zuzana koubkova na Blog.cz

Jméno latinského původu znamená mladá, zářící, vlasatá, nebo též Jupiterova tedy božská. Řeknete si: jak to spolu všechno souvisí? Proč by měl být miláček bohů vlasatý? Možná vám napoví latinský název července, nejslunečnějšího z měsíců. Ony Juliiny vlasy jsou ve skutečnosti zřejmě sluneční paprsky a Julie sama je sluníčkem, které z vůle bohů prosvětluje naši všednotu.

Proč vám to všechno vysvětluji? A proč mne v tomto neslunečném dni hlava pod mým vlastními vlasy tak ďábelky bolí? Protože jedna JULIE je od včerejška mojí NETEŘÍ!!! A to se přece sluší zapít!

Téměř tři hodiny jsme dnes s Bolkem sledovali tento seriál: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123499335-zahady-toma-wizarda/

Blbá nálada, hospodářská krize, špatné počasí... aby byl život v Česku aspoň trochu zábavný, rozhodla jsem se zařadit rubriku Vtipy. S ohledem na zaměření blogu chci ale uvádět pouze vtipy historické, popř. nějak s historií a historickou literaturou související (kdybyste si chtěli přečíst vtip o blondýně, doporučuji článek: http://zuzana-koubkova.blog.cz/1205/o-blondynce ) Budete-li nějaké dobré znát, určitě je nezapomeňte napsat

A nyní slibované vtipy. Zatím pouze dva.

Ve škole. Paní učitelka: Kdo z vás ví, co udělal kníže Boleslav?

Příhlásí se Pepíček: Zavraždil svého bratra Václava.

Výborně!

No, jestli ho zavraždil výborně, to nevím...

Jak poznáš, že už jsi fakt starej?

???

Když odcházíš z muzea, rozezvoní se alarm.

Tak, přátelé, o tohle se s vámi nemohu nepodělit: http://svitavsky.denik.cz/kultura_region/serial-svitavskeho-deniku-literarni-toulky20110603.html V tomto úžasném článku o hradě Svojanově jsem zmiňována spolu s takovými autory jako Václav Kliment Klicpera, Teréza Nováková, nebo dokonce!!! Jaroslav Vrchlický!!! Dobrý, co?

Jinak na Svojanově jsem byla všeho všudy jednou a udělal na mě ten nejhorší možný dojem. Však se to také v mém veledíle Rytíř zelené růže odrazilo. Stačí, nalistujete-li si devatenáctou kapitolu, a uvidíte, jak si Záviš pobyt na tomto hradě "užíval." Ale abych nebyla nespravedlivá. Hrad sám vypadá velmi pěkně, a to že se tam mně - a posléze tím pádem i Závišovi - nelíbilo, bylo způsobeno okolonostmi. V mém případě to bylo hnusné počasí a neschopná průvodkyně. V jeho vynucená nečinnost, na níž nebyl zvyklý. Chcete-li kontroverzní hrad omrknout, tak tady: http://www.svojanov.cz/

Ačkoliv mé vlasy jsou jiného názoru, duší jsem BLONCKA. Pravá a nefalšovaná, jak z anekdoty. Naposledy jsem to dokázala dnes dopoledne.

Pravda, začátek je trochu dále v minulosti, konkrétně o víkendu. To jsme s mým synem Boleslavem vyjeli na hrad Krašov. Nejprve jsme se krásně prošli, pokochali malebnou zříceninou, zdárně unikli podrážděné bachyni. Na zpáteční cestě jsme ještě potkali vyznavače vojenské historie a potěšili své zraky - Bolek vojenskou technikou, já statnými muži v slušivých uniformách (jistě uhodnete, ke které patřili armádě ). Na Jižní spojce jsme rozjeli hromadu toaletního papíru, který zde zřejmě vyklopil nějaký nesvědomitý kamioňák.

Už jsme byli na dohled domova, když auto začalo vydávat příšerné zvuky. Že by nám ho nabourala ta svině? Nebo prostřelil wehrmacht? Na zásah toaletním papírem to bylo příliš hlasité.

Bolek sázel na upadlý vejfuk, ale výfuk zdá se držel na místě. "To bude hlava," soudil jeden z odborníků z přispěchavšího komanda sousedů a příbuzných, jež nás po příjezdu před dům obklopilo.

"Válec," hádal jiný. A třetí pro změnu tipoval "buben." Ani jsem nevěděla, že se takové věci v útrobách vozu vyskytují.

Na chaloupku jsme proto raději odjeli vlakem a autobusem. Jelikož hledání v jízdních řádech také nepatří k mým silným stránkám, vydalo to za vlastní dobrodružství.

A finále? K tomu došlo dnes dopoledne v autoservisu. Dojela jsem tam za strašného hřmotu, zastavila a srdceryvně zvolala: "Pánové, pomozte mi! Moje auto vydává děsivé zvuky!"

"Aby ne, když pod ním táhnete petku."

Vážení přátelé, čtenářky a čtenáři!!!

Máte-li chuť a čas, přijďte 18.4. v 18:00 do strašnického Domu čtení. Uvidíte a uslyšíte zde mou maličkost, ana vám čte, prezentuje a doporučuje své (i cizí) historické romány. Jistě tušíte, které budu doporučovat především Oficiální pozvánku, jakož i adresu Domu čtení, naleznete zde: http://www.mlp.cz/cz/akce/e7207-ctenaruv-radce-historicka-literatura/

Přijďte a přispějte svými nápady a připomínkami do debaty. Ráda vás uvidím a uslyším a třeba si vzájemně poskytneme i nějaké poučení.

KNÍŽE VÁCLAV je mou druhou a dle mého názoru nejlepší knihou. V článku Tváře píšu, že své příběhy nevymýšlím, nýbrž potkávám. Potkat v českých krajích svatého Václava není nic těžkého. Spolu s Janem Nepomuckým stojí chudák na kdejakém rohu, oči zbožně upřené k nebesům, o jeden loket opřené kopí, o druhý štít. Usedají (a nejen usedají) na něj holubi a není na něm pranic zvláštního, natož přitažlivého. Takže proč právě kníže Václav?

Háček je v tom, že já Václava potkala někde úplně jinde. Pocházím totiž po předcích z Louňovic pod Blaníkem, vlastním zde chaloupku a pověst o tajemných jezdcích z hory a jejich legendárním vůdci slýchám od dětství. Znám také její vývoj. Svatý Václav stojí v čele blanického vojska teprve od 19. století. Před ním v hoře šéfoval pan Zdeněk ze Zásmuk a příběh o něm a jeho zakletých rytířích byl jakýmsi žertovným vyprávěním (sepsaným a vydaným německy!). Ještě před tím byli blaničtí rytíři ztraceným husitským oddílem, aby se v šeru keltského dávnověku proměnili v mýtické aes sídhe - bytosti z hory. Velký Blaník má sice pouhých 638 m n.m., zbytky keltského oppida na něm ale najdete.

Dnes je městys Louňovice pod Blaníkem (http://www.lounovicepodblanikem.cz/uvod.php) a legendární kopec nad ním vyhledávaným turistickým cílem. Výletníci šplhají na rozhlednu, konzumují pivo a párek v bistru pod ní a fotí se u kamene, na němž prezident Klaus přednesl jeden ze svých kritizovaných (a bohužel pravdivých) projevů proti euru. Na sklonku září se v Louňovicích pravidelně pořádají svatováclavské slavnosti, během nichž přijíždí kníže na bílém koni z hory, žehná publiku a slibuje, že ho nenechá zahynouti. Potom se všichni včetně svatého panovníka ožerou a v alejích je nablito. Kdo mne zná, tomu je jasno, že si něco takového nemohu nechat ujít.

Blaníky (ve skutečnosti jsou totiž dva) mají ale ještě jednu tvář. Běžte se projít mimo hlavní cestu - ne, nemusíte rovnou lézt do houští a plašit endemitické živočichy, stačí, vezmete-li to po nějaké méně užívané stezce, a najednou se vás dotkne duch hory, staleté buky nad vašimi hlavami zašumí, skrze jejich stříbrné větvičky obalené světle zeleným, nebo naopak nazlátlým (to podle toho, v kterém ročním období si sem vyrazíte) listím se prodere sluneční paprsek. A odkudsi zpoza omšelého balvanu vystoupí rytíř v zářivé zbroji.

Za noci zaslechnete blanické rytíře, jak sjíždějí na louku Žďára, aby se zde cvičili v boji. A přejdete-li přes silnici, která spojuje Louňovice s Načeradcem (za nímž už začíná Vysočina), můžete vyšplhat pro změnu na Malý Blaník, korunovaný zřícenou kaplí svaté Máří Magdalény, duchovní nevěsty Syna Člověka.

Malý Blaník je tajemný a působí magicky, kontroverzní světice Magdaléna tu byla uctívána už ve středověku. Možná to souviselo s ženským premonstrátským klášterem, který v Louňovicích kdysi stával. Nebo se zde tajemná světice poustevnice (čarodějka?) uctívala už dříve a klášter pouze navázal na existující tradici? Tak či onak, dva vrchy, jeden spojovaný s mužem bojovníkem, ozbrojeným kopím, druhý s poněkud nejednoznačnou krásnou dámou, jitří obrazotvornost.

Dobrá, řeknete si teď, pěkné, ale jak to všechno souvisí s Václavem? Tím pravým? Přemyslovcem, který bydlel v Praze a o existenci Blaníků nejspíš neměl ani ponětí? Nu, popravdě, asi nijak. Leda by byly ony pověsti o jeho přítomnosti v hoře pravdivé. Rada, jak získat jednoznačnou odpověď, je prostá. Dnes je VELKÝ PÁTEK, den, kdy se hory otevírají, aes sídhe lákají na ukryté poklady. Stačí jen být obezřetný a nezdržovat se vnitru kopce příliš dlouho, a pak už budete vědět všechno.

Přijďte mi to prosím říct. V louňovické hospodě vám jistě prozradí, kde mám chalupu. Jen si nezapomeňte nechat na cestu přibalit pár točených kousků do petky…

Pokud jste dnes nahlédli do kalendáře, víte, že svátek slaví RICHARD. Jméno je keltsko-germánského původu a znamená cosi jako "silný král." Mně osobně nejbližším "silným králem" je captain Richard James Thickening, hrdina mého románu Invisible. Protože neumím kreslit jeho podobiznu vám nenabídnu. Nabízím ale portréty jiného, neméně sympatického Richarda, který si své "královské" jméno bezpochyby zaslouží http://gemik.blog.cz/galerie/gorily-zoo-praha/portrety-richarda-6-9-2011 Budete-li Richarda slavit, dejte pozor, aby se vám na sklonku večera neusídlil za krkem.

Znáte svého souseda? Nebo kolegu z vedlejší kanceláře? Určitě je poznáte, potkáte-li je na chodbě. Stane-li se tak v neděli odpoledne na Karlštejně, už si nebudete tak jisti. "Hele, támhle toho týpka odněkud znám..." A teď si představte, že dotyčný záhadně zmizí a vy ho máte popsat pro policejní účely. "Takovej... ani velkej, ani malej." "Vlasy?" "Jo, určitě nějaký má. Nebo, že by byl plešatej? Teda, bůhvíjaký háro určitě nemá, to bych si všimla..."

Možná nepatříte k lidem, kteří vnímají svět takto rozostřeně. Já ano. Když jsem začala psát svůj první román (Rytíř zelené růže), říkali mi přátelé, kteří byli mými první čtenáři (příležitostně mi to říkají dosud): "Dej tam víc popisu." "A co mám přesně popisovat?" "Cokoliv. Jak vypadají, co mají na sobě..." Potíž je v tom, že já to ne vždycky vím. Samozřejmě, vím, jak vypadal a co měl na sobě Přemysl Otakar II., když jel do bitvy na Moravském poli. Vím, jak vypadal svatý Václav - jeho tvář, zrekonstruovaná Emanuelem Vlčkem podle lebky ze svatovítského pokladu, na mne shlíží ze zdi. Vím, jak vypadal a co oblékal kapitán Thickening. Uniformu, přátelé, uniformu... Kdyby se někde objevil v civilu, určitě si toho všimnu a upozorním vás na to. Spousta postav mi ovšem setrvává v kategorii "ten plešatej chlápek od vedle." "Ten, no ten... vždyť víš. Potkali jsme ho tuhle na Karlštejně." "A co měl na sobě?" "Nahej nebyl, to bych si všimla..."

Někteří spisovatelé si prý vedle osnovy, nástinu a jak se všem těm věcem, které předcházejí sepsání literárního díla říká, vedou i cosi jako jakousi evidenci postav. Pro příklad: Muž od vedle, 179 cm, šedé oči, počínající lysina atd. atd... Toho, že já to tak nedělám, už jste si jistě všimli. Možná je to proto, že své příběhy aktivně nevymýšlím, spíš je tak nějak potkávám. Jdu zkrátka lesem a najednou proti mně vyrazí imaginární medvěd. Prosupí kolem mne, zmizí ve křoví a já si říkám, copak jej tak vyděsilo? A už jsou tady. Lovci. Na koních a se psy. Vousy a vlasy za nimi vlají. Jen ten třetí z leva je nějaký olysalý. Zaujmou mě, pustím se za nimi, potkávám jejich stopy, a pak jejich příběhy a sem tam i tváře, ovšem nikoliv policejní portréty.

Podobné jako s tvářemi je to i s charaktery. Někoho znáte opravdu dobře, víte, co ho pobaví a co ho naopak přivede k slzám, kdy bude potřebovat vaši pomoc a kdy ji naopak bude schopen poskytnout vám. Jiné lidi naopak neznáte, a ani znát nepotřebujete a nechcete, zařadíte si je stylem "ten starej ožrala", "ta ufňukaná babizna." Víc se o nich nikdy nedozvíte a, budete-li je někde popisovat, postačí vám k tomu ona tři (striktně vzato dvě, protože slůvka "ten" a "ta" můžete klidně vynechat) slova. Jenže...

Jenže se může stát, že řeknete "ten starej ožrala" a váš kámoš opáčí: "Myslíš profesora Laťku?" "Neříkej mi, že ten notor je profesor?" "A to by ses divila..." Najednou je tu příběh, notorik je zneuznaný profesor archeologie. Anebo možná není. To jen váš kamarád má pocit, že by mohl být, protože... Ufňukaná babizna, kterou vy byste nejradši vystřelili na Mars, připadá vašemu strýci sympatická a svým způsobem pohledná... "Za mlada to určitě bejvala pěkná baba..." Svět má zkrátka tisíce tváří, nejenom tu, kterou vy, potažmo já (protože, o kom je celý tenhle článek?) tušíte za rozplizlým zjevem chlápka od vedle.

Autor příběhů by měl o svých postavách jistě vědět mnohem víc, než kolik předhodí čtenářům. Někdy je ovšem zajímavé a zábavné (přinejmenším pro tak nezodpovědného autora jako jsem já) nevědět všechno a naopak se pozeptat: "Co si myslíte, moji drazí čtenáři, o...?" Zkusila jsem to na www.bdsm.cz u Herr Königa a, hleďme!, dočkala jsem se úžasné a vcelku vyčerpávající charakteristiky. Charakteristiky, kterou bych já sama nikdy nenapsala už proto, že ač jsem jeho duchovní matkou, hodnou dobu jsem z Herr Königa nevnímala nic jiného než holínky a kabát.

Takže, moji milí čtenáři, pakliže se tu objevíte a budete mít náladu diskutovat, co si myslíte o...?

Nejsem vyznavačem ženské podoby u mnohých slov. Klidně o sobě prohlásím, že jsem inženýr, státní zaměstnanec, vzdělanec, nebo spíš nevzdělanec, špatný řidič, opilec, popř. zastánce toho či onoho. Rozhodně mě nenapane tvrdit, že jsem zastánkyně, opilka (či opilkyně?), řidička (to jediné zní normálně), nebo vzdělankyně! Neuráží mě to, ani nemám pocit, že by mi to ubíralo na ženskosti. Naopak. Mnohem radši jsem státním zaměstnancem, než úřednicí. To první vám evokuje bezmála Jamese Bonda, zatímco pod tím druhým si představíte zlou bábu za přepážkou. (Ano... ano, já vím, že ti, co mě znají, už se plácají do stehen a volají: "Přepážka, Zůzo! Přepážka, to jediné ti chybí!")

V duchu této filosofie se klidně nazvu příležitostným čtenářem ženské literatury a neucítím v tom protimluv. Přesto jsem tento článek nazvala "Čtenáři a čtenářky." Proč vlastně? A jak to s těmi čtenáři a čtenářkami je?

Ti ze strašnického Domu čtení, a je jich tam prý přesně půl napůl, zatoužili po tom popovídat si se spisovatelkou Zuzanou Koubkovou a pozvali mne na autorské čtení. Bude 18.4. a určitě vám ho ještě mnohokrát připomenu, abyste mohli přijít také. Zajímavé je, že i já začala řešit čtenáře a čtenářky a uvažovat, co přečtu, aby to bylo přijatelné pro muže i ženy... Bitvu? Nebo spíš nějakou zamilovanou pasáž? Nebo obojí? Ale aby se zas mužští u srdceryvných scén neotravovali? A dámy mi vprostřed námořní bitvy neusnuly nudou?

A nudí se čtenářky opravdu u popisů bitev? Spisovatelka Renata Štulcová mi v jednom komentáři k článku Pokračovaní pokračování tvrdí, že i holkám se líbí bitvy. Ostatně, když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, že vím jen o jedné ženě, čtenářce mých veleděl, která bitvy přeskakuje. Ostatní je čtou a dokonce i chválí. Taktéž pouze od jednoho muže čtenáře jsem se dočkala odsudku zamilovaných scén (vzhledem k tomu, že je to můj bratr, neberu ten odsudek tak úplně vážně ).

Takže jak to vlastně s těmi čtenáři a čtenářkami je? Pátrám, pátrám, přemýšlím... Začala jsem si v duchu dělat statistiku. Kolik reakcí a komentářů na svá díla jsem obdržela od žen? A kolik od mužů? Kdo se vyjadřoval k čemu?

Zjištění jsou všelijaká a ve většině neprůkazná. Jedinou věc jsem zjistila s jistotou. Devadestát procent oslavných komentářů jsem obdržela od žen čtenářek na své erotické povídky o sadistickém esesákovi Königovi. Tedy, dámy...