Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Chvála, chvála a zase chvála

Čtvrtek v 13:13 |  Knihy
No, nepochlubte se něčím takovým? Spokojený čtenář mi napsal tuto zprávu...

Zaujala mě od Vás kniha Boleslav - Příběh bratrovraha. I když vyšla snad v roce 2007, do ruky se mi dostala až nyní. Náhodou Chytla mě hned od první stránky. Fakt je to čtivé a hodně dobře napsané. Nerad porovnávám autory, ale klidně se můžete postavit vedle dalšího mého oblíbeného spisovatele Juraja Červenáka, který píše velmi podobným stylem, možná proto se mi Vaše kniha čte tak dobře. ALE že ste napsala Kníže Václav, to sem zjistil až nyní. Kde bych tuto knihu mohl sehnat. Protože ani za světový mír ji nemůžu nikde sehnat. Nemáte doma nějaký jeden výtisk, neboť ti knihu chci do své poličky vedle svého bratra Boleslava.

Než jsem na zprávu zareagovala, přišla další...

Vážená paní spisovatelko - usmálo se na mě štěstí a knihu Kníže Václav se mi podařilo sehnat z prodejny Kosmas v Praze. Takže ji už mám a v pondělí jsem ji dočetl. Palec hore za výborné zpracování a i já jsem na konci nechtěl věřit tomu, že Boleslav stejně svého bratra nechá zabít. Děkuji že jste si na mě udělala čas a už střádám do kasičky na vaši knihu Rytíř zelené růže. Mám rád knihy z našich zemí a před každým smekám, že ji dokáže napsat čtivě jako vy. Ruku líbám a někdy možná nashledanou. MM

Taková bomba! A ještě mě přirovnají k Juraji Červeňákovi, který je taktéž mým oblíbeným autorem Úžasný
 

Zdislav

17. dubna 2017 v 15:12 |  Knihy
Jeden krásný Zdislav Líbající


Záhada zlatodolu - úryvek

12. dubna 2017 v 9:22 |  Knihy
Úryvek z mé nové knížky Záhada zlatodolu. Mimojiné dokládá, že Zdík je opravdu můj syn, byť pouze duchovní. Podobně jako já nejprve jedná, a teprve pak myslí.
V té chvíli se ze stínu přerostlých šípkových keřů, lemujících cestu ke štole, ozvalo zacinkání kovu, koňské zafrkání a vzápětí na to lehký krok. Zdík zvedl prudce hlavu a automaticky sáhl po meči. Z šípkoví se vynořil vysoký, štíhlý muž v dlouhém tmavě zeleném plášti a čapce s pérem. Za sebou vedl osedlaného koně. Za ním se vlekl ještě jeden kůň, stará pajdavá herka, na níž se hrbila povědomá postavička.
"Güntere?" zahřměl johanita.
"Odpusť mi to," usmál se rytíř v zeleném plášti. "Na chvíli jsem si tvého pacholka vypůjčil."
"Cože jsi udělal?" nechtěl svým uším věřit Zdík.
"Jen jsem si ho vypůjčil. Potřeboval jsem z něj dostat nějaké informace."
Zdík se podíval na zhrouceného pacholka a napadlo ho, jakým způsobem z něj asi ten ptáček v zeleném plášti informace dostával. "Poškodil si majetek řádu svatého Jana Jeruzalémského," vyplivl.
"Ujišťuju tě, že nepoškodil. A i kdyby, zaplatím odškodné."
"Nejde o odškodné. Günter je…" Zdík málem řekl: Günter je můj přítel. Samozřejmě, že to byla hloupost. Günter byl pacholek, poddaný, nevolník, nebyl a nemohl být přítelem urozeného rytíře, jakým byl Zdislav. Právě tak nemohl vítr v podzemí vydávat zvuky, z nichž odvážným bojovníkům za slávu Boží tuhla krev v žilách. Nenápadné sestry premonstrátky nemohly ve svém klášteru v Louňovicích skrývat špičkovou opisovačskou dílnu a ve staré štole, opředené strašidelnými pověstmi, se nemohly skrývat důkazy o nepoctivosti jejích majitelů.
Jenže to všechno pravda byla a Zdislav toho měl právě dost. Jediným pohybem vytáhl z pochvy meč, a jen co vychrlil: "Za tohle mi zaplatíš!", zaútočil na muže v zeleném plášti.
Ať už očekával cokoliv, tohle jistě ne. Zelený byl jako větrná smršť. Dokázal pustit koňské otěže, uskočit stranou, vytrhnout meč a úspěšně krýt Zdislavův výpad. A ještě přitom vedl posměšné řeči: "Tak, tohle se učí zbožní rytíři svatého Jana? Jaký div, že je mohamedáni roznesli na kopytech?"
"Trochu více rozvahy, pane rytíři," radil vzápětí, když na něj Zdík znovu a znovu dotíral. "Zápal ti nechybí, ale jen tím se bitvy nevyhrávají."
Zdík byl ale rozpálený doruda, a tak nehodlal zeleného ani trochu šetřit. Ani si nevšiml, že na něj Günter cosi volá a že Herman se již opět vyděšeně křižuje. Ostatně zelenému už také zamrzl posměšný úsměv na rtech a jen se bránil. Zkusil pár fines, ale Zdík je všechny odvrátil a opět přešel do protiútoku. Pak koutkem oka zachytil, jak jeho protivník levačkou sahá po sponě pláště. Nenapadlo Zdislava nedávno při soubojem s rytířem Vokem totéž? Nechtěl hodit svému soupeři plášť na hlavu?
Na poslední chvíli uskočil johanita stranou a zelený plášť jen zbytečně zavířil vzduchem. Jeho majitel ale i tak získal výhodu a teď to byl pro změnu on, kdo byl v ofenzivě. Bít se uměl vskutku královsky.
Zdislav zachytil jeho první dvě rány, a pak zkusil klasickou fintu s úkrokem stranou a podklouznutím pod čepelí. Jeho soupeř ale něco podobného zřejmě čekal, a tak namísto toho, aby dokončil krok, celou vahou se na Zdíka navalil a prudce do něj vrazil. Méně zkušeného bijce by jistě povalil na zem, ale Zdík stihl uskočit. Protivníkova čepel mu prosvištěla kolem hrudi. To už byl ale Zdislav opět v pohybu a z výšky po neznámém ťal. Čekal, že jeho sok bude dezorientovaný, ale šeredně se mýlil. Neznámý moc dobře věděl, co se děje. Zablokoval johanitovu čepel, srazil ji příčkou meče stranou, a než stačil Zdík ustoupit, uhodil ho hruškou do brady.
Jednou Zdíka rozbolel zub a musel navštívit kováře, aby mu ho vytrhl. Nyní, když letěl vzduchem, se mu vzpomínka na tuhle dávnou chvíli vrátila. Bolest byla nesnesitelná. Jako by se Zdislavovi chtěla spodní část hlavy rozletět na kusy. Zdík dopadl na záda do, nyní už zase zdupané, trávy. Přes slzy, které mu po ráně vyhrkly do očí, viděl Hermana, jak udělal tu nejodvážnější a zároveň nejnesmyslnější věc na světě, totiž rozběhl se a skočil vysokému rytíři na záda.
"Dost! Dost!" křičel mečivým hlasem Günter. "Prosím už dost!" Sklouzl z koně a o překot kulhal k Zdislavovi. "Prosím, pane Zdíku," žadonil, "zaraz to. Je to všechno zbytečné."
 


Zlatodůl kritka

5. dubna 2017 v 13:12 |  Knihy
Včera se mi dostalo první kritiky na mou novou knihu Záhada zlatodolu. Pronesl ji můj manžel a zněla: "Ten tvůj Zdík tak nějak pátrá, nic nevypátrá, a pak najednou ví, kdo je vrahem." Protestovala jsem, že existují i jiní vyšetřovatelé, kteří tak nějak "vymyslí", kdo je pachatelem, aniž by nějak moc pátrali, např. takový komisař Maigret. "Ten u toho aspoň pije a kouří..."
Nu, je pravdou, že Zdík kouřit nemůže. Tabák středověká Evropa neznala. A taky je pravdou, že ty mé slavné detektivky bůhvíjakými detektivkami nejsou. Ale pokusím se polepšit a nechat Zdislava pátrat trochu konvenčněji. Pravda daktyloskopii, ani balistiku nepoužije (neexistují palné zbraně), identifikace neznámé mrtvoly podle zubní karty také není možná (středověcí lidé neměli zubní karty a namnoze ani zuby...), DNA už je úplná utopie. Možná by mohl vsadit na nakládačku. Ta je osvědčená a znal ji i středověk... Mrkající

Záhada zlatodolu čtení

4. dubna 2017 v 7:55 |  Události
Přátelé! Nemáte-li co dělat, ostatně i pokud máte Mrkající, přijďte 11.4. 2017 (to jest přesně za týden) do strašnické vinotéky 2deci (U Hráze 23, Praha 10)!!!
Co vás zde čeká?
V prvé řadě vynikající vínečko!
Za druhé skvělé velkoformátové fotografie pana Vladimíra Novotného. Pan Novotný je fotografující paraglidista. Zdá se vám to neskutečné? Ono to je neskutečné, ale je to tak. VN se opravdu vznáší nad světem zavěšen na létající sekačce a namísto toho, co by ji řídil, ostošest fotí. To, co vzniká, ovšem stojí za to. Krátký článeček o panu Novotném i s ukázkou jedné z jeho magických fotografií zde: http://www.rozhlas.cz/informace/projekty/_zprava/priroda-je-muj-domov--1702910
A za třetí!!! Čtení z mé nejnovější knihy Záhada zlatodolu. Tenotkrát se mi dokonce podařilo sehnat opravdového herce, takže se nemusíte obávat mého klasického "žrbly blbly," kterým častuji návštěvníky svých čtení obvykle Šlápnul vedle Čtení začíná od 19.00. A nebojte se, ještě vám ho několikrát připomenu. A tady... no, ono už jste to asi viděli, ale i to se nakonec sluší připomenout... filmový trailer na onu (a nejen onu) knihu: https://www.youtube.com/watch?v=p88-hUSWByo

Zdíkova dobrodružství - trailer

29. března 2017 v 17:22 |  Knihy
Je to pár let, co jsem si na stránkách tohoto blogu stěžovala, že - ač by to čtenáři chtěli - nejsem schopna napsat pokračování žádného ze svých děl. Nu, kolo dějin se trochu pootočilo a je tu bratr Zdislav, johanita, který už se dočkal třech dobrodružství a nyní prožívá čtvrté. Zatím tedy pouze v mé fantasii, ale dá Bůh a bude z toho čtvrtá kniha.
Krom toho získal Zdislav i filmovou tvář a to díky traileru a Jerrymu Fišarovi, který je učiněným mágem, jak na poli kameramanském, tak střihačském a vůbec ve všem, co se filmu a filmování týká. Pokud nevěříte, podívejte se: https://www.youtube.com/watch?v=p88-hUSWByo
Podívejte se samozřejmě, i pokud věříte Usmívající se Myslím, že trailer se opravdu povedl.
A ještě díky všem, kteří se na něm podíleli...
Jerry!!! Super, skvělé... nevím, jak víc chválit
Pitsula! věř, nebo ne, ale chvílemi jsem ti opravdu věřila, že tím Zdíkem jsi
Krásné dámy Jarka a Lucka... byly jste fakt krásné
Bolek... dřevník, pardon dveřník jako vymalovaný
Domča... ctihodný mnich
Woody!!! ukázkový ničema
Bratr! zbyla na něj sice pouze "role" mrtvoly, ale zhostil se jí na jedničku
Janě a Lannymu děkujeme za zapůjčení úžasných protor a nejen za ně Mrkající a Toníkovi za pláště

Vstávat, aby člověk hromadil peníze, a pak ponocovat, aby je utratil.

19. března 2017 v 9:40 |  Knihy
Ne, nehodlám vám tentokrát kázat, abyste se zamysleli nad svým životem vezdejší, přestali vyznávat čistě materiální hodnoty a hleděli si ducha (a chovali kočky Mrkající). Tuto povinnost ráda přenechám poustevníku Kubešovi, který je jednou z postav mé NOVÉ KNIHY!!, právě vyšlého románu Záhada zlatodolu. Román patří do série knih o bratru Zdislavovi, někdejším templáři,nyní johanitovi, jinak mém středověkém "vyšetřovateli." Žánr historické krimi je teď velmi populární, a tak si v něm hledím přihřát svou polívčičku i já. Zatím se mi ale daří spíše příběhy o zločinu, než skutečné detektivky. Takže stejně jako v předchozích Zdíkových dobrodružstvích nečekejte půlkruh podezřelých, v jehož středu stojí Zdislav a jednoho po druhém vylučuje, aby nakonec ukázal na vraha. Spíš se připravte na spoustu krve, šermu, pádící koňská kopyta, vytlučené hospody... a tak vůbec.
Děj knížky se z větší části odehrává v místech, kde to velmi dobře znám, totiž na Podblanicku. Onen záhadou opředený zlatodůl je totiž Roudný. A tak Zdíka (a pochopitelně taky Güntera a Hermana) zavedou jejich kroky do Louňovic, Kamberka, Mladé Vožice, Libouně. A v neposlední řadě také na Blaník, kde se důmyslný johanita setká s oním výše avizovaným poustevníkem Usmívající se

Útulné Strašnice

24. ledna 2017 v 17:29 |  Články
Má všímavost je pověstná. Tak se mi třeba jednou stalo, že stojím ve své oblíbené vinotéce 2 deci a popíjím. Vedle mne stojí jakási dáma a také popíjí. Dáme se do řeči, hovoříme o dětech a já začnu složitě vysvětlovat, že ačkoliv patříme pod ZŠ Vladivostocká, chodí můj syn do Gutovky, protože to tam má mnohem blíž. "Víte," líčím své spolupitelce, "my bydlíme..." A obšírně vysvětluju, kde bydlíme. "Ale já vím, kde bydlíte," přeruší mne ona dáma, "jsem vaše sousedka..."
Posléze se ukázalo, že ne přímo sousedka, nýbrž z nového domu ob dva baráky od toho našeho. Přiřítím se domů a sděluji své matce (tehdy ještě žila), že jsem se seznámila s téměř sousedkou z toho nového domu, a máti praví: "Z toho červeného nebo z toho žlutého?" Eeee... ony jsou ty baráky dva? Uznejte, že bych od minuty mohla svědčit u soudu.
Někdy si ale přece jen něčeho povšimnu. Tak třeba dneska... jdu podchodem u metra Strašnická a padne mi do oka jakýsi výlep. Spolek pro útulné Strašnice tam vyzývá občany (resp. vyzýval je asi před rokem, ten výlep už tam zjevně nějakou dobu visí Mrkající), aby se dostavili do podchodu a vymalovali ho barvami. Legální sprejerskou stěnu Úřad městké části nepovolil, ale vymalování podchodu do čtverců různých barev ano. Podchod je dávno rozčtvercovaný a vymalovaný. Přes všechny barevné čtverce jsou tagy a nejrůznější sprejerské čmáranice (nikoliv pěkná grafiti), pročež Spolek pro útulné Strašnice přišel s konceptem nové výmalby a obrátil se na občany, aby se k němu vyjádřili. Hned první vyjádření zcela zjevně nepocházelo od členů spolku, znělo: "Stejně vám to zase zbombíme, mrdky."
Nu, co dodat? Snad, že jsem měla tím podchodem projít nevšímavě...

Svatý Jan, miláček Páně

27. prosince 2016 v 18:16 |  Události
Dnes je svatého Jana, miláčka Páně. V občanském kalendáři má svátek Žaneta, neboli Janička, ale v tom církevním svatý Jan Evangelista. V českých zemích si potrpíme na jiné dva svaté Jány. Svatý Jan Křtitel byl hlas na poušti, oblékal se do koží velbloudích, konzumoval kobylky a med divokých včel a říkal: "Já vás křtím vodou, ale ten, který přijde po mně, vás bude křtít duchem svatým." Svatý Jan Křtitel byl Kristův předchůdce a po Božím synovi nejdůležitější muž Nového zákona. Druhým svatým Janem, který je u nás oblíben, je svatý Jan Nepomucký, pražský kanovník, zpovědník královny Žofie a spolupracovník arcibiskupa Jana z Jenštejna. Král Václav IV., který Jenštejna nesnášel a na Žofii žárlil, ho nechal umučit. Podle rozboru jeho ostatků byl Nepomuk nejprve surově zmučen, poté mu někdo doslova rozkopal obličej, a pak ho podle legendy dosud žijícího a jistě příšerně trpícího zašili do pytle a shodili z Karlova mostu. Tam, kam dopadlo jeho tělo, se vynořilo sedm hvězd.
Svatý Jan Evangelista zůstává za těmito svými jmenovci tak trochu v pozadí. A přece i jeho jistě znáte. Na obrazech poslední večeře Páně je to ten nejmladší a nejhezčí z apoštolů, který sedává vedle Krista a někdy mu dokonce pokládá hlavu na rameno. Bláznivý Dan Brown z něj udělal ženskou, totiž Máří Magdalénu, údajnou Kristovu družku. Půjdu teď tak trochu v jeho stopách a dovolím si nastínit vlastní hypotézu. Svatý Jan Evangelista doprovází Kristovu matku Marii na Golgotu a je spolu s ní svěkdem Kristova ukřižování. Ježíš jej dokonce ještě z kříže vyzývá, aby se o Marii postaral. Církevní koncil, který se sešel několik stovek! let po Mariině smrti, rozhodl o jejím věčném panenství. V evnageliích ovšem nic takového není, naopak v jednom z nich stojí, že za Ježíšem přišla jeho matka a bratři. A tak mě napadá... nebyl náhodou svatý Jan Evangelista Ježíšův mladší bratr, syn Marie a Josefa, který následoval svého velkého sourozence a po jeho smrti se staral o jejich matku?
Svatý Jan Evangelista je také autorem Zjevení svatého Jana, neboli Apokolypsy. Mnozí záhadologové soudí, že byl svědkem přistání UFO, měl vizi atomové války, nebo holdoval halucinogenům. Je také možné, že prostě zahlédl konec světa.
Za starých časů byl svátek svatého Jana, miláčka Páně, třetím svátkem vánočním. I dnes máme tři vánoční svátky, ale ještě před pár lety tomu tak nebývalo. I já si ještě pamatuji, že se na Štědrý den chodilo do práce a Vánoce to byl pouze Hod Boží a svatý Štěpán. Ve středověku k nim ovšem patřil ještě svatý Jan Evangelista. Dnes už 27.12. slaví jen Žanety. Pro ostatní je to obyčejný den a leckdo si možná oddychne, že už je po Vánocích. Já mám ale Vánoce ráda, a tak mne těší, že dosud trvají, ačkoliv to skoro nikdo neví Usmívající se

Trocha hloubání (aneb můj život v datech)

24. prosince 2016 v 13:45 |  Články
Je Štědrý den, jeden z nejmagičtějších dnů v roce, salát je hotov, na řízky je ještě příliš brzy. Mohla bych si jít vyložit karty na to, co mne potká v příštím roce, ale mám strach, aby mi nevyšla nějaká hrůza. A tak raději jen tak sedím, na stromeček hledím, vdechuji vůni jehličí (ne ze stromku, ten je umělý, ale z adventního věnce) a hloubám. Hloubám o životě, tom svém pochopitelně Usmívající se O tom, co mne potkalo v minulém roce. A vlastně i v těch předchozích. A které to vlastně byly...
1973... to jsem spatřila světlo světa, to si pochopitelně nepamatuju S vyplazeným jazykem
1975... čáp přináší mého úžasného sourozence, to si taky nepamatuju. Říká se, že první vzpomínky má člověk ze tří let. Myslím, že to sedí. Mám vzpomínku na vánoční stromek na pozadí ludvíkovské ložnice mých rodičů (posléze ji prodali, protože měli - a později ještě vícekrát Mrkající - hluboko do kapsy). Pod tím stromkem stojí růžový kočárek pro panenky, sporťák. Jelikož jsem v tom kočárku posléze bratra vozila, myslím, že to časově zapadá.
1989... byla sametová revoluce, ale také jsem se poprvé osudově zamilovala. O dva roky později jsem se s dotyčným pánem dala dohromady a skoro nám to vyšlo...
1993... poznávám historickošermířský spolek Záviš a začínám se díky tomu zajímat o historii
1997... tak trochu lstí dokončím agronomickou fakultu ČZU a nastupuji do svého prvního zaměstnání, vydržím v něm doposavad Usmívající se
2003... mi vychází první kniha, román Rytíř zelené růže. Léta šermu nevyšla vniveč, v knize jsem je znamenitě zužitkovala, pouze v jedné kapitole chybí šarvátka a v té je zase kompletní popis brnění Ješka z Michalovic Mrkající
2004... největší zázrak v mém životě!!! A přichází těsně před Vánoci!!! 21. prosince se narodil můj syn Boleslav.
2005... kníže Václav byl vždycky osobností, která mne fascinovala. Léta jsem se zaobírala myšlenkou, že o něm něco napíšu. Román byl hotov už počátkem roku 2004. Dobře si vzpomínám na to, jak sedím v hospodě a brečím do černého piva, protože jsem Václava právě musela zabít. Vyšel ale až v roce 2005.
A jsme v roce 2012... kolegyně, která se mi už léta pokouší najít partnera, přijde s tím, že na Skyportu je pohledný skladník. Pošlu ji tam, kam slunce nesvítí, ale pak se jdu na ten Skyport přece jen podívat. Tak poznávám Luboše Bartúška.
2015... patrně nejsmutnější rok v mém životě. 4. ledna neočekáváně umírá moje maminka. Sotva se z jejího odchodu nějak vzpamtujeme, dozvídáme se, že otec má tutéž těžkou chorobu. Pere se s ní přes půl roku, ale nakonec už je jasné, že nevyhraje.
Tatínek umřel letos, v roce 2016. Zároveň jsem se v tomhle roce ale také vdala a stala se paní Bartúškovou. Od 1. června jsem byla povýšena a jsem teď představenou (téměř matkou). Dopsala jsem další knížku (už sedmou). Pronikla mezi autorky české fantastiky (což byl vždycky můj sen), dá-li Pán Bůh, vyjde moje povídka v jednom z dalších dílů československé ženské fantastické antologie Žena se lvem.
Taky mám čtyři kočky a spoustu skvělých přátel. Tak myslím, že teď je ta chvíle, abych šla a vyložila si karty...

Kam dál