Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Vstávat, aby člověk hromadil peníze, a pak ponocovat, aby je utratil.

Neděle v 9:40 |  Knihy
Ne, nehodlám vám tentokrát kázat, abyste se zamysleli nad svým životem vezdejší, přestali vyznávat čistě materiální hodnoty a hleděli si ducha (a chovali kočky Mrkající). Tuto povinnost ráda přenechám poustevníku Kubešovi, který je jednou z postav mé NOVÉ KNIHY!!, právě vyšlého románu Záhada zlatodolu. Román patří do série knih o bratru Zdislavovi, někdejším templáři,nyní johanitovi, jinak mém středověkém "vyšetřovateli." Žánr historické krimi je teď velmi populární, a tak si v něm hledím přihřát svou polívčičku i já. Zatím se mi ale daří spíše příběhy o zločinu, než skutečné detektivky. Takže stejně jako v předchozích Zdíkových dobrodružstvích nečekejte půlkruh podezřelých, v jehož středu stojí Zdislav a jednoho po druhém vylučuje, aby nakonec ukázal na vraha. Spíš se připravte na spoustu krve, šermu, pádící koňská kopyta, vytlučené hospody... a tak vůbec.
Děj knížky se z větší části odehrává v místech, kde to velmi dobře znám, totiž na Podblanicku. Onen záhadou opředený zlatodůl je totiž Roudný. A tak Zdíka (a pochopitelně taky Güntera a Hermana) zavedou jejich kroky do Louňovic, Kamberka, Mladé Vožice, Libouně. A v neposlední řadě také na Blaník, kde se důmyslný johanita setká s oním výše avizovaným poustevníkem Usmívající se
 

Útulné Strašnice

24. ledna 2017 v 17:29 |  Články
Má všímavost je pověstná. Tak se mi třeba jednou stalo, že stojím ve své oblíbené vinotéce 2 deci a popíjím. Vedle mne stojí jakási dáma a také popíjí. Dáme se do řeči, hovoříme o dětech a já začnu složitě vysvětlovat, že ačkoliv patříme pod ZŠ Vladivostocká, chodí můj syn do Gutovky, protože to tam má mnohem blíž. "Víte," líčím své spolupitelce, "my bydlíme..." A obšírně vysvětluju, kde bydlíme. "Ale já vím, kde bydlíte," přeruší mne ona dáma, "jsem vaše sousedka..."
Posléze se ukázalo, že ne přímo sousedka, nýbrž z nového domu ob dva baráky od toho našeho. Přiřítím se domů a sděluji své matce (tehdy ještě žila), že jsem se seznámila s téměř sousedkou z toho nového domu, a máti praví: "Z toho červeného nebo z toho žlutého?" Eeee... ony jsou ty baráky dva? Uznejte, že bych od minuty mohla svědčit u soudu.
Někdy si ale přece jen něčeho povšimnu. Tak třeba dneska... jdu podchodem u metra Strašnická a padne mi do oka jakýsi výlep. Spolek pro útulné Strašnice tam vyzývá občany (resp. vyzýval je asi před rokem, ten výlep už tam zjevně nějakou dobu visí Mrkající), aby se dostavili do podchodu a vymalovali ho barvami. Legální sprejerskou stěnu Úřad městké části nepovolil, ale vymalování podchodu do čtverců různých barev ano. Podchod je dávno rozčtvercovaný a vymalovaný. Přes všechny barevné čtverce jsou tagy a nejrůznější sprejerské čmáranice (nikoliv pěkná grafiti), pročež Spolek pro útulné Strašnice přišel s konceptem nové výmalby a obrátil se na občany, aby se k němu vyjádřili. Hned první vyjádření zcela zjevně nepocházelo od členů spolku, znělo: "Stejně vám to zase zbombíme, mrdky."
Nu, co dodat? Snad, že jsem měla tím podchodem projít nevšímavě...

Svatý Jan, miláček Páně

27. prosince 2016 v 18:16 |  Události
Dnes je svatého Jana, miláčka Páně. V občanském kalendáři má svátek Žaneta, neboli Janička, ale v tom církevním svatý Jan Evangelista. V českých zemích si potrpíme na jiné dva svaté Jány. Svatý Jan Křtitel byl hlas na poušti, oblékal se do koží velbloudích, konzumoval kobylky a med divokých včel a říkal: "Já vás křtím vodou, ale ten, který přijde po mně, vás bude křtít duchem svatým." Svatý Jan Křtitel byl Kristův předchůdce a po Božím synovi nejdůležitější muž Nového zákona. Druhým svatým Janem, který je u nás oblíben, je svatý Jan Nepomucký, pražský kanovník, zpovědník královny Žofie a spolupracovník arcibiskupa Jana z Jenštejna. Král Václav IV., který Jenštejna nesnášel a na Žofii žárlil, ho nechal umučit. Podle rozboru jeho ostatků byl Nepomuk nejprve surově zmučen, poté mu někdo doslova rozkopal obličej, a pak ho podle legendy dosud žijícího a jistě příšerně trpícího zašili do pytle a shodili z Karlova mostu. Tam, kam dopadlo jeho tělo, se vynořilo sedm hvězd.
Svatý Jan Evangelista zůstává za těmito svými jmenovci tak trochu v pozadí. A přece i jeho jistě znáte. Na obrazech poslední večeře Páně je to ten nejmladší a nejhezčí z apoštolů, který sedává vedle Krista a někdy mu dokonce pokládá hlavu na rameno. Bláznivý Dan Brown z něj udělal ženskou, totiž Máří Magdalénu, údajnou Kristovu družku. Půjdu teď tak trochu v jeho stopách a dovolím si nastínit vlastní hypotézu. Svatý Jan Evangelista doprovází Kristovu matku Marii na Golgotu a je spolu s ní svěkdem Kristova ukřižování. Ježíš jej dokonce ještě z kříže vyzývá, aby se o Marii postaral. Církevní koncil, který se sešel několik stovek! let po Mariině smrti, rozhodl o jejím věčném panenství. V evnageliích ovšem nic takového není, naopak v jednom z nich stojí, že za Ježíšem přišla jeho matka a bratři. A tak mě napadá... nebyl náhodou svatý Jan Evangelista Ježíšův mladší bratr, syn Marie a Josefa, který následoval svého velkého sourozence a po jeho smrti se staral o jejich matku?
Svatý Jan Evangelista je také autorem Zjevení svatého Jana, neboli Apokolypsy. Mnozí záhadologové soudí, že byl svědkem přistání UFO, měl vizi atomové války, nebo holdoval halucinogenům. Je také možné, že prostě zahlédl konec světa.
Za starých časů byl svátek svatého Jana, miláčka Páně, třetím svátkem vánočním. I dnes máme tři vánoční svátky, ale ještě před pár lety tomu tak nebývalo. I já si ještě pamatuji, že se na Štědrý den chodilo do práce a Vánoce to byl pouze Hod Boží a svatý Štěpán. Ve středověku k nim ovšem patřil ještě svatý Jan Evangelista. Dnes už 27.12. slaví jen Žanety. Pro ostatní je to obyčejný den a leckdo si možná oddychne, že už je po Vánocích. Já mám ale Vánoce ráda, a tak mne těší, že dosud trvají, ačkoliv to skoro nikdo neví Usmívající se
 


Trocha hloubání (aneb můj život v datech)

24. prosince 2016 v 13:45 |  Články
Je Štědrý den, jeden z nejmagičtějších dnů v roce, salát je hotov, na řízky je ještě příliš brzy. Mohla bych si jít vyložit karty na to, co mne potká v příštím roce, ale mám strach, aby mi nevyšla nějaká hrůza. A tak raději jen tak sedím, na stromeček hledím, vdechuji vůni jehličí (ne ze stromku, ten je umělý, ale z adventního věnce) a hloubám. Hloubám o životě, tom svém pochopitelně Usmívající se O tom, co mne potkalo v minulém roce. A vlastně i v těch předchozích. A které to vlastně byly...
1973... to jsem spatřila světlo světa, to si pochopitelně nepamatuju S vyplazeným jazykem
1975... čáp přináší mého úžasného sourozence, to si taky nepamatuju. Říká se, že první vzpomínky má člověk ze tří let. Myslím, že to sedí. Mám vzpomínku na vánoční stromek na pozadí ludvíkovské ložnice mých rodičů (posléze ji prodali, protože měli - a později ještě vícekrát Mrkající - hluboko do kapsy). Pod tím stromkem stojí růžový kočárek pro panenky, sporťák. Jelikož jsem v tom kočárku posléze bratra vozila, myslím, že to časově zapadá.
1989... byla sametová revoluce, ale také jsem se poprvé osudově zamilovala. O dva roky později jsem se s dotyčným pánem dala dohromady a skoro nám to vyšlo...
1993... poznávám historickošermířský spolek Záviš a začínám se díky tomu zajímat o historii
1997... tak trochu lstí dokončím agronomickou fakultu ČZU a nastupuji do svého prvního zaměstnání, vydržím v něm doposavad Usmívající se
2003... mi vychází první kniha, román Rytíř zelené růže. Léta šermu nevyšla vniveč, v knize jsem je znamenitě zužitkovala, pouze v jedné kapitole chybí šarvátka a v té je zase kompletní popis brnění Ješka z Michalovic Mrkající
2004... největší zázrak v mém životě!!! A přichází těsně před Vánoci!!! 21. prosince se narodil můj syn Boleslav.
2005... kníže Václav byl vždycky osobností, která mne fascinovala. Léta jsem se zaobírala myšlenkou, že o něm něco napíšu. Román byl hotov už počátkem roku 2004. Dobře si vzpomínám na to, jak sedím v hospodě a brečím do černého piva, protože jsem Václava právě musela zabít. Vyšel ale až v roce 2005.
A jsme v roce 2012... kolegyně, která se mi už léta pokouší najít partnera, přijde s tím, že na Skyportu je pohledný skladník. Pošlu ji tam, kam slunce nesvítí, ale pak se jdu na ten Skyport přece jen podívat. Tak poznávám Luboše Bartúška.
2015... patrně nejsmutnější rok v mém životě. 4. ledna neočekáváně umírá moje maminka. Sotva se z jejího odchodu nějak vzpamtujeme, dozvídáme se, že otec má tutéž těžkou chorobu. Pere se s ní přes půl roku, ale nakonec už je jasné, že nevyhraje.
Tatínek umřel letos, v roce 2016. Zároveň jsem se v tomhle roce ale také vdala a stala se paní Bartúškovou. Od 1. června jsem byla povýšena a jsem teď představenou (téměř matkou). Dopsala jsem další knížku (už sedmou). Pronikla mezi autorky české fantastiky (což byl vždycky můj sen), dá-li Pán Bůh, vyjde moje povídka v jednom z dalších dílů československé ženské fantastické antologie Žena se lvem.
Taky mám čtyři kočky a spoustu skvělých přátel. Tak myslím, že teď je ta chvíle, abych šla a vyložila si karty...

Kočky? Ne, kobylky

21. prosince 2016 v 22:07 |  Články
Na mé články o kočkách jste už všichni zvyklí, teď jsem se vás ale rozhodla překvapit článkem o (pa)kobylkách.
V mé rodině se už léta traduje historka o muži, který se chlubil tím, že "opravdu slušně" hovoří jakýmsi jazykem. Pročež se ho můj děda, který ho chtěl usadit, s kameným výrazem ve tváři zeptal, zda by mu mohl přeložit větu "Pakobylka nežere puškvorec."
Vzpomněla jsem si na to, když jsme ve vinotéce 2 deci pařily s Japonkou Junko Shimada, která hovoří česky, a zeptala se jí, jak se onen dědečkův slavný překladatelský oříšek řekne. Musely jsme použít řadu google aplikací a nejprve spáchat anglickou verzi "The locust dosn´t eat sweetflag.", až Junko posléze pronesla pozoruhodné: "Bata wa aši wo tabenai."
Ha, a teď se tužte, přátelé. Pokud někdo z vás opravdu "slušně" hovoří nějakým cizím jazykem, zkuste naši pakobylku nechat vůči puškvorci chladnou i na místech, kde se nemluví ani česky, ani japonky, ani anglicky.

Další porce slávy

14. listopadu 2016 v 11:10 |  Články
A opět jsem slavná!!!
A krátké zhodnocení mé poslední knihy Znesvěcený hrob od mého velkého kolegy a vzoru Otomara Dvořáka:
Hned jsem se začetl do tvé knížky Znesvěcený hrob, je to výborné, nevím sice ještě, jak dopadne detektivní zápletka, ale dobovou atmosféru máš výbornou a je to psané lehce a vtipně, dobře se to čte, má to živý a vtipný jazyk. Jen tak dál 🙂

Pánova březina

24. října 2016 v 10:35 |  Místa
Zatímco loni touhle dobou jsme vyrazili do strašidelného lesa Boru u Českých Budějovic, letos nás zlákal jiný zlopověstný hvozd, totiž Pánova březina u Mukařova. O té se traduje řada podivných historek. V sedmnáctém století tu prý kněžna Ležárka prchala před švédskými žoldáky, ti ji nejen dostihli, ale také mučili a posléze zabili. Ještě před tím prý ale stačila skrýt do jedné z lesních studánek zlatý kalich. Historka není tak nepřesvědčivá, jak by se na první poslech zdálo. Švédové tu na sklonku třicetileté války opravdu řádili a zlatý kalich by zase odkazoval na české protestanty ukrývající po bitvě na Bílé hoře své cennosti. Tedy zřejmě dva příběhy, které se v průběhu času změnily v jeden.
V devatenáctém století odcházejí do Pánovy březiny zemřít dva mladí, nešťastně zamilovaní lidé. Rodiny jejich vzájemné lásce nepřejí, pročež nešťastní milenci odkládají v krutém mrazu šaty a dobrovolně umrzají. Místu, kde se tak stalo, se - kupodivu Usmívající se - říká "U zmrzlých." Také ve století dvacátém míří do Pánovy březiny zamilovaný nešťastník se sebevražednými sklony. Nejprve vyřeže do stromu jméno své vyvolené, a pak se pod ním zastřelí. Před tím si prý ještě v žernovském koloniálu koupí housku a párek. Bizarní, což?
Pánova březina prý vydechuje negativní energii... nu, je tu dost vlhko, celý les je podmáčený, což by mohlo s negativními energiemi souviset. I lidé, kteří sem nejdou zrovna zemřít, tu naráží na podivné jevy. Jeden známý například potkává muže, tlačícího dámské kolo, na němž má přehozeny dámské boty, a cosi si podivně mumlá. Jiné známé zase lesem pronásleduje do půl těla svlečený chlapík (je zima a sychravo, známí mají bundy). Ostatně i v současné době je na stránkách obce Louňovice, ležící nedaleko, info, že v okolní lesích obchází exhibicionista. Příběh o zmrzlých najednou dostává úplně jiné kontury, že?

Náš "paranormal team" ve složení já, Bolek, Luboš, Bratr a Julie vyráží do Pánovy březiny 23. října okolo poledne. Proti nám proudí davy houbařů, nejspíš si jdou uklohnit obsahy svých košíků. My obědváme bagety, horalky, pivo a rum (děti čaj) a vstupujeme pod klenbu lesních velikánů. Jak už jsem psala výš, okamžitě nás zaráží silná vlhkost. To je ale zároveň jediné negativum, na které narážíme. Je krásný slunný den, stromy hýří barevným listím, žádná strašidla se nekonají. Obejdeme celou Pánovu březinu a dorážíme do Žernovky. Zde se na informační tabuli dočítáme výše uvedené strašidelné historky, včetně informace o housce a párku Usmívající se Cesta nás vede dál, dalším lesem, který je plný červených muchomůrek, až do obce Louňovice, resp. do její části Louňovičky. Jsme nadšeni. Důvěrně známe Louňovice pod Blaníkem, ale v Louňovicích jsme poprvé. Tour zakončujeme v hospodě U Henců, kam za námi přijíždí Jíťa s Honzíčkem.
Záhady se podobně jako v případě lesa Boru nekonaly. Odradit se ovšem nedáme a napřesrok putujeme do dalšího strašidelného lesa. Jeden je, nemýlím-li se, v Japonsku...

Sbohem, pivní stany!

21. září 2016 v 17:22 |  Místa
Čas letí jako šílený a kdo chvíli stál, stojí opodál. Pročež jsem se rozhodla nestát, nýbrž jít s dobou a natočit selfie video, umístit ho na youtube a odkaz dát sem na blog, můj syn tvrdí, že se podobné počiny nazývají vlog. Než na něj kouknete (tedy pokud na něj kouknete Mrkající), asi by stálo za to objasnit vám pár podrobností. Nedaleko metra Strašnická se rozkládá velmi pěkný volnočasový areál Gutovka (psala jsem o něm v roce 2013 a můžete si jej najít v rubrice místa), je zde lezecká stěna, skatepark, lanové centrum, vodní svět, minigolfové hřiště a a řada dalších zajímavostí. Kousek od Gutovky je také dopravní hřiště pro děti a už avizované!!! pivní stany. Stojí tu už bůhvíkolikátý rok a jsou takovou roztomilou sezónní záležitostí. Otevírají na jaře a zavírají na podzim, přibližně touhle dobou. Tentokrát ale, zdá se, zavřou navždy. A proč? Nu, o tom je právě to moje video. Kouzlo pivních stanů totiž až donedávna spočívalo v tom, že široko daleko nebyly žádné obytné domy, takže se tu mohlo vesele pařit třeba do dvou v noci a nikomu to nevadilo.
A teď už video... Jen snad ještě malá poznámečka, inspirovala jsem se jinými youtubery a jsem třeskutě vulgární, tak na to buďte připravení S vyplazeným jazykem

ZUZANINY RADY

9. září 2016 v 11:00 |  Články
Jste znechuceni konzumním způsobem života? Snadná pomoc - odstěhujte se do temného lesa a živte se kosmickou energií. Co? Kosmická energie vám nechutná zdaleka tolik jako vychlazený lahváč z toho odporného chrámu konzumu, tj. supermarketu odvedle? V tom případě si pořiďte kočku. Když ji budete sledovat (a pít přitom lahváče), lehce zapomenete na marast, v kterém žijete.
Stýská se vám po starých časech, kdy všichni měli práci, lékařská péče byla bezplatná, v televizi dávali samé kvalitní programy (třeba Husákův projev) a kdo zrovna neseděl za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, ten mohl krásně relaxovat ve frontě na banány? Odstěhujte se do Číny, Vietnamu, nebo rovnou Severní Koreje. Nechce se vám mezi ty žluté huby? Nevadí. Pořiďte si kočku! Kočky jsou za všech režimů stejné. Když ji budete hladit po kožíšku a zavřete k tomu oči, snadno se vám může stát, že krom jejího předení zaslechnete i Kupředu levá!
Děsí vás vlny migrantů valících se do Evropy? Máte strach, že někdo z nich znásilní vaši ženu, dceru, matku? Neváhejte a rozbijte každému čmoudovi, kterého potkáte hubu. Že žádné nepotkáváte? Aha, oni tu nejsou. Ale to přece nic neznamená, vyjeďte do Německa a tlučte je tam. Nechce se vám trmácet tak daleko? V tom případě si pořiďte kočku! Kočka je sebevědomý a svobodný tvor zrovna jako vy. Jo, taky je tak líná. A pokud máte strach ze sexuálního násilí, můžete ji dát vykastrovat.
Užíráte se svou bezmocí, faktem, že jste jen figurkou ve hře mocných, zneužívaný ilumináty, svobodnými zednáři a žido-bolševickými spiklenci, kteří vás ovládají prostřednictvím chemtrails? Choďte v plynové masce! Starý dobrý filtr na chobotu otravné látky odstraní a vy přestanete být ovcí. Další variantou je pořídit si kočku. Magnetismus kočičí srsti je už odpradávna zaručeným prostředkem pro zachování si vlastního rozumu. Proč myslíte, že byla kočka po tolik staletí považována za ďáblovo zvíře? Ha, už tehdy se mocní báli jejího účinku na ty, jež chtěli ovládat.
Jste osamělí a marně toužíte po tom/té pravém/pravé? Postavte se oběma nohama na zem a přestaňte hledat sportovce intelektuála nebo modelku hospodyni. Na vás tu zkrátka čeká ten pupkatý strejda/prdelatá dáma u vedlejšího stolu, jasné? Anebo si pořiďte kočku. Sice si s ní nezasouložíte, ale nějakou tu lásku vám dá.
Jste vyčerpaní, přepracovaní a ve stresu? Dejte výpověď a dělejte hovno. Že by vám brzy došly peníze a vy byste neměli na značkovou obuv a večeře v luxusních restauracích? Pak si pořiďte kočku. Až jí budete otevírat konzervy a vynášet po ní kaďák, dojde vám, že jste až dosud opravdovou únavu neznali.
Máte nějaké jiné problémy? Nedostatek peněz? Kočka vám žádné nepřinese, ale aspoň se s ní poňuchňáte. Špatné zdraví? Kočka vás nevyléčí, ale poňuchňáte se s ní. Nevycházíte s lidmi? Kočka s nimi taky nevychází, a přesto si ji zamilujete. Trpíte nějakou závislostí? Kočka je tak nezávislé zvíře, že se o ni dokáže starat i alkoholik, anorektička nebo gambler. Trápí vás neshody v partnerství, rodinném životě? Pořiďte si kočku. V tomhle případě nějakou větší, aby ty hajzlíky sežrala.
Jste naprosto spokojení a vůbec nic vám nechybí? Ale chybí… KOČKA!

Už koluje fáma...

3. srpna 2016 v 9:29 |  Události
...koluje pilně a co říká? Nic menšího než, že jsem se 23. července vdala a že už se nejmenuji Koubková, nýbrž Bartúšková s čárkou nad ú (v České republice jsme s tímhle příjmením jenom čtyři). Fámy obvyklou lžou, ale tahle je kupovidu pravdivá. Ačkoliv už v to nikdo nedoufal, stalo se. V campu Valek v Moravči u Pelhřimova (ano, to je to město s krematoriem) se sešlo větší množství většinou podnapilých lidí, aby byli svědky toho, jak si vážení snoubenci Zuzana Koubková a Ĺuboš Bartúšek řeknou svoje ano. Paní starostka to doprovodila žertovným projevem a patřičné listiny byly stvrzeny podpisem v kiosku, což jak pravil můj svědek - se k tobě, sestro, hodí.
Protože jsme byli snoubenci již poněkud omšelí, ovšem se smyslem pro humor (a taky fatálním nedostatkem peněz) rozhodli jsme se pojmout svatbu poněkud netradičně. Rezignovali jsme na prsteny, knedlíčkovou polívku a bílou vlečku (ožralej svědek musí stačit). Zvolili jsme historické kroje - já svoje rokokové šaty (znáte z klipu k Invisible) a ženich kilt. Taky ženichův svědek oblékl skotskou suknici, zatímco ten můj měl svoji letitou sametovou zelenici. I ostatní hosté se kupodivu chytli a řada jich přišla v kostýmech. Marek Biskup se dostavil převlečený za biskupa, zatímco jeho kámoš z Izraele zvolil oděv rabína. Soukeníci byli v starých moravských krojích, sestřenky se převlékly za princezny a Lanny přišel v baretu s pérem a s nůší na zádech. Jarka udělala tu nejkrášnější květinovou výzdobu, jakou jsem kdy viděla. Bolek, pravda, prskal, že má na klopě půlku zahrady a od kytky mi málem zmrtvěla ruka, ale stálo to za to. Taky pivo a slivovice se podařily a tak vůbec... Nakonec i na tu Fámu, myslím tu pravou fanánkovskou, došlo.
A tady...
1) něco k poslechu a chcete-li i k tanci; já věřila, že to odpoguji, ale nějak jsem zapomněla na korzet Mrkající https://www.youtube.com/watch?v=wiqdLJdTnn8


3) uvedení na pravou míru - v Pelhřimově ve skutečnosti žádné krematorium není

4) krátká historka o tom, jak to se mnou ještě před nedávnem vypadalo
Čtyři a půl roku zpátky sedím v hospodě se sestřenkou Kiitinkou a probíráme její sestru Janičku. Ta byla proslulá různými katastrofálními vztahy, v té době už se ale šťastně zadala s tím pravým a Kiitinka mi říká: "Chvála Bohu, Zůzo, my už se báli, že bude jako ty..."
A vidíte, jak to dobře dopadlo Líbající Kytka spadla na zem, takže pokračování zřejmě nebude.

Kam dál