Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Zabitý žije!

17. března 2018 v 13:17 |  Knihy
Ne, to není nesmysl, byť to tak na první poslech zní. Míněn je totiž můj román Zabitý před klášterem. Vyšel koncem ledna a už se dočkal prvních recenzí. A... ano, budu se nezřízeně chlubit... jsou velice dobré. Pravda, Vlastimil Vondruška je prý lepší, ale uznejte, že by vlastně bylo hodně smutné, kdyby profesionální spisovatel a vystudovaný historik psal horší historické knihy než agronom Mrkající. Na recenze můžete mrknout sem: https://www.databazeknih.cz/recenze/bratr-zdislav-zabity-pred-klasterem-362014 (další jsou pod komentáři) a sem: https://www.megaknihy.cz/historicke/304831-zabity-pred-klasterem.html A chcete-li, můžete i nějakou připsat.
Zabitý se také dočkal prvního veřejného čtení. Proběhlo 1.3. ve vinotéce 2 deci a byla to, jak také jinak?, bomba!!! Profesionální herci Martin Elliot Holec (znáte ho z Ordinace v růžové zahradě... ach, tak promiňte, neznáte. Mohlo mě napadnout, že moji čtenáři se na něco takového nedívají) a Petra Zídková se postarali o vpravdě profesionální přednes. Obzvláště Petra byla fantastická, tím spíš že si k přečtení vybrala tu jedinou erotickou scénu, která v knize je Úžasný. Dostavilo se množství lidí, vypila spousta vína a slavná paní spisovatelka si po příchodu domů ustalala na kamnech, pročež má teď popálenou sedinku...
Další čtení plánujeme na konec dubna/počátek května v Kamberku (ten znáte pro změnu ze Záhady zlatodolu; ano, je to ta ves, kde ani poloslepého žlutého psa neměli).
A pokud stále ještě váháte, zda po Zabitém sáhnout, zde malá ukázka (omlouvám se, není to ta erotika):

Nakonec tedy přece jen vyskočil na svého obrovského koně Matouše a jel. Mráz mu byl dobrým společníkem. Krotil vzbouřenou krev v jeho žilách a nutil jej přemýšlet aspoň trochu střízlivě.

Především… především, říkal si stále dokola, bych se měl omluvit Ojířovi. Nazval jsem ho ohavným smilníkem, a přitom jsem… jenže to bylo tak pěkné…

Ona je nejspíš opravdu čarodějka. A její sestra zřejmě také. Nezavraždily nakonec Joklína ony? A nejen Joklína. Nezabily taky své manžely? Ten Annin si to bezpochyby zasloužil. Prý se udusil zvratky. Mohla tomu Anna zabránit? Po tom, co ji "půjčil" svým opilým kamarádům, k tomu jistě neměla důvod.

Proboha, volal na sebe Zdík z hloubi své mysli, podezíráš tady tu nejúžasnější ženu na světě z úkladného mordu?

A vzápětí na to si tišším, ale stejně důrazným hlasem odpovídal: Podezírám.

A pokud ho spáchala, dodával posléze, nechám se za ni za to sám popravit.

Cesta okolo statku byla rozšlapaná, plná zpola zmrzlých kaluží, bláta, hnojůvky. O kus dál už ležel jenom panensky bílý sníh. Samozřejmě, i tady byly vyšlapané stezičky. Stezky, cesty. Zdík jel po jedné z nich. Příliš frekventovaná nebyla, ale přece jen po ní občas někdo chodil. Jedny stopy křížily druhé. Sem tam se nějaké odpojily.

Řádka obzvláště podivných vedla k osamělému seníku. Jako by se někdo hodně hluboko bořil. Asi nesl něco těžkého. Zdík zarazil koně. Celé to bylo nějaké divné. Spousta stop, jedna přes druhou na cestě, dokonce kapičky čehosi tmavého - že by krev? A pak ony hluboké potácivé stopy.

Bylo to téměř ve stínu lesa. Strhl tu snad někdo srnce a nesl si ho schovat do seníku? Zdík věděl, že se takové věci stávají. Zvěř sice patří panstvu a pytláctví je zle trestáno, přesto se - obzvláště v zimních měsících - najde někdo, kdo neodolá lákadlu čerstvého masa.

Jenže kdyby někdo upytlačil srnce, a pak si ho nesl schovat, zanechával by za sebou přímou stopu. Ne, nutně, myslel si Zdík. Mohl se zastavit na cestě, s někým mluvit. Byly tu i další stopy a i ony vedly k seníku. Taky se tu v rozšlapaném sněhu černalo něco malého. Zdislav seskočil z koně a zvedl to. Plátěný pytlíček s přetrženým koženým řemínkem. Uvnitř bylo něco měkkého. Bylinky. Slabě sice, ale přece jen voněly.

Podobné věci nosívají lidé na krku, nebo přivázané k opasku pro štěstí. Něco takového dal Ojíř podle svých slov Kateřině. Zdík se zarazil. Možná je to hloupost…

A možná taky ne, pomyslel si.

"Počkej tu na mě, Matouši," oslovil trochu absurdně koně, a pak se vydal směrem k seníku.

Zvuky slyšel už z dálky. Mužský hlas byl hluboký a hrubý, ženský přeskakoval a dusil se pláčem. Tady bylo něco hodně špatně. Zdík stiskl pochvu s mečem, aby ho jeho řinčení neprozradilo, a opatrně se kradl k seníku.

Přistoupil až ke dveřím a pokusil se štěrbinou mezi prkny nahlédnout dovnitř. V příšeří, které tam panovalo, neviděl samozřejmě vůbec nic. Za to rozuměl slovům. "…nebo to taky můžu udělat támhle holce…" Ženský vzlyk, a pak nějaké šoupání, mužské mručení…

Kdyby tak věděl, kolik jich uvnitř je. Podle stop víc než jeden. Musí vpadnout dovnitř a musí je překvapit. Nedat jim čas na to, aby si uvědomili, že jsou v přesile. Jinak dopadne jako včera při potyčce se "spolubratry."

Tasil meč a rozrazil dveře. Ve vteřině, kterou měl na rozhodování, viděl po své pravé ruce Kateřinu a před ní chlapíka s nožem. Po levici měl další dva, ti nože neměli. Jestli tu jsou někde nějací další, nevěděl. Skokem byl u toho ozbrojeného. Chlap se otočil, a to bylo také to poslední, co v životě udělal. Čepel meče se mu zasekla pod žebra a křížem projela celou dutinou břišní. Chlap vykvikl jako porážené prase a ve spršce krve a dalších tělních tekutin šel k zemi. Zdík se otočil a z výšky ťal druhého do hlavy.

"Zabiju tu malou," vykřikl třetí. Jednou rukou sáhl po noži, zatímco druhou se pokusil chytit Markétku. Kdyby nejdřív jednal, a pak křičel, mohlo se mu to podařit. Takhle jej během vteřiny dostihla smrt. Rytíř jej chytil levicí za ryšavou kštici a pravičkou mu vrazil do zad meč.

Kateřina ječela a Markétka jenom poulila ty největší oči na světě. Zdík skočil zpět doprostřed seníku a rozhlížel se kolem dokola po dalších protivnících. Ale žádní už tu nebyli. Jenom dva mrtví a třetí dodělávající s otevřeným břichem.

Kateřina konečně přestala křičet a rozběhla se k Markétě. Zvedla ji do náručí a opakovala: "Holčičko moje, holčičko…"

"Teto, máš na tváři krev."

"Já vím, já vím…"

"Měli bychom jít," řekl Zdík. "Maminka má o vás strach."

Rozplakaly se obě dvě.
 

Úkol z ruštiny

14. března 2018 v 0:08 |  Články
Když můj syn na počátku září loňského roku nastupoval do sedmé třídy, začínala mu mimojiné také výuka druhého cizího jazyka. Angličtinu má od školky, nyní si měl vybrat mezi němčinou, španělštinou a ruštinou. Po zralé úvaze, poté, co jsme zvážili, kam nás (užžžghhh...grrrmmm) směřují naše elity, a také s ohledem na skutečnost, že německy, ani španělsky neumím ani slovo, zatímco z ruštiny jsem maturovala a mohla bych mu tím pádem radit, jsme se rozhodli pro ruštinu...
Běda, běda, třikrát běda!!! Zapomněli jsme na azbuku! Lidé vůbec rádi zapomínají a ruština není jenom pismo Taťány Oněginu, nebo Slovo o pluku Igorově (v němž se kníže Všeslav měnil ve vlkodlaka!), jsou to především ty nešťasté bukvy. V Bolkově podání připomínají cokoliv od kurentu až po záznam seizmografu. Dnes jsme pracovali na úkolu s názvem Náša semja - semja je rodina, zatímco ródina je vlast. Ok, no stress... Oba Bolkovi dědové se jmenovali Jan, oba strejdové jsou Jan... s tetičkami je to mnohem zábavnější, jedna je Bepa a druhá Ubema... Věra a Iveta Mrkající. V souvislosti s prarodiči se chvíli snažíme zpracovat skutečnost, že někteří už nejsou mezi námi. Bolek ji nakonec vyřeší latinkou psaným R.I.P., to je přece mezinárodní kód...
Pak dojde na zaměstnání. Cargo dispečer je cargo dispečer i v ruštině. Jeden děduška je (byl - R.I.P.) geodezisť a druhý voditel, Ubema je med-sistra a Bepa prodavčíca, ďáda Jan číslo jedna je geodezísť jako jeho pápa, zatímco ten druhý rabotájet v zavódě. I s bábuškami si víme rady, jedna byla už okoukaný geodezísť, zatímco ta druhá pracovala jako účetní, tudíž bude zřejmě ekonomísť. Pak ovšem nastává problém a jako obvykle ho mám na svědomí já. Co si počít s rostlinolékařkou? Nechci to Bolkovi komplikovat, a tak říkám: úředník, jsem státní úředník... Jak jen se to řekne?
Vzpomínám si na jakousi obskurní povídku, kterou jsme četli na gymnasiu. Nějaký úředník jménem Bašmačkin v ní šetřil na kabát, neboli šiněl (tak se ta povídka jmenovala). Když si ho konečně pořídil, tak se někde ožral, kabát mu ukradli, on z toho umřel a začal strašit... Nakonec dohnal nějakého nešťastného strážce pořádku, jemuž ztrátu svého "šiněle" zazlíval, k šílenství... Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, úředníka nevymyslím. Ke slovu přichází google překladač... Prý služaščij... Možná, že Bašmačkin byl služaščij, ale státní úředník je gosudarstvenyj činovnik!!! Ano, přátelé, jsem činovník!!! Přijďte se podívat do mého šatníku, kolik tam mám kabátů!
Bolek uzavřel naše snažení zavrtěním hlavou: "To jsem se na to moh rovnou vysrat, za tohle ani čtyřka za snahu nebude..."

Pokračování počátku

24. února 2018 v 9:24 |  Články
16. ledna jsem napsala článek Počátek roku, v němž si pochvaluji, jak se mi pro letošek daří. Opět musím začít slovy "nerada bych to zakřikla...", ale daří se mi i nadále. Zabitý před klášterem už je na světě a zdá se, že se líbí. Aspoň první recenzce, pravda, zatím většinou pouze slovní a ze strany mých přátel, to potvrzují. I když jedna už vyšla i na databázi knih a ani ta není negativní. Ještě větší ovace než kniha sklízí její trailer, který natočil Jerry Fišar a který, jak mi bylo potrzeno několika profesionály, silně překračuje dílo amatéra.
Nejen na poli uměleckém, ale i na tom společenském se mi daří. Jindy jsem touhle dobou bývala už zcela zpruzena zimou a tmou a téměř neopouštěla domov (leda to práce Nerozhodný) a letos jdu z akce na akci. Vymetla jsem něco plesů, byla KMOTROU!!! novému románu Jana Bauera O život princezny a 1.3. mě čeká čtení ze Zabitého ve 2 deci! Číst se tentokrát uvolili herci Petra Zídková a Martin Holec a já doufám, co doufám? jsem si téměř jista, že nás čeká silný zážitek. Pokud byste měli zájem, dorazte. Vinotéka 2deci U Hráze 455/23, Praha 10 od 19.00 hod.
Krom toho jsem navštívila zajímavý skalní útvar s bizarním názvem Ďáblova Prdel (nevěříte? zagooglete a zjistíte, že si nevymýšlím), dnes ráno se na i-netu dočetla, že Ester Ledecká má druhé zlato (joooo!!!) a co je, tedy aspoň pro mě Usmívající se, nejdůležitější - Zdík na Matoušovi vyjel a to tak rázně, že už mám 85 stran. Samozřejmě, jako vždy si nejsem úplně jista jejich kvalitou a je možné, že je ještě silně proseju... I tak ale dělám sama sobě radost Mrkající.
 


Plynutí času

31. ledna 2018 v 0:47 |  Články
Před čtrnácti dny jsem napsala článek "Počátek roku", v němž si libuju, jak se mi všechno daří. Nu, daří. "Zabitý před klášterem" vyšel a už má své první čtenáře, také trailer už je na světě a vypadá fantasticky. I kočky se mají dobře. Jirka Charvát vzal vážně naše blbé kecy o tom, že nám se neděkuje, ale nosí se nám kapsičky, a přinesl nám hned pět balení... Díky, Jirko!
Potkalo nás ovšem už i pár horších věcí... samozřejmě, ty neblahé prezidentské volby, uhh... Na Bezejově hodila nějaká svině z jeskyně (omlouvám se jedincům rodu sus) živé kotě přes plot a odjela, pranic ji nezajímalo, že na Bezáči chovají čtyři ostré psy... Koťátko naštěstí žije a poněkud roztřeseně doplňuje naši kočičí rodinku na sedm kousků.
Taky se nám ucpal odpad a zničili jsme bratranci strop...
...tou nejhorší, opravdu smutnou, událostí je ale odchod tety Jany. Moji přátelé ji možná budou znát pod přezdívkou "paní s kachnou." Teta Jana totiž krom spousty jiných věcí dokázala svkěle upéci kachnu na medu. Kromě toho to ale také byla lékařka a záchranářka, která zachránila řadu lidí, úžasná ženská, schopná poprat se s nepřízní osudu, sáhnout si na dno, ale zase se od něj odrazit... cestovala, žila... naneštěstí dosti krátce... Taky to byla máma mých sestřenek a - troufám si říct - dobrých kámošek Janičky a Kiitinky. V pondělí měla pohřeb a já si při té příležitosti vzpomněla, že poprvé jsem ji viděla v Rožnově pod Radhoštěm. Byla jsem tam jako malé smrádě s rodiči a bratrem, který byl ještě menší smrádě. Na parkovišti jsme viděli wartburg (typla bych, že žlutý) a otec, který byl fanatik do aut, poznal, že je jeho bráchy. Tehdy samozřejmě žádné mobily nebyly, takže vytrhl papír z diáře a napsal na něj nějakou třeskutě vtipnou zprávu. Chtěl být sprostý, ale protože s sebou měl malé děti, použil místo vulgarit slova jako pomeranč a koniklec... závěr zněl, že se za dvě hodiny sejdeme tam a tam... a sešli jsme se. Tehdy jsem poprvé viděla tetu Janu, a vlastně i Janičku, protože teta byla v požehnaném stavu...

Opět na výletě do středověku

30. ledna 2018 v 15:00 |  Trailery
Právě vyšla čtvrtá knížka ze série o bratru Zdislavovi "Zabitý před klášterem". Příběh se tentokrát odehrává v Praze a obviněným z vraždy je Zdíkův přítel křižovník Ojíř. Nádherný trailer, který ke knížce natočil Jerry Fišar, si můžete prohlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=vkuseg7Tqqs&feature=youtu.be
A já moc děkuju
Jerrymu za úžasnou filmařskou práci, všechna čest, Jerry!!!
Ireně, jeho asistentce, za pomoc a vůbec za to, že to s námi, opilci, vydržela.
Lannymu a Janě za poskytnutí fantastických prostor, Lannymu též za pomoc při příprávách a samozřejmě za to, že zapálil velmistra
Pitsulovi, Michalovi, Lucce, Lubošovi, Billovi a Bolkovi za to, že se neváhali převléci do kostýmů a v zimě, která panovala, v nich celý den blbnout
Vejceti a Toníkovi za ty kostýmy
a Danovi za možnost natočit průvodní slovo ve 2 deci
Díky, díky, díky, jste skvělej tým (jestli jsem na někoho zapomněla, tak se omlouvám, ale také mu děkuju)

Zabitý před klášterem

30. ledna 2018 v 14:43 |  Knihy
Se Zdíkem, johanitou, někdejším templářem a mým historickým rádoby vyšetřovatelem, už jste se setkali v knihách Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a Záhada zlatodolu. Teď přichází čtvrtý díl jeho dobrodružství, knížka s názevm Zabitý před klášterem. Z vraždy je tentokrát obviněn Zdíkův přítel křižovník Ojíř a Zdislav dělá vše pro to, aby ho zachránil. Snadné to ale samozřejmě mít nebude...
Tady nádherný filmový trailer z dílny Jerryho Fišara, v němž si můžete Zdíka, Ojíře a další postavy mého veledíla prohlédnout (a mžete si v něm prohlédnout i mě Mrkající)

Počátek roku

16. ledna 2018 v 9:40 |  Články
Snad to nezakřinu, když si počátek letošního roku pochválím. Zatím se mi téměř všechno daří. Po dlouhé době jsem se viděla a slyšela s řadou starých známých, o kterých jsem si tak nějak myslela, že zmizeli v propadlišti času. A ejhle! oni jsou zpátky, stále stejně milí a sympatičtí a je radost s nimi po dlouhé době pokecat. Nejen přátelé se vynořují, po půl roce se vrátila i kočička Black. Zmizela počátkem letních prázdnin v Louňovicích a my ji dávno oplakali. A najednou sedí živá a zdravá, dobře živená a s krásnou srstí, před chaloupkou a mňouká, jako by chtěla říci: No, kde jste?
Vedle společenských akcí mám za sebou taky první tvůrčí počin - o víkendu jsme s Jerry Fišarem, jeho asistentkou Irenou a partičkou mých obětavých přátel z Louňovic, Prahy a Bezejova natáčeli trailer k dalšímu Zdíkovu dobrodružství. Ano, to je ten tolikrát avizovaný Zabitý před klášterem, v němž můj nebohý hrdina upadne mimojiné do osidel lásky, taky upadne do Vltavy a tak vůbec... Až na malou patálii s bratrem Ulmanem, který se opil a ztratil, proběhlo všechno dobře. Vedle herců si zahrály i úžasné bezejovské interiéry a já už se nemůžu dočkat výsledného díla. Jak znám Jerryho, nepochobuji o tom, že to bude pecka, z níž bude temný středověk doslova sálat.
A ještě jednou Zdík. O tom, že se chystám napsat ještě jednu knihu, jíž bude hrdinou, jsem vás už informovala. Mám k ní i řadu nápadů, zatím to ale byly jen takové úlomky, které příliš nedržely pohromadě. Leč zdá se, že se konečně začínají spojovat v ucelený příběh. Tak mi držte palce, ať to klapne a Zdík na Matoušovi ještě jednou vyjede.

Vnitřní boj

1. ledna 2018 v 17:58 |  Články
Ani v poslední den roku jsem neodolala a věnovala se duševní onanii, tj. pročítání recenzí na má díla. A při tom jsem narazila na velmi zvláštní větu. Jeden recenzent napsal: ...ano, hlavní hrdina vede jakýsi vnitřní boj, ale nemyslím si, že by se s tím trápil... Přemýšlím o té větě už od včerejška, ani šampaňské a chlebíčky mi ji nevyhnaly z hlavy. Vede vnitřní boj, ale netrápí se s tím? Je naprosto v pohodě, vůbec nic mu nechybí, jen jaksi mimochodem vede vnitřní boj? Prostě se takhle ráno probudí a řekne si: "Ach, to je krásné jitro, ptáčci zpívají, sluníčko svítí a ten vnitřní boj ve mně, ta má rozervanost!"? Pokud ano, pak jsem, vážení čtenáři, musela stvořit pěkného mutanta! Nu, tuším, jak to asi recenzent myslel. Asi měl dojem, že na to, že vede vnitřní boj, má Zdík (ano, ten hrdina je on) poměrně dost okamžiků, kdy na něj nemyslí a prostě užívá života. Nevím samozřejmě, jaké životní zkušenosti má recenzent. Ale ty moje mi říkají, že okamžiků, kdy je člověk bezvýhradně šťastný anebo naopak totálně v pr..., není v životě tolik. Většinou je to tak nějak půl na půl. I v té nejčernější sitauci se člověk dovede zasmát a naopak, i když by měl být naprosto spokojený, může být něco, co ho nenechá spát. To se ovšem týká obyčejných lidí. Literární hrdinové to takhle možná prožívat nemají Mrkající
Ať je to, jak chce, vám, drazí přátelé, přeju krásný nový rok 2018, všem, co jste mi přáli, děkuju, těm, kterým jsem neodpověděla, se omlouvám, že jsem neodpověděla... Chtěla bych vám sdělit nějaké velké poselství, ale jediné, co mě napadá, je: Jděte dojíst a dopít dobroty ze včerejška a na vnitřní boj se vykašlete!

Žena s drakem

20. prosince 2017 v 19:25 |  Knihy
Knížka třinácti povídek s tématikou sci-fi, fantasy a horor. Je součástí cyklu "Lehké fantazijno", do nějž patří ještě "Žena se lvem" - vyšla loni před Vánoci, "Źena se sovou" - spatřila světlo světa v polovině letošního roku a "Žena s labutí", která by - dají-li různí bohové a bohyně (ty hlavně) - měla být představena na Světě knihy 2018. A teď v čem je jedinečnost "Lehkého fantazijna"? Přece v tom, že se jedná o povídkové knihy, do nichž přispěly výlučně ženy - české a slovenské autorky především z žánru SF, ovšem sem tam i někdo zvenčí, tedy především a hlavně JÁ. No, dobře, dobře... v "Ženě se sovou" měla povídku Ludmila Vaňková (já to beru, že jsem druhá).
Přečetla jsem všechny tři vydané "Ženy" a narazila na spoustu skvělých povídek, ale i na takové, které mě jaksi... nezaujaly. Neříkám, že jsou špatné, spíš to není můj šálek čaje. V "Ženě s drakem" se mi ovšem až na dvě líbily všechny povídky, četla jsem ji se zatajeným dechem a říkala si: jo, jo... jo! Takže máte-li rádi SF, sáhněte po Ženě s drakem", minimálně deset povídek je tam skvělých (dvě průměrné a ta třináctá je moje, tu si nedovolím soudit). A rozhodně se nebojte, že to bude díky ženám autorkám nějaká romantika... kdepak tady teče krev. A když neteče, je to možná ještě horší...

Zdíkův život

14. prosince 2017 v 12:31 |  Knihy
Řada přátel se mnou vede boj kvůli Zdíkově smrti. Přitom je zřejmé, že Zdík umřel. Narodil se roku 1284, umřít prostě musel. Upálení unikl, ale mohl by padnout v boji, hrdinsky zahynout, když zachraňuje krásku, dítě, stařenku, koťátko, nedopitý sud piva... (doplňte dle vlastních preferencí). Nezahyne-li, dožije se požehnaného středověkého věku, bude mu padesát, když začne trpět revmatismem, začne ho zrazovat prostata, nebude moci pít, protože ho bude pálit žáha, bude mít ústřel, šedý zákal a hemeroidy (to nesouvisí s jeho templářskou minulostí). Pravda, potká se s Karlem IV., ale řekněte sami, stojí ten otec vlasti za to?
Přátelé, nechte Zdíka zemřít. Nepřete se se mnou kvůli jeho smrti, spíš přispěte k jeho životu. Leccos o něm víme, ale stále je tu spousta bílých míst, která byste mohli zaplnit. Díky Jiřímu Kovaříkovi a Liboru Příbramskému už víme, jak se jmenovali Zdíkovi francouzští konfráteři. Známe jméno jeho děda - Bohuslav z Rysína, i matky - Zdislava. Já znám i jméno jeho táty. Víme, že byl chráněncem olomouckého biskupa Dětřicha, že svá panošská léta strávil v Uhříněvsi a posléze ve službách Bertolda z Gepzenštejna, že pobýval u dvora Václava II., bojoval v Polsku a Uhrách... Známe Zdíkova učitele Proška i spolunovice Václava, víme, že se okolo šestnáctého roku života spustil s plavovlasou kráskou a posléze kvůli tomu činil pokání (podobná pokání z podobných důvodů pak činil po zbytek života, nebo přinejmenším do chvíle, kdy potkal chovatelku slepic, ta měla na to, aby mu přistřihla peroutky).

Přátelé, čtenáři, máte-li jakýkoliv nápad, nikoliv ke Zdíkově smrti (ta je tak nebo tak neodvratná), ale k jeho životu, sem s ním. Na stránky mých románů vstupuje jako třiatřicetiletý, do té doby ho mohla potkat spousta dobrodružství (určitě zajímavějších, než je únik moči a loupání v kloubech, za která bojujete). Sem s nimi!

Kam dál