Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Boby17 a Zdík

30. července 2018 v 10:51 |  Knihy
K mým čtenářům přibyl pán, který si říká Boby17. V průběhu několika posledních týdnů "zhltl" všechny knihy se Zdislavem a takhle mi je ohodnotil…
ZTRACENÝ TEMPLÁŘSKÝ POKLAD
Moje první setkání s autorkou a určitě ani poslední. Knížka se mi docela líbila a oceňuji, že rytíř Zdislav je ztvárněn jako člověk z masa a kostí. Několik věcí jsem si v průběhu čtení ověřoval ve vztahu k popisovanému roku 1317 (např. církevní hnutí valdenských nebo slona, ke kterému byl přirovnáván válečný kůň jedné z postav). To je asi možné. Faktografickou připomínku mám ale k postavě nejvyššího sudího království Chotěbora z Říčan. Podle wikipedie (netvrdím, že je bezchybná) zemským sudím v letech 1309-1324 měl být Oldřich z Říčan (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD_zemsk%C3%BD_sud%C3%AD nebo https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_%C5%98%C3%AD%C4%8Dan ), ale hlavně Slezsko se de iure stalo součástí zemí Koruny české až v roce 1335 (Otakar Dorazil - Světové dějiny v kostce, Toužimský a Moravec 1947, str. 174)! Také jsem měl chvílemi trochu problém správně se orientovat v množství postav. Takže srážím hvězdy a hodnotím celkem 3,3.
ZNECVĚCENÝ HROB
S potěšením musím konstatovat, že druhá kniha s bratrem Zdislavem má vzestupnou tendenci. Hodnotím 3,7, tedy zaokrouhleno na 4.
ZÁHADA ZLATODOLU
Pátrání bratra Zdislava a jeho průvodců bylo zajímavé, akční i napínavé. Na scénu autorka důvtipně uvedla Petra Ptáčka z Ledců, literární postavu z knihy Radoslava Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě, l.p. 1318, který se přidal na stranu pátrajícího trojlístku. Knížka se mi líbila, děj byl věrohodný a zápletka byla rozmotána až v samém závěru. Hodnotím 4,4 hvězdy.
ZABITÝ PŘED KLÁŠTEREM
Zatím nejlepší knížka s bratrem Zdislavem a tak s čistým svědomím dávám plný počet hvězd. Hlavní hrdina je normální člověk z masa a kostí, s klady i lidskými slabostmi, takže jeho příběh je pro mě lehce uvěřitelný. Děj měl spád a napětí až do konce. Škoda, že tentokrát příběh byl, až na samý úvod a zmínku v závěru, ochuzen o sluhu Güntera. Doufám, že autorka nenechá Zdíka dlouho "hnít" v řádové komendě ve Strakonicích a připraví pro nás další příběh s tímto sympatickým hrdinou.
Děkuju Bobymu17 za povzbudivá slova a koneckonců i za faktické připomínky. K tomu Chotkovi… August Sedláček uvádí pány Ondřeje a Chotěbora z Říčan, načež podotýká, že "onen" byl nejvyšším sudím, soudila jsem, že "onen" je Chotěbor a on to byl Ondřej! Samozřejmě, měla jsem si to ověřit ještě z jiného zdroje, nu… mea culpa! Co s týká Slezska, tak nějak vůbec nevím, kde a v jaké souvislosti ho tam uvádím, takže je možné, že i tam mám chybu… Chybu mám ostatně i v Znesvěceném hrobě, ale tu Boby17 naštěstí přehlédl 😊 Té si zase všiml Jan Bauer.
Stran Petra Ptáčka musím doznat, že jsem se tak trochu bála, zda mi jeho "vypůjčení si" nebudou čtenáři spíše zazlívat. Je to přece jenom nejstarší historický detektiv vůbec, má tedy nárok na svůj piedestal a já ho nechám courat po podnicích nevalné pověsti a vyvádět kulišárny. Ale zdá se, že se to čtenářům naopak líbí a že Petrův comeback přivítali. V Zabitém před klášterem se Zdík dozvídá, že pan Ptáček padl s Vilémem Zajícem v Říši, ale je to taková ta zpráva z druhé až třetí ruky, takže kdoví… Více o Petrovi v mém článku Na Zlenicích hradě l.p. 2018 z 15. července.
Nu, a co se týká toho, jak dlouho bude Zdík "hnít" ve Strakonicích, tak mohu s radostí konstatovat, že ani ne půl roku. V červnu 1320 už se opět vydává na cesty a Güntera má s sebou. Pátý díl Zdíkovských dobrodružství je hotov, v září se na něj bude natáčet trailer a počátkem příštího roku by se měl objevit na pultech knihkupectví. A na co se můžete těšit? Na jedno záhadné zmizení ve sklepě prokleté tvrze, vraždy, únosy, zohavená těla, souboje, šarvátky, krásné ženy atd atp…
 

Smrt petkám!!!

23. července 2018 v 23:07 |  Články
Dvakrát jsem během dneška narazila na plakát vyzývající lidi k tomu, aby si nosili vlastní síťovky, nekupovali si pivo v petu a jdou-li si pro jídlo přes ulici, nesli si svůj vlastní kastrůlek. Ano, ano, ano... Za kastrůlek nemusíte platit, síťovka se vám neprotrhne a pivo v petu se nedá pít. Ale to přece není problém! Mám bizarní vzpomínku na to, jak jsem před řadou let šla na vycházku do Blaníka. Bylo horko, tak jsem šla v plavkách. Kráčím tak lesní pěšinou a najednou přede mnou petka od limonády. Říkám si: Které prase? a petku jsem sebrala. Jdu dál - pytlík od brambůrků, pak od bonbónů... Zkrátka přede mnou šli nějací mlsalové a co jim upadlo od huby, nechávali ležet. Sesbírala jsem to všechno... a nastala šou... Jen si to představte, teplé letní odpoledne, na parkovišti pod Blaníky spousta lidí a najednou se vynoří dáma poněkud junonického vzezření (které bylo ještě umocněno dvoudílnými plavkami) v obou rukou pytlíky od nezdravých pochutin, pod pažím láhev od sladké limonády... No, musela jsem vypadat jako anonymní žrout (obdoba anonymního alkoholika), který si své pokušení schovává v lesním příšeří.
Dávám tu historku k lepšímu, kdykoliv přijde řeč na nebezpečí petek, igelitek etc... Primárně špatné přece nejsou plastové obaly, špatní jsou ti blbci, kteří je odhazují v lese, nebo je za jízdy vyhazují z okna auta. Mimochodem, kdyby vyhodili vratnou skleněnou láhev, tak s ní toho cyklistu, který jede za nimi, sejmou ještě hůř. Taženi proti igelitkám, které se v poslední době rozběhlo, mi připadá podobně inteligentní jako, kdyby se proti sňatkovým podvodníkům bojovalo zákazem svateb. Tím spíš, že on ten pet a plast opravdu nejsou žádný zázrak, je to taková nouzovka. A opět historka... jela jsem z nějaké porady či co, příšerně pršelo a já byla děsně oháklá. Bolek chodil v té době do školky a já ho jela vyzvednout. Měli jsem v úmyslu jít se odpoledne projít na Starostrašnickou a při té příležitosti nakoupit v místních krámečcích. Jenže počasí tomu vážně nepřálo, tak jsme zajeli do supermarketu. Tašku jsme neměli, takže igelitka. V naší ulici nebylo místo, zaparkovali jsme proto o ulici níž. Vylezeme z auta do trvalého deště a co se nestalo? Igelitka se protrhla a veškerý nákup se vysypal na zem. Dorazila jsem domů zmoklá, pičikající na podpatcích a s promoklým nákupem v náručí. Rodiče vyběhli z bytu v očích otazníky. Co se stalo? Nemluvte na mě... Načež následovala otázka na mého syna: Bolku, vy jste havarovali, že?
Píšu tenhle článek jako jakousi odpověď na otázku: igelitky ano či ne? Ale ano, ano, ano... Proč ne? Pokud nejsem debil a nevyhodím tu igelitku na Růžovém paloučku, proč bych ji nemohla používat? A třeba ji i nosit v kabelce. Plátěná taška je samozřejmě lepší, ale co kdyby se mi chtělo - dejme tomu - zvracet? Nezabíjejí přece zbraně, ale ti, kteří je drží v rukou...

Choustník

23. července 2018 v 16:39 |  Místa
Právě jsme navštívili hrad Choustník. Info o hradu zde: http://www.hrady.cz/index.php?OID=160 Je to nádherná zřícenina skrytá v lese. A co víc! pan Beneš z Choustníka je jednou z postav právě připravovaného románu Zlatá růže, pátého a patrně posledního Zdíkovského dobrodružství. A tak mne napadlo, že bych vás mohla lehce namlsat a Beneše vám trochu představit...

Zdík by rád řekl, že už si na záhrobní pach v kryptě kostela německých rytířů zvykl, ale nebylo tomu tak. Znovu si musel držet cíp pláště před obličejem a znovu se obával, že ani tato návštěva se neobejde bez toho, aby zvracel. Ubohým o kameny a kořeny otlučeným ostatkům zemana z Děravé přibyla společnost v podobě jakési vysušené mrtvoly, vlastně jen kostry potažené vyschlým svalstvem a hnědou kůží, oči chyběly, ústa byla dokořán, zuby vyceněny v příšerném úšklebku. Zdík víc nevydržel a dal se na chvatný ústup.

Nahoře v chrámové lodi narazil na člověka, kterého by tu pranic nečekal. S rukama zaklesnutýma za opasek tu postával a okukoval kostelní výzdobu Beneš z Choustníka. "Bůh s tebou, johanito," pozdravil Zdislava. "Nějak se nám v poslední době vyhýbáš…"

"Odpusť," vydechl Zdík a vyběhl ven. Myslel si, že bude dávit, ale nakonec jenom stačilo nadechnout se párkrát čerstvého vzduchu.

"Ještě jednou se omlouvám, pane Beneši," řekl, když se vrátil do chrámové lodi.

Beneš si mezitím sedl na jednu z kamenných lavic, které lemovaly kostelní stěny. "Vypadáš nějak pobledle," prohodil k Zdíkovi.

"Byl jsem dole v kryptě," vysvětloval Zdislav.

"Prošel jsem kolem," přikývl Beneš, "smrad, který odtud vzlíná, úplně postačil, abych to víckrát nedělal."

"Je tam uloženo tělo zemana z Děravé a teď nově i ten další nebožtík."

"Setsakramentská záležitost," pronesl Beneš a nikterak se netrápil tím, že výrazivo, které používá, se do domu Božího příliš nehodí. "Přijel jsem na námluvy," pokračoval a kroutil při tom hlavou, "a zatím to vypadá jen na samé pohřby. No," dodal a vymrštil se na nohy, "půjdu…"

"Kam?" nedala zvědavost Zdíkovi.

"Tak," řekl Beneš a ukázal ke dveřím kostela. V posledních slunečních paprscích odcházejícího dne tam postávala pihovatá služebná zemanky z Děravé.

"Za tím děvčetem?" nechápal Zdík.

"Proč bych sem jinak chodil?" podivil se Beneš. "Myslíš, že jsem se chtěl pomodlit k panence Marii? Tedy," opravoval se vzápětí, přece jenom poslední slova už asi přišla příliš bezbožná i jemu, "já jsem bohabojný člověk, modlím se často, ale proto přece," dovozoval, "nemusím chodit sem, že?"

"Myslel jsem, že miluješ paní Notburgu," připomněl mu Zdislav.

"Jistě, že ji miluji," ubezpečil ho Beneš, "proto ale," pokračoval, "nemusím spát sám. To," dodal ještě se škodolibým úsměvem, "rád přenechám vám ctihodným rytířům víry." S tím se otočil a hlučně odkráčel ze svatostánku.
 


Na Zlenicích hradě l.p. 2018

15. července 2018 v 21:52 |  Články
Včera jsem se svými muži navštívila tzv. Hlásku, neboli zříceninu hradu Zlenice, info o hradu zde: http://www.zlenice.cz/ Konal se tam tradiční "Oživlý středověk", moc pěkná akce, na níž si člověk může umlít obilí, ochutnat z tohoto obilí upečené placky, umotat provaz, vidí spoustu zajímavých věcí a i já - spisovatel historické literatury - se tam pravidelně dozvím věci, které jsem nevěděla. Tak teď třeba vím, že skutečný boháč mohl mít ve středověku barevné prádlo (neměl na něm hnědé pruhy!!!). Schválně píšu boháč, protože velmoži to zřejmě bylo jedno. Takže Pluh z Rabštejna (poznáte ho v připravovaném románu) ho jistě měl Mrkající a Notburze ho pořídil také...
Návštěva Zlenic mi pochopitelně připomněla báječný román Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318, nejlepší historickou detektivku, která kdy byla napsána, skvělou knížku, k níž se mohu neustále vracet a z níž jsem si svatokrádežně vypůjčila Petra Ptáčka, prvního středověkého vyšetřovatele, a nechala jsem ho zazářit v Záhadě zlatodolu. V Zabitém před klášterem (pro Danu Škeříkovou Mrtvý za hřbitovem Mrkající) tvrdím, že pan Ptáček padl s Vilémem Zajícem, ale totéž říká v doslovu ke Zločinu i Petrův duchovní otec Radovan Šimáček, zároveň ale dodává "prý" a jedním dechem zmiňuje, že Petr možná přežil a napsal slavný žalozpěv na Zajícovu smrt. Takže, pokud ještě napíšu nějaký zdíkovský příběh, máte velkou šanci tam Petra Ptáčka z Ledců opět potkat.
A tady odkaz na bájeslovný Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318: https://www.databazeknih.cz/knihy/zlocin-na-zlenicich-hrade-l-p-1318-5387

HASTRMAN

18. června 2018 v 21:46 |  Události
Připravena množstvím negativních recenzí na nejhorší vypravila jsem se o víkendu na film Hastrman. Možná bych na něj vůbec nešla nazaskvět se mezi recenzemi zápornými sem tam i nějaká kladná, jedna od mé kolegyně. Ta mě posléze přesvědčila, abych Hastrmana přece jen prubla. Přtom musím přiznat, že jsem se na film původně velmi těšila. Četla jsem knihu a - jako skoro všechno od Miloše Urbana - ji pokládám za skvost soudobé české literatury. Jenže recenze byly tak záporné, až jsem si říkala: tak, to asi ne...
Nu, a co jsem viděla? Dle mého názoru velmi pěkný romantický film se skvělým hereckým obsazením a nádhernými záběry na krajinu a přírodu. Samozřejmě Urban to není. Tvůrci filmu si z jeho knihy vybrali jednu z mnoha rovin a tu upravili tak, aby dávala sama o sobě smysl. Vznikla tím pádem jakási Panna a netvor, nebo spíš (pozor!!! spoiler!!!) panenská mrcha a zatraceně pohledný netvor Mrkající s opravdu třeskutě špatným koncem S vyplazeným jazykem. Pár scén bylo, pravda, trochu přehraných, ale nahradily to jiné, třeba (opět spoiler) ta se stojící smrtkou.
Závěr? Minimálně pět hvězdiček s šesti si Hastrman zaslouží.

Když se d(p)aří, tak se d(p)aří

11. června 2018 v 23:23 |  Články
Asi před měsícem mi přišel mail od dámy, jejíž jméno mi pranic neříkalo. Hodila bych ho do koše, nebýt zajímavého titulku JIRKA SLAVÍ NAROZENINY A NEVÍ O TOM. Jirků znám hafo, a proto jsem si říkala, který že...? Nebyl to nikdo jiný, než můj starý spolupitel a spolušermíř Jirka Slánička. Neviděla jsem ho asi pět let a najednou mi píše jeho životní družka Jana, že pan Jiří bude mít čtyřicáté narozeniny a ona by mu chtěla dát bizarní dar. Totiž sezvat jeho staré kamarády do hospůdky na Žižkově, a pak tam Jirku jako náhodou Mrkající vylákat. Věřte, nevěřte... ale ono se to opravdu povedlo. V hospodě v Bořivojce se sešel skoro celý bájeslovný Záviš, lidi, které jsem neviděla osm deset let... A pořád jsme si měli co říci a skvěle jsme se bavili.
Odjeli jsme po půlnoci. Taxíky v Praze jsou nějaké dražší než v Plzni Nerozhodný.
Ráno dlouho spíme, pozdě vstáváme, jdeme na farmářské trhy... sumčí hranolky, višňový mošt... a, ano, tam se to nějak zaseklo. Višňový mošt nic moc, a tak si jdeme s mým drahým chotěm spravit chuť do Žirafy. Přidávají se k nám Soukeníkovci a Dana Vašáková. Dana pije vodu, my ostatní holdujeme plzni (tenotkrát s malým "p"). Výsledek je jasný. Přátelé!!! NIKDY!!! NIKDY!!! nezapíjejte cokoliv z višní pivem Je na prachy.
Následující hodiny trávíme během. A to nás večer čeká další divadlo. Tentokrát nás na vystoupení tanečního divadla BUFO do Dlouhé zve Péťa Zídková (znáte ze čtení... ano, to je ta krásná a odvážná dáma, která přečetla moji jedinou erotickou scénu Mrkající). Luboš háže na poslední chvíli ručník do ringu, sedí na toaletě a nedokáže ji opustit. Bolek se mnou jít odmítne, a tak vyrážím sama. Na místě potkávám kámošky a hlavně... hlavně si to báječně užívám. BUFO jsou skvělí! Péťa je skvělá! Celé divadlo se chláme, já se chlámu, občas i zabrečím... zkrátka stojí to za to.
Tím by můj velkolepý týden mohl skončit, ale neskončil. Když v sobotu večer hledám v rámci akce "týden před výplatou" něco, cokoliv, v mrazáku, abychom si z toho druhý den udělali oběd, najdu uzené koleno, bramborový knedlík a špenát Usmívající se. A pak si ještě vzpomenu, že mám jakési obskurní poukázky pro vstup do kina. Takže jsem Bolka nakonec přece jen vytáhla, sice jen na Solo:Star Wars, ale i to bylo pěkné S vyplazeným jazykem

Nerada bych to zakřikla...

11. června 2018 v 22:50 |  Články
Slovy "nerada bych to zakřikla" načínám letos už třetí článek. Leč není divu, letos se mi totiž mimořádně daří. Potkávám skvělé lidi, účastním se báječných akcí, navštěvuji zajímavá místa... No, řekněte sami. Minulé úterý jsme s manželem nakopli naši obstarožní škodu octavii a vyrazili do západních Čech. Shodou okolností jel před námi Dan Sklenář (vinárník) na motocyklu a já se bavila tím, že jsem se do něj pokoušela trefit peckou z třešní. Naneštěstí pro sebe a díkybohu pro Dana, mám nevalnou mušku a všechny pecky šly šejdrem. Na městském okruhu nám Dan zmizel a my už bez střelecké podpory pokračovali na Karlovy Vary. Ovšem nikoliv po dálnici, ale po staré karlovarské. V Krušovicích jsme si dali obídek, a pak odbočili na Plzeň. Zastavili jsme u kláštera v Plasích a šli na prohlídku konventu. Nikdy jsem v tomhle úchvatném objektu nebyla a tak mi nezbylo než zírat a nevěřícně kroutit hlavou nad genialitou našich předků; tedy hlavně Jana Blažeje Sanitiniho Aichela, který asi mým předkem nebyl Mrkající. Pokud jste v Plasech nebyli, mohu vám je jen a jen doporučit.
Z Plas do Plzně je to už jen kousek a v Plzni na nás čekají teta se strejdou. Vlastní tam domek, na první pohled nenápadný, ale na druhý monumentální... a s bazénem!!! Dáváme si ledovou kávu, pečené kuře, pivo... a pak se všichni čtyři hodíme do gala a jdeme do divadla. Na pořadu je slavný muzikál Šumař na střeše. Roli rabínova syna Mendela hraje náš kámoš Martin Elliot Holec (znáte ze čtení). Před divadlem (J.K.Tyla) se k nám připojuje ještě sestřenice Lenka. Muzikál je skvělý, Elliot je svkělý, jediné, co v divadle schází, je vzduch (holt ho neprojekotval Santini Aichel). I tak si ale představení užíváme a napumpovaní zdravým židovským skepticismem vyrážíme do víru plzeňského nočního života. Teta se strejdou a sestřenkou nás opouštějí, zato se k nám přidává Elliot s přítelkyní Markétou. Táhli jsme to asi do dvou hodin a po návratu k tetě ještě hupli do bazénu (lepší než sprcha Mrkající).
Úžasné zážitky minulého týdne tím neskončily, ale o tom v dalším článku...

Rozhovor na informuji.cz

8. června 2018 v 17:27 |  Články
V posledních dnech toho na mém blogu mnoho nepřibylo, není to ale tím, že by se nic nedělo. Tak v prvé řadě je HOTOV PÁTÝ ZDÍK!!! Teď čekám na vyjádření expertů, resp. už jen jednoho experta, ti ostatní - psycholog, historik a šermířský mistr už se vyjádřili, a bude vymalováno! Určitě vám časem nabídnu i nějakou ochutnávku a v pravý čas určitě i nový trailer, také na tom se usilovně pracuje. Zatím nabízím aspoň rozhovor na informuji.cz z pera mého kamaráda a příznivce Petra Koudyho Koutského. Díky, Koudy!
https://www.informuji.cz/clanky/4892-spisovatelka-zuzana-koubkova-pisi-knihy-hlavne-pro-radost/

SETKÁNÍ

13. května 2018 v 19:37 |  Události
Jak jsem avizovala v předchozím článku, čekala mne počátkem května dvě setkání s čtenáři. První se odehrálo pátého pátý v pět hodin v Kamberku. Kamberk leží na půl cesty mezi Louňovicemi a Mladou Vožicí a odehrává se tam část mého románu Záhada zlatodolu. Taky tam bydlí Péťa Franěk přezdívaný Učitel. Právě on spolu s Luckou Sedlákovou domluvili moji zdejší akci. Proběhla v knihovně, dostavilo se překvapivé množství lidí, Lucka se ujala funkce moderátorky a všechno se vyvíjelo na výbornou. Popíjeli jsme vínečko, povídali, shlédli trailery. Ekologický zemědělec Jirka Dobeš z Předbořic zastříhal ušima, když slyšel, že jednou z hlavních postav Zabitého před klášterem je chovatelka slepic, a hned knihu zakoupil. Jak se posléze doznal, byl zvědav na středověká plemena slepic. Nu... musím přiznat, že bude zřejmě zklamán. Ačkoliv Annu popisuji ze všech stran, úhlů i pohledů, jejím slepicím pozornost nevěnuji...
Další suprová akce proběhla včera, tj. 12.5., a byla součástí pražského knižního veletrhu Svět knihy 2018. Především musím konstatovat, že LIDÉ ČTOU!!! Ty davy, které se v Holešovicích včera tísnily, jasně říkají, že ano! MOBA měla stánek tradičně v místě, kde vzduch dávno chcípl, vedro bylo k padnutí, ale přesto chodili lidé... Od čtrnácti hodin jsem měla spolu se slavnějšími kolegy Niedlem a Češkou autogramiádu já. Mnoho llidí si pro podpis nepřišlo, ale ti, co dorazli, stáli za to. Jako první dorazil Jirka Batulka. Vyhledejte si článek Lihové excesy paní spisovatelky z loňského července a zjistíte, kdo to je. Nepoznala jsem ho, ale když řekl: "My už se viděli, ale vy si to asi nepamatujete...", došlo mi, koho mám před sebou Mrkající. Kromě něj mě přišli podpořit i spolupitci ze 2deci Hanka Soukeníková a Jirka Charvát. A objevil se i dr. Jelínek, úžásný starý gentleman, který s námi kdysi natáčel amatérský (a bohužel nikdy nedokončený) film o Závišovi z Falkenštejna. Hrál v něm nikoho menšího než římského krále Rudolfa Habsburka. Protože se odmítl učit text (s průhlednou výmluvou na sklerózu), vymysleli jsme mu zpovědníka a sekretáře, jenž mluvil za něj. Jmenoval se podle našeho oblíbeného vína Dornfelder a hrál ho Mirek Diel Hloušek. Jestli jsem dr. Jelínka neviděla 100 let, Diela 200. A včera se neuvěřitelnou shodou náhod sešli na knižním veletrhu a dali se mnou pivko... Kromě těchhle úžasných lidiček jsem potkala taky kolegy - Otu Dvořáka, Alenu Jakoubkovou, Luboše Yettiho Koláčka, Ilju Kučeru... redaktorku Ivanu Fabišikovou a spoustu dalších.
Knihy žijí!!! Možná nejsou tak věčné jako slepice, ale skoro... Mrkající Teď jdu na jedno. Snad to nepřeženu. Anebo pokud, doufám, že potkám dalšího Batulku S vyplazeným jazykem

Květen

26. dubna 2018 v 8:44 |  Události
Blíží se květen, měsíc zamilovaných, ale - jak to tak vypadá - také čtenářů. Ti moji dostanou hned dvě příležitosti se se mnou setkat. První pátého pátý v pět hodin (jak symbolické Mrkající) v Kamberku. Kamberk znáte z knihy "Záhada zlatodolu", ano, to byla ta vesnice, kde ani poloslepého žlutého psa neměli... Pokud to nestihnete do Kamberka, nevěště hlavu, dvanáctého pátý ve dvě hodiny budu mít spolu s Františkem Niedlem a Stanislavem Češkou autogramiádu na knižním veletrhu "Svět knihy 2018." Najdete nás v levém křídle ve stánku nakladatelství MOBA. Takže určitě neváhejte a přijďte! Pokecat, nebo aspoň pro autogram. Ochotně vám podepíši jakoukoliv knížku (tedy ideálně moji, ale pokud si přinesete Umberta Eca, podepíšu vám i toho S vyplazeným jazykem). A když už se uvidíme, můžeme rovnou olsavit moje půlkulaté narozeniny, které mezi těmi dvěma autogramiádami mám.

Kam dál