Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Září 2011

Noční můra kněžny Bohunky

26. září 2011 v 19:37 Povídky
Přátelé!!! Povídka Noční můra kněžny Bohunky se stala součástí antologie české a slovenské ženské fantastiky nazvané Lehké fantazijno, konkrétně jejího třetího dílu Žena s drakem. Odkaz zde: http://efortna.cz/zena-s-drakem-zahajujeme-predplatitelskou-kampan/ Křest 12.12. v 19.00 v klubu Mandragora http://www.mandragorapraha.cz/

Jiné než boží děti

26. září 2011 v 19:35 Povídky
Velde románů spáchám občas i nějakou povídku. Tady jednu z nich máte:

Jiné než boží děti

Vytáhl jsem dřevěnou štěpinu, která mi sloužila namísto dýky, a vrazil mu ji do krku. Zachroptěl a pokusil se mě kousnout zubatými čelistmi. Byl to zatraceně nezdolný bastard. Přestože už měl celé tělo prošpikováno dřevěnými úštěpy, ruce i nohy zpřelámané a zatížené kameny a v břiše širokou zející ránu, stále se vzpouzel a zmítal. Musel jsem ho přibít k zemi dřevěným kůlem, a teprve pak dokončit svou práci. Dřevěnou dýkou to šlo ztuha, ale kovová by mi neposloužila. Takové jako on kov pouze popálí. Chňapal po mně přerostlými špičáky ještě i ve chvíli, kdy mu hlava držela na posledních zbytcích kůže. Oderval jsem je a čelisti sklaply naposledy. Rozpáčil jsem je dřevěnou dýkou a vecpal do nich hroudu seschlé hlíny. Pak jsem upírovu hlavu poslal kopancem do otevřeného hrobu.
Do svítání nemohlo být daleko. V sadech na druhé straně vesnice už určitě tíkali ptáci. Tady ale panovalo mrtvolné ticho. Zůstal-li tu někde živý tvor, seděl zalezlý a litoval, že neupláchl. Vytáhl jsem kolík a odvalil kameny. Upír býval statný chlapík a po smrti se ještě vyžral dobrou křesťanskou krví. Zapotil jsem se, než jsem ho odvlekl k jámě a hodil za jeho hlavou. Kameny a pár hrstí hlíny putovalo za ním. Zbytek ať dodělají Prostějovy ovečky za dne.
Právě jsem se protahoval po dobře vykonané práci, když jsem ji zahlédl. Pozorovala mne očima jako dva uhlíky nad chlupatým čumáčkem. Na první pohled obyčejná liška, kterou přilákalo - nyní už tlející - mrtvé tělo. Ale žádná liška, ani sebehladovější by si netroufla na "takové" tělo. Kolík jsem nechal povalovat na místě, kde jsem upíra zneškodnil. Po ruce byla jen dýka. Opatrně jsem po ní sáhl. Liška nebyla tak hloupá, aby se na mne pokusila zaútočit, dokud jsem měl v ruce ostrý štěp jasanového dřeva. Místo toho jenom mávla huňatým chvostem a mně se pohnula zem pod nohama. Masy hlíny se zvedly a já padal po zádech do otevřeného hrobu. Na poslední chvíli jsem sebou smýkl a neskončil v upírově konečném příbytku. Místo toho jsem s vyražených dechem dopadl vedle něj. Kusy zeminy a pár kamenů popadaly na mne.
Hrabal jsem se na nohy, když skočila. Na poslední chvíli jsem se stačil odvalit stranou, nohy skrčené u těla, ale nešla mi po břiše, ani po slabinách. Dobře si všimla, že jsem celý v oděvu z tuhé hovězí kůže. Vrhla se rovnou po mém obličeji. Zvedl jsem ruku a liščí zoubky se mi zakously do předloktí. Být upírka schopná proměny ve větší zvíře, bylo v téhle chvíli po mně. Naštěstí liščí tesáky tlustou hovězinu neprokously. Rozmáchl jsem se paží - dýku jsem ke vší smůle použít nemohl, držel jsem ji právě v té ruce, do níž se liščí potvora zakousla - a má protivnice letěla vzduchem.
Dopadla a už se měnila v člověka. Kdysi snad musela být hezká. Dnes však měla drobný obličejíček znetvořený nelidskou grimasou a v protáhlé čelisti blýskaly vražedné tesáky. Ruce držela u těla. Ne bez důvodu. Znal jsem takové jako ona a věděl jsem, na co si mám dávat pozor.
Než se stihla proměnit, vyskočil jsem na nohy a odcouval do patřičné vzdálenosti od hrobové jámy. Kdovíjaké triky ještě měla v zásobě. K mému štěstí nevsázela na kouzla. Svítání bylo příliš blízko a ona se mě potřebovala zbavit. Vrhla se znenadání ke mně, její paže v poslední chvíli vystřelily vpřed. Čtyřcoulové drápy mi prosvištěly těsně okolo nosu. Jak jsem byl v té chvíli vděčný Hansi Lužickému, že mě do zblbnutí učil úhyb záklonem. Liška zaváhala jen na okamžik. Pak její pravačka, která mi prve prolétla okolo tváře, vystřelila zpět. To už ale měla moje sokyně pod pravým prsem tři couly jasanového dřeva.
Vyrvat dýku zpátky se mi nepodařilo. Měl jsem co dělat, abych se stáhl do bezpečí. Liška byla, stejně jako její společník, z pořádně tuhého těsta. Zaskučela, klopýtla, ale padnout na zem nehodlala. S dřevěným ostřím v těle kulhala ke mně.
Couval jsem a přitom nenápadně kontroloval, kde zůstal můj kůl. Musela si toho všimnout, protože náhle znovu skočila. Dala do skoku všechnu svou valem mizející sílu, drápaté pracky vytrčila před sebe, v čelistech jí zacvakaly zuby. Natáhl jsem ruku po kolíku a on mi skočil do dlaně. Liška zaskučela a pokusila se ve vzduchu sbalit. Nesnažil jsem se ji bodnout. Na to v tom spěchu nebylo kdy. Prostě jsem ukročil stranou a vší silou ji jasanovou tyčí uhodil přes ruce. Zapraskalo to a liška zaskučela znovu.
Další rána, tentokrát do ležícího těla, a další zaskučení. Ač měla zpřelámané ruce v zápěstí a zlomené obě nohy, pokusila se zvednout. Bylo mi skoro líto, že ji musím další ranou opět poslat k zemi. Skučela už jen velmi slabě, když jsem ji probodl kolíkem. Zůstala ležet na břiše, zoubky v čelistech ještě cvakaly. Obracet ji, abych se dostal k dýce, se mi nechtělo. Klekl jsem si na ni a vzal ji za dlouhé vlasy. Zaskučela silněji... pak chrupnutí... Hlava jí přepadla ke straně v nepřirozeném úhlu.
Zvedl jsem se a zjistil, že se mi ruce i nohy třesou. K faře jsem se dopotácel, jako bych byl opilý.
Prostěj stál na prahu. "Viděl jsem to," vydechl.
"Ji je třeba dodělat," řekl jsem.
"Ne... není mrtvá?" ptal se roztřeseně.
"Už dlouho," ušklíbl jsem se. "Ale neuřízl jsem jí hlavu. Řekni svým farníkům, ať to udělají. Musejí použít dřevěné ostří. Kov tyhle bytosti nezničí. Popálí je a dožene k šílenství..."
"Ano, já vím," drmolil Prostěj. "Chrání se byť jenom dotknout jakéhokoliv kovu. Četl jsem o nich... o těchhle," zaváhal, jak upíry a jim podobné (podle jeho charakteristiky nemuselo jít jenom o upíry, řada starších stvoření se štítila dotyku s kovem) nazvat, "o těchhle... jiných než božích dětech," prohlásil konečně.
Mohl jsem ho poučit, že zrovna tihle dva původně božími dětmi byli. Obyčejní lidičkové jako Prostěj a většina jeho farníků. Někdo jim provedl nepěkný kousek a proměnil je po smrti v upíry. Možná si to dokonce udělali sami. Smrtelníci občas dokážou nevídané věci. Ale proč bych tu zbytečně stál a mlel pantem. Nohy mě málem neunesly...
"Pojedu, důstojnosti," zahučel jsem. "Jestli to nevadí..."
"Jistě, že ne," zvolal Prostěj. "Ty pytle s obrokem, soudky medu, ovčí kůži... Všechno už jsem to připravil."
"Díky," zkřivil jsem tvář do přátelské grimasy.
"To já děkuju," ujišťoval mě páter, zatímco jsme kráčeli do nejvzdálenější části chrámového okrsku, kde nad kamenným korytem, přikrčení a pevně přivázaní, stáli moji koně. "Máš vskutku nevděčnou práci," rozkládal dál. "Ale někdo to pochopitelně dělat musí. Škoda," pokračoval, "že jsme tady opravdu chudí. O ražené stříbro v našem kraji nezavadíš."
"Domluvili jsme se, že nechci peněžitou odměnu," mávl jsem rukou. "Obrok pro koně, med, rouno budou stačit." Popadl jsem vak, který mi Prostěj připravil, a přehodil ho přes svého soumara. Trhal sebou a napínal uzdu.
"Něco bych ale přesto měl," řekl znenadaní Prostěj a vztáhl ke mně ruku. Ve váčku zacinkalo pár kousků stříbra. Kdovíkde je vzal. Možná sebral z oltáře. "Aspoň tohle," nabízel.
"Nech si to. Pro sirotky a vdovy." Obrátil jsem se k němu zády a odvázal koně. Soumar se plašil, ale jezdecký stál klidně. Vyhoupl jsem se na něj.
"Víš," řekl Prostěj, "ten tvůj kůň je mi záhadou. Jak to, že tě vůbec snese na hřbetě."
Byl jsem pošetilý, když jsem si myslel, že ho řečmi o sirotcích a vdovách zmatu. Velmi dobře si povšiml, jak se bráním dotyku s kovem...
"Není to kůň," řekl jsem měkce.
"Tak co?" ptal se. Vypadal, že ho to opravdu zajímá. "Běs? Dév?"
Četl toho zřejmě mnohem víc, než jsem si zprvu myslel. Docela dobře se v "jiných než božích dětech" vyznal.
"Člověk," sdělil jsem mu.
A pak ho kopl do brady. Upadl na záda. Hlavou narazil na kamenný žlab. Váček se stříbrem mu vypadl z ruky. Přemýšlel jsem, zda bude tomu, kdo ho najde, stačit, aby nedělal zbytečný rámus. A taky, zda náhle osiřelé stádečko božích dětí napadne uříznout upírce hlavu. Ale možná by stačila jenom ukroutit...