se

Ješek z Michalovic seděl v křesle a zálibně pozoroval brnění stojící vprostřed místnosti. Na dřevěném stojanu ve tvaru dvojramenného kříže byla přes prošívaný kožený kabátec navlečena kroužková košile. Její rukávy visely na prvním rameni kříže, suplujícím ruce domnělého válečníka, na druhém byly zavěšeny kroužkové nohavice. Brněná kápě i s prošívanou čepičkou nošenou pod ní byla zavěšena na vrcholu kříže. K ramenům byly pomocí řemínků připevněny ailety* s markvartickými lvicemi. Ješkův nejlepší varkoč z černozlatého hedvábí splýval dřevěnému válečníkovi až na zem, Ješkovi by sahal ke kotníkům. Druhý, méně honosný, ale o to praktičtější, ležel vedle, přehozen přes masivní truhlici, na něm byly položeny brněné rukavice s pukličkami na hřbetech rukou, ostruhy, dýka a Ješkův rytířský pás. Přílba s klenotem stála na zemi, druhá otevřená ležela vedle ní, spolu se dvěma meči, sekerou a válečným kladivem.
"Takže jsi rozhodnutý?" zamručel Beneš z Vartemberka.
"Jsem," řekl Ješek. "Co bych tu dál dělal?"
"Co budeš dělat tam?"
"Cokoliv. Svět je veliký. Můžu vstoupit do služeb kteréhokoliv z evropských vládců. Ostatně, pojď se mnou, Beneši."
"Díky," zavrtěl hlavou Beneš. "Už jsem si služby evropským vládcům užil až až." Přejel si prsty po rozchlipujících se okrajích jizvy.
"Jen si to představ, moře, palmy, exotické krásky, nikde prý nejsou krásnější ženy než ve Vlaších," lákal ho Ješek. "Nebo Hispánie, válčit s Maury, hrob svatého Jakuba. Nechtěl by ses poklonit ostatkům svatého Jakuba?"
Beneš opět zavrtěl hlavou. "Docela mi postačí ostatky svatého Víta."
"Ech, čert vem Víta a všechny jeho jmenovce," rozkatil se Ješek.
"Přece to takhle nemůže být napořád," řekl Beneš.
"Až se to změní, vrátím se," odvětil Ješek. "Ale pro smích tu nikomu nebudu. Sedět na Michalovicích a dívat se, jak si páni erbu růže navzájem udělují úřady a prebendy? Ph."
"Řekni mi, čím si Falkenštejn krále tak získal?" uvažoval Beneš. "Kouzly?"
"Těžko říci," zamručel Ješek. "Třeba s ním spí jako s jeho matkou. Udělali jsme chybu," pokračoval. "Měli jsme se vykašlat na biskupa a přidat se na Falkenštejnovu stranu jako Hynek z Dubé. Chytrák. Náramně si to spočítal. Na oko táhl s biskupem, ale ve správnou chvíli přeběhl na opačnou stranu."
"Protože mu bylo jasné, že si ho Falkenštejn bude předcházet. Jenom se svými Vítkovci by se u moci neudržel. Potřebuje podporu další šlechty."
"Víš, co mi není jasné?" Ješek vstal, aby si mohl zblízka prohlédnout jeden ze svých mečů. "Jakou roli v tom všem sehrál Zbyslav z Třebouně? Nejdřív to vypadalo, že je na biskupově straně. Pak se na Tobiáše znenadání vrhnul. Posléze vyšlo najevo, že to bylo proto, že biskup překazil jeho jmenování nejvyšším purkrabím."
"Aby mohl do úřadu dosadit svého báječného přítelíčka Purkarta z Janovic."
"A dnes jsou Purkart i Zbyslav ti tam a nejvyšší purkrabství drží ten Falkenštejnův poskok - Hroznata z Húžic." Ješek se zkusmo rozpřáhl mečem. Ostří zasvištělo vzduchem.
"Pěkný kousek," pochválil mu zbraň Beneš. "Který mečíř?"
"Kolínský Wiltram. Slyšel jsem, že nejlepší mečíři jsou Hispánci. Vážně si to nechceš rozmyslet, Beneši? Meče mají možná ve světě lepší, ale válečníci jsou to mizerní. Budeme králi turnajů - pan von Michalovic a pan..."
Beneš se jenom usmál. "Už jsem na to starý, Ješku," řekl. "Přemýšlím o tom Zbyslavovi," dodal, "a začínám mít pocit, že už vím, jakou roli sehrál. Stejnou jako já. Byl za blázna. Biskup mu přestal věřit. Potom, co Hynek z Dubé zprostředkoval králi setkání s jeho matkou a Kunhuta vjela slavně do Prahy, přestal biskup většině pánů důvěřovat. Věřil Purkartovi, protože jsou přátelé, Čeňkovi a pár dalším mužům ze své krve a ty se snažil prosadit do zemských úřadů. Král ale viděl okolo něho i jiné šlechtice a ptal se: - Proč ne pana Zbyslava? - A pro biskupa, který měl všechny za Falkenštejnovy kumpány, to byl jasný důkaz pro jeho podezření."
"Myslíš?" Ješek nechal paži s mečem klesnout.
"Bylo to chytré."
"Mně to připadá pitomé. Takhle si biskup vlastně rozeštval svůj tábor sám."
"Ovšem," přikývl Beneš. "Od Falkenštejna to bylo chytré. On se celou dobu držel stranou. Vlastně se drží stranou pořád. Všiml sis? On žádný úřad nedrží."
"Jak to, že ne?" řekl Ješek. "Je králem. Všichni jsme to viděli před čtrnácti dny v Jihlavě. Vsadím se, že ta suknice, kterou měl na sobě, zůstala na hradě ještě po Přemyslu Otakarovi."
"Tak to musela být opravdu dobře ukrytá, jestli unikla Braniborcům."
"Jako ten vzácný ostatkový kříž, který ukryl vyšehradský probošt a Falkenštejn ho před dvěma měsíci věnoval vítkovskému klášteru ve Vyšším Brodě," zamručel Ješek.
Odložil meč a uchopil do rukou válečné kladivo. Byla to vskutku monumentální zbraň, krátká, ale pádná, zakončená ostrým hrotem. Zakousla-li se do přílby, prorazila díru nejenom do ní, ale i do hlavy, na níž byl helm nasazen.
"Čím víc o tom přemýšlím," rozumoval dál Beneš, "tím silněji dospívám k názoru, že za těmi Falkenštejnovými slavnými kouzly není nic jiného než zchytralost a pořádná dávka drzosti. Spolu s obratným jazykem a zatraceně dobrým vzezřením..." Pán z Vartemberka nedokončil. Vstal z křesla, v němž až doposavad seděl, a přešel k Ješkovi.
"Kde máš štít?" zeptal se.
"Ve zbrojnici, spolu s kopím. Poslouchej, Beneši, a co Polsko?"
"Polsko?" řekl Vartemberk nechápavě. "Jaké Polsko?"
"Nejel bys do Polska? Polky jsou prý taky krasavice, plavovlásky, jako kamenická Fida."
"Děkuji pěkně," zaškaredil se Beneš. Byl to úkon, který měl v jeho podání obrovský efekt.
"Vzpomeň si, co vyprávěl Jaroslav ze Šternberka o starých zlatých časech v Sambii."
Beneš se usmál. Ani to nebylo zcela prosto děsu.
"Zůstanu tady. Ďábel je špatný služebník. Nakonec Falkenštejna zradí."
"Jak chceš," pokrčil rameny Ješek. "Já jedu dobývat válečnickou slávu. Bůh a láska."
"Krev a zlato."
Rozesmáli se.
"Budějovice. Praha," řekl Beneš.
"Taky jsem tam byl," zašeptal Ješek.
"Všichni jsem tam byli."
"Někteří na opačné straně."
* ailety = plátové chrániče ramen




Pokračování Pokračování

15. ledna 2012 v 15:21 Články

Ještě se vrátím k Pokračování a uveřejním, co mi k němu napsala spisovatelka Renata Štulcová, autorka knih Růže a krokvice, Nemetonburk, nebo Mojmír - cesta pravého krále. Sice jsem tu její názor už zmiňovala, ale mezitím mi přišlo potvrzení, že ho smím zveřejnit v celé šíři.

Ahoj Zuzko, článek jsem včera četla a pak jsem o něm přemýšlela. K Invisible jsem se ještě nedostala, protože stále opravuju čtvrtletní aj slohy a písemky z matiky, tak nevím. Ale přemýšlela jsem, že jsi docela znalec přemyslovského období. Aspoň když to srovnám se sebou. :-) Vím víc o našich keltských předcích než o Boleslavovi. Já zamrzla u Ludmily a Václava.
Za těch deset let, co píšu, jsem si vždycky myslela, že si prostě napíšu, co se mi líbí, a lidem se to taky bude líbit. Už u Nemetonburku jsem ale zjisitila, že čtenáři jsou konzervativní. Ta trilogie je totiž psaná pokaždé jinak. Každý díl je trošku jiný. Jednička spíš pohádkově rytířská, dvojka hodně fantasy mytologická a trojka je historicko mytologická. Hodně lidem to nevadilo, ale dalšímu kvantu lidí ano. A pak jsem taky začala uvažovat, že sice spíš píšu knihy i pro kluky, ale holky a ženy prostě čtou víc. A začala jsem kalkulovat. Takže když jsem nakonec vykoumala Rafaelovu školu, bylo jasné, že bude pro naše pohlaví a na pokračování. Když se někdo začte do jedničky, bude třeba chtít pokračovat.
V Británii se hodně takové ty lepší autorky (co nepíšou jen červenou knihovnu) zaměřují na jejich královny a vymýšlejí děj, až se z nich kouří. Nebavilo by Tě třeba se zaměřit na postavy právě známých královen a kněžen u nás? Sem tam sice u nás něco vyšlo, ale bylo to slabé nejen na počet stran, ale hlavně na příběh. Nevím, co by Ti řekli v nakl., ale za laickou veřejnost musím říct, že by Ti utrhala ruce. :-) Renata

Ještě u toho byl dovětek, že to o tom fašistovi je dobré a byl by to podle toho pěkný komix. Nu, chce-li někdo kreslit takové čuňárny, budiž mu přáno.

K čemu bych se chtěla vyjádřit a co mne zaujalo, je to, že ženy čtou více než muži. Už jsem se s tímhle názorem setkala vícekrát, tudíž bude asi správný, ale já - bůh suď, proč - jsem často konfrontována s čtenáři muži. I tady na blogu je, tuším, více reakcí od mužů než od žen. Takže nevím - psát romány pro holky mohu pouze v případě, že ony holky milují historické bitvy Usmívající se Ale mám to vůbec zkoušet? A jsou čtenáři opravdu tak konzervativní?



VÝZVA

14. ledna 2012 v 18:12 Články
Děkuji za komentáře pod článkem Pokračování a vyzývám případné další čtenáře: jen houšť! Jsem opravdu zvědavá, nejen na to, co byste si chtěli přečíst, ale i na váš názor na fenomén pokračování jako takový.

A ještě varování. Povídka, na kterou je v článku odkaz, je opravu, ale opravdu hodně specifická a já po vás rozhodně nechci, abyste ji četli za každou cenu Usmívající se

POKRAČOVÁNÍ

13. ledna 2012 v 17:49 Články

POKRAČOVÁNÍ
Dnešní doba přeje pokračováním, a to nejen na televizních obrazovkách, nebo filmových plátnech. Regály knihkupectví jsou zaplněny nejrůznějšími cykly a ságami, jejichž autoři konfrontují své hrdiny s novými a novými dobrodružstvími. Bezmezně jim závidím.
Tedy, ne oněm ubohým hrdinům, kteří si myslí, že si už už odfrknou, a zase musí někam prchat, bojovat, váhat mezi dvěma láskami… Nýbrž těm, kteří tato nikdy nekončící dobrodružství vymýšlejí. Sama dopíšu příběh, zaklapnu notebook a šmitec. Smrt mávla kosou, hrobník lopatou a je vymalováno.
Dobrá, namítnete teď možná, když si zabiješ hlavního hrdinu (a ty to obvykle děláš), je těžké pokračovat. Jenže sedět na mém místě taková Ludmila Vaňková (nebo spíš já na jejím - buďme realisté), nechá hrdinu se ctí a slávou pohřbít a dál vypráví o jeho synovi. Král je mrtev, ať žije král! Řetězec intrik, lásky a zrady přece smrtí jednoho člověka nekončí.
Je pravdou, že smrt nemusí vždycky znamenat konec. U Knížete Václava, jediného příběhu, k němuž jsem zvládla napsat pokračování, to bylo právě naopak. Václav, kníže, sice zemřel, ale Václav, světec, se začal rodit. Zatímco ten první si vysloužil dvě kratičké zmínky v dobových kronikách, toho druhého znají za mořem a zpívají tam o něm koledy.
U Václava bylo pokračování jaksi logicky na místě. Přesto se nepsalo ani trochu lehce. Bratrovrah Boleslav byl sice vynikající státník a voják, ztotožnit se s ním jako s člověkem ale opravdu nešlo. Nezbývalo než si vypomoci nějakou jinou hlavní postavou. Ale jakou? Z předchozí knihy mi jich, právě díky Boleslavovým aktivitám, mnoho nezbylo. Vlastně jen Podiven, a ten se prozíravě zašíval v Bavořích.
A tak mi nezbylo než sáhnout po zbrusu nové postavě (vím, vím, že to z hlediska literárního není úplně košer). Comes Vok měl tu výhodu, že je jeho smrt doložena Kosmovou kronikou. Krom toho, že umřel, se o něm ale jinak vůbec nic neví. Tedy, donedávna nevědělo. Dnes už se o něm díky mně ví naopak úplně všechno.
Comes Vok mě vytáhnul z bryndy. Pomohl mi dovést mé vypravování až k založení pražského biskupství. Tam Václavův příběh dle mého názoru končí. Země získala církevní nezávislost a nebeského ochránce. Psát o svatém Vojtěchovi a vyvraždění Slavníkovců už mi připadalo zbytečné. Je to sice zajímavá story, s Václavem už ale nesouvisí.
Nebo že by se mi jenom nechtělo pokračovat?
Invisible je úplně jiný příběh, ze zcela odlišných časů i končin. Lehké, dobrodružné vyprávění, jež nemá s budováním států a církevních diecézí pranic společného. Přesto - aspoň soudím z reakcí vás čtenářů - by byl o pokračování zájem. Však už jsem ho také začala psát. Jenže… ano, tušíte správně… záhy jsem se zasekla a ať dělám, co dělám, příběh se mi nehýbe z místa. Tedy ne, že bych nevěděla, CO chci psát. Já jaksi nevím JAK. U každé věty bojuji s pochybnostmi, zda to není hloupost a zda neudělám lépe, nechám-li Thickeninga tam, kde je, tedy na nábřeží před novotou vonící HMS Unique.
Ze zoufalství jsem se proto vrhla na povídky. Stvořila jsem jednu "upírnu", až v ní vychytám chyby, dám vám ji k dispozici. A jednu hodně, ale opravdu hodně velkou úchylárnu. Ta už na webu je. A pokud jste si jisti, že už si o mně nemůžete zkazit mínění, přečtěte si ji tady: http://www.bdsm.cz/articles/762-nizsi-rasa (tedy, pokud už vám bylo 18!!!).
Tahle poslední povídka, ač vskutku dosti úchylná, si překvapivě získala své příznivce, a co se nestalo? Chtějí po mně pokračování!!! Fata obstant! Ne, že bych nevěděla, co ještě by se mohlo ubohé Zdeničce stát. Podobně jako v případě Invisible ale bojuji s obavou, že více by mohlo znamenat méně. Z křehké květinky, paralyzované obludným zlem, jemuž je vydána napospas, by se mohla stát oběť trochu drsnějšího domácího násilí a z jejího démonického mučitele upatlaný úchyl s páskou na rukávu.
A teď mi, moji vážení čtenáři, poraďte. Čím vás více zklamu? Nechám-li ony příběhy, v jejichž pokračování doufáte, být a vyrazím-li někam úplně jinam? Nebo když ta pokračování sice napíšu, ale ona nebudou mít tu úroveň jako příběhy před nimi?
Prozatím jsem zvolila třetí variantu. Nechávám si ona pokračování v hlavě a v silně rozpracovaných podobách také v kompu a bloumám. Čekám na osvícení.