Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

Diskuze na Novinkách

Pondělí v 0:25 |  Články
Jakýmsi omylem jsem si přečetla několik článků na Novinkách.cz. A nejen články, ale i diskuze pod nimi... a tak mě napadlo, že bych takový článek i s diskuzemi napsala také...
Článek:
Včera okolo druhé hodiny odpolední uklouzl chodec po psím výkalu, upadl a zhmoždil se tak nešťastně, že musel vyhledat lékařskou pomoc.
První komentář:
Proč neuvedete etnikum toho chodce? Jistě to byl nějakej ožralej zkurvenej cigán. Kdo jinej taky ve dvě vodpoledne padá na ulici? Všichni slušní občani přece tou dobou v potu tváře makaj, aby měl stát na sociální dávky pro tenhle černej ksindl.
Druhý komentář:
Kdo to kdy slyšel, aby člověk po vyšlápnutí psího hovna musel vyhledat lekářskou pomoc? Určitě je za tím nějakej podvod. Ale VZP, tahle obskurní organizace, řízená a zřízená "modrým ptákem" to jistě proplatí, zatímco slušnému občanovi nedá zadarmo ani acylpyrin, leda by sbíral zátky od petek. Kde je naše funkční, progresivní a bezplatné zdravotncitví z let minulých?
Třetí komentář:
Je neskutečné, že více než 25 let po sametu je někdo schopen venčit své psí miláčky na chodníku. To by se v civilizované západní Evropě nestalo. Naneštěstí v České republice způsobilo 40 let vulgarizace společnosti totální úpadek hodnot. Většina obyvatel se dosud klaní "národu ze zemljanek", kterému je jedno, kde zanechá své lejno.
Čtvrtý komentář:
Další "nenápadný" pokus veřejnoprávních médií o islamizaci společnosti. Pes, tradiční evropský přítel člověka, je prezentován jako nečisté a nebezpečné zvíře. Díky, havloidi, pravdoláskaři a sluníčkáři. Až budou vaše dcery hromadně znásilňovány na chodnících (pravda, prostých psích výkalů), bude pozdě plakat.
Pátý, šestý, sedmý a osmý komentář budou to samé, jen vulgárnější, nesrozumitelnější a delší.
V devátém komentáři něko napíše, že to hovno umístili na chodník ilumináti, a to, že ho někdo vyšlápl, bylo způsobeno chemtrails, které vypouštějí nadnárodní společnosti, řízené svobodnými zednáři.
V desátém komentáři si z toho někdo pokusí udělat legraci a napíše: HAF!
Načež bude všemi diskutujícími napaden a odsouzen. Bude mu vyčítáno "švejkování" a nakonec se dozví, že dokud bude česká společnost tvořena lidmi jako on, nezaslouží si lepší osud Mrkající.
 

Čtu myšlenky svých čtenářů?

Čtvrtek v 19:21 |  Knihy
Čas od času propadám duševní onanii a hledám na netu recenze na svá díla. Nebudu vám lhát, že jsem nenarazila na záporné. Stačí rozkliknete-li si článek "Nad (dopisy) recenzemi čtenářů" z 1.5., kde jich řadu uvádím. Přece jenom ale prozatím převažují ty kladné a nejen to!!! Tak jsem se třeba dozvěděla, že paní vystupující na netu pod přezdívkou Elisabeth_ba se po přečtení mého románu "Rytíř zelené růže" zbláznila do českého středověku a dokonce se začala učit latinsky!!! No, řekněte, není to bomba?
Paní Elisabeth_ba také zveřejnila tento text jako recenzi na román "Záhada zlatodolu":
Doufám, že se nejedná o poslední díl detektivní série s bratrem Zdislavem, když nám už autorka "usadila" jednu z hlavních postav. Škoda, že jsme se tentokrát nepodívali ke křížovníkům do Prahy, ale zase jsme nahlédli k sestrám premonstrátkám a do jejich krásně osvětlené illuminátorské dílny. A navíc jsme konečně opustili Jindřicha z Lipé a nechali ho jeho politice... Celkem brzy se dalo odhadnout, kdo je sestra Barbora, ale jinak tomu nechybí vůbec nic, je tam velká láska, zrada, touha po pomstě, dočkáme se i několika soubojů a jako vždy a jako ve všem v tom mají prsty mí Vítkovci. ;-) Z Hermana se pomalu ale jistě stává muž a rozhodne se usadit v blízkosti své nedostupné lásky. No a třeba bychom se mohli někdy v některém z dalších dílů dozvědět nejen o dalších osudech řádových rytířů Zdislava a Ojíře, o prvních samostatných krocích Hermana a životě johanitského pacholka Günthera, pocházejícího ze šumavského Vimperka, ale také něco o rodině Zdislavově (zejména pak o jeho panu otci). A paní Koubkové moc díky a ještě mnoho takových povedených knih.
Krásná příznivá kritika. Jenže to není všechno!!! O čem myslíte, že je další díl Zdíkových dobrdružstvích, který jsem nasala v bleskovém čase 5 měsíců a teď dodělávám korektury? Dobře, dobře... je tam ta chovatelka slepic Mrkající. Ale především a hlavně!!! je to celé o Ojířovi!!! Já snad čtu myšlenky svých čtenářů...

Mateřské zamyšlení (inspirováno youtuberem)

14. srpna 2017 v 23:41 |  Články
Objevila jsem svět youtuberů a s ním tahle roztomilá videa
https://www.youtube.com/watch?v=7DwWhhszrbY
https://www.youtube.com/watch?v=AOYrEBH-E-Y
Pobavila mě, jen co je pravda, pak jsem si ale vzpomnněla na svou vlastní mateřskou dovolenou a smích mě poněkud přešel. Ne, neděste se! Neinzerovala jsem "mykču", ani jsem nedělala salámistu Křičící. Myslím, že jsem mateřskou přežila více méně ve zdraví (psychickém), i když ono to popravdě vůbec není jednoduché. Jakmile totiž jednou vyjedete z domu s kočárkem, přestáváte být paní tou a tou, stáváte se "maminou." Spousta lidí, třeba i neznámých, vás tak úplně klidně osloví a pokud byste se ohrazovaly, bude na vás koukat jako na cvoka. Neznámé babizny vám strkají rypce do kočárku, šišlají a žvatlají na vaše děcko, kladou dotazy jako: "Už jsme dnes dělali eee?" Ne, opravdu mne nezajímá vaše stolice, paní.
Ještě horší jsou báby, které znají někoho z vaší rodiny, ty musí totiž za každou cenu zjistit, KOMU je vaše děcko podobné. Zkoumají ho se zaujetím Sherlocka Holmese, a pak pronesou: "Celá babička. Celý dědeček. Celý prastrýc Karel..." Lhostejno, že prastrýc Karel je fořtem v brdském polesí a už třicet let ho nikdo neviděl bez do pasu sahajícího plnovousu. Když jsem jednou své jinak docela normální kolegyni řekla, že mimina se dle mého názoru podobají miminům a hledat v jejich svraskalých, nebo naopak naducaných tvářičkách podobnost s dospělými lidmi je hloupost, bylo mi velmi zle odseknuto, že "ona to tam vidí!"
Jakmile dítě trochu odroste, čeká vás další zkouška ohněm - na dětských hřištích. Nejen, že tam potkáváte ony bydlenky, tvořilky a hobylky, kterým se vysmívá Kovy, narazíte tam také na jejich pravý opak, na šílené matky, posedlé zdravou výživou, zdravým vývojem, zdravým... bůhvíčím. Ty pronásledují svoje děti s nejrůznějšími čepičkami (aby je neofouklo, nebo naopak nepřipeklo), vnucují jim lahvičky s nějakými nezávadnými tekutinami, studují složení úplně všeho (snad i písku v pískovišti), mají načtené všechny možné pediatrické publikace, a když jejich dítě v pravý čas neřekne "uááá", už se bojí, že je zabržděno ve vývoji. Dáte-li svému dítěti tatranku (ne, nesmažím ji s kečupem Mrkající), zděšeně vykřiknou a odsednou si na vedlejší lavičku.
Vy samozřejmě máte normální kamarády, s kterými byste se mohly bavit o normálních věcech. Potíž je, že ti kamarádi sedí ve vaší oblíbené hospůdce a trpělivě tam čekají, až váš potomek povyroste a vy se vrátíte mezi ně. Pokud nechcete zbydlenkovatět, nebo zešílet ze zdravého životního stylu, čekají vás velmi osamělé tři roky.
Dosud mám v živé paměti, jak tlačím kočárek cestou necestou po kraji blanických rytířů a zpívám v něm chrupajícímu Bolkovi gotické chorály, vyprávím mu své romány a recituji básně. Dobrá, má osamělost byla dána také tím, že jsem byla svobodná matka, neměla jsem "příťu", tím méně "manžu." Rodiče mi sice úžasně pomáhali, ale bohužel neunesli tlak okolí, a tak šišlali a eali. Hlavně máti, která byla jinak velice inteligentní a vzdělaná žena (jen tak z hlavy vám řekla, jak se jmenoval Caligulův kůň), byla ve vymýšlení nejrůznějších paslov učiněný přeborník. Když jsem ji požádala, ať toho nechá a mluví na Boleslava normálně, urazila se...
Mímisci a manžové jsou samozřejmě příšerné patvary, ale určité degenaraci se žena na mateřské opravdu vyhne těžko. Můj drahý bratr mi dodnes připomíná, jak jsem se na něj obrátila a se slovy: "Miláčku, dáš si pitíčko?" mu podávala panáka vodky.
 


Ahoj, léto...

13. srpna 2017 v 10:34 |  Články
Dovolená se mi chýlí ke konci. Bohužel jsem si ji neužila tak, jak jsem chtěla. Mohou za to moji chlapi, kteří se mnou odmítli jet stanovat, nechtěli navštěvovat gotické kláštery a stará poutní místa, jet vodu a chodit na dlouhé vycházky do lesa. Zato se jim chtělo sedět na chaloupce a hrát počítačové hry. O půl sedmé večer pak vylézali z chaloupky ven, posadili se na zahradu a přemýšleli, co by tam mohli vylepšít Nerozhodný. O hodinu později se do toho dali, aby je soumrak a znechucení sousedi záhy donutili skončit...
Řekla jsem si proto, že vyrazím za dobrodružstvím sama, resp. s kamarádkou. Kámoška je redaktorkou Benešovského deníku a slíbila vzít mě na nějaké akce. Akce první - rockové odpoledne v Líšně, nenápadná, ale příjemná akcička, hraje kapela Ultima, pivo je dobré, posadím se na zem a pohazuji hlavou, jak se na rockera sluší. Asi za 40 minut akci opouštíme a jedeme pro změnu na literární večer do Třebešic. GPSka nás vede kolem dokola, takže za 10 min jsme opět v Líšně Překvapený. Pak se naštěstí zorientujeme a už bez potíží frčíme do místa určení. Starý zchátralý zámek je rekonstruován rodinou nadšenců, ve stáji se koná literární večer. V ohozech, které zapadly na rockový koncert, zde poněku čníme, to ale není největší problém našeho třebešického zájezdu. Když totiž najíždíme k zámku, začne proti nám z jakéhosi nepochopitelného důvodu couvat auto, jedoucí před námi. Než se vzpamatujeme, odře blatník kámoščina auta a ujede. O nic by nešlo, nebýt auto služební. Kamarádčin šéf trvá na přivolání policie...
Soustřeďte se na poezii, když musíte nahánět policajty Zamračený. Literární večer proto záhy opouštíme a mrcasíme se po vesnici. Hospoda je zavřená, všude mrtvo, jediný tvor, který v Třebešicích nechcípl, je obrovský pes - vlčák, který vypadá, že by nás moc rád sežral. Kámošce dojdou cigarety a začne být silně vypsychovaná. Vezme si do hlavy, že minimálně mě musí dostat z Třebešic domů. Volá svému příteli, ten nemá řidičák, volá mému manželovi, ten je prý v hospodě, volá do hospody, tam tvrdí, že tam Luboš není... Volá sousedovi, babičce, do statku... Všude jsou ožralí a řízení neschopní. Ujišťuju ji, že to s ní v Třebešicích vydržím. Volá znovu svému příteli a vynadá mu za to, že ji včera v noci neuspokojil... Pak naštěstí otevře třebešická hospoda. Kámoška dostane cigarety, já pivo a nádavkem se podělíme o česnekové brambůrky (ty, co nejsou chipsy). Je osm večer a my máme děsný hlad.
Konečně přijedou policajti, v letních uniformách vypadají jako četníci ze Saint Tropez a když vidí rozsah "zranění" kámoščina auta, zvolají: "Proč jste to, děvčata, neutřely rukávem?" Následuje vyšetřování, podání vysvětelní etc. etc. V deset večer jsem konečně zpět na své úúúúžasné chaloupce. Chlapi sedí na zahrádce a hledí k nebi, čekají na padající perseidy. Ale je pod mrakem, a tak se nekonají ani ty perseidy...

Víkendový masakr

23. července 2017 v 20:31 |  Události
Během končícího víkendu jsme si mohli připomenout mnoho výročí. Tím nejsmutnějším bylo šesté výročí Breiwikova masakru. Naopak k těm veselým patřilo roční výročí naší svatby anebo už padesáté!!! výročí narození našeho souseda a kamaráda Petra Soukeníka. Petr se rozhodl oslavit narozeniny ve velkém stylu, a proto nakoupil a spolu s rodinou a přáteli připravil velké množství jídla a pití, sezval kdekoho, a pak to přišlo... svým způsobem taky MASAKR.
Šou začíná v sobotu kolem poledne. Telefonát: Přijďte a přineste víno! Petr si totiž deponoval baginy s vínem u nás. Divíte se tomu? No, my se taky divili. Ale naštěstí měli v Albertu rum v akci, takže na baginy nedošlo. Proto jsme je mohli, ledva Petr zavolal, popadnout a běžet s nimi k Soukeníkovým. Tam pusto, prázdno, branka zamčená, dům tichý. Lubošovi se nějakým způsobem podařilo otevřít vrata a proniklli jsme dovnitř. Tam už stál připravený sud s pivem, stolečky, slunečník. Svalili jsme se pod něj a čekáme. Po chvíli přijel Petr a s nepříčetným výrazem vpadl do zahrady. Viděl otevřená vrata a ulekl se, že mu někdo ukradl pivo! Stačilo málo a náš drahý přítel, soused a spolupitel dostal na svoje padesátiny infarkt.
Naštěstí se ukázalo, že "narušitelé" jsou ve skutečnosti vítaní hosté. Sud je slavnostně naražen a já se musím omluvit a odjet do práce. Leč za několik hodin jsem zpátky a mohu se naplno oddat zábavě. Pampalíny griluje ty njevětší krůty na světě, Vlastík čepuje pivo, Kamila dodala spoustu balónků a dalších párty doplňků, jedí se chlebíčky a nakládané dobroty, pije pivo, víno, slivovice... Neustále přicházejí noví a noví lidé, někteří z nejbližšího okolí - Hampejz, Zuzka Vejvodová... jiní přijedou až z Petrovy rodné Nivnice. Dorazí taky Eva s novým přítelem, ten běží s velkým nasazením pogratulovat Péťovi. "My se známe?" ptá se Petr překvapeně a mě napadne, že jít kolem nějaký podnikavý bezdomovec, mohl by využít situace a vloudit se dovnitř. Stačilo by, kdyby halasně zvolal: "Vše nejlepší k padesátinám!" Balonky v podobě veliké padesátky totiž vlají na bráně.
Nevím, čím to je, ale už víckrát se mi stalo, že se mi ty nejnesmyslnější nápady splnily. Uplyne několik hodin a nezvaný návštěvník je tu. Vleze až do kuchyně a když se Petr ptá, co tam dělá, drze odvětí, že tu bydlí Překvapený. Petr povolá skupinu urostlých mužů v čele s mým manželem a snaží se nevítaného hosta vyvést. Vystrkají ho až před vrata, ale tam jim vetřelec začne tvrdit, že mu ukradli 150 euro a že na ně zavolá policii. Další strkanice a ostrá slova. Zmatek upoutá jakéhosi bdělého souseda a ten fízly opravdu zavolá. Bůhvíco jim napovídá, ale ochránci pořádku nejspíš usoudí, že v ulici za slávistickým stadionem se perou rowdies a dorazí hned sedm!!! hlídkových vozů. Jediný, koho zadrží, je Bolek, který jim přebíhá přes cestu. Podrobí ho přísnému výslechu, ale když zjistí, že mají před sebou dvanáctiletého kluka, jdoucího k sousedům na grilovačku, zklamaně odjíždějí Mrkající.
Další hodiny se nesou v duchu soutěže: Přepíje Praha Moravu? Díky bratislavské posile v pražských řadách se nakonec nemožné stane skutečností. Praha vítězí. To já už ale dávno spím spánkem spravedlivých ve vlastní posteli. To víte, není nad to pařit v sousedství. Ráno nacházím Luboše spát na záchodě, vypudím ho, ale on se přesune k oknu, opře se o parapet, zapálí si cigaretu a opět - vstoje! - usne. Podruhé už ho neprobudím. Ostatně, neprobudil se ani poté, co se sesul dolů, naštěstí do bytu, nikoliv ven Smějící se. Ostatně není jediným, kdo má těžké ráno. Jirka Čaroděj usoudil, že nemá dost a odkráčel do nonstopu. Ten už ovšem není nonstopem a má zavřeno. Zoufalý Jirka bloudí tři hodiny kolem, než osvěžovna otevře.
V jedenáct dopoledne už zdravé jádro opět čacky popíjí a já zas odjíždím do práce. Ale nezoufám si. Nevím, jak se to stalo, ale tři baginy zůstaly zapomenuty u nás v ledničce S vyplazeným jazykemLíbající.

Svatební kytka

14. července 2017 v 10:13 |  Události
Prý je to patnáct let, co Anička Vlčková hodila svatební kytkou a já vyrazila, smetla všechna vdavekchtivá děvčata, nakopala je do ledvin, pošlapala jim hlavy a kytku chytila. Pročež jsem na vlastní svatbu čekala čtrnáct let Mrkající. Když jsem loni hodila kyticí (nádhernou záležitostí od Jarky a Kačky Čechových), taky pár ženských vyrazilo. Nechytla ji žádná, kytka spadla na zem a vypadalo to, že pokračování nebude. Leč svět se opravdu neřídí kytkami, jakkoliv jsou krásné Usmívající se. A tak si minulý víkend řekli Soňa s Fispou ano. Byla to nádhera a já měla co dělat, abych nezačala brečet. Slzám jsem se ubránila, jiným projevům bohužel ne. Ano, je to tak, slavná spisovatelka se opět předvedla, když potupně zvracela v houští, zatímco jí syn nevěsty držel vlasy.
A tady báječná písnička o lásce... https://www.youtube.com/watch?v=1M-tFfziT8c

Lihové excesy paní spisovatelky

4. července 2017 v 18:01 |  Články
V sobotu pořádala moje kamarádka Jarka (znáte ji z trailerů jako paní admirálovou nebo jednu z krásných středověkých dam) opožděnou oslavu svých narozenin. Akce to byla převeliká, tedy údajně, já si z ní mnoho nepamatuji. Snad jen, že jsem, přesně jak zněl požadavek, dorazila převlečená za důchodkyni, sklidila za to vlažný potlesk, a pak se zničila Tramínem. Můj choť se obětoval, nepil a v podvečer pro mne přijel. Nadšený ovšem nebyl. Silně ovíněnou mě naložil do auta a za posupného mlčení vezl do Louňovic. V kopci nad nimi jsem si poručila zastavit, protože mne přemohlo volání přírody, a když jsem viděla Lubošův znechucený výraz, zvolala jsem: Tak mě tu nech, já už to dojdu! No, nečekala jsem, že to udělá...
Ještě víc překvapený musel být řidič Jiří Batulka z Příbrami, proti němuž se náhle ze zatáčky v temném lese vynořila úplně opilá, potácející se osoba, v šatové zástěře a teplákách, nádavkem bosá, protože bačkory jsem si zula v autě (bylo mi v nich hrozné teplo). Jiří se ovšem zachoval jako gentleman, otočil do protisměru, naložil mě a odvezl až do chaloupky. Po cestě jsem mu stačila povykládat, že jsem slavná spisovatelka a na chaloupce mu za laskavost věnovala knihu. Když se druhým den ptám příbuzných, kdo je to ten Jiří Batulka, jehož kontakt se i s jakýmisi obrázky Příbrami a Svaté hory válí v předsíni, dozvěděla jsem se k vlastnímu překvapení, že ...to je přece ten tvůj zachránce... No, jo, já mu do té knížky psala: Jirkovi...

Aby můj milovaný manžel nevypadal jako lidojed, musím na okraj podotknout, že jsem opravdu věřila, že z toho lesa dojdu; dokonce mne napadlo, že bych se tím mohla potrestat za hřích opilství, jako se Zdík trestal postem a sebetrýzněním za to, že spal s chovatelkou slepic. Jistě tušíte, že podobné tresty jsou úplně k prdu a že když Zdík chovatelku splepic znovu potkal, opět neodolal. Ostatně, ani já jsem neodolala a ledva mne druhý den opustilo lihové koma (a opustilo mne velmi dramatickým způsobem, tj. během výstupu na Velký Blaník), zase jsem si přihla. Ostatně ani Luboš se trestu nevyhnul, po návratu do Louňovic začal pít tzv. na Nikitu Chruščova (tj. "dohnat a předehnat") a v neděli vypadal dost podobně jako já Mrkající

Na závěr: ještě jednou vše nej Jarce a Janě (další oslavenkyně) a díky Jirkovi Batulkovi!!!

FOR EVER YOUNG

28. června 2017 v 1:29 |  Články
Kdo by nechtěl být stále mlád? Tedy za předpokladu, že to neznamená uhry, poluce, záchvaty typu... ty, jóóó, holky, já tam nejdu, to je hustýýý... naivitu, závislost na rodičích a téměř nulovou rezistenci k alkoholu, která je navíc umocněna potřebou požívat ho v jakékoliv podobě. Často se říká, že ten či onen je mladý duchem. Po tom ale nikdo neprahne. Všichni touží být mladí tělem a duchem přinejmenším zkušení, ne-li staří Mrkající
Samozřejmě, dnešní doba nám umožňuje být výrazně mladší, než byli naši rodiče. A teď necílím rovnou na viágru a plastické operace. Stačí vzpomenout si na příšerné krepsilonové sukně, které nosila moje maminka, na povinné lokny, na semišová saka a účes ala Petr Nárožný mého tatínka. Jiní muži nebyli tak silní a nosili přehazovačky (no, dobře americký prezident ji nosí stále, ale on je cyklista). Když si můj táta na prahu padesátky vyholil hlavu, budil pozornost. Můj choť ji má vyholenou od čtyřiceti, vousy má jak Ragnar Ragnarson a k tomu chodí v kiltu a nikoho nepohoršuje. Zrovna tak já nosím hluboko po čtyřicítce dlouhé rozpuštěné vlasy.
Navzdory tomu nikoho nepřesvědčím, že jsem mladá. Ani sama sebe. Občas mě to mrzí. A občas sedím v Louňovicích, hledím na linii Malého Blaníka a říkám si: Takhle vypadal za mého mládí, za mládí mých rodičů, za Josefa Wurma, opata Gotšalka... Takhle bude vypadat, až tu bude jednou sedět obstarožní Boleslav a vzpomínat na své první alkoholické excexy a touhu být starší...
Ona totiž existuje jedna skupina lidí, kteří netouží být mladí. Jsou to mladí lidé... Nerozhodný I když se po různých médiích, seriózních i neseriózních, vyskytuje spousta sladkobolných vzdechů nad časy "her a malin nezralých", přiznejte si - těšilo vás být dětmi? Není mnohem lepší být dospělý a zodpovídat sám za sebe, ať už vyvedete, co vyvedete?
FOR EVER YOUNG byl elfský král Thranduil, ten, který ve filmovém (dle mého názoru, až na tuhle a několik dalších scének, hodně špatném) zpracování Hobita říká elfce Tauriel, když naříká, že nechce milovat zabitého Kiliho, protože... "ono to bolí..." Pokud to bolí, bylo to opravdové.
Soudný člověk (a dokonce ani elf) nechce být for ever young. Existuje ovšem velké množství lidí nesoudných a ti si ubírají nikoliv roky, ale celá desetiletí, budou vám na fb, seznamce etc. tvrdit, že je jim čtyřicet, ačkoliv je jim padesát a vypadají na šede... Jsou to takové ty dámy, co se na otázku po věku, zahihňají a řeknou: několikrát čtrnáct, pánové, kterým sice přepadá břicho přes kalhoty a ženy 35+ je pouští sednout v tramvaji, ale oni mají stále pocit, že na ně někde čeká krásná šestnáctka...
Možná, že právě oni jsou ti "duchem stále mladí." Nebo přinejmenším "chudí."

O slepicích a lidech

20. června 2017 v 18:29 |  Články
Dopisuji další díl Zdíkových dobrodružství, v nichž se můj chrabrý hrdina mimojiné potká s chovatelkou splepic. Sdělovala jsem tento závažný fakt kolegyním - soudím totiž, že je moje knihy mimořádně zajímají Mrkající - a jedna z nich zvolala: "Ve středověku se měly slepice skvěle!" Značně mě to zaskočilo. Opakovaně sice zdůrazňuji, že byl Zdík hezký chlap, za kterým se ohlédla mnohá ženská, ale že by byl tak mimořádný, aby zaujal i slepice, to mne nenapadlo. Kolegyně ale vůbec nemyslela na estetické vjemy, které se kuru ve středověku nabízely. Chtěla zdůraznit fakt, že ve středověku si slepice klidně hrabaly na hnoji, zatímco dnes jsou zavřeny v klecových chovech a nemohou se ani postavit. Takže... milí čtenáři, zatímco život člověka byl ve středověku těžký a plný překážek, slepice!!! na tom byly výrazně lépe než dnes S vyplazeným jazykem

Proč to dělat jednoduše...?

12. června 2017 v 14:52 |  Články
Nebesa mají zřejmě pocit, že je můj život příliš jednoduchý, a tak mi kladou drobné překážky. Právě proběhnuvší víkend toho budiž příkladem.
Je pátek odpoledne, já se přiženu domů, převleču z šatiček a lodiček do orvaných kraťasů, když tu... telefonuje kamarádka Lucka Sedláková, ať s ní jdu večer na noc kostelů do Načeradce. Říkám si: Lucka bude jistě prudce elegantní, v tom, co mám na sobě jí tam budu leda pro ostudu. Převleču se proto zpět do šatů a lodiček. Následuje hektický odjezd na chalupu (kolony útočí!), ale kolem sedmé jsme konečně v Louňovicích, vyklopím chlapy, kočky a zásoby z auta a řítím se do Načeradce.
Načeradecký kostel je fantastický - postaven byl už v první polovině 12. století, Vítkovci z oné větve, z níž posléze pocházel Záviš. Po své smrti v něm byl vystavován opat Gotšalk, zakladatel Louňovic*. Kostel byl posléze gotizován a v druhé polovině 14. stol. k němu byl pány ze Šelmberka přistavěn kostel druhý!!! Vzniklo tak pozoruhodné dvojkostelí. Zkrátka bomba! Program už tak svělý nebyl, avizovaná módní přehlídka byla... nu, v lepší případě k smíchu... S vyplazeným jazykem I tak jsem si ale užila. A protože já musím prolézt úplně všechno, nedalo mi to a vystoupala jsem na věž... tedy, vystoupala, pustila jsem se do lezení po dosti vratkých a hlavně strmých schodech, plných prachu a holubího trusu. Načež mi někde v polovině došlo, že v lodičkách a s kabelkou přes rameno je to hodně hloupý nápad a že bych možná měla slézt dolů... A to byl kámen úrazu! Když jsem se podívala dolů, došlo mi, že tohle FAKT NE! Lezla jsem proto dál nahoru, což ovšem můj problém neřešilo, spíš naopak Mrkající Nu, jsem živá a zdravá, z věže jsem se nezřítila a i můj elegantní outfit to nakonec více méně přežil.
Takový výkon chce zapít a co by bylo lepší chrupnout s Luckou Sedlákovou, než Sedlákovo víno? Dostala jsem ho k narozkám před měsícem a spolu s řadou dalších lahví odvezla do Louňovic. Sháním se po něm a... ajta! Ve čtvrtek byl na chaloupce Bratr a co musel vypít? Ne, nedal si rum, ani vodku, ani koňak, ani Bzeneckou lipku, padlo Sedlákovo víno. Ještě měl tu drzost a napsal mi, že bylo výtečné a že mi tam za ně nechal mlíko!
Ne, nebojte se, na mlíko nedošlo. Šly jsem s Luckou a s našimi drahými polovičkami do hospody. Ráno sladce spinkám, když tu telefon. Volá mi moje tchýně, aby mi popřála k narozeninám (které jsem měla před měsícem). Když jsem ji uvedla na pravou míru, ještě mi vyndala, co jsem jí to namluvila za nesmysl.
Další šou přichází v podvečer. Mišák Klement nechal ve 2 deci lístky na výstavu aut Legendy pro mě a pro Bolka. Bohužel, 2 deci jsou zavřené, Danovi bylo zle a odjel k rodině. Nastává složité shánění a domlouvání - volám Danovi, Dan volá Gizele, Gizela je na noční, lístky mi vydá ráno po sedmé, až půjde se psem. Zatímco tohle domlouvám, sedí proti mě Mišák u Žirafy...
Pak už k žádným karamoblům nedošlo. Legendy byly skvělé a 2 deci v neděli opět otevřely. Závěr víkendu si tak zřejmě umíte představit. Ještě štěstí, že mi dnes po ránu nevolala tchýně Nevinný

Kam dál