Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Statistika nuda je...

22. listopadu 2018 v 11:39 |  Knihy

...já už se ale nudím tak, že mi i statistika přišla zábavná, a tak jsem si na základě informací z databáze knih udělala tabulku a posléze i graf!!! v excelu S vyplazeným jazykem úspěšnosti mých knížek. Nuže, a co jsem zjistila? Nejvíce procent, tedy 88, má Zabitý před klášterem, čtvrté Zdíkovské dobrodužství, které vyšlo letos v lednu, bohužel, má ale nejméně hodnotitelů - pouhých 10! Druhý nejlepší počet procent má Boleslav - příběh bratrovraha - 85%, 28 hodnotitelů. To Ztracený templářský poklad hodnotilo 33 lidí, ale dali mu jen 72%. Znesvěcený hrob už se vyšplhal na 78%, ale ubyli mu tři čtenáři (to byli zřejmě ti, co se ji to nelíbilo, a proto hodnotili nízce) a Záhada zlatodolu dokonce na 80% a zase tři čtenáři dolů! Zdaleka nejúspěšnější je tím pádem Rytíř zelené růže s 83% a 60!!! hodnotiteli. Nejhůř dopadla chudinka Invisible, procentuálně je na tom stejně jako Ztracený templářský poklad, ale hodnotilo ji jenom 12 lidí.
Samozřejmě, že je to celé totální nesmysl. Rytíř zelené růže vyšel před patnácti lety (a pak ještě jednou) a prodaly se ho tisíce výtisků. Srovnávám tím pádem jablka s hruškami a zjišťuji - abych opět ocitovala písničku z pohádky Princové jsou na draka - že statistika vůbec není nuda!!! Ovšem údaje má naprosto nepřesné Mrkající.
 

Zlatá růže - trailer

16. listopadu 2018 v 16:43 |  Trailery
Páté Zdíkovské dobrodružství sice vyjde až 13.2., ale trailer už je na světě, a tak se jím můžete pokochat zde: https://www.youtube.com/watch?v=vC3AIhJZCmQ&t=5s&fbclid=IwAR1BKximsUyrkMzBDv_RuBIniYXQ8ThRzRAVACd9O4FonZbJ2ath1evDw0Y
Autorem je opět geniální Jirka Fišar aka Jerry, natáčelo se - kde jinde? - než u Jany a Lannyho na Bezejově a titulní role se stejně jako minule a předminule zhostil Pitsula (Pavel Hradecký). Tímto jim všem děkuju. A taky Péťě Zídkové (krásná Notburga), Lauře Turkové, která se navzdory odporně studenému počasí ochotně vrhla do ledové vody, Dielovi neboli Mirku Hlouškovi (popíjející Oldřich z Hradce), Kubovi Vávrovi (malý Zdík), Honzovi Zedovi Zdráhalovi (protivný pán z Lindenthalu toho času letící přes stůl Mrkající), Otomaru Dvořákovi (biskup), Lubošovi (komtur), Monice Vávrové, Tomovi Krskovi, Bolkovi a Čolkovi Smějící se a taky Jarce a Bratrovi (kteří se do klipu nakonec nevešli, to ale neznamená, že by o něj neměli zásluhu). A samozřejmě také majitelům koně, jehož jméno, jakož i jméno majitelů, mi pohříchu nějak vypadlo z hlavy.
A o čem, že nejnovější Zdíkovské dobrodružství bude? Krátkou anotaci si můžete přečíst na databázi knih https://www.databazeknih.cz/knihy/bratr-zdislav-zlata-ruze-392637 a já k ní dodám, že se dozvíte, kde byl Zdík v pátek 13.října 1307, proč páni z Hradce učinili v devadestátých letech 13. stol. dvě donace ve prospěch templářského řádu a pochopitelně taky, kam a proč zmizel bratr Otto a kdo má na svědomí loupeže, únosy a vraždy, k nimž na Hradecku dochází Mrkající

Notburga závěr

4. listopadu 2018 v 7:04 |  Povídky


"Je to asi dva měsíce, co za námi sestra Alžběta přišla," líčil mladý písař truchlivě.

"Těsně po smrti matky Kunhuty," utrousila Notburga.

Byli všichni namačkáni ve vrátnici kláštera. K značné nelibosti sestry Gisely, pochopitelně. Předtím nechal pan Hynek prohledat dům, z nějž přivedli písaříka. Opravdu se tam našel zbytek zpola snědené kýty, prázdná konvice od vína a na lavici za stolem ještě jeden uválený mladík, spící těžkým opileckým spánkem.

"…přišla za námi a že nám bude podstrojovat, když…"

"Když co?" zeptal se pán z Dubé.

"No, když… jako to…"

"To?" řekl nejvyšší purkrabí se zájmem.

Sestra Gisela vyjekla, abatyše se pokřižovala a dokonce i tlustá sklepnice vypadala, že na okamžik přestala myslet na popleněnou kýtu a je spravedlivě rozhořčena i z jiného důvodu. Alžběta měla hlavu v dlaních a usedavě štkala.

"Říkal jsem Litošovi, že to nestojí za tu trochu žvance a že ovesná kaše nakonec není tak hnusná, i když ji jíte od pondělí do soboty, ale on…" Písař zavrtěl hlavou.

Nastalo chmurné ticho rušené jen pláčem hříšné sestry Alžběty, v němž se všichni snažili pobrat, co se právě dozvěděli.

Konečně promluvil Pluh z Rabštejna: "Takže ty říkáš," obrátil se na písaře, "že vám almužnice od svatého Jiří nosila lahůdky z klášterní kuchyně výměnou za to, že s ní bude tvůj přítel tělesně…"

"To," napověděl mu pan Hynek Berka. "Proto se asi musel tak sežrat," dovozoval posléze, "jinak by to nedal."

"Až se o tomhle," přemýšlel nahlas Pluh, "dozvědí zbožní donátoři přispívající klášteru…"

"Ne!" zaječela abatyše. "Ne, pane Pluhu. Tohle neuděláš. Na kolenou tě prosím…"

"A Jeho biskupská Milost," přisadil si Hynek Berka.

Abatyše vypadala, že začne každou chvíli štkát jako Alžběta.

"Vždyť se vlastně vůbec nic nestalo," vstoupila jim do jejich rozjitřené debaty Notburga. "Kýta se našla…"

"Zpola sežraná," zahudrala sestra Blažena.

"…nikdo nikoho nepřepadl," pokračovala útlá novicka překvapivě pevným hlasem. "Sestra Alžběta samozřejmě odsouzeníhodným způsobem selhala, ale od toho je tady matka představená, aby ji potrestala.

Naopak," mluvila dál a obrátila se k zakaboněné fortnýřce, "sestra Gisela si zasluhuje pochvalu. Kdyby tak pečlivě nestřežila klášterní fortnu a nevšimla si, že Alžběta přišla o tři minuty později, nemusela si ta hříšnice vymýšlet žádné historky o přepadení."

"A na těch penězích, pane Pluhu," pospíšila si s ujištěním abatyše, "se jistě dohodneme."

"Sestry, pojďte," vyzvala jeptišky, ty, které selhaly, i ty spolehlivé. "A vám, pánové," dodala ještě, "přeju dobrou noc."

"A co já?" řekla Anna Libocká, na níž v panujícím zmatku všichni zapomněli. "Jak se teď dostanu do Liboce?"

"Můžeš přespat v purkrabství," nabízel jí pan Hynek z Dubé.

"Mám v Liboci statek a dvě děti."

"Mohla bys mít tři," byl vtělená ochota Hynek.

"Notburgo," zarazil Pluh z Rabštejna novicku, "ty chceš vážně zůstat v tomhle domě?"

"Kdyby ne," opět se připomínal pán z Dubé, "v purkrabství je spousta místa."

"Pro dnešek tu ještě zůstanu, a pak se rozmyslím, co dál," usmála se na něj Notburga.

"Co s těmi výtečníky?" ozval se zbrojnoš Paleček a ukazoval na písaře a jeho namol opilého společníka, kterého podpírali dva strážní.

"Co by?" řekl pán z Dubé. "Nechte je jít. Za tu kýtu už se potrestali sami, nebo přinejmenším ten, co musel spát s tou starou ochechulí. A já si naivně myslel," dodával už spíš sám k sobě, "že toho by nebyl nikdo schopen ani za celé prase."

"Děvčata," obrátil se na ženy, které zůstaly ve vrátnici. Byly už jen tři - Anna, Notburga a zamračená sestra Gisela, významně cinkající klíči. Zrovna ty, které označil za potenciální cíl zneužití. "Kdo jde se mnou do purkrabství?"

"Já bych raději do Liboce," pravila už poněkud monotematicky Anna.

"Budiž," pokrčil nejvyšší purkrabí odevzdaně rameny, "Pošlu s tebou stráže, ať ti sjednají průchod městskými branami."

Pak se otočil k zbývajícím dvěma. Giselu vyloučil hned a Notburgu, která si dosud šuškala s panem Pluhem, vzápětí.

"Ne že bych byl domýšlivý," mručel si pod vousy, když vycházel z kláštera, "ale stejně to nechápu. Ona dá přede mnou přednost bývalém kastelánovi svého bratrance…"

Anna, která právě vylézala na kozlík, jeho slova zaslechla a na tváři se jí usadil úsměv. Vydržel jí tam po celou dobu, co ji hradní stráž vedla k bráně, a pak ještě hodnou chvíli.
 


Notburga pokračování

4. listopadu 2018 v 7:02 |  Povídky
Začátek povídky Notburga najdete v sekci Události.

"Copak?" přerušil je z kuchyně protivný hlas sestry Blaženy. "Za klábosení tě neplatím, Anno Libocká. A ty, Notburgo," pokračovala popuzená sestra sklepnice, "máš nejvyšší čas to všechno sklidit a jít škrábat zeleninu. Jinak se dnes večerního jídla nedočkáme a…"

"A budete se muset opět bohulibě postit," dovolila si škodolibost Anna Libocká. "Zrovna ty," pokračovala polohlasem, "bys to potřebovala."

"Říkalas něco?" obrátila se k ní okamžitě s hrozebným výrazem v tučném obličeji Blažena.

"Jen, že bych si vzala peníze a jela. Jsou to - jak jsme se domluvily - dvě kopy vajec, zelenina, dvě uzené kýty…"

"Ty kýty, Notburgo," volala sklepnice na ztrápenou novicku, "zavěs do komína. A hodně vysoko," dodávala, "aby je zase nesežraly ty zlořečené kočky…"



"To je učiněné vydírání!" zvolala rozčilená abatyše.

"Jeho Milost ty peníze potřebuje," opáčil muž, který seděl proti ní; spíš než matce představené ale věnoval pozornost téměř neviditelnému smítku na zdobném rukávu svého kabátce.

"Ale my máme na ty platby nezadatelné právo," rozčilovala se matka představená. "Byly nám potvrzeny už v 11. století a sto let později znovu a… Jsme nejstarším řeholním domem v Čechách," připomínala.

"Tvoje ctihodná předchůdkyně s tím souhlasila," přerušil ji její host. "Koneckonců není to tak vysoká částka…"

"Vždyť nás to úplně ožebračí!" prskala řeholnice.

"Ani bych neřekl," prohlásil její protějšek, aniž by odtrhl zrak od svého rukávu. "Udělal jsem si soupis svatojiřského majetku. Jenom v minulém roce jste si díky donacím přišly na…"

"Snad nám nechceš vyčítat donace od zbožných dárců?" skočila mu do řeči abatyše. "Něco ti povím, pane Pluhu, něco ti povím…," pokračovala rozezleně. Dál se ale nedostala, protože se rozlétly dveře a do místnosti vpadla obtloustlá jeptiška celá říčná a brunátná v obličeji. "Svatokrádež, ctihodná matko! Svatokrádež!" sípala.

"Dobrý Bože!" zvolala abatyše. "Co se stalo, sestro Blaženo?"

"Uzená kýta," vydechla Blažena. "Zaplatila jsem Anně Libocké za dvě uzené kýty a v komíně je jen jedna."

"A nesnědlas ji?" zeptala se jí přísným tónem představená.

Pan Pluh přestal zkoumat svoje rukávy a zvedl k jeptiškám zrak. Jak si tak prohlížel tučnou sestru Blaženu, říkal si, že abatyšino podezření není vůbec nepodložené.

"Jistě, že ne!" vykřikla Blažena. "Ale já vím, co za tím vězí," pokračovala zajíkavě. "Určitě se na mě domluvily. Anna Libocká a ta neblahá novicka Notburga. Pověsily do komína jen jednu kýtu a mě nechaly zaplatit dvě."

"Notburga?" vpadl jí do jejího blábolení pan Pluh. "Máš na mysli urozenou paní Notburgu z Waldenau?"

"Copak ty ji znáš?" zeptala se podezíravě abatyše.

"Jistě," opáčil jí pán. "Zrovna jsem tě chtěl - tedy až dokončíme naše jednání - požádat, zda bych ji mohl navštívit."

"Jistě, že nemohl," prskla abatyše, "tohle je klášter, ne hampejz nebo kamenolom. Muži tu nemají co dělat."

"Za tvé ctihodné předchůdkyně jsem paní Notburgu navštěvoval docela běžně," protestoval Pluh.

"Moje předchůdkyně," ztratila poslední zbytky sebeovládání jeptiška, "zjevně nezvládala svoji funkci. Jinak si nedovedu vysvětlit ten zmatek. Nepořádkem v kuchyni počínaje," křičela a ukazovala na obtloustlou Blaženu, "a mužskými návštěvami konče," pokračovala rozezleně. "Ale já tomu udělám přítrž," slibovala. "A to hned. Kde je ta Anna?" obrátila se na Blaženu.

"Ta už zřejmě odjela."

"Notburga?"

"Ta je tady."

"Doběhni pro ni," přikázala abatyše.

Pluha napadlo, že by nejstarší řeholní dům v Čechách nemusel pokus tlusté jeptišky o běh přežít, ale střežil se cokoliv poznamenat.

"A co se té půjčky týče," pokračovala rozčilená abatyše, "ještě si rozmyslím..."

"Ale já neříkal, že to má být půjčka," upozorňoval ji muž, "spíš vstřícné gesto tvého kláštera našemu nejmilostivějšímu vladaři. Uznej, že by bylo mrzuté, kdyby Jeho Milost král zase musel rabovat hroby našich svatých patronů."

"Jeho Milost král by nic takového dělat nemusel, kdyby byl schopen jen trochu šetřit," protestovala abatyše.

"Jistě," dával jí za pravdu Pluh. "Totéž říkala i tvá ctihodná předchůdkyně," opět Žofii připomněl nenáviděnou princeznu Kunhutu. "Naneštěstí králi Janovi chybí chvályhodné vlastnosti jeho přemyslovských předchůdců. Na druhou stranu je to náš panovník, jehož jsme si sami zvolili. Tedy já ho nevolil," dodával ještě urychleně.

A také zcela zbytečně. Bylo zjevné, že když byl Jan Lucemburský před dvanácti lety zvolen králem, nebylo panu Pluhovi z Rabštejna víc než nějakých dvanáct, třináct let. Navzdory tomu byl nyní nejvyšším podkomořím, tedy předním zemským úředníkem, zodpovědným za státní pokladnu.

Jistě se svého exkluzivního postavení domohl bůhvíjakou intrikou, myslela si popuzená abatyše. Jelikož byl ještě donedávna služebníkem jindřichohradeckých Vítkovců, je zřejmé i, kdo za tou intrikou stojí.

Abatyše by mu ráda něco z toho vmetla do tváře, ale šlechtic nevypadal, že by ho tím nějak vyvedla z míry. Už si zase prohlížel své elegantní rukávy a Žofie mohla jen vztekle skřípat zuby. Příchod tělnaté sestry Blaženy, která za sebou vlekla nejen drobnou novicku, ale i vysokou ženu v selských šatech, její náladu nezlepšil.

"Tak jsem ji nakonec dostala," hlásila vítězně vypasená řeholnice. "Stála před klášterem a klábosila se strážemi."

"Ale já naprosto nechápu, o co jde," bránila se selka.

"Pluhu?" řekla Notburga, která zachytila známou tvář.

"Notburgo," usmál se na ni podkomoří. Ztratil zájem o rukávce a vymrštil se ze sesle, na níž seděl.

"Domluvily se na mě," opakovala vrcholně dotčeným tónem Blažena. "Zaplatila jsem za dvě kýty, ale ona," ukázala na Annu Libockou, "mi dodala jen jednu."

"To je lež," protestovala Anna.

"Samozřejmě," podpořila ji okamžitě Notburga, "ty kýty byly dvě. Kdoví," dodala ještě a ukázala na Blaženu, "jestli ji nesnědla sama."

"Celou uzenou kýtu i s kostí?" zvolala sklepnice.

"Pravda," přikývla dosti rázně novicka, "to bys v tak krátkém čase nezvládla ani ty."

Sklepnice zrudla vzteky a pan Pluh si dal rukáv před obličej, aby nebylo vidět, jak se směje.

Abatyše cítila, že se jí situace poněkud vymyká z rukou a že by měla zakročit, při nejlepším ale nevěděla jak. Navíc se dveře znovu rozlétly a dovnitř se hrnula další rozčilená jeptiška.

"Sestro Giselo?" vydechla překvapená abatyše. "Co tu děláš? Máš přece hlídat klášterní fortnu."

"Sestru Alžbětu," vykřikla zadýchaná Gisela vyděšeně, "přepadli!"

"Cože?" vyjekla představená. "Tady v klášteře?"

"Ne, ne... venku. Nesla almužny žebrákům a když se vracela..."

"Před Hradem?" zeptal se věcně Pluh.

"Ne, to ne," vrtěla hlavou jeptiška. "Stalo se to tady za hradbami pražského hradu."

"To není možné," mínil nejvyšší podkomoří, "jsou tu přece stráže."

"Které klábosí s Annou Libockou," triumfovala tlustá sestra Blažena.

"Poslyšte, jak to vlastně bylo?" vstoupila jim do jejich nesouvislého rozhovoru Notburga. Ani si neuvědomila, že mluví za zkoprnělou matku představenou.

"Čekala jsem na sestru Alžbětu," začala líčit Gisela, "abych mohla zavřít fortnu. I když," pokračovala a její hlas začal nabývat poněkud ostřejšího tónu, "jsem zavřít nemohla, protože ve vrátnici sedí sluha tady... tady," odkašlala si, "pana nejvyššího podkomořího," sdělovala nesouhlasně. "Obvykle zavírám v devět... vždycky zavírám v devět! Sestra Alžběta přiběhla v devět a tři minuty - vím to jistě, protože mám ve vrátnici přesýpací hodiny, byla zděšená, měla nakřivo roucho a tvrdila, že ji za svatovítskou bazilikou obtěžoval nějaký pobuda."

"Nu," poznamenal Pluh, "s královstvím to jde hodně z kopce, ale že by přímo za hradbami pražského hradu řádili nějací pobudové? Pošlu svého sluhu," uvažoval, "pro velitele stráží."

"Pane...," ozvala se Anna Libocká, "pane...?"

"Jsem Pluh z Rabštejna, nejvyšší zemský podkomoří."

"Já vím, kdo jsi, pane z Rabštejna. Každý, kdo platí daně, ví, kdo je Pluh z Rabštejna," dodala fatalisticky. "Nemohla bych jet domů?" dotazovala se prosebně. "Za chvíli zavřou městské brány a už se do Liboce nedostanu."

"Dobře tak," zaradovala se sestra Gisela.

"Ale jistě," usmál se mladý pan Pluh.

"V žádném případě!" vykřikla v tu chvíli abatyše. "Nejdřív musíme vyšetřit tu záležitost s kýtou!"

"Myslíš, že je to opravdu nutné?" začal Pluh. "Zjevně tu došlo k mnohem závažnějšímu přečinu..."

"Právě, že se tu děje až příliš mnoho závažných věcí," vedla si svou abatyše.

"Pošlu pro nejvyššího purkrabího pana Hynka z Dubé," usoudil Pluh.



"Tak tady," vykládala sestra Alžběta, "se na mě ten dareba vrhl."

Stáli v uličce za svatovítskou bazilikou. Ona, pan Pluh, půl tuctu strážných včetně těch, kteří si dovolili ztratit slovo s Annou Libockou, abatyše Žofie i s fortnýřkou Giselou, sklepnicí Blaženou a novickou Notburgou. Nechyběla ani Anna a pochopitelně ani lidé pana Hynka Berky z Dubé. Jen pan Hynek nebyl zrovna přítomen. Močil totiž za kupkou hnoje, vyvezenou z proboštských stájí.

"Už jsem tady," volal a poněkud rozevlátým krokem se hnal k shromážděné společnosti.

"Takže tady tě přepadli?" tázal se sestry Alžběty.

"Ano," odpovídala zajíkavým tónem jeptiška.

Pan Hynek, který byl touto denní dobou už poněkud posílen řízným pitím, zaostřil kolem sebe a, když zachytil první osvětlené okno, poručil nejbližšímu ze zbrojnošů: "Palečku, přiveď ty lidi."

O chvíli později stál ve svatovítské uličce roztřesený mladý písař, měl uválenou sutanu plnou mastných skvrn a na hlavě vrabčí hnízdo. Trochu říhal, jak si zřejmě zavdal silného moku.

"Táhne to z tebe jak se sudu, chlape," pravil opovržlivě pan Berka, a pak začal písaře vyslýchat.

Mládenec ale nic neviděl, ani neslyšel. O existenci svatojiřského kláštera jako by vůbec nevěděl a na přítomné sestry benediktinky hleděl jak na zjevení. Ne, o žádném přepadení nic neví. Celé odpoledne seděl a studoval listy svatého Pavla Korinstkým. Uzená kýta? Tak tu neviděl, ani nepamatuje. Kdo se na tu kýtu vůbec ptal?

"Poslouchej, Pluhu," obrátil se pan Hynek Berka z Dubé na kolegu zemského úředníka, "nevymyslely si to nakonec ty tvoje jeptišky?"

Přelétl očima celý babinec, který se za Pluhem tlačil, a pak odtáhl podkomořího stranou a zahučel mu do ucha: "Zneužil bys některou z nich?"

"Jistěže ne!" zvolal pan Pluh rozhořčeně. "Jsem přece rytíř."

"Kdybys nebyl," vyvrátil oči v sloup nejvyšší purkrabí. "Kdybys byl nějaký pobuda..."

Pluh se tvářil pobouřeně. Byl pouze vladyckého stavu a z kruhu nejvyšších zemských úředníků, který byl složen především z příslušníků starých panských rodin, cítil jisté pohrdavé přezírání. "Nedovedu si představit," začal prkenně, "že bych byl nějakým pobudou a zneužíval ženy..."

"A to já zase ano," pravil pan Berka opile. "Třeba támhle tu novicku," poznamenal mlsně.

"To je urozená paní Notburga z Waldenau!" zhrozil se Pluh.

"Sestřenice Oldřicha z Hradce, já vím," přikyvoval Hynek z Dubé. "Nebo tu selku," pokračoval, "to je zatraceně pěkná ženská. Ona ostatně i támhleta jeptiška by nebyla tak ošklivá, kdyby se netvářila tak nasupeně..."

"Myslíš sestru fortnýřku?" nechal se do jeho hry téměř proti své vůli vtáhnout Pluh.

"Ale ta, co tvrdí, že byla přepadena...?" rozumoval Hynek Berka.

"Té bych se nedotkl ani jako pobuda," byl si jist Rabštejn.

"Ani za prase," dal mu za pravdu nejvyšší purkrabí.

"Nu," obrátil se posléze na stráže, "prohledejte celý hrad. Jestli tu uvidíte nějaké podezřelé individuum, přivést."

"Aby to ale nebyl někdo z těch žebráků, které krmí sestra Alžběta," ozvala se v tu chvíli Notburga.

"Co? Jací žebráci?" divil se pan Hynek.

"Já nevím, jací," zavrtěla hezkou hlavou orámovanou bílým závojem Notburga. "Sestro Alžběto!" zavolala na svoji starší družku. "Kam chodíš krmit ty žebráky?"

"Tak," krčila rameny Alžběta, "jednou tam, podruhé sem…," vykládala nepřesvědčivě.

"Sem?" nechápal pán z Dubé a rozhlížel se kolem dokola. Bylo už sice pološero a on byl pod silným vlivem rýnského, ale že by přehlédl žebráka?

"Sestro Giselo," pokračovala v dotazování Notburga, "kam šla dnes sestra Alžběta?"

"Sem," řekla zamračená Gisela. "Tedy tímhle směrem. A taky se odtud vracela," pokračovala. "Vím to jistě, mám sem výhled z vrátnice," zdůrazňovala.

"Když sem šla," zajímalo Notburgu, "měla velký koš?"

"Samozřejmě."

"Tak velký, že by se do něj vešla uzená kýta?"

"To je nesmysl!" vybuchla v té chvíli sklepnice Blažena, jejíž prasečí očka utopená v tučné tváři přeskakovala z Notburgy na Giselu a zase zpátky. "Přece bych jí pro žebráky nedala uzenou kýtu! Matko představená," obrátila se k Žofii, "ti darmojedové dostávají jenom kuchyňské zbytky, přísahám…"

"A těch dnes moc nebylo," prohlásila Notburga, "to zas mohu odpřisáhnout já."

"Tak dost," přerušil je nasupeným tónem pan Hynek Berka z Dubé. "Co to tu plácáte? Jaké zbytky? Jaká kýta?"

"Kýta, kterou si dopřával tady ten mládenec," řekla Notburga a ukázala na písaře. "ještě od ní má na oděvu mastné fleky."

"Je to pravda?" vykřikla sestra Blažena a zaťala bojovně pěsti.

"Já… já to Litošovi říkal," fňukal písař, "říkal jsem, že to nedopadne dobře."

Pan Hynek se chytil za hlavu a téměř zavyl: "Kdo je Litoš?"

"Mlč!" vyjekla v tu chvíli smrtelně bledá sestra Alžběta. "Pro smilování Boží mlč!"

"A nebudu," odsekl jí mladík, "stejně na to přijdou, stačí, aby prohledali jizbu…"

závěr povídky si můžete přečíst v článku Notburga závěr

Notburga

4. listopadu 2018 v 7:00 |  Události
Zítra slaví narozeniny moje kamarádka Péťa, kterou bude mít možnost vidět jako krásnou paní Notburgu v připravovaném traileru na páté Zdíkovské dobrodružství s názvem Zlatá růže. Péťa je profesionální herečka a tanečnice a role Notburgy se zhostila vskutku fenomenálně. Navíc se s poněkud svéhohlavou šlechtičnou ztotožnila natolik, že jí její manžel musí k večeři připravovat "notburgery."
Tato povídka je, jak jinak?, pro ni. Přečíst si ji ale můžete všichni. Povídka je to humoristická, jejím cílem není nic jiného než pobavit a s historickým reáliemi má jen velmi málo společného Mrkající


NOTBURGA

Vůz vkodrcal do hospodářského dvora svatojiřského kláštera na pražském hradě a žena, která seděla na kozlíku, seskočila na zem.

"To je dost, že jedeš," pustila se do ní okamžitě tělnatá jeptiška.

"Pozdrav pán Bůh, sestro Blaženo."

"Doufám, že vezeš všechno, na čem jsme se domluvily," durdila se dál obtloustlá řeholnice a dvojitý podbradek se jí třásl. "A ty, co okouníš?" obořila se na útlou novicku. "Nevíš, co máš dělat?"

"Až to budete mít složené," obrátila se ještě na selku, která přijela s vozem, "přijď za mnou do kuchyně pro peníze…" Pak se otočila a odkolíbala do stavení.

"Copak jí přeletělo přes nos?" zeptala se tlumeným hlasem selka.

"Myslíš Její Nenažranosti ctihodné sestře Blaženě?" opáčila novicka. "Matka Žofie," dala se do vysvětlování, "nechce uvěřit, že ty tři hrnce do sádla naložených husích jater sežraly myši, kočky a mlsné novicky." Popadla jeden z naložených košů, které selka skládala z vozu, a vlekla ho ke klášterní kuchyni. Byla malá a štíhlá a pod obrovským košíkem se málem skácela.

"Počkej, sestro Notburgo," volala na ni selka, "pomůžu ti!" Doběhla útlou řeholnici a chytila košík z druhé strany. Sama byla vysoká, ztepilá a díky těžké práci na statku silná jako kůň. "Zdá se," vykládala, zatímco s Notburgou nesly objemný koš, "že matka Žofie není vůbec špatná."

"Nu, jak se to vezme," vydechla schvácená Notburga. "Víš, Anno," líčila, když se se selkou vracely zpět k vozu pro další náklad, "za matky Kunhuty jsme se ve všem střídaly. Pomáhala jsem v kuchyni, to ano. Pravda, když to bylo poprvé, měly jsme místo večerního jídla bohulibý půst. Ale také jsem vyšívala kněžská roucha," vypočítávala, "navlékala korálky do růženců, dokonce i ve skriptoriu jsem směla pomáhat…"

"Skriptoriu?" opáčila Anna nepovědomé slovo.

"Opisovačská dílna," objasňovala ochotně Notburga. "Vypadá to složitě, ale ve skutečnosti není psaní vůbec těžké. Písmenek není mnoho a řadit je do řetězců slov není obtížné…"

"Děkuju pěkně," odfrkla Anna a popadla další košík. "Vezmi si ten s vejci," radila novicce, "není tak těžký."

"Ale teď," stýskala si Notburga, "do skriptoria vůbec nesmím. Věčně jen vynáším kuchyňské zbytky…" S heknutím postavila košík s vejci na zápraží kuchyně. "Žofie musela kdysi Kunhutě postoupit místo abatyše," vysvětlovala. "Pochopitelně, paní Kunhuta byla přemyslovská princezna. Proto se teď Žofie všem, která měla paní Kunhuta ráda nebo jí byli nějakým způsobem blízcí, mstí. Sestry Perchta a Eliška už to nevydržely a odešly do jiného kláštera."

"Půjdeš za nimi?" zeptala se Anna.

"Nevím," vydechla Notburga. "Popravdě… popravdě si vůbec nejsem jista, zda se pro řeholní život hodím. Někdy bych své zbožné spolusestry nejradši spráskala jezdeckým bičem."

Annu to rázné prohlášení od drobné novicky zaskočilo, ale pak si připomněla, že Notburga je urozená dáma spřízněná se samotnými pány z růže.

"Proč… proč jsi sem vůbec přišla?" pustila se váhavě na tenký led.

Šlechtična jí mohla snadno odseknout, že do toho jí, hnojikydce ze statku, nic není, ale místo toho si jen dlouze povzdychla. "Myslela jsem, že z lásky," začala. "Ale ne k Bohu. K jednomu muži, který byl Bohu zasvěcen. Chtěla jsem být jako on. Ale teď," pokračovala, "mám dojem, že jsem se hlavně chtěla vyhnout dalšímu manželství. Víš," líčila, "už jsem jednou vdaná byla a nebyl to právě povedený svazek…"

"To si dovedu představit," vyhrkla Anna, která si sama prošla manželským peklem, "jestli ty máš chuť spráskat bičem svoje spolusestry, já bych spráskala leckterého chlapa."

"Vážně?" opáčila Noburga. "Já znám řadu mužů, kterých si vážím a mám je ráda. Třeba bratránek Oldřich je milý mládenec a skvělý společník, ale že bych s ním chtěla žít…" Notburga se na okamžik zarazila a přes tvář jí přelétl zasněný úsměv.

Na někoho si vzpomněla, hádala Anna. Možná na toho mnicha, kvůli němuž chtěla vstoupit do kláštera.

Notburga si povšimla jejího výrazu a prohodila: "Jak jsem si vzpomněla na Oldřicha, připomněl se mi také jeden náš společný přítel, býval Oldřichovým kastelánem…"
pokr. povídky viz. Notburga pokračování

Září

30. září 2018 v 22:52 |  Články

Září se přehnalo tempem rychlíku a zahltilo nás akcemi. Hned první víkend jsme natáčeli trailer na nové Zdíkovské dobrodružství "Zlatá růže." Jerry byl skvělý, Pitsula byl skvělý, Lanny byl skvělý... Všichni - snad až na koně, který se pohyboval toliko šourem - byli skvělí. Bratr odjel v značně podroušeném stavu na kole. Neví, kam jel, kam dojel, jediné, co si pamatuje, je, že se v jakési vesnici objímá s opilým pánem v montérkách, jenž mu vzápětí nato zavolal taxíka do Benešova. Tam se ho ujali nějací jiní opilci a doprovodili ho na vlak. Bratr dojel i s kolem. Jen jeho ženě volala druhý den taxíkářka, že u ní "váš pan manžel, jak jel z té KISS párty, vytrousil mobil..."

Další víkend nás pohltila rodinná kalba na Trnávce. A opět je v hlavní roli Bratr. V pozdním odpoledni jsem ho vytáhla, ať mě doprovodí k blízkému kostelu, že se podívám, odkdy je v neděli mše. Bohužel, jsme došli jen ke kiosku. Ten byl sice zavřený, ale Bratr přemluvil kioskáře, ať otevře. Když dotyčný slyšel, že jdeme ke kostelu, přesvědčil mne, že jeho podnik navštěvují samí věřící lidé a že každou chvíli někdo z nich přijde. "Zatím si milostivá dá rum... dvojitej..."

A je tu třetí zběsilý zářijový víkend. Jedeme s Lubošem předvádět historická řemesla do obce Holohlavy (u Jaroměře). Já mám na starosti dětskou kušostřelnici, Luboš vyráží mince. 74 mincí vyrazí, aby mu při té sedmdesáté páté a poslední rozbil zákazník ruku. Navzdory tomu se akce zdařila, skvělé počasí, báječní lidé... Zapíchneme to v šest večer a přesouváme se na Docentoviny do Vysokého Mýta. Jíme, pijeme, posloucháme skvělou hudbu. Navzdory pokročilé roční době spíme pod širákem, takže jsme velmi záhy vzhůru. V kiltech se krčíme u ohně a lapáme teplo.

Čtvrtý zářijový víkend jsem šla do práce, takže jsem si trochu odpočala. Ne moc, protože jsem měla potřebu dělat svoji práci opravdu poctivě a zadržela jsem zásilku orchidejí bez fytocertifikátu. Luboš mezitím odjel do Louňovic. A co myslíte? Jednu noc byl sám a hned si přivedl do chaloupky kočku. Resp. kocourka. Takže máme sedm!!! koček. Osmou má náš nájemník. Myslím, že až se bratránek vrátí z dovolené a zjistí, že je v baráku 8 koček (Felis sylvestris f. Catus), zvencne se.

A je tu 25.9. Luboš si oholil vousy... ano, opravdu, ty nádherné vousy Jacquese de Mollay šly do kopru, resp. do koše... a odjel s louňovickým chlapincem do Kodaně a do Malmö. Vrátil se hluboce zklamán, neviděl ani jednoho uprchlíka!!! Bože, před čím nás to ti naši politici vlastně chrání?

A nastává svátek knížete a mučedníka svatého Václava. Jdu na mši a na jahodový koktejl. A pak začnu nezřízeně pít. Tentokrát musí do práce Luboš a já zůstávám s Bolkem na chaloupce. Spolu s Luckou Sedlákovou, její sestrou Bárou, Pitsulou a Jirkou Dobešem (předbořický eko zemědělec) se účastníme hospodského kvízu. Zpočátku jsme totálně na huntě a nebýt Bolka, který zná německá auta a pozná fotku města Pripjať, nemáme ani bod. Jenže pak přijde okruh otázek "Naši trenéři", Pitsula exceluje, ví úplně všechno a nezřízeně se naparuje. Chovat se takhle Zdík, tak ho Ulman zavře na půl roku do temnice. Ale hvězdná hodina má teprve přijít. Neustále s Jirkou vykřikujeme, že chceme téma "Atributy svatých", to sice nepřijde, ale dočkáme se "Českých králů." U pragmatické sankce se sice notně zapotíme, ale nakonec ji vymyslíme. A aby toho nebylo málo, bonus zní "František Josef." Jirka jako velký milovník domu Habsburského pochopitelně perlí a my jsme... VÍTĚZOVÉ! Paradoxně vyhrál monarchista rum Republika, který se nějakým záhadným řízením Božím ocitl v mé kabelce... Nu, vypila jsem ho na paměť mocnářství.

Dnes už mě čekala jen oslava Čolkových narozenin. Díky Bohu a svatému Václavovi je září za námi...

Módní blogerka

24. srpna 2018 v 14:08
Kdo chvíli stál, stojí opodál a to platí i pro autory hsitorických románů. Rozhodla jsem se proto zazářit i na jiném poli, totiž jako módní blogerka a tady je můj první příspěvek na toto téma... https://www.youtube.com/watch?v=ya7nq2M8jr4

Boby17 a Zdík

30. července 2018 v 10:51 |  Knihy
K mým čtenářům přibyl pán, který si říká Boby17. V průběhu několika posledních týdnů "zhltl" všechny knihy se Zdislavem a takhle mi je ohodnotil…

ZTRACENÝ TEMPLÁŘSKÝ POKLAD
Moje první setkání s autorkou a určitě ani poslední. Knížka se mi docela líbila a oceňuji, že rytíř Zdislav je ztvárněn jako člověk z masa a kostí. Několik věcí jsem si v průběhu čtení ověřoval ve vztahu k popisovanému roku 1317 (např. církevní hnutí valdenských nebo slona, ke kterému byl přirovnáván válečný kůň jedné z postav). To je asi možné. Faktografickou připomínku mám ale k postavě nejvyššího sudího království Chotěbora z Říčan. Podle wikipedie (netvrdím, že je bezchybná) zemským sudím v letech 1309-1324 měl být Oldřich z Říčan (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD_zemsk%C3%BD_sud%C3%AD nebo https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_%C5%98%C3%AD%C4%8Dan ), ale hlavně Slezsko se de iure stalo součástí zemí Koruny české až v roce 1335 (Otakar Dorazil - Světové dějiny v kostce, Toužimský a Moravec 1947, str. 174)! Také jsem měl chvílemi trochu problém správně se orientovat v množství postav. Takže srážím hvězdy a hodnotím celkem 3,3.

ZNECVĚCENÝ HROB
S potěšením musím konstatovat, že druhá kniha s bratrem Zdislavem má vzestupnou tendenci. Hodnotím 3,7, tedy zaokrouhleno na 4.

ZÁHADA ZLATODOLU
Pátrání bratra Zdislava a jeho průvodců bylo zajímavé, akční i napínavé. Na scénu autorka důvtipně uvedla Petra Ptáčka z Ledců, literární postavu z knihy Radoslava Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě, l.p. 1318, který se přidal na stranu pátrajícího trojlístku. Knížka se mi líbila, děj byl věrohodný a zápletka byla rozmotána až v samém závěru. Hodnotím 4,4 hvězdy.

ZABITÝ PŘED KLÁŠTEREM
Zatím nejlepší knížka s bratrem Zdislavem a tak s čistým svědomím dávám plný počet hvězd. Hlavní hrdina je normální člověk z masa a kostí, s klady i lidskými slabostmi, takže jeho příběh je pro mě lehce uvěřitelný. Děj měl spád a napětí až do konce. Škoda, že tentokrát příběh byl, až na samý úvod a zmínku v závěru, ochuzen o sluhu Güntera. Doufám, že autorka nenechá Zdíka dlouho "hnít" v řádové komendě ve Strakonicích a připraví pro nás další příběh s tímto sympatickým hrdinou.

Děkuju Bobymu17 za povzbudivá slova a koneckonců i za faktické připomínky. K tomu Chotkovi… August Sedláček uvádí pány Oldřicha a Chotěbora z Říčan, načež podotýká, že "onen" byl nejvyšším sudím, soudila jsem, že "onen" je Chotěbor a on to byl Oldřich! Samozřejmě, měla jsem si to ověřit ještě z jiného zdroje, nu… mea culpa! Co s týká Slezska, tak nějak vůbec nevím, kde a v jaké souvislosti ho tam uvádím, takže je možné, že i tam mám chybu… Chybu mám ostatně i v Znesvěceném hrobě, ale tu Boby17 naštěstí přehlédl 😊 Té si zase všiml Jan Bauer.
Stran Petra Ptáčka musím doznat, že jsem se tak trochu bála, zda mi jeho "vypůjčení si" nebudou čtenáři spíše zazlívat. Je to přece jenom nejstarší historický detektiv vůbec, má tedy nárok na svůj piedestal a já ho nechám courat po podnicích nevalné pověsti a vyvádět kulišárny. Ale zdá se, že se to čtenářům naopak líbí a že Petrův comeback přivítali. V Zabitém před klášterem se Zdík dozvídá, že pan Ptáček padl s Vilémem Zajícem v Říši, ale je to taková ta zpráva z druhé až třetí ruky, takže kdoví… Více o Petrovi v mém článku Na Zlenicích hradě l.p. 2018 z 15. července.
Nu, a co se týká toho, jak dlouho bude Zdík "hnít" ve Strakonicích, tak mohu s radostí konstatovat, že ani ne půl roku. V červnu 1320 už se opět vydává na cesty a Güntera má s sebou. Pátý díl Zdíkovských dobrodružství je hotov, v září se na něj bude natáčet trailer a počátkem příštího roku by se měl objevit na pultech knihkupectví. A na co se můžete těšit? Na jedno záhadné zmizení ve sklepě prokleté tvrze, vraždy, únosy, zohavená těla, souboje, šarvátky, krásné ženy atd atp…

Smrt petkám!!!

23. července 2018 v 23:07 |  Články
Dvakrát jsem během dneška narazila na plakát vyzývající lidi k tomu, aby si nosili vlastní síťovky, nekupovali si pivo v petu a jdou-li si pro jídlo přes ulici, nesli si svůj vlastní kastrůlek. Ano, ano, ano... Za kastrůlek nemusíte platit, síťovka se vám neprotrhne a pivo v petu se nedá pít. Ale to přece není problém! Mám bizarní vzpomínku na to, jak jsem před řadou let šla na vycházku do Blaníka. Bylo horko, tak jsem šla v plavkách. Kráčím tak lesní pěšinou a najednou přede mnou petka od limonády. Říkám si: Které prase? a petku jsem sebrala. Jdu dál - pytlík od brambůrků, pak od bonbónů... Zkrátka přede mnou šli nějací mlsalové a co jim upadlo od huby, nechávali ležet. Sesbírala jsem to všechno... a nastala šou... Jen si to představte, teplé letní odpoledne, na parkovišti pod Blaníky spousta lidí a najednou se vynoří dáma poněkud junonického vzezření (které bylo ještě umocněno dvoudílnými plavkami) v obou rukou pytlíky od nezdravých pochutin, pod pažím láhev od sladké limonády... No, musela jsem vypadat jako anonymní žrout (obdoba anonymního alkoholika), který si své pokušení schovává v lesním příšeří.
Dávám tu historku k lepšímu, kdykoliv přijde řeč na nebezpečí petek, igelitek etc... Primárně špatné přece nejsou plastové obaly, špatní jsou ti blbci, kteří je odhazují v lese, nebo je za jízdy vyhazují z okna auta. Mimochodem, kdyby vyhodili vratnou skleněnou láhev, tak s ní toho cyklistu, který jede za nimi, sejmou ještě hůř. Taženi proti igelitkám, které se v poslední době rozběhlo, mi připadá podobně inteligentní jako, kdyby se proti sňatkovým podvodníkům bojovalo zákazem svateb. Tím spíš, že on ten pet a plast opravdu nejsou žádný zázrak, je to taková nouzovka. A opět historka... jela jsem z nějaké porady či co, příšerně pršelo a já byla děsně oháklá. Bolek chodil v té době do školky a já ho jela vyzvednout. Měli jsem v úmyslu jít se odpoledne projít na Starostrašnickou a při té příležitosti nakoupit v místních krámečcích. Jenže počasí tomu vážně nepřálo, tak jsme zajeli do supermarketu. Tašku jsme neměli, takže igelitka. V naší ulici nebylo místo, zaparkovali jsme proto o ulici níž. Vylezeme z auta do trvalého deště a co se nestalo? Igelitka se protrhla a veškerý nákup se vysypal na zem. Dorazila jsem domů zmoklá, pičikající na podpatcích a s promoklým nákupem v náručí. Rodiče vyběhli z bytu v očích otazníky. Co se stalo? Nemluvte na mě... Načež následovala otázka na mého syna: Bolku, vy jste havarovali, že?
Píšu tenhle článek jako jakousi odpověď na otázku: igelitky ano či ne? Ale ano, ano, ano... Proč ne? Pokud nejsem debil a nevyhodím tu igelitku na Růžovém paloučku, proč bych ji nemohla používat? A třeba ji i nosit v kabelce. Plátěná taška je samozřejmě lepší, ale co kdyby se mi chtělo - dejme tomu - zvracet? Nezabíjejí přece zbraně, ale ti, kteří je drží v rukou...

Choustník

23. července 2018 v 16:39 |  Místa
Právě jsme navštívili hrad Choustník. Info o hradu zde: http://www.hrady.cz/index.php?OID=160 Je to nádherná zřícenina skrytá v lese. A co víc! pan Beneš z Choustníka je jednou z postav právě připravovaného románu Zlatá růže, pátého a patrně posledního Zdíkovského dobrodružství. A tak mne napadlo, že bych vás mohla lehce namlsat a Beneše vám trochu představit...

Zdík by rád řekl, že už si na záhrobní pach v kryptě kostela německých rytířů zvykl, ale nebylo tomu tak. Znovu si musel držet cíp pláště před obličejem a znovu se obával, že ani tato návštěva se neobejde bez toho, aby zvracel. Ubohým o kameny a kořeny otlučeným ostatkům zemana z Děravé přibyla společnost v podobě jakési vysušené mrtvoly, vlastně jen kostry potažené vyschlým svalstvem a hnědou kůží, oči chyběly, ústa byla dokořán, zuby vyceněny v příšerném úšklebku. Zdík víc nevydržel a dal se na chvatný ústup.

Nahoře v chrámové lodi narazil na člověka, kterého by tu pranic nečekal. S rukama zaklesnutýma za opasek tu postával a okukoval kostelní výzdobu Beneš z Choustníka. "Bůh s tebou, johanito," pozdravil Zdislava. "Nějak se nám v poslední době vyhýbáš…"

"Odpusť," vydechl Zdík a vyběhl ven. Myslel si, že bude dávit, ale nakonec jenom stačilo nadechnout se párkrát čerstvého vzduchu.

"Ještě jednou se omlouvám, pane Beneši," řekl, když se vrátil do chrámové lodi.

Beneš si mezitím sedl na jednu z kamenných lavic, které lemovaly kostelní stěny. "Vypadáš nějak pobledle," prohodil k Zdíkovi.

"Byl jsem dole v kryptě," vysvětloval Zdislav.

"Prošel jsem kolem," přikývl Beneš, "smrad, který odtud vzlíná, úplně postačil, abych to víckrát nedělal."

"Je tam uloženo tělo zemana z Děravé a teď nově i ten další nebožtík."

"Setsakramentská záležitost," pronesl Beneš a nikterak se netrápil tím, že výrazivo, které používá, se do domu Božího příliš nehodí. "Přijel jsem na námluvy," pokračoval a kroutil při tom hlavou, "a zatím to vypadá jen na samé pohřby. No," dodal a vymrštil se na nohy, "půjdu…"

"Kam?" nedala zvědavost Zdíkovi.

"Tak," řekl Beneš a ukázal ke dveřím kostela. V posledních slunečních paprscích odcházejícího dne tam postávala pihovatá služebná zemanky z Děravé.

"Za tím děvčetem?" nechápal Zdík.

"Proč bych sem jinak chodil?" podivil se Beneš. "Myslíš, že jsem se chtěl pomodlit k panence Marii? Tedy," opravoval se vzápětí, přece jenom poslední slova už asi přišla příliš bezbožná i jemu, "já jsem bohabojný člověk, modlím se často, ale proto přece," dovozoval, "nemusím chodit sem, že?"

"Myslel jsem, že miluješ paní Notburgu," připomněl mu Zdislav.

"Jistě, že ji miluji," ubezpečil ho Beneš, "proto ale," pokračoval, "nemusím spát sám. To," dodal ještě se škodolibým úsměvem, "rád přenechám vám ctihodným rytířům víry." S tím se otočil a hlučně odkráčel ze svatostánku.

Kam dál