Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

HASTRMAN

Včera v 21:46 |  Události
Připravena množstvím negativních recenzí na nejhorší vypravila jsem se o víkendu na film Hastrman. Možná bych na něj vůbec nešla nazaskvět se mezi recenzemi zápornými sem tam i nějaká kladná, jedna od mé kolegyně. Ta mě posléze přesvědčila, abych Hastrmana přece jen prubla. Přtom musím přiznat, že jsem se na film původně velmi těšila. Četla jsem knihu a - jako skoro všechno od Miloše Urbana - ji pokládám za skvost soudobé české literatury. Jenže recenze byly tak záporné, až jsem si říkala: tak, to asi ne...
Nu, a co jsem viděla? Dle mého názoru velmi pěkný romantický film se skvělým hereckým obsazením a nádhernými záběry na krajinu a přírodu. Samozřejmě Urban to není. Tvůrci filmu si z jeho knihy vybrali jednu z mnoha rovin a tu upravili tak, aby dávala sama o sobě smysl. Vznikla tím pádem jakási Panna a netvor, nebo spíš (pozor!!! spoiler!!!) panenská mrcha a zatraceně pohledný netvor Mrkající s opravdu třeskutě špatným koncem S vyplazeným jazykem. Pár scén bylo, pravda, trochu přehraných, ale nahradily to jiné, třeba (opět spoiler) ta se stojící smrtkou.
Závěr? Minimálně pět hvězdiček s šesti si Hastrman zaslouží.
 

Když se d(p)aří, tak se d(p)aří

11. června 2018 v 23:23 |  Články
Asi před měsícem mi přišel mail od dámy, jejíž jméno mi pranic neříkalo. Hodila bych ho do koše, nebýt zajímavého titulku JIRKA SLAVÍ NAROZENINY A NEVÍ O TOM. Jirků znám hafo, a proto jsem si říkala, který že...? Nebyl to nikdo jiný, než můj starý spolupitel a spolušermíř Jirka Slánička. Neviděla jsem ho asi pět let a najednou mi píše jeho životní družka Jana, že pan Jiří bude mít čtyřicáté narozeniny a ona by mu chtěla dát bizarní dar. Totiž sezvat jeho staré kamarády do hospůdky na Žižkově, a pak tam Jirku jako náhodou Mrkající vylákat. Věřte, nevěřte... ale ono se to opravdu povedlo. V hospodě v Bořivojce se sešel skoro celý bájeslovný Záviš, lidi, které jsem neviděla osm deset let... A pořád jsme si měli co říci a skvěle jsme se bavili.
Odjeli jsme po půlnoci. Taxíky v Praze jsou nějaké dražší než v Plzni Nerozhodný.
Ráno dlouho spíme, pozdě vstáváme, jdeme na farmářské trhy... sumčí hranolky, višňový mošt... a, ano, tam se to nějak zaseklo. Višňový mošt nic moc, a tak si jdeme s mým drahým chotěm spravit chuť do Žirafy. Přidávají se k nám Soukeníkovci a Dana Vašáková. Dana pije vodu, my ostatní holdujeme plzni (tenotkrát s malým "p"). Výsledek je jasný. Přátelé!!! NIKDY!!! NIKDY!!! nezapíjejte cokoliv z višní pivem Je na prachy.
Následující hodiny trávíme během. A to nás večer čeká další divadlo. Tentokrát nás na vystoupení tanečního divadla BUFO do Dlouhé zve Péťa Zídková (znáte ze čtení... ano, to je ta krásná a odvážná dáma, která přečetla moji jedinou erotickou scénu Mrkající). Luboš háže na poslední chvíli ručník do ringu, sedí na toaletě a nedokáže ji opustit. Bolek se mnou jít odmítne, a tak vyrážím sama. Na místě potkávám kámošky a hlavně... hlavně si to báječně užívám. BUFO jsou skvělí! Péťa je skvělá! Celé divadlo se chláme, já se chlámu, občas i zabrečím... zkrátka stojí to za to.
Tím by můj velkolepý týden mohl skončit, ale neskončil. Když v sobotu večer hledám v rámci akce "týden před výplatou" něco, cokoliv, v mrazáku, abychom si z toho druhý den udělali oběd, najdu uzené koleno, bramborový knedlík a špenát Usmívající se. A pak si ještě vzpomenu, že mám jakési obskurní poukázky pro vstup do kina. Takže jsem Bolka nakonec přece jen vytáhla, sice jen na Solo:Star Wars, ale i to bylo pěkné S vyplazeným jazykem

Nerada bych to zakřikla...

11. června 2018 v 22:50 |  Články
Slovy "nerada bych to zakřikla" načínám letos už třetí článek. Leč není divu, letos se mi totiž mimořádně daří. Potkávám skvělé lidi, účastním se báječných akcí, navštěvuji zajímavá místa... No, řekněte sami. Minulé úterý jsme s manželem nakopli naši obstarožní škodu octavii a vyrazili do západních Čech. Shodou okolností jel před námi Dan Sklenář (vinárník) na motocyklu a já se bavila tím, že jsem se do něj pokoušela trefit peckou z třešní. Naneštěstí pro sebe a díkybohu pro Dana, mám nevalnou mušku a všechny pecky šly šejdrem. Na městském okruhu nám Dan zmizel a my už bez střelecké podpory pokračovali na Karlovy Vary. Ovšem nikoliv po dálnici, ale po staré karlovarské. V Krušovicích jsme si dali obídek, a pak odbočili na Plzeň. Zastavili jsme u kláštera v Plasích a šli na prohlídku konventu. Nikdy jsem v tomhle úchvatném objektu nebyla a tak mi nezbylo než zírat a nevěřícně kroutit hlavou nad genialitou našich předků; tedy hlavně Jana Blažeje Sanitiniho Aichela, který asi mým předkem nebyl Mrkající. Pokud jste v Plasech nebyli, mohu vám je jen a jen doporučit.
Z Plas do Plzně je to už jen kousek a v Plzni na nás čekají teta se strejdou. Vlastní tam domek, na první pohled nenápadný, ale na druhý monumentální... a s bazénem!!! Dáváme si ledovou kávu, pečené kuře, pivo... a pak se všichni čtyři hodíme do gala a jdeme do divadla. Na pořadu je slavný muzikál Šumař na střeše. Roli rabínova syna Mendela hraje náš kámoš Martin Elliot Holec (znáte ze čtení). Před divadlem (J.K.Tyla) se k nám připojuje ještě sestřenice Lenka. Muzikál je skvělý, Elliot je svkělý, jediné, co v divadle schází, je vzduch (holt ho neprojekotval Santini Aichel). I tak si ale představení užíváme a napumpovaní zdravým židovským skepticismem vyrážíme do víru plzeňského nočního života. Teta se strejdou a sestřenkou nás opouštějí, zato se k nám přidává Elliot s přítelkyní Markétou. Táhli jsme to asi do dvou hodin a po návratu k tetě ještě hupli do bazénu (lepší než sprcha Mrkající).
Úžasné zážitky minulého týdne tím neskončily, ale o tom v dalším článku...
 


Rozhovor na informuji.cz

8. června 2018 v 17:27 |  Články
V posledních dnech toho na mém blogu mnoho nepřibylo, není to ale tím, že by se nic nedělo. Tak v prvé řadě je HOTOV PÁTÝ ZDÍK!!! Teď čekám na vyjádření expertů, resp. už jen jednoho experta, ti ostatní - psycholog, historik a šermířský mistr už se vyjádřili, a bude vymalováno! Určitě vám časem nabídnu i nějakou ochutnávku a v pravý čas určitě i nový trailer, také na tom se usilovně pracuje. Zatím nabízím aspoň rozhovor na informuji.cz z pera mého kamaráda a příznivce Petra Koudyho Koutského. Díky, Koudy!
https://www.informuji.cz/clanky/4892-spisovatelka-zuzana-koubkova-pisi-knihy-hlavne-pro-radost/

SETKÁNÍ

13. května 2018 v 19:37 |  Události
Jak jsem avizovala v předchozím článku, čekala mne počátkem května dvě setkání s čtenáři. První se odehrálo pátého pátý v pět hodin v Kamberku. Kamberk leží na půl cesty mezi Louňovicemi a Mladou Vožicí a odehrává se tam část mého románu Záhada zlatodolu. Taky tam bydlí Péťa Franěk přezdívaný Učitel. Právě on spolu s Luckou Sedlákovou domluvili moji zdejší akci. Proběhla v knihovně, dostavilo se překvapivé množství lidí, Lucka se ujala funkce moderátorky a všechno se vyvíjelo na výbornou. Popíjeli jsme vínečko, povídali, shlédli trailery. Ekologický zemědělec Jirka Dobeš z Předbořic zastříhal ušima, když slyšel, že jednou z hlavních postav Zabitého před klášterem je chovatelka slepic, a hned knihu zakoupil. Jak se posléze doznal, byl zvědav na středověká plemena slepic. Nu... musím přiznat, že bude zřejmě zklamán. Ačkoliv Annu popisuji ze všech stran, úhlů i pohledů, jejím slepicím pozornost nevěnuji...
Další suprová akce proběhla včera, tj. 12.5., a byla součástí pražského knižního veletrhu Svět knihy 2018. Především musím konstatovat, že LIDÉ ČTOU!!! Ty davy, které se v Holešovicích včera tísnily, jasně říkají, že ano! MOBA měla stánek tradičně v místě, kde vzduch dávno chcípl, vedro bylo k padnutí, ale přesto chodili lidé... Od čtrnácti hodin jsem měla spolu se slavnějšími kolegy Niedlem a Češkou autogramiádu já. Mnoho llidí si pro podpis nepřišlo, ale ti, co dorazli, stáli za to. Jako první dorazil Jirka Batulka. Vyhledejte si článek Lihové excesy paní spisovatelky z loňského července a zjistíte, kdo to je. Nepoznala jsem ho, ale když řekl: "My už se viděli, ale vy si to asi nepamatujete...", došlo mi, koho mám před sebou Mrkající. Kromě něj mě přišli podpořit i spolupitci ze 2deci Hanka Soukeníková a Jirka Charvát. A objevil se i dr. Jelínek, úžásný starý gentleman, který s námi kdysi natáčel amatérský (a bohužel nikdy nedokončený) film o Závišovi z Falkenštejna. Hrál v něm nikoho menšího než římského krále Rudolfa Habsburka. Protože se odmítl učit text (s průhlednou výmluvou na sklerózu), vymysleli jsme mu zpovědníka a sekretáře, jenž mluvil za něj. Jmenoval se podle našeho oblíbeného vína Dornfelder a hrál ho Mirek Diel Hloušek. Jestli jsem dr. Jelínka neviděla 100 let, Diela 200. A včera se neuvěřitelnou shodou náhod sešli na knižním veletrhu a dali se mnou pivko... Kromě těchhle úžasných lidiček jsem potkala taky kolegy - Otu Dvořáka, Alenu Jakoubkovou, Luboše Yettiho Koláčka, Ilju Kučeru... redaktorku Ivanu Fabišikovou a spoustu dalších.
Knihy žijí!!! Možná nejsou tak věčné jako slepice, ale skoro... Mrkající Teď jdu na jedno. Snad to nepřeženu. Anebo pokud, doufám, že potkám dalšího Batulku S vyplazeným jazykem

Květen

26. dubna 2018 v 8:44 |  Události
Blíží se květen, měsíc zamilovaných, ale - jak to tak vypadá - také čtenářů. Ti moji dostanou hned dvě příležitosti se se mnou setkat. První pátého pátý v pět hodin (jak symbolické Mrkající) v Kamberku. Kamberk znáte z knihy "Záhada zlatodolu", ano, to byla ta vesnice, kde ani poloslepého žlutého psa neměli... Pokud to nestihnete do Kamberka, nevěště hlavu, dvanáctého pátý ve dvě hodiny budu mít spolu s Františkem Niedlem a Stanislavem Češkou autogramiádu na knižním veletrhu "Svět knihy 2018." Najdete nás v levém křídle ve stánku nakladatelství MOBA. Takže určitě neváhejte a přijďte! Pokecat, nebo aspoň pro autogram. Ochotně vám podepíši jakoukoliv knížku (tedy ideálně moji, ale pokud si přinesete Umberta Eca, podepíšu vám i toho S vyplazeným jazykem). A když už se uvidíme, můžeme rovnou olsavit moje půlkulaté narozeniny, které mezi těmi dvěma autogramiádami mám.

Zabitý žije!

17. března 2018 v 13:17 |  Knihy
Ne, to není nesmysl, byť to tak na první poslech zní. Míněn je totiž můj román Zabitý před klášterem. Vyšel koncem ledna a už se dočkal prvních recenzí. A... ano, budu se nezřízeně chlubit... jsou velice dobré. Pravda, Vlastimil Vondruška je prý lepší, ale uznejte, že by vlastně bylo hodně smutné, kdyby profesionální spisovatel a vystudovaný historik psal horší historické knihy než agronom Mrkající. Na recenze můžete mrknout sem: https://www.databazeknih.cz/recenze/bratr-zdislav-zabity-pred-klasterem-362014 (další jsou pod komentáři) a sem: https://www.megaknihy.cz/historicke/304831-zabity-pred-klasterem.html A chcete-li, můžete i nějakou připsat.
Zabitý se také dočkal prvního veřejného čtení. Proběhlo 1.3. ve vinotéce 2 deci a byla to, jak také jinak?, bomba!!! Profesionální herci Martin Elliot Holec (znáte ho z Ordinace v růžové zahradě... ach, tak promiňte, neznáte. Mohlo mě napadnout, že moji čtenáři se na něco takového nedívají) a Petra Zídková se postarali o vpravdě profesionální přednes. Obzvláště Petra byla fantastická, tím spíš že si k přečtení vybrala tu jedinou erotickou scénu, která v knize je Úžasný. Dostavilo se množství lidí, vypila spousta vína a slavná paní spisovatelka si po příchodu domů ustalala na kamnech, pročež má teď popálenou sedinku...
Další čtení plánujeme na konec dubna/počátek května v Kamberku (ten znáte pro změnu ze Záhady zlatodolu; ano, je to ta ves, kde ani poloslepého žlutého psa neměli).
A pokud stále ještě váháte, zda po Zabitém sáhnout, zde malá ukázka (omlouvám se, není to ta erotika):

Nakonec tedy přece jen vyskočil na svého obrovského koně Matouše a jel. Mráz mu byl dobrým společníkem. Krotil vzbouřenou krev v jeho žilách a nutil jej přemýšlet aspoň trochu střízlivě.

Především… především, říkal si stále dokola, bych se měl omluvit Ojířovi. Nazval jsem ho ohavným smilníkem, a přitom jsem… jenže to bylo tak pěkné…

Ona je nejspíš opravdu čarodějka. A její sestra zřejmě také. Nezavraždily nakonec Joklína ony? A nejen Joklína. Nezabily taky své manžely? Ten Annin si to bezpochyby zasloužil. Prý se udusil zvratky. Mohla tomu Anna zabránit? Po tom, co ji "půjčil" svým opilým kamarádům, k tomu jistě neměla důvod.

Proboha, volal na sebe Zdík z hloubi své mysli, podezíráš tady tu nejúžasnější ženu na světě z úkladného mordu?

A vzápětí na to si tišším, ale stejně důrazným hlasem odpovídal: Podezírám.

A pokud ho spáchala, dodával posléze, nechám se za ni za to sám popravit.

Cesta okolo statku byla rozšlapaná, plná zpola zmrzlých kaluží, bláta, hnojůvky. O kus dál už ležel jenom panensky bílý sníh. Samozřejmě, i tady byly vyšlapané stezičky. Stezky, cesty. Zdík jel po jedné z nich. Příliš frekventovaná nebyla, ale přece jen po ní občas někdo chodil. Jedny stopy křížily druhé. Sem tam se nějaké odpojily.

Řádka obzvláště podivných vedla k osamělému seníku. Jako by se někdo hodně hluboko bořil. Asi nesl něco těžkého. Zdík zarazil koně. Celé to bylo nějaké divné. Spousta stop, jedna přes druhou na cestě, dokonce kapičky čehosi tmavého - že by krev? A pak ony hluboké potácivé stopy.

Bylo to téměř ve stínu lesa. Strhl tu snad někdo srnce a nesl si ho schovat do seníku? Zdík věděl, že se takové věci stávají. Zvěř sice patří panstvu a pytláctví je zle trestáno, přesto se - obzvláště v zimních měsících - najde někdo, kdo neodolá lákadlu čerstvého masa.

Jenže kdyby někdo upytlačil srnce, a pak si ho nesl schovat, zanechával by za sebou přímou stopu. Ne, nutně, myslel si Zdík. Mohl se zastavit na cestě, s někým mluvit. Byly tu i další stopy a i ony vedly k seníku. Taky se tu v rozšlapaném sněhu černalo něco malého. Zdislav seskočil z koně a zvedl to. Plátěný pytlíček s přetrženým koženým řemínkem. Uvnitř bylo něco měkkého. Bylinky. Slabě sice, ale přece jen voněly.

Podobné věci nosívají lidé na krku, nebo přivázané k opasku pro štěstí. Něco takového dal Ojíř podle svých slov Kateřině. Zdík se zarazil. Možná je to hloupost…

A možná taky ne, pomyslel si.

"Počkej tu na mě, Matouši," oslovil trochu absurdně koně, a pak se vydal směrem k seníku.

Zvuky slyšel už z dálky. Mužský hlas byl hluboký a hrubý, ženský přeskakoval a dusil se pláčem. Tady bylo něco hodně špatně. Zdík stiskl pochvu s mečem, aby ho jeho řinčení neprozradilo, a opatrně se kradl k seníku.

Přistoupil až ke dveřím a pokusil se štěrbinou mezi prkny nahlédnout dovnitř. V příšeří, které tam panovalo, neviděl samozřejmě vůbec nic. Za to rozuměl slovům. "…nebo to taky můžu udělat támhle holce…" Ženský vzlyk, a pak nějaké šoupání, mužské mručení…

Kdyby tak věděl, kolik jich uvnitř je. Podle stop víc než jeden. Musí vpadnout dovnitř a musí je překvapit. Nedat jim čas na to, aby si uvědomili, že jsou v přesile. Jinak dopadne jako včera při potyčce se "spolubratry."

Tasil meč a rozrazil dveře. Ve vteřině, kterou měl na rozhodování, viděl po své pravé ruce Kateřinu a před ní chlapíka s nožem. Po levici měl další dva, ti nože neměli. Jestli tu jsou někde nějací další, nevěděl. Skokem byl u toho ozbrojeného. Chlap se otočil, a to bylo také to poslední, co v životě udělal. Čepel meče se mu zasekla pod žebra a křížem projela celou dutinou břišní. Chlap vykvikl jako porážené prase a ve spršce krve a dalších tělních tekutin šel k zemi. Zdík se otočil a z výšky ťal druhého do hlavy.

"Zabiju tu malou," vykřikl třetí. Jednou rukou sáhl po noži, zatímco druhou se pokusil chytit Markétku. Kdyby nejdřív jednal, a pak křičel, mohlo se mu to podařit. Takhle jej během vteřiny dostihla smrt. Rytíř jej chytil levicí za ryšavou kštici a pravičkou mu vrazil do zad meč.

Kateřina ječela a Markétka jenom poulila ty největší oči na světě. Zdík skočil zpět doprostřed seníku a rozhlížel se kolem dokola po dalších protivnících. Ale žádní už tu nebyli. Jenom dva mrtví a třetí dodělávající s otevřeným břichem.

Kateřina konečně přestala křičet a rozběhla se k Markétě. Zvedla ji do náručí a opakovala: "Holčičko moje, holčičko…"

"Teto, máš na tváři krev."

"Já vím, já vím…"

"Měli bychom jít," řekl Zdík. "Maminka má o vás strach."

Rozplakaly se obě dvě.

Úkol z ruštiny

14. března 2018 v 0:08 |  Články
Když můj syn na počátku září loňského roku nastupoval do sedmé třídy, začínala mu mimojiné také výuka druhého cizího jazyka. Angličtinu má od školky, nyní si měl vybrat mezi němčinou, španělštinou a ruštinou. Po zralé úvaze, poté, co jsme zvážili, kam nás (užžžghhh...grrrmmm) směřují naše elity, a také s ohledem na skutečnost, že německy, ani španělsky neumím ani slovo, zatímco z ruštiny jsem maturovala a mohla bych mu tím pádem radit, jsme se rozhodli pro ruštinu...
Běda, běda, třikrát běda!!! Zapomněli jsme na azbuku! Lidé vůbec rádi zapomínají a ruština není jenom pismo Taťány Oněginu, nebo Slovo o pluku Igorově (v němž se kníže Všeslav měnil ve vlkodlaka!), jsou to především ty nešťasté bukvy. V Bolkově podání připomínají cokoliv od kurentu až po záznam seizmografu. Dnes jsme pracovali na úkolu s názvem Náša semja - semja je rodina, zatímco ródina je vlast. Ok, no stress... Oba Bolkovi dědové se jmenovali Jan, oba strejdové jsou Jan... s tetičkami je to mnohem zábavnější, jedna je Bepa a druhá Ubema... Věra a Iveta Mrkající. V souvislosti s prarodiči se chvíli snažíme zpracovat skutečnost, že někteří už nejsou mezi námi. Bolek ji nakonec vyřeší latinkou psaným R.I.P., to je přece mezinárodní kód...
Pak dojde na zaměstnání. Cargo dispečer je cargo dispečer i v ruštině. Jeden děduška je (byl - R.I.P.) geodezisť a druhý voditel, Ubema je med-sistra a Bepa prodavčíca, ďáda Jan číslo jedna je geodezísť jako jeho pápa, zatímco ten druhý rabotájet v zavódě. I s bábuškami si víme rady, jedna byla už okoukaný geodezísť, zatímco ta druhá pracovala jako účetní, tudíž bude zřejmě ekonomísť. Pak ovšem nastává problém a jako obvykle ho mám na svědomí já. Co si počít s rostlinolékařkou? Nechci to Bolkovi komplikovat, a tak říkám: úředník, jsem státní úředník... Jak jen se to řekne?
Vzpomínám si na jakousi obskurní povídku, kterou jsme četli na gymnasiu. Nějaký úředník jménem Bašmačkin v ní šetřil na kabát, neboli šiněl (tak se ta povídka jmenovala). Když si ho konečně pořídil, tak se někde ožral, kabát mu ukradli, on z toho umřel a začal strašit... Nakonec dohnal nějakého nešťastného strážce pořádku, jemuž ztrátu svého "šiněle" zazlíval, k šílenství... Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, úředníka nevymyslím. Ke slovu přichází google překladač... Prý služaščij... Možná, že Bašmačkin byl služaščij, ale státní úředník je gosudarstvenyj činovnik!!! Ano, přátelé, jsem činovník!!! Přijďte se podívat do mého šatníku, kolik tam mám kabátů!
Bolek uzavřel naše snažení zavrtěním hlavou: "To jsem se na to moh rovnou vysrat, za tohle ani čtyřka za snahu nebude..."

Pokračování počátku

24. února 2018 v 9:24 |  Články
16. ledna jsem napsala článek Počátek roku, v němž si pochvaluji, jak se mi pro letošek daří. Opět musím začít slovy "nerada bych to zakřikla...", ale daří se mi i nadále. Zabitý před klášterem už je na světě a zdá se, že se líbí. Aspoň první recenzce, pravda, zatím většinou pouze slovní a ze strany mých přátel, to potvrzují. I když jedna už vyšla i na databázi knih a ani ta není negativní. Ještě větší ovace než kniha sklízí její trailer, který natočil Jerry Fišar a který, jak mi bylo potrzeno několika profesionály, silně překračuje dílo amatéra.
Nejen na poli uměleckém, ale i na tom společenském se mi daří. Jindy jsem touhle dobou bývala už zcela zpruzena zimou a tmou a téměř neopouštěla domov (leda to práce Nerozhodný) a letos jdu z akce na akci. Vymetla jsem něco plesů, byla KMOTROU!!! novému románu Jana Bauera O život princezny a 1.3. mě čeká čtení ze Zabitého ve 2 deci! Číst se tentokrát uvolili herci Petra Zídková a Martin Holec a já doufám, co doufám? jsem si téměř jista, že nás čeká silný zážitek. Pokud byste měli zájem, dorazte. Vinotéka 2deci U Hráze 455/23, Praha 10 od 19.00 hod.
Krom toho jsem navštívila zajímavý skalní útvar s bizarním názvem Ďáblova Prdel (nevěříte? zagooglete a zjistíte, že si nevymýšlím), dnes ráno se na i-netu dočetla, že Ester Ledecká má druhé zlato (joooo!!!) a co je, tedy aspoň pro mě Usmívající se, nejdůležitější - Zdík na Matoušovi vyjel a to tak rázně, že už mám 85 stran. Samozřejmě, jako vždy si nejsem úplně jista jejich kvalitou a je možné, že je ještě silně proseju... I tak ale dělám sama sobě radost Mrkající.

Plynutí času

31. ledna 2018 v 0:47 |  Články
Před čtrnácti dny jsem napsala článek "Počátek roku", v němž si libuju, jak se mi všechno daří. Nu, daří. "Zabitý před klášterem" vyšel a už má své první čtenáře, také trailer už je na světě a vypadá fantasticky. I kočky se mají dobře. Jirka Charvát vzal vážně naše blbé kecy o tom, že nám se neděkuje, ale nosí se nám kapsičky, a přinesl nám hned pět balení... Díky, Jirko!
Potkalo nás ovšem už i pár horších věcí... samozřejmě, ty neblahé prezidentské volby, uhh... Na Bezejově hodila nějaká svině z jeskyně (omlouvám se jedincům rodu sus) živé kotě přes plot a odjela, pranic ji nezajímalo, že na Bezáči chovají čtyři ostré psy... Koťátko naštěstí žije a poněkud roztřeseně doplňuje naši kočičí rodinku na sedm kousků.
Taky se nám ucpal odpad a zničili jsme bratranci strop...
...tou nejhorší, opravdu smutnou, událostí je ale odchod tety Jany. Moji přátelé ji možná budou znát pod přezdívkou "paní s kachnou." Teta Jana totiž krom spousty jiných věcí dokázala svkěle upéci kachnu na medu. Kromě toho to ale také byla lékařka a záchranářka, která zachránila řadu lidí, úžasná ženská, schopná poprat se s nepřízní osudu, sáhnout si na dno, ale zase se od něj odrazit... cestovala, žila... naneštěstí dosti krátce... Taky to byla máma mých sestřenek a - troufám si říct - dobrých kámošek Janičky a Kiitinky. V pondělí měla pohřeb a já si při té příležitosti vzpomněla, že poprvé jsem ji viděla v Rožnově pod Radhoštěm. Byla jsem tam jako malé smrádě s rodiči a bratrem, který byl ještě menší smrádě. Na parkovišti jsme viděli wartburg (typla bych, že žlutý) a otec, který byl fanatik do aut, poznal, že je jeho bráchy. Tehdy samozřejmě žádné mobily nebyly, takže vytrhl papír z diáře a napsal na něj nějakou třeskutě vtipnou zprávu. Chtěl být sprostý, ale protože s sebou měl malé děti, použil místo vulgarit slova jako pomeranč a koniklec... závěr zněl, že se za dvě hodiny sejdeme tam a tam... a sešli jsme se. Tehdy jsem poprvé viděla tetu Janu, a vlastně i Janičku, protože teta byla v požehnaném stavu...

Kam dál