Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Setkání se čtenáři v knihovně v Hustopečích

20. září 2017 v 19:28 |  Události
Do hustopečské knihovny mě pozvaly samy její knihovnice, typ dostaly od paní Fabišikové z nakladatelství MOBA a já přijala s lehkými rozpaky. Jak už jsem tu jednou někde psala, na mé první setkání s čtenáři v pražském Domě čtení přišli tři lidé, z toho dva proto, že jim ujel vlak Nerozhodný. Nakonec jsem si ale řekla, že když už pojedu do Hustopečí (pro ty, kdo to neví, leží za Brnem pod dálnicí na Bratislavu), nepojedu tam na půl dne, ale spojím to s nějakou příjemnou akcí. A jaká jiná akce vás v souvislosti s jižní Moravou takhle na podzim napadne, než vinobraní?
Proto v pátek nakopáváme Phoenixe (to je náš automobil značky Škoda Octavia) a vyrážíme nejprve do Louňovic, zde vypouštíme dravé kočky a pokračujeme na Brno. Dálnice kupodivu nestojí, pouze místy lehce posouvá, a tak jsme už vpodvečer v Dolních Dunajovicích. Ubytujeme se, Bolek propadne free wifi a my, tj Luboš a já, hupky dupky na víno!
Nu, nebudu zabíhat do podrobností, ale vypili jsme ho za ty čtyři dny víc než dost. Taky spoustu burčáku, který nás slušně prohnal Rozpačitý. Navštívili řadu muzeí a nejrůznějších pamětihodností, prošli jsme se po masivu Pálavy, zkoukli slavkovské bojiště, promokli ve Znojmě, zakalili s dunajovickými krojovanými rodáky atd. atp.
Až konečně nadešel okamžik O a před námi se otevřely dveře knihovny. Přijíždíme přímo z výletu a spíš než turisty připomínáme po těch čtyřech dnech vandráky. Omluvím se proto a běžím se převléci a namalovat. Dostanu mátový čaj a slíbený honorář! Považte! Jaký to sukces od alternitvy k nádražní čekárně až po honorář! A pak už přicházejí čtenáři, tedy hlavně čtenářky, redaktorky z hustopečské televize HTV a zástupci nakladatelství MOBA. Mám konečně možnost poznat paní Fabišikovou naživo a jsem jí nadšena (doufám, že ona mnou taky Usmívající se). Beseda je milá a živá, čtenářky se ptají, místní básník nás pobaví svou poezií, nekorektními vstupy rozesměje přítomné můj drahý choť... Zkrátka náramně povedená akcička.
Kdo byste si o ní chtěl počíst na hustopečských webovkách, nebo dokonce zkouknout spot, který se mnou byl natočen, zde: http://www.hustopece.cz/spisovatelka-zuzana-koubkova-se-soucasnosti-vyhyba
 

Umění mlčet

2. září 2017 v 14:19 |  Články
Málokdy mám něco k tématu týdne, ale zrovna zážitky několika minulých dní se k němu docela hodí.
Sedím si takhle v hospůdce a popíjím. Kdo popíjí, ten zrovna nemlčí (není-li to tedy zachmuřený, anonymní alkoholik Mrkající). Pán sedící naproti mně rozhodně nemlčel, nýbrž žvanil, a to zřejmě dosti otravně, takže jsem pocítila potřebu hodit po něm botu. Dobrá, dobrá... připouštím, že to není zrovna vrchol diplomacie a že od dámy 40+, která je ještě ke všemu spisovatelkou, se takové chování asi neočekává. Leč stalo se. Bota dopadla, pán žvanil dál, k žádné újmě nedošlo. Ještě bych možná měla dodat, že pána od vidění znám a že si tykáme, ale žádní přátelé nejsme. Přesto mi od něj druhý den přišla sms, přepisuji v doslovném znění...
Vcera sem nepochopil proc si po mne hodila boty? Tvuj manzel to sice omlouval ze je to u tebe normalni alemy spolu oddany nejsme.Ja si prave nechtel puvodne ani tykat vim co lidi jsou za hovada a co jsou schopny si dovolit.Priznavam ze takovy chovani ocekavam u svejch zamestnancu ktery se sotva umej podepsat ale ani z nich si to nikdo zatim nedovolil. Mas vysokou skolu a jsi spisovatelka nechapu proc se chovas agresivne jak cikanka na uradu prace? Jsem fakt nastvanej u primitivu bych si s toho nic nedelal u lidi na urovni je mi to lito ze muzou byt takovi..
Ech, ach, uch... pokud jsem nechtěla odepsat: "Vole, buď rád, že to byl sandál, a ne pohorka.", nezbývalo mi než mlčet.
Historka mě měla varovat a neměla už jsem do té hospody lézt, ale vlezla. Pán tam tentokrát nebyl, zato tam seděla dáma s pejskem a dcerou. Pejsek obejdoval, dcera taky, tak jsme se daly do řeči. "Jé, to je hezký pejsek..." "Vy máte ale šikovnou dceru..." Ani nevím, kdy se to zlomilo, ale najednou zaznělo: "Světu vládnou ilumináti a jejich přostřednictvím satan..." A pak už to jelo. "Papež je antikrist. Putin je antikrist. Trump je antikrist a neomarxista!!!" Nestačila jsem se divit. Zpočátku jsem se snažila něco namítat, ale pak jsem pochopila, že je to zbytečné. A dáma jela dál. Semlela všechno - uprchlickou krizi, světový kapitál, židy, svobodné zednáře, došla až k Adamovi a odhalila mi, že Kain nebyl ve skutečnosti jeho synem... Mlčet a jenom na ni poulit oči nebylo vůbec uměním, uměním by bylo nějak ji zarazit. Možná jsem po ní měla hodit botu. Byla jsem ale tak vyvedená z míry, že mě ani to nenapadlo.
Ráda bych na závěr uvedla nějaké poučení, ale žádné mě nenapadá, a tak budu... mlčet.

Zdíkova dobrodružství

29. srpna 2017 v 22:44 |  Trailery
https://www.youtube.com/watch?v=p88-hUSWByo
 


Invisible

29. srpna 2017 v 22:42 |  Trailery
https://www.youtube.com/watch?v=LbXYNe_LkPo

Trailery

29. srpna 2017 v 22:41 |  Trailery
Napadlo mne vytvořit novou rubriku trailery. Co v ní potkáte??? Překvapivě Mrkající, trailery. Zatím existují dva. Na Invisible a na Zdíkova dobrodružství. Ale dá-li Pán Bůh, do konce roku přibude další Líbající. Jinak trailery už na blogu jsou, ale rozesety v rubrice knihy, takže tady je máte pohromadě.

Diskuze na Novinkách

21. srpna 2017 v 0:25 |  Články
Jakýmsi omylem jsem si přečetla několik článků na Novinkách.cz. A nejen články, ale i diskuze pod nimi... a tak mě napadlo, že bych takový článek i s diskuzemi napsala také...
Článek:
Včera okolo druhé hodiny odpolední uklouzl chodec po psím výkalu, upadl a zhmoždil se tak nešťastně, že musel vyhledat lékařskou pomoc.
První komentář:
Proč neuvedete etnikum toho chodce? Jistě to byl nějakej ožralej zkurvenej cigán. Kdo jinej taky ve dvě vodpoledne padá na ulici? Všichni slušní občani přece tou dobou v potu tváře makaj, aby měl stát na sociální dávky pro tenhle černej ksindl.
Druhý komentář:
Kdo to kdy slyšel, aby člověk po vyšlápnutí psího hovna musel vyhledat lekářskou pomoc? Určitě je za tím nějakej podvod. Ale VZP, tahle obskurní organizace, řízená a zřízená "modrým ptákem" to jistě proplatí, zatímco slušnému občanovi nedá zadarmo ani acylpyrin, leda by sbíral zátky od petek. Kde je naše funkční, progresivní a bezplatné zdravotncitví z let minulých?
Třetí komentář:
Je neskutečné, že více než 25 let po sametu je někdo schopen venčit své psí miláčky na chodníku. To by se v civilizované západní Evropě nestalo. Naneštěstí v České republice způsobilo 40 let vulgarizace společnosti totální úpadek hodnot. Většina obyvatel se dosud klaní "národu ze zemljanek", kterému je jedno, kde zanechá své lejno.
Čtvrtý komentář:
Další "nenápadný" pokus veřejnoprávních médií o islamizaci společnosti. Pes, tradiční evropský přítel člověka, je prezentován jako nečisté a nebezpečné zvíře. Díky, havloidi, pravdoláskaři a sluníčkáři. Až budou vaše dcery hromadně znásilňovány na chodnících (pravda, prostých psích výkalů), bude pozdě plakat.
Pátý, šestý, sedmý a osmý komentář budou to samé, jen vulgárnější, nesrozumitelnější a delší.
V devátém komentáři něko napíše, že to hovno umístili na chodník ilumináti, a to, že ho někdo vyšlápl, bylo způsobeno chemtrails, které vypouštějí nadnárodní společnosti, řízené svobodnými zednáři.
V desátém komentáři si z toho někdo pokusí udělat legraci a napíše: HAF!
Načež bude všemi diskutujícími napaden a odsouzen. Bude mu vyčítáno "švejkování" a nakonec se dozví, že dokud bude česká společnost tvořena lidmi jako on, nezaslouží si lepší osud Mrkající.

Čtu myšlenky svých čtenářů?

17. srpna 2017 v 19:21 |  Knihy
Čas od času propadám duševní onanii a hledám na netu recenze na svá díla. Nebudu vám lhát, že jsem nenarazila na záporné. Stačí rozkliknete-li si článek "Nad (dopisy) recenzemi čtenářů" z 1.5., kde jich řadu uvádím. Přece jenom ale prozatím převažují ty kladné a nejen to!!! Tak jsem se třeba dozvěděla, že paní vystupující na netu pod přezdívkou Elisabeth_ba se po přečtení mého románu "Rytíř zelené růže" zbláznila do českého středověku a dokonce se začala učit latinsky!!! No, řekněte, není to bomba?
Paní Elisabeth_ba také zveřejnila tento text jako recenzi na román "Záhada zlatodolu":
Doufám, že se nejedná o poslední díl detektivní série s bratrem Zdislavem, když nám už autorka "usadila" jednu z hlavních postav. Škoda, že jsme se tentokrát nepodívali ke křížovníkům do Prahy, ale zase jsme nahlédli k sestrám premonstrátkám a do jejich krásně osvětlené illuminátorské dílny. A navíc jsme konečně opustili Jindřicha z Lipé a nechali ho jeho politice... Celkem brzy se dalo odhadnout, kdo je sestra Barbora, ale jinak tomu nechybí vůbec nic, je tam velká láska, zrada, touha po pomstě, dočkáme se i několika soubojů a jako vždy a jako ve všem v tom mají prsty mí Vítkovci. ;-) Z Hermana se pomalu ale jistě stává muž a rozhodne se usadit v blízkosti své nedostupné lásky. No a třeba bychom se mohli někdy v některém z dalších dílů dozvědět nejen o dalších osudech řádových rytířů Zdislava a Ojíře, o prvních samostatných krocích Hermana a životě johanitského pacholka Günthera, pocházejícího ze šumavského Vimperka, ale také něco o rodině Zdislavově (zejména pak o jeho panu otci). A paní Koubkové moc díky a ještě mnoho takových povedených knih.
Krásná příznivá kritika. Jenže to není všechno!!! O čem myslíte, že je další díl Zdíkových dobrdružstvích, který jsem nasala v bleskovém čase 5 měsíců a teď dodělávám korektury? Dobře, dobře... je tam ta chovatelka slepic Mrkající. Ale především a hlavně!!! je to celé o Ojířovi!!! Já snad čtu myšlenky svých čtenářů...

Mateřské zamyšlení (inspirováno youtuberem)

14. srpna 2017 v 23:41 |  Články
Objevila jsem svět youtuberů a s ním tahle roztomilá videa
https://www.youtube.com/watch?v=7DwWhhszrbY
https://www.youtube.com/watch?v=AOYrEBH-E-Y
Pobavila mě, jen co je pravda, pak jsem si ale vzpomnněla na svou vlastní mateřskou dovolenou a smích mě poněkud přešel. Ne, neděste se! Neinzerovala jsem "mykču", ani jsem nedělala salámistu Křičící. Myslím, že jsem mateřskou přežila více méně ve zdraví (psychickém), i když ono to popravdě vůbec není jednoduché. Jakmile totiž jednou vyjedete z domu s kočárkem, přestáváte být paní tou a tou, stáváte se "maminou." Spousta lidí, třeba i neznámých, vás tak úplně klidně osloví a pokud byste se ohrazovaly, bude na vás koukat jako na cvoka. Neznámé babizny vám strkají rypce do kočárku, šišlají a žvatlají na vaše děcko, kladou dotazy jako: "Už jsme dnes dělali eee?" Ne, opravdu mne nezajímá vaše stolice, paní.
Ještě horší jsou báby, které znají někoho z vaší rodiny, ty musí totiž za každou cenu zjistit, KOMU je vaše děcko podobné. Zkoumají ho se zaujetím Sherlocka Holmese, a pak pronesou: "Celá babička. Celý dědeček. Celý prastrýc Karel..." Lhostejno, že prastrýc Karel je fořtem v brdském polesí a už třicet let ho nikdo neviděl bez do pasu sahajícího plnovousu. Když jsem jednou své jinak docela normální kolegyni řekla, že mimina se dle mého názoru podobají miminům a hledat v jejich svraskalých, nebo naopak naducaných tvářičkách podobnost s dospělými lidmi je hloupost, bylo mi velmi zle odseknuto, že "ona to tam vidí!"
Jakmile dítě trochu odroste, čeká vás další zkouška ohněm - na dětských hřištích. Nejen, že tam potkáváte ony bydlenky, tvořilky a hobylky, kterým se vysmívá Kovy, narazíte tam také na jejich pravý opak, na šílené matky, posedlé zdravou výživou, zdravým vývojem, zdravým... bůhvíčím. Ty pronásledují svoje děti s nejrůznějšími čepičkami (aby je neofouklo, nebo naopak nepřipeklo), vnucují jim lahvičky s nějakými nezávadnými tekutinami, studují složení úplně všeho (snad i písku v pískovišti), mají načtené všechny možné pediatrické publikace, a když jejich dítě v pravý čas neřekne "uááá", už se bojí, že je zabržděno ve vývoji. Dáte-li svému dítěti tatranku (ne, nesmažím ji s kečupem Mrkající), zděšeně vykřiknou a odsednou si na vedlejší lavičku.
Vy samozřejmě máte normální kamarády, s kterými byste se mohly bavit o normálních věcech. Potíž je, že ti kamarádi sedí ve vaší oblíbené hospůdce a trpělivě tam čekají, až váš potomek povyroste a vy se vrátíte mezi ně. Pokud nechcete zbydlenkovatět, nebo zešílet ze zdravého životního stylu, čekají vás velmi osamělé tři roky.
Dosud mám v živé paměti, jak tlačím kočárek cestou necestou po kraji blanických rytířů a zpívám v něm chrupajícímu Bolkovi gotické chorály, vyprávím mu své romány a recituji básně. Dobrá, má osamělost byla dána také tím, že jsem byla svobodná matka, neměla jsem "příťu", tím méně "manžu." Rodiče mi sice úžasně pomáhali, ale bohužel neunesli tlak okolí, a tak šišlali a eali. Hlavně máti, která byla jinak velice inteligentní a vzdělaná žena (jen tak z hlavy vám řekla, jak se jmenoval Caligulův kůň), byla ve vymýšlení nejrůznějších paslov učiněný přeborník. Když jsem ji požádala, ať toho nechá a mluví na Boleslava normálně, urazila se...
Mímisci a manžové jsou samozřejmě příšerné patvary, ale určité degenaraci se žena na mateřské opravdu vyhne těžko. Můj drahý bratr mi dodnes připomíná, jak jsem se na něj obrátila a se slovy: "Miláčku, dáš si pitíčko?" mu podávala panáka vodky.

Ahoj, léto...

13. srpna 2017 v 10:34 |  Články
Dovolená se mi chýlí ke konci. Bohužel jsem si ji neužila tak, jak jsem chtěla. Mohou za to moji chlapi, kteří se mnou odmítli jet stanovat, nechtěli navštěvovat gotické kláštery a stará poutní místa, jet vodu a chodit na dlouhé vycházky do lesa. Zato se jim chtělo sedět na chaloupce a hrát počítačové hry. O půl sedmé večer pak vylézali z chaloupky ven, posadili se na zahradu a přemýšleli, co by tam mohli vylepšít Nerozhodný. O hodinu později se do toho dali, aby je soumrak a znechucení sousedi záhy donutili skončit...
Řekla jsem si proto, že vyrazím za dobrodružstvím sama, resp. s kamarádkou. Kámoška je redaktorkou Benešovského deníku a slíbila vzít mě na nějaké akce. Akce první - rockové odpoledne v Líšně, nenápadná, ale příjemná akcička, hraje kapela Ultima, pivo je dobré, posadím se na zem a pohazuji hlavou, jak se na rockera sluší. Asi za 40 minut akci opouštíme a jedeme pro změnu na literární večer do Třebešic. GPSka nás vede kolem dokola, takže za 10 min jsme opět v Líšně Překvapený. Pak se naštěstí zorientujeme a už bez potíží frčíme do místa určení. Starý zchátralý zámek je rekonstruován rodinou nadšenců, ve stáji se koná literární večer. V ohozech, které zapadly na rockový koncert, zde poněku čníme, to ale není největší problém našeho třebešického zájezdu. Když totiž najíždíme k zámku, začne proti nám z jakéhosi nepochopitelného důvodu couvat auto, jedoucí před námi. Než se vzpamatujeme, odře blatník kámoščina auta a ujede. O nic by nešlo, nebýt auto služební. Kamarádčin šéf trvá na přivolání policie...
Soustřeďte se na poezii, když musíte nahánět policajty Zamračený. Literární večer proto záhy opouštíme a mrcasíme se po vesnici. Hospoda je zavřená, všude mrtvo, jediný tvor, který v Třebešicích nechcípl, je obrovský pes - vlčák, který vypadá, že by nás moc rád sežral. Kámošce dojdou cigarety a začne být silně vypsychovaná. Vezme si do hlavy, že minimálně mě musí dostat z Třebešic domů. Volá svému příteli, ten nemá řidičák, volá mému manželovi, ten je prý v hospodě, volá do hospody, tam tvrdí, že tam Luboš není... Volá sousedovi, babičce, do statku... Všude jsou ožralí a řízení neschopní. Ujišťuju ji, že to s ní v Třebešicích vydržím. Volá znovu svému příteli a vynadá mu za to, že ji včera v noci neuspokojil... Pak naštěstí otevře třebešická hospoda. Kámoška dostane cigarety, já pivo a nádavkem se podělíme o česnekové brambůrky (ty, co nejsou chipsy). Je osm večer a my máme děsný hlad.
Konečně přijedou policajti, v letních uniformách vypadají jako četníci ze Saint Tropez a když vidí rozsah "zranění" kámoščina auta, zvolají: "Proč jste to, děvčata, neutřely rukávem?" Následuje vyšetřování, podání vysvětelní etc. etc. V deset večer jsem konečně zpět na své úúúúžasné chaloupce. Chlapi sedí na zahrádce a hledí k nebi, čekají na padající perseidy. Ale je pod mrakem, a tak se nekonají ani ty perseidy...

Víkendový masakr

23. července 2017 v 20:31 |  Události
Během končícího víkendu jsme si mohli připomenout mnoho výročí. Tím nejsmutnějším bylo šesté výročí Breiwikova masakru. Naopak k těm veselým patřilo roční výročí naší svatby anebo už padesáté!!! výročí narození našeho souseda a kamaráda Petra Soukeníka. Petr se rozhodl oslavit narozeniny ve velkém stylu, a proto nakoupil a spolu s rodinou a přáteli připravil velké množství jídla a pití, sezval kdekoho, a pak to přišlo... svým způsobem taky MASAKR.
Šou začíná v sobotu kolem poledne. Telefonát: Přijďte a přineste víno! Petr si totiž deponoval baginy s vínem u nás. Divíte se tomu? No, my se taky divili. Ale naštěstí měli v Albertu rum v akci, takže na baginy nedošlo. Proto jsme je mohli, ledva Petr zavolal, popadnout a běžet s nimi k Soukeníkovým. Tam pusto, prázdno, branka zamčená, dům tichý. Lubošovi se nějakým způsobem podařilo otevřít vrata a proniklli jsme dovnitř. Tam už stál připravený sud s pivem, stolečky, slunečník. Svalili jsme se pod něj a čekáme. Po chvíli přijel Petr a s nepříčetným výrazem vpadl do zahrady. Viděl otevřená vrata a ulekl se, že mu někdo ukradl pivo! Stačilo málo a náš drahý přítel, soused a spolupitel dostal na svoje padesátiny infarkt.
Naštěstí se ukázalo, že "narušitelé" jsou ve skutečnosti vítaní hosté. Sud je slavnostně naražen a já se musím omluvit a odjet do práce. Leč za několik hodin jsem zpátky a mohu se naplno oddat zábavě. Pampalíny griluje ty njevětší krůty na světě, Vlastík čepuje pivo, Kamila dodala spoustu balónků a dalších párty doplňků, jedí se chlebíčky a nakládané dobroty, pije pivo, víno, slivovice... Neustále přicházejí noví a noví lidé, někteří z nejbližšího okolí - Hampejz, Zuzka Vejvodová... jiní přijedou až z Petrovy rodné Nivnice. Dorazí taky Eva s novým přítelem, ten běží s velkým nasazením pogratulovat Péťovi. "My se známe?" ptá se Petr překvapeně a mě napadne, že jít kolem nějaký podnikavý bezdomovec, mohl by využít situace a vloudit se dovnitř. Stačilo by, kdyby halasně zvolal: "Vše nejlepší k padesátinám!" Balonky v podobě veliké padesátky totiž vlají na bráně.
Nevím, čím to je, ale už víckrát se mi stalo, že se mi ty nejnesmyslnější nápady splnily. Uplyne několik hodin a nezvaný návštěvník je tu. Vleze až do kuchyně a když se Petr ptá, co tam dělá, drze odvětí, že tu bydlí Překvapený. Petr povolá skupinu urostlých mužů v čele s mým manželem a snaží se nevítaného hosta vyvést. Vystrkají ho až před vrata, ale tam jim vetřelec začne tvrdit, že mu ukradli 150 euro a že na ně zavolá policii. Další strkanice a ostrá slova. Zmatek upoutá jakéhosi bdělého souseda a ten fízly opravdu zavolá. Bůhvíco jim napovídá, ale ochránci pořádku nejspíš usoudí, že v ulici za slávistickým stadionem se perou rowdies a dorazí hned sedm!!! hlídkových vozů. Jediný, koho zadrží, je Bolek, který jim přebíhá přes cestu. Podrobí ho přísnému výslechu, ale když zjistí, že mají před sebou dvanáctiletého kluka, jdoucího k sousedům na grilovačku, zklamaně odjíždějí Mrkající.
Další hodiny se nesou v duchu soutěže: Přepíje Praha Moravu? Díky bratislavské posile v pražských řadách se nakonec nemožné stane skutečností. Praha vítězí. To já už ale dávno spím spánkem spravedlivých ve vlastní posteli. To víte, není nad to pařit v sousedství. Ráno nacházím Luboše spát na záchodě, vypudím ho, ale on se přesune k oknu, opře se o parapet, zapálí si cigaretu a opět - vstoje! - usne. Podruhé už ho neprobudím. Ostatně, neprobudil se ani poté, co se sesul dolů, naštěstí do bytu, nikoliv ven Smějící se. Ostatně není jediným, kdo má těžké ráno. Jirka Čaroděj usoudil, že nemá dost a odkráčel do nonstopu. Ten už ovšem není nonstopem a má zavřeno. Zoufalý Jirka bloudí tři hodiny kolem, než osvěžovna otevře.
V jedenáct dopoledne už zdravé jádro opět čacky popíjí a já zas odjíždím do práce. Ale nezoufám si. Nevím, jak se to stalo, ale tři baginy zůstaly zapomenuty u nás v ledničce S vyplazeným jazykemLíbající.

Kam dál