Proč?
Proč jsem se rozhodla založit blog?
Protože mi bylo řečeno, že autor bez vlastních stránek nežije.
Kdo jsem?
Pevně doufám, že žijící autor, rozumějte autor děl literárních, tedy spisovatel.
Co si ode mne můžete přečíst?
Momentálně následující romány:
Román o českém středověkém velmoži panu Záviši z Falkenštejna. V nakladatelství Knižní Klub vyšel už dvakrát. Odkaz je na druhé vydání.
Zemský patron svatý Václav je osobností, kterou známe všichni. Co o ní ale doopravdy víme? Pohrála jsem si s legendami, kronikářskými záznamy i nejnovějšími výsledky archeologického a historického bádání a stvořila... Nu, co jsem stvořila, posoudíte asi nejlépe sami.
Kníže Václav zemřel, ale jeho legenda a jeho dílo žily dál. Paradoxně tím, kdo je rozvíjel, byl Václavův vrah Boleslav.
Můj další literární počin. Podrobnosti o knize, jejím křtu, filmový trailer a ukáky z knihy si můžete prohlédnout dále na blogu.
Pokusy o historické detektivky vydané nakladatelstvím MOBA.
Co ještě sleduji tímhle blogem?
To ještě tak úplně nevím. Ale snad na to, třeba i ve spolupráci s vámi, čtenáři (pokud sem tedy nějací zavítají), přijdu Usmívající se

O slepicích a lidech

Úterý v 18:29 |  Články
Dopisuji další díl Zdíkových dobrodružství, v nichž se můj chrabrý hrdina mimojiné potká s chovatelkou splepic. Sdělovala jsem tento závažný fakt kolegyním - soudím totiž, že je moje knihy mimořádně zajímají Mrkající - a jedna z nich zvolala: "Ve středověku se měly slepice skvěle!" Značně mě to zaskočilo. Opakovaně sice zdůrazňuji, že byl Zdík hezký chlap, za kterým se ohlédla mnohá ženská, ale že by byl tak mimořádný, aby zaujal i slepice, to mne nenapadlo. Kolegyně ale vůbec nemyslela na estetické vjemy, které se kuru ve středověku nabízely. Chtěla zdůraznit fakt, že ve středověku si slepice klidně hrabaly na hnoji, zatímco dnes jsou zavřeny v klecových chovech a nemohou se ani postavit. Takže... milí čtenáři, zatímco život člověka byl ve středověku těžký a plný překážek, slepice!!! na tom byly výrazně lépe než dnes S vyplazeným jazykem
 

Proč to dělat jednoduše...?

12. června 2017 v 14:52 |  Články
Nebesa mají zřejmě pocit, že je můj život příliš jednoduchý, a tak mi kladou drobné překážky. Právě proběhnuvší víkend toho budiž příkladem.
Je pátek odpoledne, já se přiženu domů, převleču z šatiček a lodiček do orvaných kraťasů, když tu... telefonuje kamarádka Lucka Sedláková, ať s ní jdu večer na noc kostelů do Načeradce. Říkám si: Lucka bude jistě prudce elegantní, v tom, co mám na sobě jí tam budu leda pro ostudu. Převleču se proto zpět do šatů a lodiček. Následuje hektický odjezd na chalupu (kolony útočí!), ale kolem sedmé jsme konečně v Louňovicích, vyklopím chlapy, kočky a zásoby z auta a řítím se do Načeradce.
Načeradecký kostel je fantastický - postaven byl už v první polovině 12. století, Vítkovci z oné větve, z níž posléze pocházel Záviš. Po své smrti v něm byl vystavován opat Gotšalk, zakladatel Louňovic*. Kostel byl posléze gotizován a v druhé polovině 14. stol. k němu byl pány ze Šelmberka přistavěn kostel druhý!!! Vzniklo tak pozoruhodné dvojkostelí. Zkrátka bomba! Program už tak svělý nebyl, avizovaná módní přehlídka byla... nu, v lepší případě k smíchu... S vyplazeným jazykem I tak jsem si ale užila. A protože já musím prolézt úplně všechno, nedalo mi to a vystoupala jsem na věž... tedy, vystoupala, pustila jsem se do lezení po dosti vratkých a hlavně strmých schodech, plných prachu a holubího trusu. Načež mi někde v polovině došlo, že v lodičkách a s kabelkou přes rameno je to hodně hloupý nápad a že bych možná měla slézt dolů... A to byl kámen úrazu! Když jsem se podívala dolů, došlo mi, že tohle FAKT NE! Lezla jsem proto dál nahoru, což ovšem můj problém neřešilo, spíš naopak Mrkající Nu, jsem živá a zdravá, z věže jsem se nezřítila a i můj elegantní outfit to nakonec více méně přežil.
Takový výkon chce zapít a co by bylo lepší chrupnout s Luckou Sedlákovou, než Sedlákovo víno? Dostala jsem ho k narozkám před měsícem a spolu s řadou dalších lahví odvezla do Louňovic. Sháním se po něm a... ajta! Ve čtvrtek byl na chaloupce Bratr a co musel vypít? Ne, nedal si rum, ani vodku, ani koňak, ani Bzeneckou lipku, padlo Sedlákovo víno. Ještě měl tu drzost a napsal mi, že bylo výtečné a že mi tam za ně nechal mlíko!
Ne, nebojte se, na mlíko nedošlo. Šly jsem s Luckou a s našimi drahými polovičkami do hospody. Ráno sladce spinkám, když tu telefon. Volá mi moje tchýně, aby mi popřála k narozeninám (které jsem měla před měsícem). Když jsem ji uvedla na pravou míru, ještě mi vyndala, co jsem jí to namluvila za nesmysl.
Další šou přichází v podvečer. Mišák Klement nechal ve 2 deci lístky na výstavu aut Legendy pro mě a pro Bolka. Bohužel, 2 deci jsou zavřené, Danovi bylo zle a odjel k rodině. Nastává složité shánění a domlouvání - volám Danovi, Dan volá Gizele, Gizela je na noční, lístky mi vydá ráno po sedmé, až půjde se psem. Zatímco tohle domlouvám, sedí proti mě Mišák u Žirafy...
Pak už k žádným karamoblům nedošlo. Legendy byly skvělé a 2 deci v neděli opět otevřely. Závěr víkendu si tak zřejmě umíte představit. Ještě štěstí, že mi dnes po ránu nevolala tchýně Nevinný

Čtení - Louňovice pod Blaníkem

28. května 2017 v 21:00 |  Události
Včera, tedy 27.5. 2017, proběhlo v knihovně městyse Louňovice pod Blaníkem autorské čtení z mé knížky Záhada zlatodolu. Účast byla hojná a posezení příjemné. Bohužel, pak to slavná autorka zazdila v zámecké hospodě přesně v duchu téhle písničky :-) https://www.youtube.com/watch?v=aFRvkGNPkiY
Ke knížce promluvil také louňovický rodák a vlastenec pan Zdeněk Otradovec. A to, co řekl, si můžete přečíst tady... No, řekněte sami, nechlubili byste se, kdybyste byli na mém místě?

Dostalo se mi té cti a zároveň nevděčného úkolu promluvit o nové knize Záhada zlatodolu od paní spisovatelky Zuzany Koubkové. Cti proto, že předešlá díla paní spisovatelky známe a jsou dobrá. V tomto čerstvém díle vytvořila příběh, situovaný do míst, která důvěrně známe a že se jí to povedlo je téměř jisté. Nevděčnost úkolu vidím v tom, že mám mluvit o díle, které je nové a zároveň vím, že přítomní na proslovech tohoto druhu milují zejména konec. Řečí je v televizi a vlastně všude okolo víc než dost. A vyprávět Vám pointu také nejde, protože by si už tu knihu, která je vlastně detektivním příběhem, málokdo koupil. Mohu však alespoň naznačit, že vrahem není zahradník.

Chci se zmínit o něčem jiném. Paní spisovatelka má v doslovu trochu obavu z toho, zda čtenář přijme její autorskou licenci s osobami, které jsou sice namnoze autentické, ale někdy také ne. Tento román však není historickou prací, ale beletrií, která je do dávné historie zasazena, což je přeci jen trochu jiné. Domnívám se, že tyto obavy nejsou na místě. Je-li román dobrý, jsme strženi dějem, zápletkou, myšlením postav a občas okouzleni prostředím, kam nás autorka zavedla. Používá zhusta i výrazy, které již namnoze v řeči dneška neznáme, které však pro lidi té doby byly běžné. Neuškodí, když si to připomeneme a navíc to příběhu dodává neopakovatelné kouzlo.

Další věcí, která se stává, je to, že si o jisté době vytvoříme určitou představu a s tou často vydržíme až do smrti. Mluvím zde o tom, co vynikajících děl bylo v minulosti inspirováno vymyšlenými podvrhy Rukopisů. Všimněte si, jak jsme determinováni tím, že naše generace musela v rámci povinné školní četby louskat díla Aloise Jiráska, kde list padal ze stromu na tři stránky, nejlepšími lidmi byli Slované, najmě my Čechové a prototypem ušlechtilosti byl bratr hejtman Žižka a jeho hordy loupežníků, pardon, v porovnání se zlotřilými Němci ušlechtilými bojovníky za ideál rovnosti. Dokonce se našli myslitelé tvrdící, že byli vlastně prvními komunisty, což mělo být nejvyšší možné ocenění, jen s tou vírou to soudruzi husité ne zcela zvládli. Ještě dnes se bezpochyby najde vlastenec, který si zlostí odplivne, slyší-li rouhavé řeči o tom, že to bylo trochu jinak. A taky že bylo, ale jednou řečené příběhy si již žijí vlastními životy a v podstatě je jedno, jak to bylo doopravdy. Kdo může dokázat, že příběh této knihy se nikdy nestal, nebo se stal úplně někde jinde a někomu jinému. Důležité je, že podobná díla vytváří určité povědomí o dějinách našeho domova, zabydlují ho lidmi, kteří jsou v podstatě ve svých tužbách a hříšnosti stále stejní, seznamuje nás se životem předchozích generací a s tím, že na něco ve svém životě i díle navazujeme, zlidšťují ho věčnými příběhy o lásce a smrti, co víc lze chtít? Co je vlastně pro život důležitější? Nakonec i dílo Aloise Jiráska splnilo poptávku doby a pomohlo utvořit podmínky pro další rozvoj samostatného státu. Ani dnes není mnohdy pravdou to, co se za ní vydává.

Přeji tedy, a mluvím jistě za většinu přítomných, této knize mnoho zaujatých a spokojených čtenářů a myslím, že pokud ten příběh vezme někdo doslova, nic tak hrozného se nestane, pokud ho inspiroval a zaujal. Pokud se někdo rozčílí nad nepravděpodobností příběhu či nad historickou nepřesností, ať si pustí televizní zprávy.
 


Nad (dopisy) recenzemi čtenářů

1. května 2017 v 14:27 |  Články
Jak píšu už v článku "Kritika", ne vždy jsou reakce na má díla pochvalné. Asi nejhoršího odsouzení se mi dostalo za román Kníže Václav, když mě recenzent nejen označil za vyučenou bylinářku (zřejmě absolventku středního odborného učiliště bylinářského a kořenářského), ale také napsal, že s trochou fantazie a wikipedií by takovou knihu napsal taky. Nu, zřejmě nemá přístup k wiki...
I bratr Zdík už se dočkal nějakých ne právě pěkných recenzí.
Takže... co čtenářům na Zdíkovi vadí...
Především, že chvílemi píšu Zdík a chvílemi Zdislav a oni mají pocit, že se jedná o dva různé chlapy... pardon, nejedná.
Za druhé to, co už zmiňoval můj drachý choť, totiž, že Zdík nijak zvlášť nepátrá, že prostě jen tak chodí a čumí a posléze se nějak dozví, kdo je pachatelem. Já bych ráda, aby pátral nějak konvečněji, ale když odstřelím moderní vyšetřovací metody, tak mi nic jiného než chození, pozorování a rozprávění s lidmi nezbývá.
Že nepíšu jako Vlastimil Vondruška a Jan Bauer...
Že líčím Alžbětu Rejčku a Jindřicha z Lipé jinak, než jak si je představovali... Nu, sáhněte si do svědomí, milé čtenářky (předpokládám, že tohle vadí především dámam) a přiznejte si, že ta představa není vaše, nýbrž Ludmily Vaňkové. A ano, tuhle dámu velmi obdivuji a hluboce se jí kořím (ostatně výše zmíněnému Janu Bauerovi také), ale na některé středověké události mám zkrátka jiný názor.*
Že mám v příbězích historické chyby. Tak za to se opravdu velice omlouvám (to víte vyučená bylinářka) a pokusím se tomu v budoucnu věnovat větší pozornost. Jinak přiznávám, že moje první romány četl historik a na chyby mě upozornil. U Zdíka, který je míněn opravdu jen jako lehké čtení do vlaku, jsem se na to rozhodla rezignovat a - ejhle! - podcenila jsem historické znalosti čtenářů. Mea culpa, mea culpa... sypu si popel na hlavu!
Na žádné další výhrady už jsem v recenzích nenarazila. Jen jedna dáma (které se ale kniha jinak velice líbila Nevinný) kladla dotaz, zda je Zdíkův kůň bílý. Prosím vás není. Zdislav má koně dva - Matouše a Marka a oba jsou hnědí Mrkající

*K té Rejčce a Jindřichovi... bylo mi řečeno, a posléze mnohokrát zopakováno, že do románu patří milostná zápletka. Poctivě se ji snažím nacpat do každé knihy. Někdy mi tam ale opravdu dost nepřesvědčivě trčí. A to bude zřejmě i případ Znesvěceného hrobu a povídání o Alžbětě Rejčce a Jindřichovi z Lipé. ALE... v nejnovějším Zdíkově dobrodružství (které právě píši) mi milostná zápletka vykrystalizovala sama od sebe a je pevnou součástí příběhu, která ho dokonce posouvá dál. Takže se máte na co těšit.. Těší se i Pitsula. A to na natáčení dalšího traileru. V tom předchozím si užil hlavně klečení na tvrdém klekátku, teď jej čeká lovestory Líbající

Sláva vlasti, výletu...

29. dubna 2017 v 22:58 |  Události
Napsat "nezmokli jsme, už jsme tu" bohužel nemohu, protože jsme v posledních dnech na výletech po vlasti zmokli až až...


Začalo to minulý týden v sobotu. Původně jsem měla hrát královnu na dětském dni na Bezejově, ale kvůli hnusnému počasí je akce zrušena a já se chystám proležet celý den v peřinách. Chyba, lávky! "Zuzanko, přijďte s Lubošem v sobotu ráno na svěcení vlasteneckého praporu!" Vzkaz od louňovického rodáka a znalce místní historie a pověstí pana Zdeňka Otradovce nelze oslyšet. Těžce tedy vstáváme z postelí a zachumlaní do kapucí běžíme odporným poprcháváním ke svaté Anně nad Louňovice. Luboš po cestě vtipkuje, že na místě budou jen Otradovec a kostelník, ale když vysupíme k Anně, spatříme zástup Nevinný, který se po našem příchodu rozrůstá na celých... patnáct, možná i dvanáct lidí Mrkající Akce je nicméně příjemná a vskutku důstojně zakončená v louňovické zámecké hospodě.
Reportáž přímo z pera vedoucího vlasteneckého spolku zde:
http://www.vlasteneckyspolek.cz/vlastenecky-vylet-na-blanik-reportaz/
Jen pro úplnost dodávám, že na Blaník už jsme nešli, ale nikoliv z lenosti!!! Kdepak my dva a líní S vyplazeným jazykem Důvodem byl fakt, že jsme se chtěli účastnit mini bazárku a otevření galerie v louňovickém statku.
U akce pochopitelně nemohl chybět Benešovský deník a my zas nemůžeme chybět na jeho stránkách...
http://benesovsky.denik.cz/kultura_region/vlastenecky-spolek-pokrtil-svuj-prapor-u-lipky-20170423.html
Služba vlasti zkrátka není nic jednoduchého a byť i jen dojít domů byl v tu sobotu nakonec přetěžký úkol...

Hnusné počasí trvá dál, resp. v pondělí se vyčasí, ale ve středu už je zas ohavně a já vyrážím na další toulky. Tentokrát do jihočeských Vodňan na tradiční akci nazvanou Zeyerovy Vodňany. Jedná se o setkání nejen jihočeských spisovatelů. Událost pořádá město Vodňany a tamní knihovna, reprezentovaná velmi sympatickými knihovicemi (a pokud mi to můj zakalený zrak nedeformoval tak letos už snad i knihovníkem) a jako jakýsi její garant, guru a... dosaďte další vhodná slova od G... vystupuje Honza Bauer. Slavný literát se tentokrát zdržel krmením koček, takže když on dorazil do knihovny, já, Otomar Dvořák a někteří další už jsme si dávali vínečko (v minulosti to bývalo obvykle obráceně). Pak už ale vše běželo podle plánu. Nejprve besedy na místních školách - žáci jsou tentokrát docela fajn a kladou zvídavé dotazy, rozčílím se na téma "střelba z luku v hollywoodských filmech" Rozpačitý, pak jdeme na oběd, kde se pro změnu rozčilují knihovnice - jídlo není dobré a je předražené (mně docela chutnalo, i když ty konce, ty konce...), pak následuje výlet na zámeček Kratochvíle. Ranní dštění už se dávno změnilo v déšť a všichni jsou umáčení. Zámek je sice krásný, skýtá fantastické interiéry a paní průvodkyně zasvěceně hovoří, je v něm ale děsivá zima. Nejprve se mám tendenci pošklebovat vyšňořeným dámám, já tentokrát zvolila prudce sportovní outfit, ale pak už je zima i mně. Navíc se mi začne chtít na stranu... Nu, dopadlo to dobře. Ostatní spisovatelé mi sice málem ujeli, autobus už se rozjížděl, když jsem se vynořila odtud, kam i císař pán chodíval pěšky, a rozběhla se za ním, ale nakonec zastavil a naložil mě Mrkající Konec dobrý, všechno dobré. Dopodnapili jsme se v městské galerii. Jan Bauer předal pohár Jana Bauera a všichni se pochechtávali tomu, jak písecký rodák a detektivkář Ladislav Beran kladl na Kratochvíli otázky typu: "Kolíkrát byl zámek vykraden? Došlo tu k nějaké vraždě?" "Vy jste snad nějaký policajt!" rozčílila se průvodkyně. Nemýlila se, pan Beran býval dlouhá léta šéfem písecké kriminálky.
Ze Zeyerových Vodňan bohužel nemám žádné fotky, ani reportáž. Jediné foto, které jsem viděla, zveřejnil na facebooku Otomar Dvořák a já na něm chybím. Až mě můj manžel nařknul, že jsem byla bůhvíkde a s bůhvíkým... Naštěstí, "bůhvíkdo", jinak první držitel Bauerova poháru, na fotce je, takže alibi dokonalé... to by uznal i major Beran Mrkající

Chvála, chvála a zase chvála

20. dubna 2017 v 13:13 |  Knihy
No, nepochlubte se něčím takovým? Spokojený čtenář mi napsal tuto zprávu...

Zaujala mě od Vás kniha Boleslav - Příběh bratrovraha. I když vyšla snad v roce 2007, do ruky se mi dostala až nyní. Náhodou Chytla mě hned od první stránky. Fakt je to čtivé a hodně dobře napsané. Nerad porovnávám autory, ale klidně se můžete postavit vedle dalšího mého oblíbeného spisovatele Juraja Červenáka, který píše velmi podobným stylem, možná proto se mi Vaše kniha čte tak dobře. ALE že ste napsala Kníže Václav, to sem zjistil až nyní. Kde bych tuto knihu mohl sehnat. Protože ani za světový mír ji nemůžu nikde sehnat. Nemáte doma nějaký jeden výtisk, neboť ti knihu chci do své poličky vedle svého bratra Boleslava.

Než jsem na zprávu zareagovala, přišla další...

Vážená paní spisovatelko - usmálo se na mě štěstí a knihu Kníže Václav se mi podařilo sehnat z prodejny Kosmas v Praze. Takže ji už mám a v pondělí jsem ji dočetl. Palec hore za výborné zpracování a i já jsem na konci nechtěl věřit tomu, že Boleslav stejně svého bratra nechá zabít. Děkuji že jste si na mě udělala čas a už střádám do kasičky na vaši knihu Rytíř zelené růže. Mám rád knihy z našich zemí a před každým smekám, že ji dokáže napsat čtivě jako vy. Ruku líbám a někdy možná nashledanou. MM

Taková bomba! A ještě mě přirovnají k Juraji Červeňákovi, který je taktéž mým oblíbeným autorem Úžasný

Zdislav

17. dubna 2017 v 15:12 |  Knihy
Jeden krásný Zdislav Líbající


Záhada zlatodolu - úryvek

12. dubna 2017 v 9:22 |  Knihy
Úryvek z mé nové knížky Záhada zlatodolu. Mimojiné dokládá, že Zdík je opravdu můj syn, byť pouze duchovní. Podobně jako já nejprve jedná, a teprve pak myslí.
V té chvíli se ze stínu přerostlých šípkových keřů, lemujících cestu ke štole, ozvalo zacinkání kovu, koňské zafrkání a vzápětí na to lehký krok. Zdík zvedl prudce hlavu a automaticky sáhl po meči. Z šípkoví se vynořil vysoký, štíhlý muž v dlouhém tmavě zeleném plášti a čapce s pérem. Za sebou vedl osedlaného koně. Za ním se vlekl ještě jeden kůň, stará pajdavá herka, na níž se hrbila povědomá postavička.
"Güntere?" zahřměl johanita.
"Odpusť mi to," usmál se rytíř v zeleném plášti. "Na chvíli jsem si tvého pacholka vypůjčil."
"Cože jsi udělal?" nechtěl svým uším věřit Zdík.
"Jen jsem si ho vypůjčil. Potřeboval jsem z něj dostat nějaké informace."
Zdík se podíval na zhrouceného pacholka a napadlo ho, jakým způsobem z něj asi ten ptáček v zeleném plášti informace dostával. "Poškodil si majetek řádu svatého Jana Jeruzalémského," vyplivl.
"Ujišťuju tě, že nepoškodil. A i kdyby, zaplatím odškodné."
"Nejde o odškodné. Günter je…" Zdík málem řekl: Günter je můj přítel. Samozřejmě, že to byla hloupost. Günter byl pacholek, poddaný, nevolník, nebyl a nemohl být přítelem urozeného rytíře, jakým byl Zdislav. Právě tak nemohl vítr v podzemí vydávat zvuky, z nichž odvážným bojovníkům za slávu Boží tuhla krev v žilách. Nenápadné sestry premonstrátky nemohly ve svém klášteru v Louňovicích skrývat špičkovou opisovačskou dílnu a ve staré štole, opředené strašidelnými pověstmi, se nemohly skrývat důkazy o nepoctivosti jejích majitelů.
Jenže to všechno pravda byla a Zdislav toho měl právě dost. Jediným pohybem vytáhl z pochvy meč, a jen co vychrlil: "Za tohle mi zaplatíš!", zaútočil na muže v zeleném plášti.
Ať už očekával cokoliv, tohle jistě ne. Zelený byl jako větrná smršť. Dokázal pustit koňské otěže, uskočit stranou, vytrhnout meč a úspěšně krýt Zdislavův výpad. A ještě přitom vedl posměšné řeči: "Tak, tohle se učí zbožní rytíři svatého Jana? Jaký div, že je mohamedáni roznesli na kopytech?"
"Trochu více rozvahy, pane rytíři," radil vzápětí, když na něj Zdík znovu a znovu dotíral. "Zápal ti nechybí, ale jen tím se bitvy nevyhrávají."
Zdík byl ale rozpálený doruda, a tak nehodlal zeleného ani trochu šetřit. Ani si nevšiml, že na něj Günter cosi volá a že Herman se již opět vyděšeně křižuje. Ostatně zelenému už také zamrzl posměšný úsměv na rtech a jen se bránil. Zkusil pár fines, ale Zdík je všechny odvrátil a opět přešel do protiútoku. Pak koutkem oka zachytil, jak jeho protivník levačkou sahá po sponě pláště. Nenapadlo Zdislava nedávno při soubojem s rytířem Vokem totéž? Nechtěl hodit svému soupeři plášť na hlavu?
Na poslední chvíli uskočil johanita stranou a zelený plášť jen zbytečně zavířil vzduchem. Jeho majitel ale i tak získal výhodu a teď to byl pro změnu on, kdo byl v ofenzivě. Bít se uměl vskutku královsky.
Zdislav zachytil jeho první dvě rány, a pak zkusil klasickou fintu s úkrokem stranou a podklouznutím pod čepelí. Jeho soupeř ale něco podobného zřejmě čekal, a tak namísto toho, aby dokončil krok, celou vahou se na Zdíka navalil a prudce do něj vrazil. Méně zkušeného bijce by jistě povalil na zem, ale Zdík stihl uskočit. Protivníkova čepel mu prosvištěla kolem hrudi. To už byl ale Zdislav opět v pohybu a z výšky po neznámém ťal. Čekal, že jeho sok bude dezorientovaný, ale šeredně se mýlil. Neznámý moc dobře věděl, co se děje. Zablokoval johanitovu čepel, srazil ji příčkou meče stranou, a než stačil Zdík ustoupit, uhodil ho hruškou do brady.
Jednou Zdíka rozbolel zub a musel navštívit kováře, aby mu ho vytrhl. Nyní, když letěl vzduchem, se mu vzpomínka na tuhle dávnou chvíli vrátila. Bolest byla nesnesitelná. Jako by se Zdislavovi chtěla spodní část hlavy rozletět na kusy. Zdík dopadl na záda do, nyní už zase zdupané, trávy. Přes slzy, které mu po ráně vyhrkly do očí, viděl Hermana, jak udělal tu nejodvážnější a zároveň nejnesmyslnější věc na světě, totiž rozběhl se a skočil vysokému rytíři na záda.
"Dost! Dost!" křičel mečivým hlasem Günter. "Prosím už dost!" Sklouzl z koně a o překot kulhal k Zdislavovi. "Prosím, pane Zdíku," žadonil, "zaraz to. Je to všechno zbytečné."

Zlatodůl kritka

5. dubna 2017 v 13:12 |  Knihy
Včera se mi dostalo první kritiky na mou novou knihu Záhada zlatodolu. Pronesl ji můj manžel a zněla: "Ten tvůj Zdík tak nějak pátrá, nic nevypátrá, a pak najednou ví, kdo je vrahem." Protestovala jsem, že existují i jiní vyšetřovatelé, kteří tak nějak "vymyslí", kdo je pachatelem, aniž by nějak moc pátrali, např. takový komisař Maigret. "Ten u toho aspoň pije a kouří..."
Nu, je pravdou, že Zdík kouřit nemůže. Tabák středověká Evropa neznala. A taky je pravdou, že ty mé slavné detektivky bůhvíjakými detektivkami nejsou. Ale pokusím se polepšit a nechat Zdislava pátrat trochu konvenčněji. Pravda daktyloskopii, ani balistiku nepoužije (neexistují palné zbraně), identifikace neznámé mrtvoly podle zubní karty také není možná (středověcí lidé neměli zubní karty a namnoze ani zuby...), DNA už je úplná utopie. Možná by mohl vsadit na nakládačku. Ta je osvědčená a znal ji i středověk... Mrkající

Záhada zlatodolu čtení

4. dubna 2017 v 7:55 |  Události
Přátelé! Nemáte-li co dělat, ostatně i pokud máte Mrkající, přijďte 11.4. 2017 (to jest přesně za týden) do strašnické vinotéky 2deci (U Hráze 23, Praha 10)!!!
Co vás zde čeká?
V prvé řadě vynikající vínečko!
Za druhé skvělé velkoformátové fotografie pana Vladimíra Novotného. Pan Novotný je fotografující paraglidista. Zdá se vám to neskutečné? Ono to je neskutečné, ale je to tak. VN se opravdu vznáší nad světem zavěšen na létající sekačce a namísto toho, co by ji řídil, ostošest fotí. To, co vzniká, ovšem stojí za to. Krátký článeček o panu Novotném i s ukázkou jedné z jeho magických fotografií zde: http://www.rozhlas.cz/informace/projekty/_zprava/priroda-je-muj-domov--1702910
A za třetí!!! Čtení z mé nejnovější knihy Záhada zlatodolu. Tenotkrát se mi dokonce podařilo sehnat opravdového herce, takže se nemusíte obávat mého klasického "žrbly blbly," kterým častuji návštěvníky svých čtení obvykle Šlápnul vedle Čtení začíná od 19.00. A nebojte se, ještě vám ho několikrát připomenu. A tady... no, ono už jste to asi viděli, ale i to se nakonec sluší připomenout... filmový trailer na onu (a nejen onu) knihu: https://www.youtube.com/watch?v=p88-hUSWByo

Kam dál